názory čtenářů

Myslím, že to bylo kolem 72 - 74 roku. Chodil jsem tenkrát na základní školu a jelikož jsme to doma všichni v té době slýchávali ( potají, alespoň u nás se o tom maminka s tatínkem bavili šeptem a jen když si mysleli že je neslyšíme ), tak jsme si na ty ohořelé s klukama po lesích hráli. Kdo byl voják, kdo ohořelý, kdo ohnivá příšera z lesů. Bylo toho tenkrát všude plno. Říkalo se, že jich tam několik zmizelo a nikdo nenašel těla. A jednoho zachránili polomrtvého uprostřed silnice. Nevím, něco pravdy na tom bude, lidi u nás byli vždy obyčejní, sami by si něco takového z nuly nevymysleli. Ale znáte to, každý si přidá, přeslechne se, pozmění kousek. Něco se tam stalo, to určitě, a bylo to dost důležité na to, aby to zůstalo tajné. Jinak bludičky ( světýlka, u nás vždycky světýlka ) tu patřily ke koloritu odjakživa. Dneska, když člověk řekne, že je viděl, je za blázna. Tak jsme tu všichni blázni, dědci i babky. I já je jednou "potkal", když jsem trávil noc s děvčetem v krmelci u Pustiny. Uprostřed noci najednou blikající světlo, divná to věc uprostřed lesní tmy. Dvakrát něco proletělo kolem krmelce, báli jsme se tenkrát, že to pod námi zapálí seno. Já držel děvčeti dlaň na ústech, aby nekřičela. Tak mě to vždycky učili. Ani jsme netípli a ta koule velikosti pomeranče se tak nějak divně, teteleně zvedla výš, nad krmelec a splaskla do nicoty jako bublina z bublifuku. Vzduch byl cítit podobně jako když sfouknete sirku.