Diskusní téma: Příběhy čtenářů

Dobrý den,
přečetla jsem si Vaší knihu "Démonické pasti" a rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o několik zážitků. Jeden se stal mě a dva mému otci. Začněmě těmi jeho.
Bylo to někdy před 30 lety,měl ještě před vojnou a vracel se z Prahy domů. Byl listopad a stmívalo se brzy, navíc byla mlha. Jel na motorce, a najednou dojel k nějakému rozcestí, které nepoznával. Zdálo se mu to divné, protože tamní okolí znal. Pokračoval pořád dál, vidět bylo hůř a hůř, a nakonec dojel na dvůr nějakého statku. Svítilo tam několik oken. Chtěl vědět, kde je, tak zavolal, zda tam někdo není. Žádná odpověď, ale po chvíli se otevřely dveře a otec viděl, že tam někdo stojí. Pozdravil toho ve dveřích - ale žádná odpověď. Zdálo se mu to divné a tak odjel. Když měl za několik let po vojně, jel se do těch míst podívat, ale nikde nebylo rozcestí nebo statek. Je možné že se dostal do jiného času?
Druhý zážitek - když jsem byla malá, někdy před 15 lety, jsme koupili chalupu na vesnici. Postupem času jsme jí celou přebudovali. Ale ještě, když přestavěná nebyla, cítil táta, že tam s ním někdo je - i když tam třeba trávil víkend sám. Na duchy nevěří, ale zdálo se mu to divné. Pak jsem to někomu vyprávěla, a dotyčný odpověděl, že to byl astrální otisk lidí, co tam dřív bydleli, žili a umírali. Teď je dům přestavěný a táta říká, že už tam nikoho neznámého necítí.

A teď já. Aby bylo jasno, bydlíme v paneláku, který byl nový, když jsme se do něj nastěhovali. Nebydlíme tedy v žádném domě hrůzy. Když jsem byla malé dítě, a byla tma a já byla v posteli, všimla jsem si malého světlejšího místa na zdi. Tenkrát jsem si řekla, že je to bludička nebo světluška. Později jsem to několikrát viděla zase, a naposledy někdy loni. Divné je, že když se na to světýlko dívám, jakoby se rozostřuje, prostě není tak dobře vidět, jako když ho sleduji periferním pohledem. Nehýbe se. Trochu se bojím, ale ne moc. Nevíte, co by to mohlo být?
Děkuji Vám a přeju hezký den.
Iva Š.