Diskusní téma: Ve spárech zla - obávaný velhartický hřbitov

Stalo se mi mnohokrát, že jsem se na některém místě cítila, jako bych tam patřila. Prostoupil mě takový pocit sounáležitosti a lehkosti, že mě to často vyvedlo z míry.
Bráním se tomu, nazývat tyto stavy jakýmkoli termínem. Nelíbí se mi, jak spousta lidí v těchto věcech hledá atrakci a očekávají, že to funguje jakoby na dálkový ovladač.
Věřím, že jsou věci "mezi nebem a zemí", ale věřím, že přicházejí zcela přirozeně a není třeba se jich bát ani je bagatelizovat, nebo naopak zveličovat. Prostě je stačí přijmout, stejně jako přijímáme chlad, horko, ticho i další vjemy.
Myslím si, že člověk by měl být otevřený všemu, co ho nějakým způsobem oslovuje a ovlivňuje a zároveň by měl neznásilňovat své vnímání. Je logické, že stejně jako každý z nás jinak intenzívně vnímá hluk nebo světlo, stejně tak rozlišně jsme naladěni na vnímání věcí, které nazýváme spirituálními nebo esoterickými.
Věřím, že nás obklopuje spousta různých druhů energie, jen jsme ve snaze ovládnout a využít některé z druhů, ztratili schopnost vnímat a používat ty zbylé.
Když se vrátím k mým prožitkům na některých místech, musím říct,že nesouvisely s historií míst. Tu jsem často vůbec neznala Následné zjištění, že všechna ta místa měla zásadní postavení a význam v pohanských dobách, mě přivedlo k myšlence, která možná není převratná, ale já jsem ji přijala jako vysvětlení.
Vnímám tyhle záležitosti jako spojení energetických vlastností daného místa a laicky řečeno paměti rodu. Zdá se mi logické, že stejně, jako nám generace našich předků od pravěku předávaly genetické informace, stejně tak v nás musí být otisky jejich vjemů. Pak by realita byla taková, že přírodní látky fungují jako vysílač a naše mysl jako přijímač. Pak už jen záleží na jakou pomyslnou stanici jsme kdo naladěni. Omlouvám se za zřejmě nepřesné vyjádření svých myšlenek, nejsem ani vědec, ani esoterik. Je to jen má hypotéza, která mi pomáhá ve vnímání toho, co nejde změřit ani zvážit.