2. DĚJSTVÍ

Tohle je dočista jiný svět než chudobná podhorská vesnice.
 Drážďany jsou na sklonku minulého století rušnou metropolí. Po ulicích korzují dámy s širokými klobouky a paraplíčky, doprovázené elegány v buřinkách. Je to svět konvenčních gest, pozdravů a stereotypně zdvořilých úsměvů a zvolna plyne na vlnách valčíků.
  A do toho vkusně nudného šumění vpadne jak bomba dvojice mladých rozesmátých lidí -- Karel May s Emmou. Jsou šťastní a nespoutaně blázniví z přebytku náhle získané svobody. Se smíchem se honí, škádlí, pak se zase líbají, chvíli se vedou za ruce jak děti…
 Občas se po nich někdo pohoršeně ohlédne.
 Emma se smíchem: A nikdo mě tu nezná… můžu si dělat, co chci! Jsem svobodná!

May: A policajti celého světa nám můžou…

Emma: ...nám můžou vlézt na záda!

Oba se bláznivě rozesmějí.
 Najednou Emma zasykne: Pozor!
Kolem důstojným obchůzkovým krokem prochází policista. Podívá se na ně.
Emma reaguje pohotově -- prudce Maye obejme a jeho tvář schová ve své náruči, aby snad policista nepoznal hledaného recidivistu.
 Policista se za nimi zastaví a významně si odkašle. Když to nepomáhá, řekne: Jste na veřejné ulici. Chovejte se podle toho!

 Emma na něj vrhne přes Mayovo rameno okouzlující, bezbranný úsměv:
Promiňte, pane strážmistře, ale čtyři roky jsme se s bratrem neviděli -  a najednou takové shledání...Vy jistě chápete city opuštěné ženy...

 Policista jihne, nakroutí si knír a vypne prsa: Samozřejmě, madam. Ale pro příště...   - významně přimhouří oko-  Pro příště pozor!
 A důstojně kráčí dál.

 Karel a Emma vyprsknou smíchy.

Emma: Kdyby můj dědeček viděl, co tady provádíme, určitě by ho ranila mrtvice. On je puritán. Ráno pomodlit a pak pracovat až do úpadu. Každý fenik třikrát obrátil, než ho pustil z ruky...

May se trochu zachmuří: Všechny naše společné peníze jsi nemusela utratit za klobouky. Jsou i jiné věci...

Emma ho umlčí polibkem: Ty můj hlupáčku! Přece chceš, abych byla krásná, nejkrásnější!

May: To chci.

Emma: Tak nemluv o penězích. Připomínáš mi tím dědečka.

May:  Máme poslední marku.

Emma:  No co? Když poslední, tak poslední. Pojď do kavárny. Užijme si, dokud ji máme. Teprve pak přijde čas na to, abychom přemýšleli, kde vzít další!

Vejdou do kavárny. U jednoho stolku tam sedí nakladatel Münchmayer, těžce si opírá hlavu o dlaň a se zoufalým výrazem se opíjí.

May ho ukazuje Emmě:  To je nakladatel Münchmayer. Tiskne mé povídky.

Emma: Zajímavý muž. Řekla bych, že ho něco trápí. Doufám, že mě představíš.

Oba zamíří k nakladatelovu stolku. Teprve teď si jich Münchmayer všimne a jeho tvář se rozzáří. Okamžitě se k nim vrhá s rozpřaženou náručí a bouřlivě Maye objímá--

 Münchmayer: Ó… no né… to je shledání! Úžasné… úžasné, zrovna jsem na vás myslel, pane May! Vás mi posílá do cesty sama Prozřetelnost! A jak vidím, přivádí vás ten nejkrásnější z andělů, jací kdy chodili po této zemi!
 Divoce líbá Emminu ruku. Emma je z jeho dryáčnického fanfarónství trochu v rozpacích, ale lichotí jí to. A nakladatel zatím pokračuje ve své vzletné tirádě:
 Ach, tak okouzlující ženu vám musí závidět celé Drážďany! Jste šťastný muž, pane Mayi… kdežto váš ubohý nakladatel je úplně na dně. Ach ano, myslím to smrtelně vážně, je se mnou konec, konec, konec… Definitivum punktum! Firma zkrachuje, protože můj dvorní autor utekl ke konkurenci. A přitom si spousta čtenářů předplatila román pod názvem Lesní Růžička. Ten román má začít vycházet příští měsíc, ale neexistuje nic jiného, než právě ten název! Jestliže budou čtenáři žádat vrácení předplatného, není z čeho vracet! Zažalují mě, skončí to soudem a to je konec, konec, konec… Před vámi stojí mrtvý muž, pane Mayi, definitivně mrtvý muž… Jedině vy –( teatrálně spíná ruce)-jedině vy byste mě mohl při vašem talentu zachránit a napsat tu věcičku…

May: Nezlobte se, pane Münchmayere, ale já nehodlám spisovat senzační seriály. Mám v plánu cyklus alegorických cestopisů… velké podobenství o cestě k výšinám ducha…

Münchmayer:  To všechno můžete u mne později také vydat! Dám vám prostor…

May se -- zatlačen do úzkých -- rozhodne pro argument nejtěžšího kalibru Ta slova mu nechtějí z úst...

May: Víte, pane nakladateli...možná se vám ještě nedoneslo, že já vlastně… že jsem pod policejním dohledem! Teprve před pár týdny jsem byl propuštěn z káznice, kde jsem si odpykal čtyřletý trest. Nechci mluvit o své vině či nevině, ale… v Drážďanech jsem načerno. Mám obavu, že už byl na mě vydán další zatykač.

Münchmayera však ani tohle nevyvede z míry. Ba právě naopak spokojeně si zamne ruce.
 Münchmayer: Tím lépe, tím lépe… tedy chci říct, že na policejním ředitelství mám dobré známé… Všechno se dá zařídit, když budete pracovat pro mě. Zařídím vám svobodu, o jaké se vám ještě ani nesnilo!
 Tak co? Napíšete mi tu Lesní Růžičku?

Emma: Proč se necháš prosit, Karle? Ještě nikdo ti neudělal tak velkomyslnou nabídku!

 Musíš se naučit využít situace:
 Jsem tvoje Růžička, jsem tvoje inspirace.

Münchmayer:
 Lesní Růžička, opojná Můza,
 v zajetí padouchů, to bude hrůza!
 Vložte se do toho, pište to pilně
 a s city čtenářů cloumejte silně!

 Lesní Růžička, tajemná, zvláštní,
 nebohý sirotek ve víru vášní,
 veďte ji světem i divokou bouří,
 ať se vám od pera v extázi kouří!

Emma:
 Musíš se naučit využít situace:
 Jsem tvoje Růžička, jsem tvoje inspirace.

M. + E (.duet):
 Lesní Růžička ve stínu smrků,
 tam, kde dva holoubci volají vrků,
 v přívalu polibků, v náruči něhy
 roztají starosti jak loňské sněhy.

Emma:
 Musíš se naučit využít situace:
 Jsem tvoje Růžička, jsem tvoje inspirace.

Münchmayer s gestem na Emmu:
  Pište to o sobě, pište to o ní,
 vždyť ona sama jak růže voní,
 ona je květinou z temného lesa,
 ona vás, génia,
 pozdvihne na nebesa!!!

May, úplně zdeptaný dvoustranným náporem, přikývne: Tak dobře…
Nakladatel hned vytahuje smlouvu, podstrčí mu ji a dychtivě namočí pero, podává mu je…
 May upírá ztrnulý pohled na ten nástroj, jímž se má upsat k něčemu co vlastně ani nechce. Jeho obava se zhmotňuje v podobě beztvarých démonů, těch věčných trapičů, Slézají se ze všech koutů, s úsměškem přihlížejí k jeho váhání a tiše skučí…

 Münchmayer a Emma: P o d e p i š!

Ve chvíli největší úzkosti ucítí May blízkost Modrého světla. To středem démonů, jak skrze temné mračno přichází Vinnetou a přízraky se před ním ustrašeně rozestupují. May ví, že za jeho zády stojí mocný přítel a ani se nemusí ohlížet. Po tváři se mu rozlévá zasněný úsměv.

Vinnetou:  Ne tvá slova, ale tvé činy mě přesvědčily o upřímnosti tvých záměrů. Teď už vím, že jsi ochoten obětovat svůj život pro své bližní, jsi ochoten být jejich andělem strážným.
Jsi bratrem mé duše a mé krve!
Nechť je naše smlouva spečetěna a naše krev se smísí!
Vytasí z pochvy nůž a rozřízne si dlaň. Pak ji, zrudlou krví, napřahuje k Mayovi--
  B r a t ř e!

 May v jakémsi mystickém transu zvedá pero, zvedá ho, jako by to byla dýka, pak si jeho hrot vrazí do dlaně a smočí ho v tom zvláštním rudém inkoustu.
Krvácející ruku vztáhne k Vinnetouovi, snaží se k němu dosáhnout… Napřahují se k sobě přes propast plnou démonů -- a tohle gesto možná připomíná onen oživující dotek mezi Bohem a Adamem na fresce v Sixtinské kapli. Je to skutečně spojení mezi Tvůrcem a jeho Dílem, ale zůstane nedokončeno. Ti dva se už skoro dotýkají, když vtom Emmin výkřik přeruší Mayovu vizi…

Emma: Proboha, Karle! Co to děláš? Ty ses zranil!
Otírá Mayovu zakrvácenou dlaň svým kapesníčkem.

May řekne, stále ještě duchem nepřítomen:
Když jde o duši, musí se smlouva podpisovat krví!


 Karel May je opět uzavřen mezi čtyřmi stěnami, jeho démoni se mu pošklebují, zavalují ho hromadami papírů, ale on jim zarputile vzdoruje, jeho pero horečně škrábe a plní čisté archy desítkami, stovkami a tisíci slov...
      
 Tisíce slov
 se řadí v dlouhé věty.
 Tisíce slov
 a z nich umělé světy.
 Tisíce slov
 a nekonečno hlásek.
 Tisíce slov
 nad hrobem velkých lásek.
 Tisíce slov
 už těžko něco změní.
 Tisíce slov
 jsou pískem v poušti snění.

Emma vpluje do pracovny v novém výstředním klobouku. Je z ní velmi elegantní mondéní dáma. Doprovází ji jakási skromná, nenápadná dívenka v brýlích-- Klára.
Emma políbí roztržitého Maye nonšalantně na tvář: Jak ti to jde od ruky,  miláčku?

May jen něco zamumlá, nepřestává psát.

Emma mu nahlédne přes rameno do rukopisu: Jen piš, Karle, piš… Krásně se nám to rozjelo. Ani bys nevěřil, jaký má Lesní Růžička úspěch. Náklad stoupl skoro na dvojnásobek. Münchmayer mi dal zálohu a slíbil mimořádnou odměnu, když se hned pustíš do dalšího dílu. Říkal, že by bylo záhodno víc rozvést pikantní scény z orientálních harémů, to mají čtenáři rádi…

 May se zhroutí tváří na stůl mezi popsané papíry, vzlyká: Nemůžu… už nemůžu…

Emma ho chlácholivě hladí po vlasech: Ale můžeš... dokážeš všechno, Karle, jen chtít... nemusíš se kromě psaní vůbec o nic starat, obchodní stránku mám pevně v rukou...A tady moje přítelkyně Klára si vezme na starost poštu. Chodí nám čím dál víc dopisů- a víš, že já nerada vymýšlím odpovědi. Klárka má úhledný rukopis, bude čtenářům odpovídat, bude ti dělat tajemnici…

May:    Nemám tolik peněz, abych si mohl platit tajemnici…

Emma:   To nech na mně.

Klára: Udělám to ráda i zadarmo, Mistře. Obdivuji vaše povídky.

May rázem ožije: Líbí se vám Vinnetou?

Klára: Dojímá mě až k slzám. Je tak krásný a tak ušlechtilý!

May:   Vidíte, a moje žena ještě nepřečetla ani jedinou z mých povídek!
V hlase má osten výčitky.

Emma:  Nemám na to čas, miláčku. Teď tě necháme v klidu pracovat. Mám ještě nějaké obchodní jednání. Vrátím se pozdě večer. Pa!
Políbí ho na tvář a odejde.

 Klára se ještě mezi dveřmi ohlédne, její pohled je plný obdivu k "Mistrovi"
Ale May je už opět zabrán do psaní, horečně črtá perem po papíře. Najednou strne s násadkou pozdviženou, cítí známé vzrušení, onu opojnou závrať z přicházejícího Modrého světla. V oslnivé záři se nad ním vztyčuje na skále Vinnetou--

Vinnetou:  Moje sestra Nšo-či mi prozradila tajemství své lásky. Mé srdce se z toho raduje, bratře. Ale ona tvrdí, že se nemůže stát tvou ženou, dokud ti nebude rovna. Chce odejít do škol v San Francisku, chce se učit moudrosti bledých tváří, aby ti lépe rozuměla. Chce se naučit písmo bledých tváří, aby mohla číst tvé knihy. Teprve pak se k tobě vrátí a věnuje ti svou duši, své srdce i své tělo...

May: Je mi smutno z pomyšlení na dlouhé odloučení.

Vinnetou: I mně se bude po ní stýskat. Ale moje sestra je moudrá a ví, jakou družku potřebuje muž stoupající k vysokému cíli.

 May položí pero a znechuceně odstrčí stohy papírů stranou. Už nedokáže vydržet v těsném pracovním vězení, do kterého se tentokrát sám a dobrovolně uzavřel. Rozčileně začne přecházet sem tam, od stěny ke stěně. Nakonec strhne to, co vypadalo jako přehoz na křesle -- samozřejmě, není to žádný přehoz, ale kožená trapperská halena, zdobená na švech třásněmi. Chvatně a s úlevnou radostí ji znovu obléká. Stává se Ol Shatterhandem a upachtěného nespokojeného spisovatele Karla Maye nechává někde dole, jak nepotřebnou  motýlí kuklu. Stoupá za Vinnetouem na skálu--

 Vinnetou ukáže na zem u svých nohou: Co vidí můj bratr?

Old Shatterhand se skloní a pozorně zkoumá stopy: Hm… hm… stébla trávy se dosud nezvedla, ačkoliv ráno byla rosa… Nějaký dost těžký muž tu ležel takřka celý den… a tamhle druhý, o něco lehčí...tajně odtud pozorovali apačský tábor… a tudy sem vystoupili…
 Jde po stopě.

Vinnetou ho následuje, řekne jakoby mimochodem: Byli to běloši.

Old Shatterhand: Z čeho tak soudí můj bratr?

Vinnetou ukazuje na zemi hlavní své pušky: Tato rýha na kameni… takovou rýhu zanechá ostruha. Indiáni ostruhy nepoužívají.

Old Shatterhand: Začínám něco tušit…
Sebere z větve nějaké vlákno a zkoumá ho proti světlu.

Vinnetou: Co našel můj bratr?

Old Shatterhand: Na trnech saxaulu uvízlo několik vláken šedé vlny.

Vinnetou:  Vojenský kabát.

Old Shatterhand: Dlouhý vojenský kabát. Moc dobře si pamatuji, kdo takový kabát nosí…

Vinnetou: Uf! Šerif!

Old Shatterhand pokývá:  Šerif a jeho pomocník. Od začátku mi připadají podezřelí. Napřed se mě pokoušeli zatknout, pak se snažili vyprovokovat komfikt mezi bělochy a Apači… Jaký temný záměr se za tím vším skrývá?

Vinnetou: Hledají záminku, aby proti nám poštvali armádu a vytlačili nás z našich hor. Slyšel jsem, že nějaký podnikatel Santer tu objevil ložiska petroleje a chce ho začít těžit.

Old Shatterhand: Rozumím! Pro vidinu báječného zisku je takový chlap schopen zničit všechno! Ano, teď mi teprve svítá! Nedávno jsem se v Santa Fé setkal s nějakým Santerem. Nabízel mi práci. Velice výhodnou a dobře placenou práci. Začínám to chápat. Chtěl zneužít mého jména a zaštítit jím své nemorální podnikání!
Ale to se zatraceně spletl!

Old Shatterhand se rozčileně vrací k psacímu stolu, bere papíry, které předtím v podobě Karla Maye popsal, a trhá je na kusy,

 T o   s e   z a t r a c e n ě   s p l e t l   !


 Karel May jde pln rozhodnosti ulicemi Drážďan, rozčilený, se zaťatými pěstmi. Nevšímá si lidí ani okolí, má před sebou jediný, utkvělý cíl…

Nechci jet dál
Můj hřebec se vzpíná
V kaňonu léčka
Zvaná Ďáblův chřtán

Blesky jak biče
Dole mokrá hlína
Duši mám prázdnou
Jako puklý džbán

Potkává Kláru. Ta je jeho divokým výrazem vyvedena z míry.
 
 Klára: Mistře, kam jdete?

May: Udělal jsem chybu. Vystavil jsem svou ženu špatným vlivům. Nesvědčí jí prostředí velkého města. Omámil ji svět módy a peněz, A ze mne stal poustevník, zavřený v cele pracovny… Ne, takhle to nejde dál! Jdu za Münchmayerem, vypovím smlouvu a pak odjedeme s Emmou někam daleko...do pustin... Možná až do Ameriky. Příroda… ticho…Prostí lidé, nezkažení dosud civilizací… Najdeme Vinnetouovu horu! A tam, pod bezedným hvězdným nebem se obnoví naše láska!

Klára dojatě posmrkává do kapesníku: To je jak z románu... Z toho nejkrásnějšího románu!

 Ale May si ji už nevšímá a rázně pokračuje v cestě za svým cílem...

Nechci hrát dál
Když za nehty je špína
A třicet stříbrných
Mi zvoní na poplach

Nechci nic slyšet
Zhořkl pohár vína
Vracím vám úpis
Podepsal ho strach!

 Konečně je před nakladatelovým domem a rázně zabuší na dveře.
 Dveře se otevřou a z nich opatrně vyhlédne Domovník: Přejete si, pane?

May: Musím okamžitě mluvit s panem Münchmayerem!

Domovník: Bohužel, není doma. Má nějaké důležité obchodní jednání.

 May se na Domovníka podezřívavě zadívá. Tvář toho chlapa mu připadá povědomá… Ano, je to lišácká tvář 1. policisty a také šerifa… Jako by potkával pořád stejné lidi ve svém životě i ve svých snech… Co je vlastně skutečnost a co klam?

 May: Neznáme se odněkud?

Domovník: Určitě ne, pane.

May: Počkám vedle v parku. Doufám, že se pan Münchmayer vrátí brzy.

Domovník pokrčí rameny a na tváři se mu mihne poťouchlý úsměv.

 May zamyšleně odchází. Park kolem něj kypí životem, je tu plno smíchu a  štěbetání, ptačího zpěvu a mileneckých dvojic...je to jakýsi májový Petřín… Ale v Mayově duši to dění vzbuzuje nostalgický smutek a trpkou hořkost.
 Najednou spisovatel strne a nevěřícně zírá na jednu z parkových laviček.
Nemůže uvěřit tomu, co tam vidí.
Vidí tam Emmu ve vášnivém objetí s Münchmayerem!

May: Ne...ne...to není pravda...to nemůže být pravda…
Zapotácí se, ustupuje pozadu a brání se rukou, jako by odháněl přízrak.

-- Ustupuje až do snové země svého Divokého západu, ale ani tady nedokáže uniknout hrůze, která se na něj nezadržitelně řítí. Narudlé světlo ozařuje vrcholy skal, mezi nimiž se v ozvěně tříští divoká střelba. Tam někde nahoře jde do tuhého. Old Shatterhand je silně znepokojen.
 A tu k němu přibíhá polonahý Apač, krvácí, je raněn, ale nedbá na to, vykřikuje a rozčileně máchá kopím směrem k vrcholkům--

Apač: Hawaka inna...hawaka inna...Vinnetou...Nšo-či!

May si chvatně dopíná opasek s nožem a revolverem, bere svou pověstnou pušku henryovku a chvátá v čele několika Apačů, kteří se mezitím kolem něj shromáždili, vzhůru do hor. Terén je tu obtížný, plný úzkých roklí a zřícených balvanů.
 Konečně vyšplhají na jakýsi hřeben a na jeho hraně spatří šerifa s pomocníkem. Oba lotři jsou zády k nim, nahýbají se přes okraj útesu a střílejí po někom na protějším srázu.
Old Shatterhand dává pozdviženou rukou znamení, Indiáni se rozptýlí a nehlučně se mezi balvany plíží až za šerifova záda.
 Pak se Old Shatterhand vztyčí a namíří na ty dva svoji henryovku:
Vzdejte se! Jste obklíčeni!

Šerif reaguje pohotově, bleskurychle se překulí a v kleku pozdvihne proti Old Shatterhandovi pistoli.
Old Shatterhand vypálí ze své pušky a pistole vylétne z šerifovy ruky vyražena kulkou. Šerif se s bolestným zaúpěním chytne za poraněnou paži. Mezi prsty mu začne prosakovat krev. Zasykne se vztekem a bolestí--
     
Šerif: Tohle si odnesete! Přidal jste se k indiánské vzpouře!

Šerifův pomocník už sám od sebe odhazuje pušku a zdvíhá ruce nad hlavu, protože vidí, že jsou obklíčeni Apači.

Z pukliny, kde se kryli před palbou útočníků, se vynoří Vinnetou a Nšo-či.

Vinnetou: Přišel jsi v nejvyšší čas, bratře! Ti lotři tu číhali na Nšo-či, čekali, až opustí náš tábor a vydá se do velkého města San Franciska. Nechtějí, aby poznala moudrost bledých tváří, bojí se těch, kdo znají tajemství knih. Chtěli Nšo-či zajmout a odvést ji do jiné školy: - do veřejného domu s červenou lucernou, aby tam byla pro potěchu opilých zlatokopů…

Old Shatterhand tentokrát ztratí své vysněné sebeovládání a vztekle vykřikne:
 Ti prašiví kojoti!

Nšo-či volá z protější stráně:
 Zažeň mraky hněvu ze svého čela, Charlie!
Chci vidět ve tvých očích slunce.
Jejich radostnou zář si chci odnést s sebou!
 Rozběhne se k němu.

Mezitím se však na skále nad nimi pomalu, zlověstně vztyčuje padouch Santer. Není divu, že je nám nějak povědomý. Pod zálesáckým převlekem se skrývá nakladatel Münchmayer.
 Nikdo z Indiánů si ho dosud nevšiml. Santer-Münchmayer s vítězným úšklebkem zdvíhá pušku a míří na Old Shatterhanda.

 Vinnetou v poslední chvíli vzhlédne a postřehne ho: Pozor, bratře!
Zvedne svou stříbrnou pušku, ale je v nevýhodném střeleckém úhlu, rychle přebíhá do lepšího postavení--

Santer: Nashledanou v pekle, Old Shatterhande!

Vystřelí.

Nšo-či se vrhne před Old Shatterhanda a zakryje ho svým tělem. Zasažena se bezvládně zhroutí. Old Shatterhand ji zachytí do náruče.

 Santer mezitím zmizel za skalním vrcholem.

 Old Shatterhand: Nšo-či!… Proboha, Nšo-či!… Co jsi to udělala?…
 Pokládá ji na zem a opírá ji zády o skálu. Na dívčině hrudi se šíří krvavá skvrna.

Nšo-či: Ne… neplač, Charlie… jsem šťastná… šťastná, že jsem splnila své poslání… své poslání na tvé cestě… ty musíš dojít k horám andělů… musíš… sbohem, Charlie… a usmívej se….

Tvůj úsměv mít
S sebou ho nést
Když musím jít…

Vidíš, tam v horách
Třpytí se sníh
V tichu tam otcové sní
O letech šťastnějších…

Její rysy ztuhnou, ale na rtech jí zůstal lehký úsměv.

Vinnetou: Anděl smrti rozestřel nad naší sestrou svá černá křídla.
 Zůstali jsme sami, bratře.

Old Shatterhand: B r a t ř e!
Sevře jeho ruku.

Vinnetou stisk opětuje. Pomalu vystupuje na skálu a zpívá: --

My musíme jít
Po cestě cest
Svůj úděl nést…

Vidíš, tam v horách
řpytí se sníh
V tichu tam otcové sní
O letech šťastnějších!

Old Shatterhand vykročí za ním a dožene ho.
 Spolu odcházejí k zapadajícímu slunci…