3. obraz - FRANKENSTEINOVA LABORATOŘ

(Změna prostředí – nahoře na konstrukci se rozsvítí zchátralá půda, kde v soustavě trubiček, zkumavek a bizarních elektrických přístrojů je umístěn podstavec s jakýmsi záhadným sarkofágem. Frankenstein právě sleduje chemickou reakci v baňkách s klokotajícími různobarevnými roztoky. Bublání je zesíleno přes reproduktory a doprovázeno tajemnými melodickými zvuky, které se postupně proměňují v elektronickou hudbu-)

Frankenstein: (nastavuje číselné stupnice, neklidně pobíhá od jednoho přístroje k druhému v rozevlátém, kyselinami poleptaném plášti, něco si mumlá, hovoří stále hlasitěji, až konečně porozumíme jednotlivým slovům, znějícím do hudby jako melodram).

Moje velká chvíle! Chvějí se mi ruce… Mám trému jako před závěrečnou zkouškou… Nic jsem nevynechal? Nic jsem neopomněl?… Homunkulové starověkých mágů, zotročené mrtvoly zombie, golém velkého rabiho Löwa, to jsou mezníky… pokusy dotknout se něčeho… ale jen já, jen já, jen já…

Jen já jsem na to přišel!

 (Poslední větu vykřikne a ozvěna ji několikrát opakuje. Zaduní bicí a kovové zvuky elektrických kytar. Frankenstein zpívá divoký rockenroll:)

Mám všechno v rukou!

Jsem hazardní hráč

Bůh nahlíží mi do karet

Mám, Bože, úkol,

víš dobře, co jsem zač

Blázen, co bourá starý svět

Jen já znám to geniálně jednoduché tajemství

Jen já vím, co vhání život do těla

(Po schodišti mezitím stoupají Mary s otcem, vedeni Clervalem)

Otec: Kam nás to vedete, pane? Tady to páchne… tuším nějako zchátralé předměstí… Cožpak můj syn nemá na pořádný byt?

Mary: (s krajním sebezapřením) Nedělej si starosti, tatínku, je to tu… docela… docela romantické (zaječí) Krysa! (a málem by spadla ze schodů, kdyby ji Clerval nezachytil do náruče).

(Frankenstein zaslechne její výkřik, zneklidní, chvatně zakryje sarkofág kusem špinavé plachty a seskočí ze své konstrukce k nim).

Mary: (se napřed poleká, ale vzápětí se rozzáří, rozběhne se k němu, obejme ho a líbá ho na obě tváře) Bratříčku! To je překvapení, viď? Škrábeš! Kdypak ses naposledy holil? No, jen se přiznej. Jsi tu jako poustevník. Takhle přece nemůžeš žít!

Otec: (ťuká holí do železné konstrukce) Co tohle má znamenat?

Frankenstein: (se k němu vrhne a odtáhne ho od svých přístrojů, ani se nesnaží zakrývat svou rozmrzelost) Na podzim přijedu, pak si všechno povíme. Teď mám práci.

Mary: Co je to s tebou? Už rok jsi nenapsal ani řádku. Bála jsem se… že… že jsi nemocný.

Frankenstein: (ji odstrčí, Mary se zapotácí, Clerval ji zachytí a podepře. Frankenstein se zadívá na tu dvojici a osvítí ho nápad) Ano, tak je to! Že mě to nenapadlo dřív! (chvatně si poznamenává do bloku, něco přepočítává) Ribonukleové kyseliny v řetězci Dé eN Ká se musí zdvojovat… zdvojovat, nebo dojde ke kolapsu…

Mary: Ty mě neposloucháš!

Frankenstein: (roztržitě, manipuluje přitom se svými přístroji, nastavuje nové hodnoty) Už jsme se viděli… rád jsem vás viděl… na podzim nashledanou…

Mary: (se rozvzlyká) Ani se nezeptáš otce, jak se mu daří? Proč je tady?

Otec (uraženě): Nech ho, Mary. Já se ho o nic neprosím.

Mary: Ale tatínku…! Frankensteine! Jak můžeš být tak necitelný! Otec tě vůbec nevidí! Za poslední měsíce se jeho oční choroba zle zhoršila. Psala jsem ti to, ale ty zřejmě dopisy vůbec nečteš! Odhodlali jsme se k cestě do Londýna, abychom tu vyhledali předního očního lékaře… jenže ani on už nedává žádnou naději. (rozpláče se)

Frankenstein: (chladně a duchem nepřítomen) To je mi líto. (a začne opravovat nějaký spoj na jedné hadici)

Otec: Nepřišel jsem proto, abych byl litován, ale abych učinil závažné rozhodnutí. Vybral jsem z banky veškeré úspory a zakoupil jsem malý statek v jednom krásném alpském údolí. Tam chci dožít zbytek svých dnů. A tebe, synu, chci požádat: Pojeď tam s námi!

Frankenstein: Teď nemohu… až dokončím jeden nesmírně důležitý pokus…

Otec: (čím dál víc podrážděnější) Nejde už o mne, ale o Mary. Kdo se o ni jednou postará, až já tu nebudu?

(Frankenstein neodpovídá, vrhl se k měřicím přístrojům, které začínají varovně houkat a blikat, je plně zabrán do své práce)

Otec: (chvíli marně čeká na synovu odpověď, pak se prudce otočí a tápe rukou po dveřích) Pojďme, ať nezmeškáme loď.

Clerval: S dovolením… povedu vás…

(sestupují strmým schodištěm dolů)

(Frankenstein odkryje schované přístroje, otáčí reostaty, objeví se blesky a sršící jiskry, výbuchy, barevný kouř. Také bouře, která se již chvíli ohlašovala vzdáleným hřměním, teď propuká s plnou silou. Opakuje se druhá verze rockenrollu. Schránka- sarkofág je zvednuta na výšku, jako skříň, srší jiskrami a klesá zvolna na lanech dolů.

Frankenstein (pokleká se svou modlitbou, zpívá):

On bude bez chyb

bez úzkosti

bez všeho, co nás spoutává.

On bude mocný

bezstarostný

On bude tím, kdo karty rozdává!

 (Frankenstein otvírá zvolna pohasínající schránku, rozřezává skalpelem stříbrnou fólii – a pod ní, ke svému úžasu, nic nenachází. Schránka se zdá být prázdná. Až se samého dna se cosi nevelkého vykulí a dopadne s mlaskavými zvuky k jeho nohám. Frankenstein užasle sleduje toho podivného, pulsujícího a nahého živočicha, jehož kůže má barvu syrového masa, pokrývají ho rozvětvené kořeny modrých, vystouplých žil, a jeho obličej se svíjí v hrůzné grimase)

Frankenstein: Ne… to přece není možné… jeho tvář, dříve než ožila, byla tak dokonalá… souměrná… proporčně vyvážená… někde muselo dojít k fatální chybě…

(Netvor po něm vztáhne paže, bolestně skučí, snaží se k němu přisát, snad aby se zahřál a získal pocit bezpečí. Frankenstein ho ze sebe s odporem serve, odhodí ho na zem-)

Frankenstein: Zůstaň, kde jsi! Zůstaň, kde jsi, ještě jsem tě nedokončil!

Netvor: (se potácivě postaví na nohy, vydá první zvuk) Já… já… (napřáhne ruku k Frankensteinovi)

Frankenstein: (polekaně ucukne, couvá před ním) Zůstaň, kde jsi! Poroučím ti!

Netvor: Jáááááá!!!!

(Náhlá tma, v níž ozvěnou doznívá Netvorův pronikavý křik)