4. obraz - V ŠANTÁNU

(Vyrudlá šantánová oponka se otvírá a vynořuje se unavený kabaretiér, zapaluje si doutník. Typické operetní prostředí se halí do namodralé mlhy cigárového kouře, jsou tu secesní stolečky, alkohol, vějíře a peří. Hraje klavír, dlouhonohé dívky tančí na pódiu kankán, hosté se scházejí, poznáme mezi nimi i naše známé z londýnské ulice)

Kabaretiér – tajný agent: (s doutníkem v ruce ležérně zpívá):

Před sto lety byl svět plný snů,

krásných holek, šampaňského, barů,

bujných nocí a prospaných dnů

po večerech, kdy krev stoupá k varu…

Bordelmamá:

Chodí k nám pánové každý den,

aby tu prožili príma sen.

Chodí k nám pánové každou noc,

aby nás žádali o pomoc.

Sbor tanečnic:

Jsme holky náramně veselé,

s námi si každý rád ustele.

Jestli nám dnes večer zaplatíš,

tak na tom určitě netratíš.

Bordelmamá:

Na tohle vždycky chlap naletí

i v našem přemoudrém století!

(smích, studenti si tanečnice rozeberou mezi sebou)

Student Martin: Holky, tady je hodně volných míst…

Student Paul:… na našich tělech.

Bordelmamá: No, no, no, děvčátka, napřed práce a teprve potom zábava! (zahání holky od studentů k solventnějším zákazníkům)

(Naděžda Carleone, typická domina v černé kůži, šeptá něco Marxovi)… chcete, pane Marx?

Marx: To bych musel mít Kapitál!

Naděžda: Dám vám zatím na dluh. (táhne ho za plentu a pohrává si s bičíkem)

(Bordelmamá dolévá Frankensteinovi, který se tu osaměle opíjí u jednoho stolku. Frankenstein ji chytí za ruku)

Frankenstein: Neviděla jste tu… nehledal mě někdo?

Bordelmamá: Skutečně, pane Frankensteine, zrovna před chvílí se někdo ptal vrátného, jestli tu nejste…

Frankenstein: (se vyděsí) Nejsem! Nejsem tu! Nepouštějte ho dovnitř!

Shaw: (Sedí u sousedního stolku se svou květinářkou, která, jak se teď ukazuje, se živí i prací v nevěstinci. Naléhavě k ní hovoří -) Lízo, kdybyste měla správnou výslovnost, byla by z vás skvělá lady.

Líza: Jdi do prdele, dědku!

Frankenstein: (mluví sám k sobě) Měl jsem mu píchnout utišující injekci… asi teď zuří… nejspíš rozbíjí mé drahé přístroje… možná vyrazil dveře nebo vymáčkl okno, skočil ze třetího patra, nebo utekl po střechách… co já vím… síly a odvahy jsem mu dal dost…

Shaw: Napíšu o vás, Lízo, hru. Hru o tom, jak z pouliční holky stvořit ženu. Ženu s velkým Žet. Stačí k tomu docela málo…

Frankenstein: Dal jsem mu všechnu sílu a odvahu, která chybí mně.

Shaw: Stačí naplnit krásné tělo krásnou duší… jako to udělal ten starořecký sochař Pygmalion…

Líza: Nechte si ty sprosťárny, jó?

Bordelmamá: (okamžitě „žehlí“ vzniklý trapas) Pane Shaw, pojďte ochutnat červené, mám váš oblíbený ročník. (odvede si ho)

Líza: (se přehraje k Frankensteinovi a podnikne na něj erotický útok) Jsem sama, brouku. Nechtěl bys mě trošku potěšit?

Frankenstein: Nehledá mě tu takový… takový… skoro jako člověk…

Líza: Jo, nějakej chlap… že prej shání pana Frankensteina… to seš ty?

Frankenstein: (leknutím zvrhne skleničku) Už je uvnitř?

Marx (se vymotá ze závěsů, vypadá zdeptaně a přidržuje si kalhoty)

Naděžda:

To se vytahoval, jak se dokáže proti všemu postavit... a... a nic…

Bordelmamá:

Nějaké problémy, pane Marxi?

Marx:

To, co tu provozujete, to je… to je… to je vykořisťování člověka člověkem!

Naděžda: (k Frankensteinovi) Jseš nějakej nervózní, miláčku. Ale neboj (švihne do vzduchu bičíkem), se mnou se krásně uvolníš.

Líza: Vodprejskni, Naděždo, já tu byla dřív!

Frankenstein: A jak vypadal ten… ten chlap…

Naděžda: V bordelu shání chlapa? Nejni teplej?

 Frankenstein:

Potřebuju se někde schovat.

Líza: Vezmu tě k sobě. Seš mi sympatickej (nastaví dlaň). Za pět liber, miláčku.

Frankenstein: Třeba všechno! (vyhazuje z kapes zmuchlané bankovky) Třeba všechno, jen když se s ním znovu nesetkám… (úzkostlivě se zadívá na závěs, který se právě pohnul) Co je to tam?

Líza (pobaveně):

To už tě asi našel.

(Závěs se rozletí do stran – a vejde Clerval. Frankenstein se s úlevou zhroutí na židli)

Clerval: Co je to s tebou, Frankensteine? (Vykroutí mu z prstů sklenici, odstrčí děvku, sbírá rozházené peníze) Co to, proboha, vyvádíš? Musel jsem použít všechnu svoji výmluvnost, abych uchlácholil tvého uraženého otce. A Mary… Mary, ta… (povzdechne si a vyjme z kapsy obálku) Napsala ti dopis.

Frankenstein: (mu obálku vztekle vyškubne) Co se mi pleteš do života? Proč najednou předstíráš, že jsi můj přítel? Proč ke mně vodíš nezvané návštěvy? Nikdy jsem se tě o nic takového neprosil!

Clerval: Přečti si ten dopis.

Frankenstein: (hodí papír znechuceně na stůl) Holčicí fňukání…

Clerval: Přečti si to. Slíbil jsem Mary, že si to přečteš. Přede mnou.

 (Jedna z opilých tanečnic, ležící polonahá na stole, zvedne dopis a drží ho Frankensteinovi před očima – zazní hudba)

Mary (se objeví v dálce jako bílý přelud, zpívá):

Dnes se mi zdálo,

že tě tu mám;

sedíš tu se mnou,

už nejsi tak sám.

Vrať se mi, lásko,

dopřej mi sen,

vždyť studené hvězdy

nenahradí den.

Vrať se mi, lásko,

chci tě tu mít.

V mrazivé noci

sám nenajdeš klid.

(prudký zlom rytmu, scéna v baru se mění v jakési orgie, jak z Felliniho filmů; připomíná to snovou scénu smyslného pekla, rozjíždí se zneklidňující samba, všichni začínají tančit, Líza vleče zmámeného Frankensteina na parket, ten mezi tanečníky spatřuje přeludy: rozšklebenou tvář Netvora, Mary, smyslně se smějící v objetí studentů, kteří ji svlékají do spodního prádla… Frankenstein rozhazuje lidi kolem sebe, probíjí se k místu, kde něco viděl, ale než tam dorazí, už tam dávno nic není…)

A vzdálená Mary se mění v pouhý přeludný hlas, jenž zpívá:

Srdce mi bije na poplach,

v koutě se krčí podlý strach.

Vrať se mi, lásko,

chci tě hřát.

Vrať se mi, lásko,

vrať se, vrať…

(Z mezery mezi závěsy se vynoří skutečně reálná, šklebící se a odporná Netvorova tvář. Upřeně se zahledí na Frankensteina)

Frankenstein: (s výkřikem upustí dopis a třesoucí se rukou ukazuje k závěsům) Tam!!!

Clerval: Uklidni se. Nic tam není. Podívej (rozhrne závěsy – a vskutku, za nimi je prázdno. Vrací se k Frankensteinovi) Nějaké halucinace…

(Holky se rozesmějí, hudba graduje a končí, tanečníci si postupně odvádějí své tanečnice. Marx a Shaw se motají mezi závěsy zcela orvaní, zdeptaně si podají ruce-

Marx a Shaw: Svoboda je poznaná nutnost. (Bordelmamá je oba sbalí a odvádí si je.)

(V prázdném baru zůstává jen Frankenstein, Clerval a opilá Líza, která spí s hlavou na stole)

 Clerval: (měří příteli na zápěstí tep, přikládá mu ruku na čelo) Vždyť máš horečku! Jsi nemocen, příteli. Příliš jsi v posledních dnech přepínal své síly. Věda také není všechno: potřebuješ si pořádně odpočinout. Pojď, odvedu tě domů.

Frankenstein (se mu vyškubne, zmateně hledá po kapsách, až najde svazek klíčů):

Ne… jdi tam raději sám. Jsi přece medik, najdi ho tam a píchni mu do žíly červený roztok… injekční stříkačka je ve skřínce vlevo… já bych to nedokázal… já bych nedokázal zabít své dítě, i když je nepovedené…

Clerval: (shovívavě) Máš pravdu, jistě, dám ti jeden výborný lék, ten ti vyčistí hlavu… a zítra pojedeme někam daleko… na čerstvý horský vzduch… do míst, která jsou přímo balzámem na duši… ale napřed musíš do postele…

Líza: (se rázem vzchopí, když zaslechne poslední Clervalovo slovo- ani alkohol nedokázal utlumit její „profesionální“ reakce -) Do postele, miláčku, s tebou (pověsí se Frankensteinovi na krk, vášnivě ho objímá a líbá), s tebou, seš mi sympatickej, já chci s tebou, miláčku, s tebou, třeba i zadarmo… (táhne ho pryč a omámený Frankenstein se ani moc nebrání)

Clerval: ( Frankensteina doslova vyrve z její náruče, holce nacpe za výstřih hrst bankovek a hrubě ji odstrčí) Půjdeš ke mně, Frankensteine. Musíš se pořádně vyspat a dát se do pořádku. Zítra koupíme velkou kytici a pojedeme za Mary (odvádí ho).

Líza (za nimi pokřikuje): Jen se udavte tou svou ctností! (Usedne ke stolku, přepočítává tržbu. Pohled jí padne na zapomenutý dopis od Mary. Nahlédne do něj a hořce se pousměje nad jeho obsahem-)

(Tu se závěsy za Lízinými zády rozhrnou a objeví se Netvor. Temně mručí. Líza na něj vytřeštěně zírá, chtěla by ječet, ale není schopna vydat ani hlásku, jen naprázdno otvírá ústa)

 Netvor: (k ní přiskočí, popadne ji a přitiskne ji k sobě) Dělej mi to taky tak! Jako jemu!

(Netvor nutí holku, aby ho líbala a tančila s ním. Líza se zoufale zmítá a křičí, Netvor ji tiskne stále silněji, tančí s ní jakýsi „dance makabre“, příšerné tango mrtvých, provázené démonickým hudebním rytmem. Když dívku prudce zakloní do taneční figury, zlomí jí zřejmě vaz a ona v jeho rukou zplihne jako hadrová panenka. Netvor ji udiveně položí na zem. Zdá se mi divné, proč se nehýbá. Marně do ní strká. Pak na podlaze spatří kus papíru. Je to dopis od Mary, zapomenutý tady Frankesteinem. Netvor ho zvedne, očichá ho a zkoumavě ho prohlíží).

Netvor: Papír… čáry inkoustem… písmena… slova… věty… přečtu je… všechno znám… Odkud to znám? Proč to znám?… Kdo jsem? (slabikuje chraptivým hlasem)

Vrať se mi, lásko, chci tě tu mít, v mrazivé noci… sám nenajdeš klid… nenajdeš klid… nenajdeš klid… (nervózně přešlapuje, pak zaslechne podezřelý zvuk, posadí mrtvou Lízu za stůl a dá se na útěk, dopis nacpe do kapsy starého Frankensteinova kabátu, který si patrně na útěku oblékl v laboratoři)

(Vchází strážník Charlie, v rytmu veselého klavírního ragtime zkoumá opuštěný lokál, nenápadně dopíjí víno, koketuje s Lízou, o které si myslí, že usnula za stolem. Teprve když do ní laškovně šťouchne a ona se mu bezvládně skulí k nohám, pochopí, že něco není v pořádku, vytáhne píšťalku a po delším zmateném úsilí se mu podaří zapískat. Jde o jakousi pantomimickou vzpomínku na Chaplinovy grotesky, kontrastní protiklad k děsivému Netvorovu tanci. Končí však šokem – strážník rozčileně píská na píšťalku a ze všech stran se sbíhá legendární policejní sbor Scotland Yardu, hvízdání, zmatek. Za doprovodu kvílivých tónů elektrických kytar přivážejí na vozíku feministickou inspektorku.)

Inspektorka: (zpívá)

Ohryzek pod zakázaným stromem,

když Hospodin zahlédl, hned věděl –

někdo je vinen!

Sbor policistů:

Někdo je vinen!

Inspektorka:

Krev před Ábelovým domem,

když Hospodin zahlédl, hned věděl –

někdo je vinen!

Sbor policistů:

Někdo je vinen!

Inspektorka:

Veškeré zločiny

mají své příčiny.

Dedukce, logika

odhalí viníka.

Je to hra odvěká,

prokletí člověka.

1. policista (se naklání nad zavražděnou, zkoumá její krk):

Šéfe, ten stisk!

Chlap věru měl sílu!

2. policista:

Někdo se rozvášní,

pak pije, nezná míru.

Inspektorka:

Vraždil sám, či bylo jich víc?

Obraťte všechno na rub i líc!

Hledejte stopy a doličné předměty…

1. policista (rozevře dlaň zavražděné):

Šéfe, knoflík a kousek manžety!

Inspektorka (bere knoflík opatrně do pinzety, prohlíží ho lupou proti světlu):

Písmeno z tajenky,

číslice z rulety…

Sbor policistů:

Veškeré zločiny

mají své příčiny.

Dedukce, logika

odhalí viníka.

Je to hra odvěká,

prokletí člověka.

(v zákulisí velký křik, policejní specialisté padají sraženi k zemi a na scénu vtrhne rozzuřená Naděžda, rozhánějící se svým bičem. Vzápětí je však zkrocena zápasnickým chvatem inspektorky, která ji srazí na kolena k mrtvé Líze-)

Inspektorka: (jí hrozí zabaveným bičem) Mluv! Mluv pravdu! Nic víc a nic míň.

Naděžda: (okamžitě přejde do hysterického pláče) Proč jsem odcházela, proč jsem ji tu nechala… kdybych tušila, co má ten morous za lubem… Ale on se mi hned nelíbil, paní inspektorko, on byl divnej hned, jak přišel… díval se po nás, jako… jako by… jako by chtěl vraždit!

Inspektorka: (rozevře zápisník) Kdo? Jméno!

Naděžda: Frankenstein. Moc často sem nechodí. Hned mi to bylo divný…

Inspektorka: Tvrdíte, že jmenovaný odcházel jako poslední?

Naděžda: Všechny holky vám to můžou dosvědčit, paní inspektorko. S tím svým kamarádíčkem Clervalem tu čekali jen na ni… na chudinku… a pak ji bez milosti… (smrká do kapesníku, přitom se jí podaří nenápadně za zády policistů sebrat mrtvé Líze její tržbu, ukrytou za podvazkem.)

1. policista: (přichází) Šéfe, nalezený knoflík všichni poznali. Pochází z Frankensteinova kabátu.

2. policista: (přichází z opačné strany) Šéfe, pan Frankenstein ani pan Clerval nejsou doma. Časně ráno prý velice nakvap opustili město a odcestovali neznámo kam!

Inspektorka: (s velikým gustem sklapne zápisník) Věc je jasná! Chlapi jsou barbaři. Za každým zločinem se skrývají sexuální vášně. Potlačené!

Sbor policistů:

Veškeré zločiny

mají své příčiny.

Dedukce, logika

odhalí viníka.

Je to hra odvěká,

prokletí člověka.

Inspektorka: Vydávám zatykač na pány Frankensteina a Clervala, důvodně podezřelé z vraždy.

 (Policisté shromažďují v hloubce scény napůl oblečenou skupinu vztekajících se holek a důstojných pánů, přistižených za velmi kompromitujících okolností. Kužel světla vykrojí z šera křeslo, v němž píše Mary Shelleyová-)

Shelleyová: Jsem znechucena prodejností a nespravedlivostí mnohých žen! Cožpak si neuvědomují, že v nich dřímá síla, schopná spasit svět?

Shelley: (jde náměsíčně okolo a recituje si v říkankovém rytmu)

Svět je otýpka sena

a lidé osli, co se o ni perou.

Shelleyová: (si ho všimne a náhle zjihne) On je velké dítě. Neobejde se bez mojí něžné péče. (zavolá na něj) Percy, pojeďme pryč odtud, pryč z toho zakouřeného a snobského Londýna. Někam hodně daleko…

Shelley: (se zastaví a otočí se k ní) Poslední polibek společně umírajících milenců je prý největší rozkoší. Co si o tom myslíš, Mary?

Shelleyová: (mateřsky shovívavě) Máš okouzlující nápady. Jako vždycky… jako vždycky… (zamyšleně opět otvírá svůj zápisník a začíná psát). Mohutné srázy hor, šumění bystřin a vodopádů, dunění padajících lavin, oslnivý lesk ledovců…

(Během jejích slov začíná za jejími zády skupina kulisáků velice prozaicky a technicky stavět scenérii Alp. Přichází pastýř v koženkových krátkých kalhotách a kloboučku, jódluje…)

Pastýř: (zpívá)

Alpy jsou vysoké,

Alpy jsou strmé.

Kravky tam bučí

a ovčák se drbe.

Jódlidý, jódlidý, jódlidý

Shelleyová:  To vše svědčilo o síle mocné jako Všemohoucnost…

Pastýř:

Alpy jsou vysoké,

Alpy jsou strmé.

Když slunce mizí

má barvu krve.

Jódlidý, jódlidý, jódlidý

Shelleyová: Neboť není mocnější síly nad tu, která stvořila tento chrám přírody!