Byla to polednice?

Tahle čtenářská příhoda mě fascinuje tím, že se v ní nic děsivého na první pohled vlastně neděje. A přesto je zahalena do zvláštní zlověstné atmosféry. Skoro by se chtělo říct, že z ní mrazí, kdyby ovšem nebyla spojena s nesnesitelným letním vedrem...

Je mi 28 let, a ten příběh se udál již dávno. Bylo mi tenkrát 18 let a chodil jsem s dívkou, se kterou jsme onoho léta jeli na venkov, k její babičce do Hořovic.

V jeden velice slunný a horký víkend, byla to sobota, jsme se rozhodli zajít si na výlet do sousední vsi a poznat více okolí, které jsem jako Pražák neznal. To dopoledne bylo už dosti horko a dusno a já zvažoval, zda někam vůbec půjdeme, jelikož horko nemám rád. Nakonec jsme přece jenom vyšli. Procházeli jsme vyprahlou silnicí a odbočili směrem k polní cestě, která vedla do mírného svahu a ubíhala do dálky. Slunce hrozně pražilo a já jsem si musel lehnout do trávy, přes kterou nebylo téměř vidět, takže vytvářela trochu stín. Moje dívka si lehla na mě a povídá mi, že z toho horka se to pole tak vlní, až se jí točí hlava. Řekl jsem, že se vrátíme a zajdeme do nejbližší hospody na pivo.

  Když jsme vstávali, zahlédl jsem nějakou osobu na vrchu kopce, a tak sem řekl: „Počkáme, až přejde, pak půjdeme.“ Jak tak sledujeme tu osobu, rozeznáváme, že je to nějaká stařenka s nůší. Pomalu se šinula cestou, když tu náhle za ní dvě děti, pak čtyři, pak deset hrajících si a dovádějících dětí. Dováděly a vískaly kolem dokola - a my jsme si tehdy říkali „no pane, tolik dětí!“. Ovšem malých dětiček kolem té stařenky přibývalo, získávaly na počtu, nakonec se tam míhalo dobrých, troufám si říci snad 50 nebo 60 dětí, oděných do nějakých lučních oblečků, či tak. Právě odbíjelo pravé poledne.

  Bylo nám to už divné a tak jsem vzal mou dívku za ruku a vláčel jí napříč polem směrem od nich. Nebyla to sice příjemná cesta, ale ta skupinka byla silně znepokojující. Vůbec se nám nechtělo jít kolem nich. A kde se tam vzali v takovém množství?  Festivaly dětí v takovém zapadákově, no nevím. Zastavili jsme se téměř na vrchu svahu, a když jsme se podívali zpátky, tak po celém procesí nebylo ani památky. Cestou domů jsme se zastavili v jedné vesnické hospůdce, vyčerpaní a hlavně zmatení. Co to mohlo být, proboha ?

Co bylo ještě zajímavější, tak před hospůdkou si zrovna hrály děti hospodské, která je volala na oběd, a dva štamgasti na ni pokřikovali:  „No jo, aby si pro ně nepřišla Polednice!“ V nás by se v tu chvíli krve nedořezal. Co jsme to viděli?

Je možné, aby něco takového bylo v pravé poledne realitou?