Co se píše o mém románu PAST NA KRÁLOVNU

Rozhovor s redaktorem Karlem Součkem, který vyjde v Berounském deníku:

1. Čím Vás Žofie Bavorská zaujala, že jste se rozhodl jí věnovat
knihu?

Na počátku bylo zadání nakladatelství Alpress, které chtělo román o nějaké významné ženské osobnosti našich dějin. Uvědomil jsem si, že královna Žofie se objevuje v desítkách historických románů, her a filmů, ale vždycky je takovou podivnou postavou v pozadí. Jako by si s ní autoři nevěděli rady.  Buď ji líčí jako naivní a hloupoučkou dívenku s hezounkou tvářičkou, jako smyslnou a poživačnou nevěrnici, nebo jako vážnou a zbožnou paní, dychtivě naslouchající Husovu kázání v Betlémské kapli. Tyhle přístupy k tak významné panovnici mě „zlobily“ a rozhodl jsem se, že ji musím rehabilitovat. Z historických dokumentů totiž vyplývá, že šlo o mimořádně vzdělanou ženu, milovnici knih a mecenášku umění, rozvernou, vtipnou a umějící se pořádně „odvázat“, ale současně také velmi schopnou „manažerku“, která přivedla svá věnná města k nebývalé prosperitě, stála v pozadí mnoha politických rozhodnutí a jako jediná dokázala zvládnout psychicky labilního krále Václava IV. Málo se ví, že ona vlastně otevřela dveře husitské reformě, byla za to dána papežem do klatby, i po králově smrti se snažila udržet Husův odkaz a zároveň zavést v zemi pořádek a zabránit anarchii. Často byla líčena jako zrádkyně husitů, která se v rozhodující chvíli přiklonila ke svému švagru Zikmundovi; jenže její zodpovědnost v úloze zemské vladařky, kterou vykonávala po manželově smrti, ji přivedla k nutnosti zastavit náboženský fanatismus, zamezit rabování a ničení a odmítnout násilný program husitských radikálů. Řekl bych, že je to téma i dnes velice aktuální. V románu „Past na královnu“ ovšem popisuji první část jejího života, od dětství v Bavorsku až po dramatický rok 1393, kdy poprvé musela prokázat svou rozhodnost a samostatnost v postavení české královny. Husitské období jejího života zachytí volné pokračování pod názvem „Kacířská královna“.

 2. Jaký vztah měla k Berounsku?

 Dost významná část mého románu se odehrává na Berounsku. Zejména na Václavově oblíbeném hradě Žebráku, ale i v městečku Žebráku, kde měl dům králův osobní lékař Albík z Uničova, nebo na hradě Hořovicích, kde se narodila a byla slavnostně pokřtěna Eliška, dcera Václavova bratra Jana Zhořeleckého. A samozřejmě se také s vášnivým lovcem Václavem vypravíme do hlubin tajemných a trochu strašidelných křivoklátských lesů a poznáme tajemství zakletého hrádku Jenčova…

3. Z jakých zdrojů jste čerpal?

 Prostudoval jsem obrovskou spoustu knih od našich předních historiků. Nejen životopisy krále Václava IV. a rodu bavorských Wittelsbachů, či politické, ekonomické a náboženské problémy oné doby, ale neméně důležité pro mne bylo dobře poznat tehdejší módu, jídelníčky hostin, průběh oslav, rytířských turnajů, svateb a dalších rituálů, společenské hry, tance a písně, pověry, zvyky, pohádky, oblíbenou četbu, představy o světě a mnoho dalších drobností.

4. Kdy jste začal na knize pracovat a co bylo při jejím psaní
nejtěžší?

Psát jsem začal někdy v únoru a nejvíce práce jsem udělal během léta, kdy jsem se uchýlil na chalupu do Kublova. S notebookem jsem sedával v podkroví, pozoroval východy slunce a stádo daňků, pasoucí se na louce pod lesem, a inspirace přicházela skoro sama… Zcela novým prvkem pro mne bylo, že jsem se musel vcítit do „ženské kůže“, protože příběh je podán v první osobě. Královna Žofie ho vypráví jako jakési ohlédnutí za svým životem, jako svoji zpověď. Doufám, že jsem vystihl „ženský způsob myšlení“. Vnitřní pocity dospívající Žofie, která se na strýcově hradě Landshutu romanticky zamiluje do zpěváka milostných písní (minnesängra), a také její první setkání s elegantním lovcem Václavem na Žebráku jsem konzultoval se svojí patnáctiletou vnučkou Magdou a nechal si od ní příslušné pasáže „schválit“.

5. O kolikátý Váš historický román se jedná?

 Je to vlastně pátý historický román. V každém z nich jsem zavítal do zcela jiné doby: „Císař alchymistů“ zavádí čtenáře do rudolfínské Prahy, „Hořící lilie“ zachycuje konec 17. století, „Oči baziliška“ popisují časy křižáckých válek v Palestině a „Sága provaznického rodu“ se odehrává na konci 19. a počátku 20. století.

6. Kde si ho budou moci zájemci koupit?

 Román „Past na královnu“ by měl být k dispozici v každém knihkupectví v Čechách, na Moravě i na Slovensku. A také si ho lze se slevou objednat na internetu.

7. V jakém stádiu je navazující kniha Kacířská královna?

 Napsal jsem první kapitolu, zahodil jsem ji, protože se mi nelíbila, a znovu ji píšu… Zkrátka takový běžný tvůrčí proces. Vyjít by měla někdy v dubnu nebo květnu příštího roku.

    

 Ukázka z románu, která vyjde koncem listopadu v Podbrdských novinách:

PAST NA KRÁLOVNU

V těchto dnech přichází na knihkupecké pulty nový historický román Otomara Dvořáka. Pod názvem „Past na královnu“ zpracoval dramatické osudy Žofie Bavorské, druhé manželky krále Václava IV. Čtenáře jistě zaujme, že důležité epizody románového příběhu se odehrávají v našem kraji, na tehdejším hradě Hořovice, na hradě Žebráku, na Křivoklátu a na tajemném lesním hrádku Jenčovu.

(Ukázka z kapitoly Betlémská hvězda)

Přišel čas adventního půstu, dny se krátily a sněhové metelice zasypaly spící lesy. Jednoho časného večera Václav při poháru vína domlouval s Jírou podrobnosti zítřejšího loveckého zátahu na vlčí smečku, která způsobila velké škody v ovčinci pod hradem, a já jsem na medvědí kožešině u příjemně sálajícího krbu pročítala pozoruhodnou knihu, kterou mi zapůjčil Teříšek, slavnou Introductorium astrologicum od arabského učence Abú Ma’šara v latinském překladu Petra z Albany. Marně jsem se z ní snažila pochopit systém věštby podle konstelace hvězd při narození dítěte – a mohla jsem si dokonce vybrat systém řecký, babylonský, egyptský, perský nebo indický, což mě už dokonale zmátlo. A právě v té chvíli ohlásilo páže příchod naléhavého posla.

 Vstoupil zadýchaný muž, z jehož ramen odpadávaly kusy sněhu, v ruce mačkal beranici, zběžně se uklonil a vyhrkl: „Paní Richilda…“

 „Co je s ní!“ vykřikli jsme s Václavem téměř současně.

 „Je jí zle. Patrně předčasný porod. Porodní bába je u ní a další zkušené ženské z městečka Hořovic… Ale ona naléhavě prosí… Že chce mluvit s Její Výsostí královnou… že chce, aby byla u ní, kdyby náhodou… náhodou nedočkala rána… Pan vévoda Jan je někde v Chebu, má se vrátit až za týden… nikdo nepočítal s tím, že tak najednou…“

 „Kde je doktor Albík!“ zaryčel Václav, jako by před sebou spatřil útočícího medvěda, vyskočil od pultíku a zvrhl pohár s vínem. Rychle jsem chytila vzácnou knihu do náruče, abych ji uchránila před potřísněním.

 „Myslím, že v městečku Žebráku, ve svém domě,“ řekl Jíra z Roztok. „Ale obávám se, že v tuto dobu už bude…“

 „Ať je třeba namol opilý, to mě nezajímá. Prostě se okamžitě sebere a pojede do Hořovic! Jíro, zařiď to! Počkej ještě! Ať čeledíni připraví saně pro Žofii!“

 „S dovolením, Vaše Veličenstvo,“ ozval se hořovický posel, „mohu vzít Její Výsost královnu do svých saní, abychom se nezdržovali.“

 „Dobře,“ pokývl Václav, vzal z mých ztuhlých rukou knihu a položil ji na truhlu. Stiskl mi zápěstí. „Jdi... a... a že na ni myslím. Jel bych také, ale tohle je ženská záležitost… u toho bych jedině překážel…“

 Bojí se, napadlo mě, pánovitě udílí rozkazy, ale za jeho divokostí se skrývá strach z událostí, kterým není schopen čelit… Nechce tam být, nechce to vidět…

 Také mám obavy, ale jsou věci, před kterými se nedá uhnout. Ještě nikdy jsem u něčeho takového nebyla. Ale jednou to možná čeká i mne. Musím si zvykat. Nad lůžkem rodičky vždycky stojí kmotřička Smrt.

 Vyhoupla jsem se do saní a zahalila se do beraního kožichu. Vpředu se usadili dva hradní pacholci, vyzbrojení meči a samostříly. Hořovický posel pobídl koně. Cesta byla projetá, ale z černého nebe se hustě sypaly velké sněhové vločky a snažily se ji před námi i za námi vymazat, snažily se všechno změnit v původní neposkvrněnou panenskou pláň, bílou jako nevěstin závoj. Vlevo se vynořila jakási temná hmota, nakupenina střech kolem kostela a prostá obranná zubatá zeď nad potokem, blikla tam nějaká světla, snad lucerny.

 „Nejspíš už burcují medikuse Albíka!“ zasmál se jeden ze strážných.

 Pochopila jsem, že právě míjíme městečko Žebrák. Náš kočí se mu vyhnul po polích, aby nám vrátní nemuseli otvírat branky. Dostali jsme se na nějakou náhorní planinu a tady se do nás opřel vítr, hnal nám sníh do očí, skučel a kvílel, koně se snažili odklánět hlavy a strhávali saně stranou.

 A je to opravdu jen vítr? Teď jsem docela zřetelně rozeznala vlčí zavytí. Ach, ano, málem bych zapomněla na tu hladovou smečku, co včera v noci pronikla trnitým plotem do ovčína a roztrhala několik jehňat. Další zavytí se ozvalo z opačné strany pláně. Odpovídají si. Svolávají se.  Další hlasy. Zdálo se, že se blíží, že kolem nás svírají kruh. Kdyby se alespoň dalo prohlédnout tou bílou vířící mlhou do větší dálky! Ale možná není o co stát, možná je pohled na semknutý kruh zeleně svítících očí mnohem hrůznější… Koně začali neklidně pofrkávat, jeden z nich úzkostně zařičel, bez pobízení se rozběhli rychleji. Strážní pozvedli napnuté kuše a číhavě se rozhlíželi na obě strany.

 „Neodváží se blíž,“ ozval se chlácholivě kočí, „znám je, brousí tu každou zimu. S osamělým chodcem by to mohlo špatně dopadnout, možná i na jednoho jezdce by si troufli, ale saně jsou velké, cinkají a skřípou. Dokud jedeme, drží se v odstupu.“

 Dokud jedeme! A co až zapadneme do závěje? Až ztratíme směr a zabloudíme v mrazivé noci? Pane Bože, smiluj se nad námi hříšnými…

  A tu se před námi uprostřed těch strašlivých vlčích temnot zjevilo světlo; mraky se roztrhly a puklinou vyhlédl měsíc. V hlubokém údolí pod pásmem lesnatých vrchů ležel stín, ale na protilehlé příkré stráni, pokropené teď stříbrem blikotajícího jiskření, zavěšeno na zvláštní terase pod lesem jako vlaštovčí hnízdo se krčilo hrazené městečko. O kus dál, na vrcholu návrší se uprostřed malé vesničky tyčil kostelík. A mezi městečkem a kostelíkem, na dalším stupni toho podivuhodného schodiště poutal pozornost kamenný hranol hradní věže. Cesta k hradu vedla po úzké šíji s padacím mostem a z druhé strany se pod hradbami jako větrem vyleštěné zrcadlo leskl zamrzlý rybník. A přímo nad tím kostelem a hradem nám zářila vstříc jasná hvězda.

 Tenhle obraz jsem už někde viděla. Kdybych si místo sněhové stráně a mračného nebe představila růžovou tapetu se zlatými ornamenty, a kdyby se nad věžemi města, hradu a kostela vznášeli tři okřídlení andělé, s nichž jeden drží v rukou ocasatou hvězdu, druhý stuhu s nápisem „Gloria“ a třetí fouká do šalmaje, až se mu nadouvají tváře, pak bych si myslela, že jsme jakýmsi zázrakem vstoupili do dávného příběhu, do radostné zvěsti, která oznamuje, že uprostřed nejtemnější z nocí se lidem zrodilo Světlo Spásy.

 Uvnitř hořovického hradu se míhaly hořící pochodně a lucerny, služebné dívky pobíhaly sem tam po dřevěných pavláčkách a ochozech, nosily mísy s kouřící horkou vodou, všechno se soustředilo k jedné klenuté jizbě v prvním patře věže, která byla osvětlená desítkami svící, takže to tam vypadalo jako v chrámu při velké mši. Hned na prahu mě přimrazil bolestný výkřik. Přivřela jsem oči a zhluboka se nadechla...