Do roku 2007 - barokní teroristé, templáři a mluvčí na vernisážích

- - V roce 2005 mě překvapilo, když mi najednou přišla smlouva na knihu s olomouckého nakladatelství Fontána. Už jsem dočista zapomněl, že jsem tam kdysi poslal směs různých článků z Magazínů záhad a Fantastických fakt, které jsem shrnul pod název LIDOVÁ MAGIE . Pak bylo ticho. Na podzim se znovu ozvali, abych jim k tomu poslal nějaké obrazové materiály, tak jsem sáhl do archivu... A zase ticho po pěšině. Uplynul celý rok 2006 – a nic. Tak uvidíme...

 -- Přemýšlel jsem, čím bych navázal na Císaře Alchymistů, a vzpomněl jsem si na článek o teroristickém útoku na Prahu roku 1689, který jsem před časem napsal pro časopis Pevnost, kde nakonec nebyl použit. Uvědomil jsem si, že je to velice aktuální téma, nadchlo to každého, komu jsem tuhle málo známou epizodu z našich dějin vyprávěl. A tak jsem se do toho v létě a na podzim roku 1985 s chutí pustil.
 V duchu jsem to viděl jako výpravný „katastrofický film“. Zaměřil jsem se především na psychologii a motivace hlavních postav. V průhledech do jejich vzpomínek odhaluji, co je utvářelo a ovlivňovalo v dětství a dospívání, hledal jsem odpověď na otázku: Co vede člověka k tomu, aby se propůjčil k vykonání hrůzného teroristického činu? Je tu celá škála různých přístupů – od primitivního pasáka prasat Vavřince Procházky, který se mstí nenáviděné společnosti za své ponížení, přes rozšafného setníka Jiřího Sedmihradského, což je chladnokrevný profesionál, odborník přes výbušniny a pyrotechniku, téměř sympaťák, kliďas s nerozlučnou dýmkou mezi zuby (přiznám se, že patří k mým oblíbeným figurám, snad jsem do něj vložil něco z té postavy svého dětského hrdiny Fousáče a také z jakéhosi zvláštně pokřiveného Švejka; je to typicky česká povaha – a strašná svině. Moje žena říká, že vždycky, když na konci utrhne jablíčko pro schovanku Marienku, poté co nechal vybuchnout kočár se svým bývalým šéfem, tak jí běhá mráz po zádech). Hledal jsem všechny polohy přístupu k terorismu, takže tu mám i naivního politického fanatika, studenta Benedikta Dureze. A mladou ženu Anetu Favartovou, která se do celého spiknutí zaplete z lásky - a také romanticky rozervaného kata Mydláře, který za její lásku zaplatí životem. Podklady jsem studoval v Městské a Univerzitní knihovně, zejména mě nadchl podrobný zápis očitého svědka - kronikáře Beckovského, kde jsou i protokoly z výslechu Vavřince Procházky. Faráře Beckovského jsem proto učinil jedním z hrdinů románu. Také na mě silně emotivně zapůsobilo závěrečné putování trojice psanců, kteří se skrývají v obilných polích a po lesích, posedlí jedinou touhou – ještě něco zapálit. Jako by se během svého putování stávali součástí přírody…
 Knížku jsem koncipoval při diskuzích s manželkou Evou na chatičce v Kublově, také jsem ji tam začal na notebooku psát. Dlouho jsme hloubali nad názvem, až jsme nakonec přišli na titul, který má více významů – jak symbol bourbounské lilie a žhářství z rozkazu krále Ludvíka XIV., tak sežehnutou nevinnost Anetty - a svým způsobem vlastně všech těch kontroverzních hrdinů. Rukopis HOŘÍCÍ LILIE jsem odevzdal redaktorce Jakoubkové těsně před Vánoci 2005. V lednu mi volala, že se jí to moc líbí a že by to dala do dalšího ročníku soutěže. Proti zařazení do soutěže jsem nic neměl, ale stejně to nebylo k ničemu, cenu jsem nevyhrál. Důležité bylo, že jsem dostal smlouvu na vydání v Knižním klubu (Euromedia Group). Grafikovi Dismanovi jsem přinesl obrázek staré Prahy „z nadhledu“, představoval jsem si, že na obálce bude ta stará rytina města, jak se kroutí a hoří. Disman mě přesvědčil, že plamen by šel špatně napojit, nakonec vytáhl svůj snímek nějakých barokních dveří a do něj jsme našli starý obrázek z dobývání města, který se tam docela hodil. Navrhl jsem i jinou ukázku z textu na zadní stranu, takovou dramatičtější. Disman mi pak volal, že tu moji rytinu města přece jen použil, že ji dal na předsádku, což nám bylo výjimečně povoleno, i když se to běžně nedělá, protože tisk se tím prodražuje. Knížka měla vyjít na podzim 2006, ale nakonec se to odsunulo až na leden 2007.

Někdy na podzim roku 2004 měla paní Holečková v areálu bývalého kláštera Na Skalce u Mníšku pod Brdy výstavu fotografií (společně s obrazy svého manžela Žabinského).  Tam došlo k jednání s vedoucí městského kulturního střediska paní Balkovou, která chtěla v městské radě prosadit, abychom napsali knihu také o Mníšku. Udělal jsem jim osnovu, poslal mailem – a pak se rok nic nedělo. Už jsem myslel, že to usnulo, ale na jaře 2006 se ozvali, že tu publikaci chtějí. Já nemohl přijít na žádný nosný nápad (kromě vzpomínky na propadající se kostelík v osmdesátých letech), ale pak jsem si uvědomil, jak zrovna díky románu D. Browna Šifra mistra Leonarda propuká přímo mánie kolem postavy Máří Magdalény. A unikátní stavba poutní kaple Maří Magdalény Na Skalce v podobě krápníkové jeskyně a Brandlova freska Maří Magdalény ve zdejším bývalém klášteře, plná tajemných náznaků a erotické touhy, mi naznačily, že i tady se bude jednat o jakousi „šifru mistra Brandla“. Pustil jsem se do toho a začal jsem odhalovat netušené souvislosti! Paradoxní je, že právě tuto linii, která mi konečně dala chuť ke psaní, jsem musel nakonec vyškrtnout, neboť by budila pohoršení církevních kruhů, jejichž pomoc je v Mníšku vítaná! No, něco tam přece jen zůstalo. Ohlas knihy POKLADY POD SKÁLOU POUTNÍKŮ byl nakonec velký, měl jsem v Mníšku besedu v kulturním domě a potom v neděli 22. července 2006 o slavné skalecké pouti knize osobně požehnal kardinál Miloslav Vlk a na housle nám zahrál virtuos Svěcený. Potom jsme se v bývalém klášteře zúčastnili rautu (nebo-li žranice).

V létě 2005 jsme s Marií Holečkovou a pracovníkem Správy povodí Vltavy – pobočky Beroun Bohumilem Nekutem vyrazili na zajímavou výpravu do „zakázané zóny“ – do vojenského pásma v Brdech. Zavedl nás se svými kolegou, hrázným z pilské přehrady Říhou, k neznámému prameni Litavky. Tak začala moje práce na knize LITAVKA – ŘEKA SKRYTÝCH POKLADŮ. Psal jsem ji s chutí, prolnuly mi do ní vzpomínky z mládí, měl jsem zajímavé podkladové materiály. Vyšla v říjnu 2006 v tradičním celobarevném provedení, škoda, že tam zůstalo pár hloupých překlepů, jinak by byla téměř dokonalá. Stal se z ní bestseller, během dvou měsíců se prodal téměř celý třítisícový náklad a ještě na počátku roku 2007 byla v žebříčku na 6. místě mezi deseti nejprodávanějšími knihami literatury faktu. Pracovnice příbramského archivu mi však vytkla chybné odvozování názvů míst, kde se mám držet údajů dr. Profouse a ne nějakých spekulací o Keltech! Beseda a autogramiáda byla v Berouně v muzeu. Také jsme knihu podpisovali v Příbrami (v hospodě U Švejka!) na setkání starostů obcí regionu.

Po přijetí Hořící lilie jsem uvažoval, co napsat dál. Už dlouho mě zajímala zvláštní postava sv. Prokopa, o kterém se skoro nic neví, je to jakási „šedá eminence“ v pozadí dějin, spojená s podivnými mýty o ďáblech. Začal jsem studovat odborné publikace a se sousedkou Alenou jsme si na jaře roku 2006 vyjeli do Chotouně, na Kouřim a na Sázavu. V létě jsem na kublovské chatičce pořádal poznámky a začal jsem psát román, který jsem nazval KROTITEL ĎÁBLŮ. Po napsání čtyř kapitol (možná docela působivých) jsem ztratil jistotu, že se můj příběh vyvíjí správným směrem. Upadl jsem do hluboké tvůrčí krize. Nakonec mě Eva řekla, že už se na mě nemůže dívat, a ať toho tedy nechám a zkusím psát něco jiného. Nevěděl jsem co. Tak mi poradila, ať vytáhnu tu starou rodinnou kroniku PROVAZNÍCI. Váhal jsem, ale pak jsem v tom našel duchovní útěchu. Zjistil jsem, že třicet let starý rukopis ani nepotřebuje moc velké úpravy. Přepsal jsem to do počítače (tím jsem strávil zbytek léta 2006) a pak jsem to dal Jakoubkové, ať to posoudí. Stavěl jsem se u ní cestou do Kublova a zrovna na mě lezla chřipka. Trochu mi zvedla náladu, když řekla, že rodinné ságy je docela zajímají. Ale stejně jsem nečekal nějaký velký ohlas – a úplně mě vyvedla z míry, když mi asi za dva měsíce zavolala, že to berou, a byla hrozně nadšená, že nic lepšího ode mě ještě nečetla!

V létě 2006 nastala úzkost, že nebudeme mít s Evou po očekávaném zdražování dost peněz na obživu, a tak jsem honem přemýšlel, co se svých děl bych mohl ještě „prodat“.  Napadl mě cyklus sci-fi povídek, inspirovaných českými pohádkami. A hned jsem začal psát první z nich TŘETÍ OBRUČ, což byla parafráze na pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Docela mě to bavilo, vymyslel jsem si postkatastrofickou Prahu, stylově něco na způsob bratří Strugackých, ale uvízl jsem někde v polovině povídky a nevěděl jak dál. Ze zoufalství jsem to vzdal – a napadlo mě, že mám v počítači dosud nepublikovanou novelu Oči baziliška, napsanou kdysi pro Mátla v Rodokapsu. A protože časopis Pevnost začal vydávat pravidelné knižní přílohy, nabídl jsem ji novému šéfredaktorovi Tomáši Němcovi. Líbila se mu, ale byla krátká, chtělo by to ještě jednu k tomu. Uvažoval jsem o Hoře démonů, ale nakonec jsem usoudil, že by se k tomu stylově víc hodil Ďáblův klíč, který jsem vloni přepsal do počítače a upravil – umístil jsem ho do konkrétní krajiny Českého krasu a Křivoklátska, protože jsem ho chtěl nabídnout k vydání Kroppovi v Berouně. Kropp se tehdy k tě nabídce nijak nevyjádřil.
 A tak ve vydavatelství Wolf publishing, jako příloha časopis Pevnost, vyšla v říjnu 2006 knížka malého formátu OČI BAZILIŠKA, obsahující templářské dobrodruštví z Palestiny „Oči baziliška“ a příběh pasáčka pronásledovaného fextem „Ďáblův klíč“. Knížka měla kladný ohlas u čtenářů (na internetu kdosi psal, že objevil svého nového oblíbeného autora a že je to vůbec to nejlepší, co v edici Pevnost dosud vyšlo!) a velmi pochvalnou recenzi na ni napsal „Pagi“ Holan v Sardenu, příloze internetového časopisu Neviditelný pes.
 Také jsem se v Němcem v Pevnosti dohodl, že pro ně začnu psát pravidelné měsíční recenze na nové knihy sci-fi, fantasy a hororu.

A jak už jsem byl v ráži s výprodejem svých starých věcí, tak jsem Marchlíkovi v Ostravě a Rampasovi v Praze nabídl sbírku svých sci-fi povídek, z nichž většina už vyšla v časopisech, pod souhrným názvem BOD NÁVRATU. Nakonec jsem zůstal u Rampase, ten je přes Vánoce 2006 přečetl a nechal posoudit jedné fanynce – a ta, až je prý velmi kritická, je také doporučila k vydání. Rampas mi při schůzce v kavárně Krakatit navrhl drobné úpravy v textu a umístění do nové edice nakl. Trifid, nazvané Jiné světy.

Na podzim 2006 se mi ozvala šéfredaktorka Žáková z časopisu Země světa s nabídkou, jestli bych jí neposkytl články a fotografie o Toskánsku. Půjčil jsem jí knihu od italského fotografa, přítele Renaty, dcery naší přítelkyně Kostelníkové ze Zlína, a dodal dva články, které jsem měl už delší čas napsané – původně pro Sirius. Také jsem během roku udělal pár rozhovorů pro časopis Ring a velký rozhovor do vánočního čísla berounských novin Echo, kde to vzali až od mého dětství – a Kameel Machart k tomu dodal velkou fotografii.

Na kublovskou pouť měla moje sestra Marie v Kublově ve staré škole výstavu svých obrazů – olejů a akvarelů. Pomáhali jsme jí s Evou s koncepcí a instalací, protože ona z toho měla velké nervy. Vymýšlel jsem jí i názvy jednotlivých obrazů a zahájil vernisáž. Výstava KRAJINY měla velký ohlas. V polovině října 2006 pak měly společnou výstavu Maruška a Eva v Holandském domě v Berouně, kterou jsem nazval KRAJINY A PŘÍBĚHY. Berounské výtvarníky ohromily především Eviny podmalby na skle v lidovém duchu. Opět jsem měl úvodní slovo, sešla se spousta známých, paní Hošková napekla domácí buchty a koláče. Cyklus výstav pak vyvrcholil v prosinci, kdy jsem zahajoval Marušce již třetí výstavu v Praze v Dejvicích. Kromě toho mě pozvali berounští fotografové, abych v listopadu také zahájil jejich výstavu. A jak už jsem se stal oblíbeným zahajovatelem, tak mi zavolal nějaký chlapík z nakladatelství městské knihy v Kladně, které vydává přehledy o historii a současnosti průmyslového podnikání v jednotlivých regionech. Takže jsem jim v Berouně křtil šampaňským jejich berounskou mutaci knihy a všichni ji ode mě chtěli podepsat, ačkoliv jsem se o její vznik nijak nezasloužil…