Hledání Génia loci, aneb Fialkové jaro

 Letošní jaro je opravdu zvláštní. Skoro bych řekl, že bylo zrušeno, že na zimu rovnou navazuje léto; tuhle tendenci už pozoruji několik let, ale tentokrát byla opravdu výrazná. Před týdnem ještě mrazy a sníh a teď se rtuť teploměru začíná odvážně šplhat k pětadvacítce!

 Letošní jaro je zvláštní i svým hektickým tempem. Bláhově jsem se domníval, že když udělám poslední tečku za románem ĎÁBEL NA ŘETĚZU, jemuž jsem věnoval celé období pražské zimy, budu mít chvilku na lenošivou relaxaci. Kdepak! Začala série natáčení různých filmových dokumentů, v nichž se vydáváme na zajímavá a tajemná místa Čech, abychom o nich vydali svědectví.

 Napřed jsme se rozhodli s kolegy ze studia J.O.P., že zachytíme autentickou atmosféru Velkého pátku na Dukátovém poli, na legendárním keltském oppidu nad Stradonicemi. Den byl melancholicky zamžený, spíše než blížící se jaro připomínal dušičkový čas mlhavého listopadu. Po čerstvě roztálém sněhu zůstaly všude kaluže a hluboké bahno, naše auto se obtížně prodíralo polní cestou vzhůru na Hradiště. Zjistil jsem, že uprostřed Dukátového pole už stojí nový Prachův kříž, tentokrát velmi důkladný, okovaný železem. Propadání a kácení zdejších křížů, které vypadá velmi mysticky, jako by šlo o jakési prokletí, jsme patrně odhalili. Je to tím, že kříž stojí na hromadě břidlicových úlomků, což je patrné zejména na olámaném boku toho zvláštního ostrůvku uprostřed široké náhorní planiny. A pod váhou kříže se tyto destičkovité kameny sesouvají a rozestupují. Atmosféra byla sugestivní, vyprávěl jsem o podobnosti tohoto místa s ideální představou Golgoty, zatímco Jerry a Tom pobíhali kolem s kamerami a snažili se zachytit poetické detaily, zejména pohledy na zapadající rudé slunce přes siluetu kříže a šípkového trní. Hledali jsme poklad a s Pavlem Fišarem jsme sehráli různé vtipné scénky. Pekelný pes se nám tentokrát nezjevil, ale Jerry nám trikem přidělí do obrazu modré plaménky, vyšlehující ze země v místech, kde „hoří zlato“ – ale zrovna jako naschvál tam, kam se zrovna nedíváme!

 Velikonoce byly ještě horší, skučel ledový severák a za okny se hnala sněhová vánice. Byl jsem zalezlý doma u kamen a komunikoval jsem s přáteli na facebooku. Přišli jsme s jedním kolegou znenadání na nápad, že by stálo za to založit speciální skupinovou stránku „Génius loci“, kde bychom si tříbili názory na různá zajímavá místa v Čechách a okolí. Ohlas byl vskutku nečekaný! Během dvou dnů se na tu stránku přihlásilo přes dvě stovky zájemců! Posílají tam své dojmy, zážitky, fotografie, diskutují o tom, jak na ně jednotlivá místa působí. Je to užitečný zdroj inspirace k výletům i k dalšímu psaní.

 Na úterý jsme měli domluvené se Standou Motlem natáčení na Čertově brázdě. Počasí nám bylo příznivě nakloněno, občas se sice mračilo na déšť, ale prosvítalo i slunce a odpoledne mi dokonce (světe div se!) začínalo být v zimním kabátě horko! V Chotouni na návsi na nás dorážely včely, patrně zmatené z bláznivého vývoje počasí. Dělali jsme vlastně rozšířenou verzi někdejšího rozhlasového pořadu, se sázavskými výzkumníky Štědrou a Bernátem jsme se vydali podél legendární brázdy, slézali jsme do jejích zbytků nad vsí Mělníkem, nevynechali jsme ani Prokopovo rodiště Chotouň a Lipanské bojiště. Na druhý den měl Motl naplánovaný sestup do Prokopovy sázavské jeskyně a natáčení z nadhledu pomocí rádiem řízeného vrtulníčku, který nese kameru. Pořad, patřící do cyklu STOPY, FAKTA, TAJEMSTVÍ, se bude vysílat 14. května, což je skvělé načasování, protože 18. května bude na pražském knižním veletrhu představen můj román o sv. Prokopovi.

 Vzápětí mi volal redaktor z TV Barrandov, že by chtěli se mnou natáčet na Kounovských řadách. Bude to „odlehčující reportáž“ v jejich publicistickém pořadu „Bez cenzury“. Na kamenné řady nás doprovodila starostka obce Kounova, velmi sympatická a zaujatá pro využití této atrakce k větší turistické proslulosti obce. Rekonstruují muzeum v bývalém hostinci U lípy. Nahoře na kopci Rovině mě příjemně překvapilo, že řady jsou teď krásně rozeznatelné, neboť porosty byly v jejich liniích vyřezány. Obec sem umístila nové informační tabule. Také poutní kaple sv. Vojtěcha je opravena, včetně okolí, které ještě pamatuji velmi zpustlé. Zázračná studánka je vyzděná a opatřená novým přístřeškem – jenom ta voda se v ní nechce držet a na obnaženém dně najdeme jen loňské suché listí. Je to další z důkazů, že Kounovské řady byly součástí vodní svatyně, že měly do vyprahlého Poddžbánska lákat zúrodňující deště. Tentokrát však jako naschvál drobně, studeně pršelo, na náhorní planině mezi kamennými řadami ještě ležely jazyky zmrzlého sněhu, třásli jsme se zimou a pokašlávající paní starostka hrdinsky bojovala s chřipkou. Pod protilehlým vrchem Špičákem jsme odpoledne měli sraz s dvojicí „esoteriků“, nadšenců, kteří se snaží vrátit do krajiny „kamennou duši“. Odhrabávají v lese různé skryté kameny (opravdu dost velké a zajímavě tvarované) a některé se snaží i vztyčovat. Staronové menhiry působí zajímavě, ovšem lesníkům se to nelíbí – vždyť je to přestupek „narušování lesního krytu“ a navíc jim ty kameny překáží při těžbě dřeva. Archeologové zase mají námitky, že kdyby šlo skutečně o padlé menhiry, měl by se napřed pod nimi provést odborný průzkum. Co se mne týče, nevěřím tomu, že každý kámen v lese je menhir; také otázka řad, jejich vzniku a účelu je diskutabilní. Každopádně však jde o cosi vzrušujícího, co dodává místu jeho jedinečného „génia loci“. Obec Kounov si umístila symbol kamenných řad i do svého znaku. A hned od dálnice nás k nim navádějí hnědé směrovky. Dohodl jsem si s paní starostkou další spolupráci při přípravě naučné stezky a také natočení filmu s naším studiem J.O.P.

 V neděli jsem se vydal do Záluží za žebráckým rodákem, vnukem továrníka Volmana, v jehož vile jsem prožil dětství. Shodou okolností je to také Ota, ale na rozdíl ode mne Otakar. Otakar Braun. Bylo to příjemně nostalgické odpoledne, v němž jsme se nad starými zažloutlými fotografiemi nořili do světa vzpomínek a společných dětských zážitků. Získal jsem od něj pár unikátních fotografií a řadu upřesňujících doplňků k textu knížky ŽEBRÁK V DOBĚ NAŠICH DĚDEČKŮ.

 A aby natáčecím „orgiím“ nebyl jen tak konec, točili jsme v dalším týdnu s „jopáky“ nalezení stradonického pokladu. Nelezli jsme kvůli tomu na stradonické Hradiště, protože k těm detailům nám stačila jen rovinka se zaschlou trávou a keříky. Petr Berka zapůjčil kostýmy a společně s Pavlem Fišarem vytvořili dvojici hledačů Lébra a Malečka. Jerry je točil černobíle a mírně zrychleně, jak se s krumpáčem dobývají do zbytků zaniklého mlýna u Dobré vody, na louce u Botiče, přímo pod sídlištěm, kde on bydlí. Výsledek vypadá půvabně, má patinu a naivitu starých filmů, dialogy jsou vyjádřeny titulky. Já tam ale pojednou vstoupím jako zcizující prvek, abych vše komentoval. Bylo už docela horko, jenže já pro zachování kontinuity jsem musel mít na sobě zimní kabát a čepici. Takže jsem se pěkně propotil. A navíc se mi na kabát nachytala spousta lopuchových kuliček. Ještě dneska vybírám jednotlivé osinky.

 Aby toho nebylo málo, ozval se mi telefonem známý básník Holoubek, že jede autem do Vodňan, kde místní knihovna pořádá každoroční akci „Zeyerův hrnec“. Neměl jsem v plánu, že bych tam letos jel, ale když se nabídla možnost svést se autem, využil jsem ji. Ráno nás na Smíchově Holoubek naložil spolu s kolegou Koláčkem a ještě jsme zajeli na Zlíchov pro starého pana profesora Chaloupku. Ve Vodňanech nás čekalo již tradičně příjemné uvítání a besedy na místních školách. Opět jsem rozprávěl s deváťáky ve dvojici se scénáristou televizních seriálů Míkou. Dobré vínko v knihovně nás rozjařilo, k obědu jsem si dal stylovou vodňanskou kachnu, křupavou, kmínovanou, s dvěma druhy knedlíků a s bílým i červeným zelím. Jedno pivo, druhé pivo... Zmocnila se mě jarní nálada. A nevadila mi ani temně hrozivá mračna, která se zachmuřila nad selským barokem Holašovic. Dodala dramatický akcent fotografiím. Selské štíty z přelomu 18. a 19. století tady zůstaly unikátně zachovalé, není divu, že obec byla vyhlášena památkou UNESCO. Parková úprava návsi a různé rustikální ozdůbky však ruší dojem autentičnosti. Vesnice získává chalupářsko- turistický ráz, nežije už zemědělstvím, chybí tu rozbahněná cesta a krávy táhnoucí naložený žebřiňák. Genius loci se obléká do divadelního kostýmu. Vodníka u rybníčku a dřevěného Krista s žehnacím gestem z Ria de Janeira by si žádný sedlák v minulém století na návsi nepořídil. A už vůbec ne vztyčený kámen na způsob menhiru. Místní nadšenci si dokonce na louce za vsí postavili jakýsi malý Stonehenge – kruh a astronomicky orientované skupinky kamenů. Takže dojem trochu rozpačitý. Ale pivo dobré a hospůdky v selských dvorech stylové! My jsme přijeli pozdě a přišli jsme o prohlídku muzea, protože jsme se cestou ještě stavěli doma u spisovatele Jana Bauera. Žije na pěkně upraveném bývalém statku na okraji Vodňan, na samotě mezi rybníky a říčkou Blanicí. Vyfotil jsem si nejpilnějšího českého autora v jeho podkrovní pracovně, prohlédl si jeho stylové vybavení a památné starožitnosti, seznámil se smečkou pěti psů a osmi koček. A také s jeho manželkou, která veškerou přestavbu unikátního sídla organizuje.

 Činorodý duben jsme zakončili v Kublově. Eva už tam jela napřed, aby zprovoznila chatičku, aby zatopila a vyhnala zimní vlhkost. Léto udeřilo plnou silou; nejen, že jsem odložil svetr a zimní bundu, ale ve čtvrtek jsem se svlékl do kraťasů a opaloval se na zahradě. Holé stromy podivně kontrastují s tou letní atmosférou. Zvláštní atmosférické podmínky zřejmě způsobily nečekaný „populační výbuch“ fialek. Jejich voňavé kvítky vybujely v celých trsech, pokryly trávníky i na místech, kde jsem je nikdy předtím neviděl. Působí to takřka mysticky; fialkové jaro! Prý voní jen do první bouřky, jenže ta přišla současně s nimi. Včera zahřmělo, spustil se prudký liják s krupobitím, trvalo to jen pár minut, a pak opět vysvitlo slunce. Rád bych si užíval jara, ale čeká mě práce: musím dokončit knížku o Žebráku a připravit útlou brožuru k 1010 výročí Velízu nad Kublovem.