HŘÍCH SESTRY BENEDIKTY

 Mladá jeptiška Benedikta, patřící k řádu sester svaté Kláry, se vracela z poutní cesty do Říma. Podřimovala zabořena v anatomicky tvarovaném křesle dálkové linky Euroexpresu; odmítla sluchátka s hudebním programem a nevěnovala pozornost stínovým postavám, míhajícím se na sklopných obrazovkách nad řadami sedadel. Pod přivřenými víčky si promítala dočista jiný film; viděla v něm žehnající papežovu ruku a vzrušené vlnění davu na svatopetrském náměstí, znovu prožívala ten závratně slastný pocit, když z tisíců úst stoupala k nebi slova modlitby a slévala se do jediného, společného chorálu…

 „Promiňte, sestro,“ vyrušil ji z rozjímání nejistý ženský hlas, „nebyla jste náhodou předevčírem v televizi?“

 Jeptiška se překvapeně otočila ke své spolucestující. Seděly sice vedle sebe od začátku cesty, Benedikta s ní dokonce vyměnila pár zdvořilostních frází, ale nějak důkladněji si jí dosud nevšimla. Takhle ostatně vnímáme většinu lidí, jež do naší blízkosti nepřivedlo svobodné rozhodnutí, ale náhodně zakoupená místenka. Pátravým pohledem teď sklouzla po útlé postavě mladé ženy, která snad mohla být její vrstevnicí; oblečení měla kvalitní, jistě dost drahé, ale konzervativní a na její věk až příliš usedlé; černý kostýmek s vypasovaným sakem a sukní pod kolena doplňoval téměř komický klobouček. Obličej nevynikal zvláštní krásou, ale ani ošklivostí: pozornost na něm poutaly především velké hnědé oči, v nichž jako by se zračila směs hlubokého smutku a zarputilé úpornosti. Snědá kůže na tvářích nesla stopy žhavého středomořského slunce, pokrývaly ji podbírající se vřídky a zarudlá jizva, maskovaná nánosem pudru; zřejmě památka na jakési dávné zranění. Ta žena vypadala na venkovanku z jihu, která se vydala na nedělní mši nebo na nákupy do města. Její italština však měla trochu zvláštní přízvuk.

 „Ano, byla jsem v televizi,“ přisvědčila posléze Benedikta váhavě. „Udělali se mnou rozhovor pro zpravodajství. Myslím, že i tímhle způsobem se dá podpořit myšlenka naší křesťanské nadace. Sháníme sponzory, kteří by finančně přispěli na budování charitativních azylových domů po celé Evropě. Jestli vás to zajímá, mám tady takovou brožurku…“

 „Takže jste to vy!“ vydechla mladá žena nadšeně a přešla z kostrbaté italštiny do suverénní češtiny. „Nespletla jsem se! To mám ohromný štěstí! Je pravda, že pocházíte z Moravy? Vracíte se teď zrovna domů?“

 Jeptiška se zamračila: „Nejsem žádná mediální hvězda a neudílím autogramy! Jestli se chcete bavit o nadaci, prosím! Ale moje osoba je zcela pominutelná, můj soukromý život patří jen Bohu! O něm mluvit nebudeme, ano? Doufám, že mě chápete.“

  Žena se zatvářila polekaně. „Nezlobte se, sestro, já to tak nemyslela… chtěla jsem jenom vědět… napadlo mě… jak jste ve svým televizním rozhovoru říkala, že první azylovej dům jste už postavili někde u Olomouce… a to by se mi hodilo… vlastně je to asi hloupost… necháme toho…“

 Benedikta najednou pocítila stud; uvědomila si, že se opět nechala strhnout, že kdesi v její duši, pod vychladlým popelem spálené minulosti ještě stále doutná palčivá jiskřička, citlivá na každý dotek zvenčí. Vždyť na nevinně položenou otázku odsekla až příliš příkře a pohněvaně! Okamžitě se pokusila vše napravit a nasadila chápavý mateřský úsměv: „Jestli máte nějaký problém, ráda vám pomohu, pokud to ovšem bude v mých silách. Jsem sestra Benedikta.“

 Žena se s ostychem a úctou lehce dotkla podávané ruky: „Magdalena Mathiolli… původně Ševčíková… těší mě… víte, sestro, já… abyste mi správně rozuměla… potřebuju pomoct s únosem jedný osoby…“

 „Cože?“ Benedikta měla dojem, že se přeslechla, že to ledabyle vyslovené slovo jistě znamenalo něco jiného.

 „No, musím jednomu odpornýmu chlapovi ukrást manželku a musím ji načas někam schovat. A tak mě napadlo, že ten váš azylovej dům…“

 Sestra Benedikta na ni zírala naprosto vyvedena z míry. „Obávám se… že dost dobře nechápu…“ vykoktala.

 Mladá žena s biblickým jménem Magdalena se na jeptišku trpce usmála. „Nebude to snadný, já vím… ale nesmím to pokazit... říkám si, že když ještě tohle dokážu, pak už bude všechno dobrý. Víte, sestro, tu ženskou, kterou teď chci potají odvézt někam jinam, ať se jí to líbí nebo ne, jsem kdysi strašně nenáviděla. Dokonce jsem jí jeden čas chtěla zabít.“

 „Proboha! Čím vám mohla tak ublížit?“

 „Tím, že byla mojí matkou!“

 Hluboké, melancholické oči náhodné spolucestující se na Benediktu upřely a ta najednou měla pocit, že ji pohlcují, že ji vtahují někam, kam by nerada vstupovala. Ale nemohla se tomu ubránit, dívala se, jak se ženiny vlhké zřítelnice rytmicky rozsvěcejí odrazem světelných záblesků z noční dálnice, a cítila, jak se jí přitom kolem páteře šíří zvláštní mrazivé chvění.

 „Těžko se to vysvětluje,“ povzdechla ta, jež se nazývala Magdalenou, „ale v dětství jsem si připadala jako trosečnice na pustým ostrově. Žili jsme s mámou sami, otec se ke mně nehlásil, povídání o něm bylo tabu, ale já jsem si ho vysnila jako zavrženýho hrdinu, jako psance s dobrodružnejchch románů, kterej bloudí světem a bojuje s lupičema a obludama, a jednoho dne určitě zaklepe na naše dveře a přinese nám truhlici s pokladem. Máma byla šedá myš, věčně unavená, ustaraná, pořád se bála, že mě ze sociálky seberou a dají do děcáku, dělala někde uklízečku, bydleli jsme v jediný tmavý místnosti ve staletým, rozpadajícím se činžovním domě. Když jsem začala dospívat, tak jsem se před holkama děsně styděla za svý nemoderní, obnošený a vyspravovaný oblečení se sekáčů, za svůj ubohej domov, kde se netopilo, a museli jsme spávat ve svetru, a kde často nešla elektřina, protože nám jí vypnuli, když máma neplatila. Dokonce jsme neměli ani televizi! Bylo to pro mě vězení, kde mě drží ta slabošská ženská, která z nepochopitelnejch důvodů nedokáže žít jako ostatní, normální lidi!

 Nedivte se, že jsem se brzy šíleně zamilovala; objekt mojí vášně se jmenoval Ríša a byl to chlápek s ostře řezanou tváří, se svalama vypracovanýma v posilovně, a s chlupatou hrudí, na kterej nosil velkej stříbrnej řetěz s masivním křížem, navíc voněl tabákem a jemnou kolínskou; prostě typ herce z akčního filmu, a když se na mě podíval svejma uhrančivejma očima, šla jsem do kolen. Nechápala jsem, jak jsem ho mohla zaujmout zrovna já, když měl tolik jinejch a hezčích holek na výběr – ale stalo se a já byla v sedmým nebi. Ríša nikdy neměl nouzi o peníze. Koupil mi nový moderní věci na sebe, vozil mě nóbl autem, vzal mě do baru, kde jsme pili a jedli úžasný věci a tančili a všichni jeho kamarádi mě obdivovali. Pak jsem se s ním vyspala a bylo to jako ve snu, jako bych se vznášela v zelený vodě na tý jeho měkký a nekonečně široký posteli, obklopený kolem dokola samejma zrcadlama, takže kolem nás jako by se milovala stovka našich dvojníků. Takhle nějak jsem si představovala ráj. Tenkrát jsem uvěřila, že láska je jako žhavá láva, která se na nás valí a není před ní kam utéct. Člověk má pocit, že tělo mu vybuchne a roztrhá se na kusy. Asi je logický, že veliký lásky končej smrtí milenců, myslím, že ani jinak končit nemůžou. To jsem ještě nevěděla, že některý drogy vzbuzujou podobný pocity. Že je to klam. Že se tělo prostě chce rozmnožovat, a proto nám dráždí mozek nějakou chemikálií a my tomu říkáme láska! Pěknej podvod! Ale tenkrát jsem to samozřejmě ještě netušila a byla jsem nadšená z toho, že jsem konečně poznala vrchol blaha a štěstí, pro který stojí za to žít a umřít a obětovat všechno, úplně všechno…

 Ne, už to nebudu dál rozvádět, nebojte se,“ dodala, když si povšimla, jak její posluchačka náhle zrudla a sevřela prsty kolem kuliček růžence u pasu. „Ale zkrátka po týhle jedinečný noci jsem se už nechtěla vracet domů, ke svý trapný a ubohý minulosti. Ríša mi nabídl, že mě s sebou vezme do Itálie, kde bych mohla pracovat v baru a vydělat si pěknej balík. Když jsem to oznámila matce, ztropila mi děsnou scénu, brečela, že jsem nevděčná dcera, že ji chci opustit, že tohle má za všechno, co pro mě obětovala, že nebýt mne, mohla žít jinde, jinak a stokrát líp! A kdo se ti prosil o tvý oběti! - křičela jsem na ni. - Jseš jako mlýnskej kámen na mým krku! Pořád mě strháváš dolů do bahna! Nemáš žádnou fantazii! Žádnou podnikavost! Stejně si půjdu, kam budu chtít a ty mě nezadržíš! – Hrubě jsem ji odstrčila a práskla jsem za sebou dveřma. Od tý doby jsme se neviděly! Jo, tenkrát jsem doopravdy byla schopná svou matku zabít!“

 Pane Bože, modlila se v duchu jeptiška, pane Bože, dej mi sílu, abych vydržela tuhle zpověď! Vzpomněla si, že Maří Magdalena byla kdysi posedlá démony, trýznili ji až do příchodu Spasitele, jenž je vyhnal Mocným Slovem. Ale jsem já, nicotná sestra Benedikta, schopná vymýtat ďábla?

 „Víte, sestro,“ pokračovala po chvíli její spolucestující, „to krutý procitání z krásnýho snu bylo postupný, dlouho jsem si nechtěla připustit, že je něco špatně a jinak než by mělo bejt. Odjeli jsme až daleko na jih, za Cosenzu, na takovou městskou periférii u dálničního odpočívadla, byla tam pumpa a bufet pro řidiče kamiónů a noční bar. Právě v tom baru jsem musela celý noci pracovat, roznášet pití a nechat se obtěžovat od opilejch chlapů, polonahá a ohmatávaná dotěrnejma rukama, ráno jsem si Ríšovi s pláčem stěžovala, že to nesnesu, ale on řekl, že musím, jestli ho opravdu miluju, protože od majitele podniku už dostal zálohu, ze který žijeme. Že musím vydělávat na naši lásku, že musím něco obětovat, že v životě není nic zadarmo a za všechno se platí. Dal mi nějaký prášky na uklidnění, ale bylo to pěkný svinstvo, úplně jsem se zfetovala, byla jsem jako v transu. Nechala jsem se ohmatávat a myslela jsem přitom na svýho Ríšu; zatínala jsem zuby, říkala jsem si, musíš to vydržet pro něj… Láska je strašná věc!

 Ale pak mě Ríša začal nutit, abych chodila s chlapama do postele za prachy, a když jsem se zdráhala, zfackoval mě. Ta chvíle, kdy mi dal první ránu, tak nečekanou, až jsem upadla a z nosu se mi spustila krev, byla strašná. Všechno se mi zhroutilo, moje pracně budovaná pohádková věž se sesypala jako stavba z dětskejch kostiček. Byla jsem ztracená, bez peněz, bez dokladů, který si on nechal u sebe. Chceš do vězení? - křičel na mě. - Stačí říct, mám kamarády u policie, snadno ti dokážou, že jsi prodávala drogy! Nebo chceš skončit na smetišti s podříznutým krkem? I to by se ti mohlo stát, jestli budeš zlobit, mám moc dobrý kamarády u mafie!

 Zamknul mě do černýho kumbálu bez oken a tejden mi nedával nic jíst. Úplně mě zlomil. Udělala jsem pak všechno, co po mně chtěl. A byla jsem vděčná, když se na mne usmál; pořád to byl ještě ten úsměv, kterým mě kdysi tak okouzlil. Jenže teď už jsem věděla, že ho má i pro jiný ženský; jezdil v autě na pikniky se vznešenejma dámama, s dcerkama místních boháčů. Doslechla jsem se, že se bude ženit. Už mě to nemohlo zdrtit víc, byla jsem úplně na dně. Uvažovala jsem, že skoncuju se životem, jenže jsem byla tak otupělá, že jsem se ani k tomu nedokázala vzchopit. Začala jsem brát drogy, který mě vždycky aspoň na chvíli přenesly do jinýho světa, do barevnejch a mámivejch snů. Abych si na ně vydělala, musela jsem se víc snažit, musela jsem za noc oblažit ještě víc chlapů…

 „Ach, Bože!“ zašeptala jeptiška. Měla pocit, jako by k ní hovořil její vlastní strašlivý stín, bytost, která v sobě obsahuje vše, co ji osobně nepotkalo, ale mohlo potkat, co zůstalo kdesi skryto, ač tušeno. Drcena náhlou úzkostí odvrátila pohled od vypravěčky a zadívala se do noční tmy za oknem autobusu. V protisměru se k nim blížila řada oslnivých světelných kuželů, připadalo jí, že se řítí přímo na ni. Ve chvílích, kdy je s hukotem míjely, bičovaly její bolavé oči bílými zášlehy. Zato tam vpředu, přímo před čelem autobusu se vznášel roj červených bludiček, světélek, která se proplétala v mámivém tanci a občas se řadila do podoby dlouhého, zlověstně vypadajícího hada. „Ach, Bože, smiluj se nad námi hříšnými!“

 „Myslíte si, že to nemohlo bejt horší?“ ozval se znovu ten tichý, naléhavý hlas ze sousedního sedadla. „Jo, taky jsem si nedovedla představit nic horšího. A přesto to přišlo! Asi už jsem nebyla dost použitelná, fetování se podepsalo na mým vzhledu, a taky je pravda, že můj milovanej Ríša se mě potřeboval narychlo zbavit; vždyť víte, chtěl se přece ženit. A tak mě přenechal bandě sicilskejch pašeráků! Hrál s nima karty a vsadil mě do hry, jako bych byla jeho majetek. Samozřejmě, že s těma švindlířema prohrál. Skoro ho podezírám, že tenkrát prohrál schválně. Ani se nerozloučil, potichu se vypařil a ponechal mě svýmu osudu. Takhle podivně skončila moje největší životní láska.

 Přišlo si pak pro mě pět humpoláckejch, zarostlejch primitivů, vytáhli mě z komůrky za barem, kde jsem si před svítáním na chvilku zdřímla, a hodili mě na korbu rozhrkanýho náklaďáčku mezi pytle se zbožím. Měla jsem pro ně samozřejmě mnohem menší cenu než ten líh a cigarety, který načerno rozváželi na vesnický trhy; byla jsem jenom věc k použití, služka, otrokyně, hadr, do kterýho si utírali boty. Všechno to nekonečný cestování po prašnejch horskejch cestách mi splývá do jedinýho pocitu hnusu; bylo mi většinu času příšerně zle, trpěla jsem absťákem a samozřejmě se nenašel nikdo, kdo by mi opatřil novou dávku drogy. Léčili mě jediným způsobem, kterej znali – nemilosrdným bitím. Tvrdili, že nemoc a slabost se musí z těla vytlouct. Možná, že jenom díky tomu jsem se zbavila svý závislosti. Ale cena byla vysoká. Pořád jsem krvácela, plná modřin a škrábanců, cloumala se mnou horečka, okolí jsem viděla jako v mlze, ze který občas vyplula kamenná terasa, olivovej sad, rozpadlá zvonička, osel, kterej mě zvědavě očmuchával u studny s rumpálem, kde jsem nabírala do věder vodu... Vařila jsem jim, prala, zašívala, večer se na mě všichni vystřídali, ukájeli se surově a drsně, občas mě za kus sýra nebo jehně půjčili nějakýmu pastýři, aby si taky užil. A zase se jelo dál.  Je to zvláštní, ale už jsem vůbec nepřemejšlela, hlavu jsem měla prázdnou, nevnímala jsem čas ani lidi, jenom jsem se snažila vyhnout ranám a kopancům, nedráždit zbytečně svý pány a plnit včas a ochotně jejich příkazy. Možná znáte tu ostražitost pronásledovanýho zvířátka, který tuší, co má dělat, aby přežilo do příštího dne. Byla jsem jenom tělo, jenom použitelný tělo…“

 „Nemyslela jste na Boha? Neprosila jste?“

 „Ne! Ani mě to nenapadlo.“

 „A co vaše nesmrtelná duše?“

 „Nevím, kde v tu dobu byla moje duše. Asi se někam schovala.“

 Sestra Benedikta zhluboka vzdychla a přitiskla rozpálené čelo na sepjaté ruce s křečovitě propletenými prsty.

 „Jednou jsme byli na trhu v malým městečku,“ pokračovala Magdalena, „vzpomínám si, že tam zvonily zvony, krásně a velebně, asi byl zrovna nějakej svátek. Nesla jsem přes rameno těžkej pytel s láhvema kořalky, ale nemohla jsem ho udržet, protože jsem měla ošklivě naraženou ruku, celou oteklou, najednou se mi udělalo od tý bolesti mdlo, pytel mi vyklouznul, spadnul a všechno, co v něm bylo, se rozbilo. Nejstarší z bratrů, kterýmu říkali Hodža, sotva že zaslechl to řinčení skla, skočil po mně, srazil mě na zem, vláčel mě za vlasy a zuřivě do mě kopal. Jak už jsem byla zvyklá, schoulila jsem se do klubíčka a chránila si hlavně obličej a břicho. Přesto jsem slyšela, jak na nás někdo volá: Proč tu ubožačku bijete? - Tenkrát jsem už dost rozuměla italštině, dokonce i tomu kalabrijskýmu nářečí. A Hodža odseknul: Copak nevidíte, padre? Nadělala mi škodu! Kdo mi to zaplatí! Deset lahví! Nejradši bych jí zabil! – A ten hlas zase povídá: A necháte jí na pokoji, když vám tu škodu uhradím já? – V tu chvíli Hodža ztuhnul a dokonce do mě přestal kopat. – Všech deset? – zeptal se pro jistotu. A když mu ten neznámej venkovan přisvědčil, začal se hlasitě smát: - Jen se přiznejte, padre, že vám ta děvka padla do oka? Když zaplatíte dvojnásobek, může bejt vaše! Nám už je jenom pro zlost. Je to cizinka, bez papírů, dělá služku, aby se uživila. A je ochotná posloužit vám ve všem, rozumíte, úplně ve všem! –

 „Strašné,“ vydechla jeptiška.

 „To se pletete, sestro,“ usmála se na ni Magdalena, „od týhle chvíle to naopak začalo bejt dobrý! Vždycky jsem si myslívala, že anděl je někdo v bílej košili s husíma křídlama, ale nakonec jsem zjistila, že můj anděl strážnej má podobu mrňavýho postaršího sedláka, kterej má hlavu holou jako koleno, velikánskej napuchlej nos a strniště šedivejch vousů na bradě. Koupil mě od těch Siciliánů. Nechal mě odpočívat na dece pod přístřeškem za svým stánkem, kde prodával zeleninu. Dal mi napít a najíst. Večer jsme všechno složili do velký dodávky a vyjeli do kopců. Pořád jsem čekala, co ten chlap bude chtít, jaký zvrhlosti si na mě vymyslí. Ale on zastavil u nádraží, koupil mi lístek do Neapole, řekl mi, kde tam najdu českej konzulát. - Vyřiď si tam papíry, - povídá – potom si kup letenku a vrať se domů. Tady máš peníze na cestu!-

 Nevěřícně jsem na něj zírala. Napadlo mě, že je to hlupák, že plejtvá penězma na neznámou osobu, ze který nic nemá a mít nebude, že ani netuší, za co bych mohla ty jeho peníze ve městě utratit, že neví, že by mě klidně stačily na šest dávek koksu nebo tři heráky. Pořád mi to nedocházelo, už jsem seděla ve vlaku, vlak se rozjel, všechno se vzdalovalo a mizelo, najednou jsem se honem vyklonila z okýnka, protože mě napadlo, že si musím na nádražní budově přečíst jméno toho městečka a zapamatovat si ho. Ještě jsem přesně nevěděla proč, ale už to ve mně zrálo, najednou jsem totiž byla sama, úplně sama a byla jenom na mně, jak se rozhodnu, kam půjdu, co budu dělat! Po tý dlouhý době mi to připadalo přímo neuvěřitelný! Cítila jsem se zle a tělo mě bolelo, ale byla jsem to zase já! Duše se ke mně vrátila!“

 Sestra Benedikta se zeptala s úzkostí v hlase: „Odjela jste tehdy opravdu domů?“

 „Ne!“

 Benedikta zavřela oči a zhluboka povzdychla. Právě téhle odpovědi se bála. Věděla, že činy milosrdenství bývají dojemné a krásné, ale život se jen málokdy drží příkladů z mravoučných čítanek.

 „Víte, sestro, vůbec jsem v tý chvíli nevěděla, co se svým životem. Rozhodně jsem nechtěla přijet domů jako ubohá troska, na kterou si lidi budou ukazovat a ušklíbat se. A už vůbec jsem netoužila slyšet, jak matka řekne: Vidíš, na moje slova došlo! Ale hlavně mě štval ten kalábrijskej sedlák; připadal mi jako ty potrhlý ochránci zvířat, co na trzích draze kupujou zpěvný ptáčky, aby jim pak mohli otevřít klece a pustit je na svobodu. Ten pocit, jak jsou velkorysý a ušlechtilý, jim prej stojí za všechny prachy!

 A tak jsem si umínila, že já mu tuhle radost neudělám. Cestou ve vlaku jsem si to všechno pěkně promyslela. Budu v Neapoli pracovat, vydělám peníze a to, co mi dal, mu přijdu vrátit, jako by to byla půjčka. Už jsem se těšila, jak bude čumět, až se před ním objevím se svazkem bankovek v ruce a řeknu: Tady máte, co jste do mne investoval, a skutečně jste neprohloupil, vracím vám víc, narostla vám ta částka o úroky, a tadyhle mám letenku do Prahy, - ale tu už jsem si koupila za svý! Nechci bejt vaším dlužníkem, rozumíte! Nechci žít lepší život jen proto, že jste mi ho předplatil!“

 Sestra Benedikta se zachvěla; z úst té podivné spolujezdkyně, té vzpurné hříšnice Magdaleny jako by teď uslyšela něco nesmírně povědomého… Nechci ten váš skvělý život jen proto, že jste mi ho předplatili! - křičela před časem na zmatené rodiče mladá dívka a budoucí jeptiška, zapálená tehdy spravedlivým hněvem proti konzumní společnosti - Nechci ten váš život, který by měl být mojí povinností jen proto, že jste bohatí! Nechci být atraktivní dekorací úspěšných mužů! Nechci být otrokyní těla mučeného dietami, plastickými operacemi, solárii a stupidním cvičením ve fitcentrech, panenkou na hraní s umělými vlásky a se sterilní maskou na tváři, dotvářenou tmelem a barvičkami podle předloh z módních magazínů! Nechci být úspěšná tím, že umím přesvědčivě lhát, že umím podvádět, že jsem mistr v předstírání! Nechci být životní herečkou! Říkáte, že jste křesťané? Jsou mi k smíchu ty vaše okázalé svatby v kostelích a pokrytecky dojemné křty dětí! Myslíte snad, že Kristova zakrvácená nahota je tam vystavena na kříži pro větší vzrušení masochistických paniček?-

 A sestra Benedikta si najednou vzpomněla na svatého Františka, jenž strhal ze sebe šaty a hodil je vyčítajícímu otci pod nohy, zůstal raději nahý uprostřed davu, neboť stud z vlastního těla se u něj nevyrovnal mnohem silnějšímu studu z toho, že by měl stát před chudými a hladovými oblečen do přepychových látek z otcových textilních dílen.

 „Jo, řeknu vám, sestro, nebylo to tak snadný, jak jsem si představovala,“ pokračovala Magdalena. „Ten rok mi dal pěkně zabrat! V jedný neapolský restauraci jsem uklízela a myla nádobí; platili mě málo, protože věděli, že pracuju načerno. Skoro jsem z tý zatuchlý kuchyně nevytáhla paty. Přespávala jsem na nafukovací matraci v tmavým kumbálu, kde byly složený smetáky a čisticí prostředky, a celý dny jsem trávila mezi horama mastnejch talířů a kastrolů. Ruce jsem měla od vody a saponu úplně rozežraný. Když už se mi zdálo, že nevydržím, že to takhle dál nejde, zalezla jsem si do svý tajný skrýše a přepočítávala peníze, abych věděla, kolik mi jich ještě zbejvá vydělat. Ta konečná částka se stala jediným smyslem života a dávala mi sílu ještě nějakej čas vydržet… S nikým jsem se moc nebavila, s nikým se nekamarádila. Chlapi se o mě nezajímali – naštěstí – protože jsem tenkrát vypadala dost hrozně. Celej ten rok jsem vydržela bez sexu. Už jsem to nepotřebovala, měla jsem toho až po krk. A taky přišly zdravotní potíže, nejspíš jsem během toho svýho divokýho života chytla nějakou pohlavní nemoc. Léčila jsem to sama různejma mastičkama z lékárny a začala jsem se bát, že umřu dřív, než splním, co jsem si slíbila. Ještě nedávno jsem umřít chtěla a nemohla jsem k tomu najít odvahu, teď už jsem nechtěla a bála jsem se, že ta zubatá s kosou bude rychlejší než já… Byla jsem tak blbá? Nebo tak namyšlená? Já fakt nevím.“

 Tázavě se zahleděla na sestru Benediktu, ale ta uhnula očima. „Ani já nevím,“ zašeptala. „Nejsem hodna vynášet soudy.“

 „Za necelý dva roky jsem měla potřebnou částku v kupě, dokonce jsem si koupila i nový šaty, abych udělala dojem, a jednoho horkýho dne jsem vyjela vlakem zpátky na jih, až do těch hor, do tý zastávky, jejíž jméno jsem si pamatovala, doptala jsem se místních lidí na zelináře z tržnice a dozvěděla jsem se, že je to nějakej Antonio Mathiolli a že má největší farmu v okolí, starej statek na samotě v kopcích. Listonoš z městečka mě tam vzal autem, když rozvážel poštu. Vysadil mě, já jsem najednou stála sama na asfaltový silničce, co se kroutila do stráně mezi špičatejma cypřišema, a nade mnou se zvedalo masivní stavení z šedýho kamene jako nějakej hrad, pobekávaly tam ovečky a kvokaly slepice, voněla levandule a nebe bylo šmolkově modrý… A já se najednou rozbrečela jako malá holka, připadalo mi, že právě tady jsem už někdy byla, že je mi to tak známý a blízký, jako bych se vracela domů.“

 Sestra Benedikta se dívala na běžící šňůru světel, automobilové reflektory ji šlehaly do očí a ona si vzpomněla na pruhy chladivého stínu a oslnivého jasu, na to světelné mřížoví, v němž tonula arkádová chodba rajského dvora, na tu nezapomenutelnou chvíli před několika lety, kdy poprvé vstoupila do klášterních budov, ještě ne zcela rozhodnuta. A právě tehdy jí přesvědčil tento jediný pohled, ono sladké zatrnutí, závratný pocit, že se jí právě dotkla ruka Boží, že sem nepřichází jako host, ale že se vrací domů jako ztracená dcera…

 „Ve statku jsem našla jenom starou paní, nejmíň stoletou, mluvila tak hrozným nářečím, že jsem jí skoro nerozuměla, ale usmívala se a dala mi vodu s citronem a misku polenty. Pak přišli dva mladíci, asi tak mezi dvaceti a třiceti, jeden vypadal slabomyslně, pořád se hlasitě smál jako malý dítě, druhej se belhal o berlích, měl jednu nohu kratší, ten mi vysvětlil, že otec je na pastvinách, kromě zeleniny, vína a oliv že pěstuje ve velkým ovce a kozy, a taky koně. Byl to takovej zvláštní svět sám pro sebe, takový divný ticho tam bylo, jako by se nikdy nic nedělo, jako by se zastavil čas… Snad mi rozumíte, co tím myslím.“

 „Tomu se říká štěstí,“ zašeptala jeptiška tak tiše, až se zdálo, že pouze pohybuje rty v bezhlesé modlitbě.

 „Sedlák Anthonio byl překvapenej, když mě uviděl, napřed si ani nemohl vzpomenout, kdo jsem. Pak držel ty peníze v ruce, díval se střídavě na ně a na mě… Ne, neodmítal a nedělal drahoty, jak jsem si představovala. Prostě jen dlouho mlčel. Nakonec se usmál a řekl: -Tak dobře. -

 Zůstala jsem na oběd. Slíbil mi, že mě pak hodí autem do městečka. Jenže odpoledne mu do toho něco přišlo, snad nějakej problém s ovcema, odjížděl a volal nahoru na terasu, abych vydržela, že to necháme na ráno. Jeho stará matka mi ustlala v pokojíku v prvním patře, bylo to tam zaprášený a zatuchlý, říkala, že Antonio tady nespal od tý doby, co umřela jeho žena. Umřela při porodu, rodila dvojčata a bylo to moc komplikovaný, a jak ty chlapce tahali kleštěma, zůstali poškozený, jeden je slabomyslnej a jeden je mrzák. Antonio se o ně trpělivě staral, odmítl je dát do ústavu, říkal, že je to dlužnej nebožce. Vychoval je, jak to jen šlo. Už se nechtěl ženit. Žil jenom prací, dřel do úmoru a přitom to neměl zapotřebí, peněz vydělal dost, pro jejich potřeby to bohatě stačilo. Možná bral tu práci jako drogu, aby vyčerpal svý tělo, aby se unavil a nedovolil svý hlavě hloubat nad nepříjemnejma věcma. Když jsem to vyprávění slyšela, najednou mě napadlo, jak člověk někomu závidí jeho krásnej život a nemá ani tušení, jaký průsery se za tou pěknou fasádou schovávají. Byla jsem to odpoledne hrozně naměkko. Radši jsem brzy zalezla do postele. Nojo, jenže ráno jsem se klepala horečkou, byla jsem skoro v deliriu a bylo mi strašně zle. Snad jsem se až do tý chvíle držela silou vůle a teď to najednou všechno povolilo a já se sesypala. Jenom jako ve snu jsem vnímala, jak mi dávají napít a na čelo studený obklady. Pak tam byl najednou doktor, tvářil se vážně, o něčem se s Antoniem dohadovali, mluvili o nemocnici, o tom, že nemám papíry, o nutnosti hlásit mě na policii… Antonio pak s doktorem smlouval, že by se ty věci měly řešit, až budu zdravá. Doktor mi dal injekci, nechal mi nějaký antibiotika, řekl, že se zase přijede podívat. Trvalo přes měsíc, než jsem se z toho vylízala. Když už mě bylo líp, hodně jsme si s Antoniem povídali. A měli jsme pocit, že je to nějakej osud, co nás takhle zvláštně dal dohromady.

 Abych to zkrátila; zůstala jsem tam už natrvalo. Vzali jsme se. Víte, sestro, vůbec nemůžu říct, že bych se do Antonia zamilovala. To je právě na tom zvláštní; nepropukla mezi námi vůbec žádná láska, žádná bouřlivá vášeň, vůbec nic z toho závratnýho a opojnýho, co jsem kdysi zažila s Ríšou. Chápete to?“

 „Možná je láska něco jiného, než si myslíme.“

 „Víte, někdy jsem na pochybách, jestli je to opravdu všechno tak nezištný, nebo je v našich vztazích podvědomá snaha splácet jeden druhýmu dluhy. Někdy, když v noci nemůžu spát a poslouchám, jak Antonio vedle mě na posteli oddychuje a jak venku za oknem vrzají roztoužený cikády, tak mě napadne, proč mu nemůžu všechno splatit krásným zdravým dítětem. Určitě by ho měl hrozně rád. Určitě by se na něj hrozně těšil. Jenže já už nemůžu mít děti; to všechno jsem si způsobila svým přiblblým životem; doktor mi vysvětlil, že jsem přechodila kapavku, že nemoc přešla do chronickýho stádia, zduřely mi vejcovody a zůstaly tam trvalý srůsty; s tím už se nedá nic dělat.

 Antonio trval na tom, že na svatbu musím pozvat taky svoje rodiče, že se to sluší. Oba rodiče, i když už spolu nežijou! Musejí nám dát požehnání a museji bejt s námi v kostele při obřadu. Tady na jihu se hodně dbá na tradice. To mě přinutilo víc vzpomínat na svou matku; cítila jsem se hloupě při pomyšlení, jak jsem jí ve vzteku a nenávisti opustila. A tak jsem se odhodlala a napsala jsem jí dopis. Nepřiznala jsem jí, jakým peklem jsem musela projít, jenom jsem jemně naznačila, že s Ríšou jsem se rozešla, že mě zklamal a že měla pravdu, když mě před ním varovala. A že teď mám skvělýho chlapa a že se budu vdávat. A poslala jsem jí peníze na cestu.

 Neodpověděla. Skoro jsem si myslela, že změnila adresu, jenže mi bylo divný, že ani peníze se nevrátily. Ale den před svatbou najednou zaklepal na naše dveře nějakej obtloustej vousatej chlap, rozjařeně se na mě smál a začal mě bouřlivě objímat. Byla jsem z něj úplně šokovaná a taky Antonio na něj koukal dost vyvaleně. Když mě ten chlap dost podrtil na svý hrudi, tak prohlásil, že je můj otec a že je strašně rád, že konečně našel ztracenou dceru. Měl pro mě i dopis od mámy. Přála mi hodně štěstí a omlouvala se, že nemůže přijet, že jí zdravíčko moc neslouží a tak si netroufá na tak dalekou cestu. Že můj táta jí zastoupí, že mi požehná i jejím jménem, že se vlastně díky tomu mému pozvání na svatbu zase dali dohromady, že si všechno navzájem odpustili, že není dobrý, když člověk ke stáru zůstane sám, že pak teprve ocení, když se může o někoho opřít.

 Tak jsem se poprvé v životě setkala se svým otcem. Nevěděla jsem, co si o něm mám myslet. Byl hrozně hovornej, družnej, pořád mě hladil a objímal, někdy se dojímal až k slzám, když mi vyprávěl, jak míval na stole v rámečku mojí dětskou fotografii a jak si s tou fotkou každej večer povídal, ale že kvůli mámině tvrdohlavosti nemohl bejt s námi, že ona vždycky odmítala jeho nabídky na společnej život.

 Na svatbě se strašně opil, obtěžoval hosty, nadával na politiku, na církev, na lidi, na celej tenhle zkurvenej svět. I když česky nerozuměli, zábava začala váznout. Antonio chtěl mýho otce diskrétně odvést pryč, jenže tatík se začal vztekat, že nikdo nemá právo vyhánět ho ze svatby vlastní dcery, začal se s Antoniem strkat, začal se prát, muselo přijít na pomoc pár sousedů, zkroutit mu ruce za záda a násilím ho vyvést. A tak mi do mýho štěstí zase ukápla kapka žluči.

 Pravda, druhej den se nám otec pokorně omlouval, že to s pitím přehnal a abysme se na něj nezlobili. Jenže hned odpoledne se vypravil do městečka, tam zarazil do hospody, udělal velkou útratu a všechno nechal napsat na Antonia. Večer nám volali, že tam leží zpitej do němoty a že si pro něj máme přijet. To už se Antonio mračil, i když nic neříkal. Ale i jemu došla trpělivost, když tejden nato zjistil, že můj otec byl vyjednávat v bance, domlouval se tam směsí angličtiny a italskejch frází, který četl z příručky, vylíčil jim plán jak přestavět ten náš středověkej barák na moderní penzión s bazénem a saunou, jak by vydělal majlant na turistech, jak by tady zařídil jízdárnu a restauraci, že by si vzal hypotéku, stačilo by pár miliónků, Antonio by mu jako zeť mohl ručit svým majetkem, to by se přece vyplatilo, nakonec bysme se napakovali všichni…

 Sbalte si kufr a zmizte! - přerušil Antonio jeho sáhodlouhý výklady. - Už vás tady nechci víckrát vidět! - A když fotřík pořád okolkoval a žvanil a neměl se k odchodu, Antonio zašel do domu a vrátil se na zápraží s loveckou puškou, beze slova nabil, natáhnul uzávěr a namířil… Teprve v tý chvíli jsem pochopila, že můj Antonio má sice široký srdce, ale díky němu si respekt u sicilskej pašeráků nezískal, že jeho autorita vězí v něčem jiným, že je to zkrátka pravej horal, tvrdej jako ty okolní skály. Otec zblednul, začal couvat a zvedal ruce nad hlavu: Nic ve zlym! – blekotal – Nic ve zlym, neukvapujte se, já už jsem vlastně na odchodu! - A pak se otočil a docela nedůstojně utíkal pěšinkou dolů. Musela jsem se smát, i když se taková škodolibost možná nesluší.

 Ale pak, když jsem si mohla v klidu všechno rozmyslet, mě napadlo, že máma se musela zbláznit, jestli se s tímhle člověkem dala znova dohromady. Že ten chlap ji prostě zničí. A že bych ji měla zachránit. A tak jsem jí poslala další dopis a peníze na cestu a prosila jsem jí, aby k nám přijela, že pro ni vyřídíme všechny úřední papíry a že u nás bude moct zůstat natrvalo. Na dopis neodpověděla, ale peníze si vyzvedla. To už mě bylo divný a Antoniovi taky.

 Napsali jste tedy obecnímu úřadu, aby nám sdělili, jak se věci mají. Úřad odpověděl, že moje matka se s otcem nechali znovu řádně oddat, že matka trpí artritidou, nemůže na nohy, a otec se o ní obětavě stará, ačkoliv je nezaměstnaný, takže žijí ze sociálních dávek. Podle úřadu není důvod k nějakýmu znepokojení. Jenže za nějakej čas mi přišel soukromej dopis od sociální pracovnice, která mi psala, že se jí to nelíbí, že otec je víc v hospodě než doma, že prej nastrkal všechny peníze do hracích automatů, že dokonce i matčiný šperky, šaty a nádobí odnesl do zastavárny, a kromě toho je kdekomu dlužen. Sociální pracovnice se prej snažila matku přesvědčit, aby s tím něco udělala, ale ta odmítá, tvrdí, že je všechno v pořádku, že je naprosto spokojená a že si nepřeje, aby se úřad pletl do jejích soukromejch věcí.

 Když to Antonio slyšel, tak povídá: -Jeď tam pro ní, zaplať všechny dluhy, vykup ty věci ze zastaváren, vyplať ji a odvez jí sem. Neptej se jí, jestli chce nebo nechce, protože to už není jenom její věc.-“

 Vykoupit člověka… Je pouze jediný Vykupitel, chtěla říct sestra Benedikta, vzal na sebe dobrovolně náš kříž, všechny naše malé i velké hříchy, a platí za ně bez přestání, platí za ně každodenně svým tělem a svou krví. Proč to neřekla? Proč ji náhle sevřela podivná úzkost?

 Euroexpres se propadal do noci, řítil se prázdnotou plnou černých stínů a zoufalých, bezcílně těkajících duší, a sestra Benedikta si s náhlou jasnozřivostí uvědomila, že ona sama je ještě stále na útěku, že prchá před vlastní rodinou, před životem, který se jí zhnusil, že je to útěk bez konce, útěk až do úplného vyčerpání, a že ten útěk neskončí dřív, dokud se sama neodváží zastavit a ohlédnout. Rozechvělými prsty nahmatala v peněžence kartičku s adresou azylového domu a na rubovou stranu načmárala pár slov.

„Kdybyste měla problémy… Najdete tam pro svou matku na čas útočiště.“

„Díky, sestro,“ řekla Magdalena a schovala navštívenku do kapsy. „Věděla jsem, že mě pochopíte.“

 Reflektory protijedoucích aut šlehaly sestru Benediktu do slzících očí. Napadlo jí, jestli napomáhání v únosu není hřích. Tak ať, řekla si vzápětí vzdorovitě. Každý musíme něčím platit!