JARMAREČNÍ BOUDA

 Opravdu mě překvapilo, když v televizi začaly běžet pravidelné upoutávky (trailery) na nový film Pavla Dražana "Jarmareční bouda". Potěšilo mě, že Pavel po mnoha letech dokázal své sny a vize natočit v profesionálních podmínkách. Také jsem zjistil, jak ten film vyvolal pobouřené, ba odmítavé reakce mezi diváky. Pochopitelně, je to klubová záležitost, vizuální poezie, smršť šokujících obrazů, vytvářejících podobenství o lidském údělu. Navazuje na linii filmového undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, v jehož příjemném a vzrušujícím prostředí jsem vyrůstal. Byli jsme tehdy omezováni, šikanováni, ale přesto jsme si připadali svobodní. S Pavlem Dražanem jsem dokonce začal dřív, než s Bártfilmem. Nostalgicky vzpomínám, jak jsem tehdy toho dlouhovlasého mladíka s vizionářským pohledem potkal na oblastní přehlídce filmových amatérů v Kutné Hoře, kde pouštěl kratičký snímeček na "osmičce". Na trhavých barevných obrazech sledoval horolezce, který se dostal do krize a uvízl v nebezpečné poloze pod skalním převisem. V tu chvíli přijde pod skálu učitelka se třídou a vykládá dětem, aby se podívaly na horolezce, jak pěkně leze. A paní učitelka velice "poučně" popisuje žákům horolezcovu techniku a zkouší je ze znalosti skob, lan a geologie skály. Horolezec se obrátí a pošle je všechny do prdele. A právě tohle agresivní gesto mu pomůže sebrat síly, zachránit se před zřícením a dokončit výstup.

 Jednoduchá symbolika, ale vyvolala tenkrát mezi porotci i diváky obrovské vzrušení. Všichni chápali narážky na systém totalitního režimu. Pavel Dražan pak pokračoval v tvorbě jako filmový básník, tvůrce šokujících vizí. Jeho styl měl blízko k ruskému režisérovi Tarkovskému. Měl vůbec slabost pro klasiky ruského symbolismu, pro Dostojevského běsy. Vzpomínám, jak jsme společně promýšleli scénář podle Andrejevovy povídky "Propast". Vypráví o dvojici milenců, kteří si vyjdou do lesa. Krása přirody se vzápětí naplní děsem, když je přepadne tlupa pobudů, chlapce zbijí a dívku znásilní. Když se mladík vzpamatuje z omráčení a zjistí, že zůstal v lese sám s obnaženou dívkou, které se předtím neodvážil ani dotknout, vrhne se na ni a dokoná to, po čem vlastně v skrytu toužil, ale sám by se toho nikdy neodvážil. Skrytá propast v duši...

 Tenhle film byl příběhový, točil se mezi zchátralými kapličkami lesní křížové cesty nad Mníškem pod Brdy. Také jsme s Pavlem dostali zakázku od Kulturního střediska Prahy Západ, které nám zaplatilo filmový materiál, abychom na šestnáctku natočili dokument o dětském recitačním souboru Saturnin ze Slap, který tehdy slavil velké úspěchy na různých přehlídkách. A tak jsme s těmi dětmi běhali vysokou trávou na louce (byli jsme za to seřváni Jézedáky) a točili jsme nezvyklé recitační scény, potom cestu autobusem na přehlídku do Příbrami - byla to legrace, chtěli jsme ten dokument dělat netradičně a užívali jsme si na příbramském koupališti, hráli minigolf a říkali si, tak tohle je ten sladkej život filmařů. A večer jsme seděli v příbramské hospodě s mukly, co tam dělali na šachtě a trnuli jsme, když jeden tetovanej nás uklidňoval "nebojte, kdyby sem přišel fízl, tak ho prohodím zavřeným oknem".

 Nostalgie mládí... Tenkrát Pavel začal točit první verzi "Jarmareční boudy". Ten film jsem pak viděl. V tu dobu už jsem měl jiné starosti, naše cesty se nějak minuly, začal jsem dělat s dalším podzemním filmařem Pavlem Bártou. Pavel Dražan tehdy hrál s rockovou kapelou "Park" z Černošic, kterou jsme se snažili všelijakými fintami uchránit před úředními zákazy, a živil se jako rekvizitář ve filmových ateliérech na Barrandově. Dlouho jsem o něm zase neslyšel, až po letech jsem si všiml, že se uchytil v televizi jako režisér dokumentů v pořadu "Na vlastní oči". Byl to on, kdo režíroval slavnou reportáž se Stanislavem Motlem v jihlavském podzemí, kde se podařilo zachytit legendárního ducha, jakýsi tajemný stín ve středověké přilbě.

 A zase jsem o Pavlovi pár let nic nevěděl. Až teď se mi najednou připomněla Jarmareční bouda. Samozřejmě se špičkovými herci Jardou Duškem, Pavlem Liškou, Danem Bártou, s lepší technikou i zázemím. Bude to určitě film pro kluby, žádný divácký hit. Ale kdo tomu dílku bude chtít porozumět, objeví v něm hrůzu her, které neustále hrajeme sami se sebou. Někdo nás začne učit kotrmelce a pak to skončí střílením... Falešná iluze lidské všemocnosti... Představu o filmu si uděláte shlédnutím některého traileru, třeba zkuste kliknout ZDE

 Pavel se mi ozval mailem, domlouvali jsme se, že bychom po letech měli zajít spolu na pivo a zavzpomínat... Doba je šílená a události jako by přímo vypadly z té jeho "jarmareční boudy". Krvavé morytáty se vrší jeden na druhý! Neobvinil by mě kritik z přebujelé fantazie a z přílišného překombinování symboličnosti děje, kdybych mu předložil scénář příběhu o tom, jak polský prezident se všemi generály a nejvyššími představiteli státu letí letadlem na místo, kde před šedesáti lety zahynula elita polského národa, aby uctil její památku, a přesně na tom místě s tím letadlem shoří a tak nová elita polského národa opět zahyne v Rusku, na místě se symbolickým jménem Katyně? To je prostě symbolismus na druhou, příběh, ze kterého běhá mráz po zádech a který člověka nutí říct: Nějaká síla je nad námi a hraje s námi šachovou partii osudu! Šílenou partii. Jarmareční morytát...

 Po velikonočním pondělí jsem v kublovské ohradě našel mrtvého muflona. Byl to smutný zážitek, zvláštním způsobem znepokojující obraz. Netušil jsem, že mě to tak vyvede z míry. Odpoledne 7. dubna jsem zahajoval v Berouně v Holandském domě výstavu své sestry Marušky a její kolegyně Laďky. Velíz-hora starých legend. Rozložení obrazů vypadá docela dobře, i s nadpisy a s básněmi od manželky Evy. Občerstvení bylo jako vždy výborné, přišla spousta známých.

Venku se klube jaro, bojuji s jarní únavou a dokončil jsem slíbenou knížku o cyklostezkách na Berounsku, knížka Křivoklátsko je v sazbě, román o královně Žofii v korekturách. Je čas čekání. A v Jarmareční boudě se zatím zřejmě chystají další šokující představení :-(((