Kapitola šestá: OBŘÍ DŮL

    Kámen příjemně hřál do zad a slunce růžovými prsty hladilo Janova zavřená víčka. Dolehla na něj dřímota a měl pocit, že se vznáší v prázdnu na proplétajících se křivkách ptačích melodií. Najednou mu připadalo, že to nejsou ptáci, ale nějaký hráč s rákosovou píšťalou, procházející právě jarním lesem. Ve svém snu ho dokonce zahlédl, jak se míhá mezi stromy oblečen v zelený plášť z mechu a kapradí. V jeho stopách rozkvétaly modré podléšky a bílé sasanky. Vzápětí se vynořil těsně u skalky, zpoza kmene stromu vykoukla rohatá kozlí hlava s vášnivě planoucím okem…
     Jan se rychle posadil a otupěle zíral do těch míst. Nic tam nebylo, jen slunce pronikající bezlistými větvemi kreslilo spletité, neustále se pohybující obrazce. Podivný sen, pomyslel si Jan a zatahal za čepičku spokojeně pochrupujícího trpaslíka.
    „ Vstávej, musíme dál! Slunce už popošlo o hodný kus: nějak jsme zaspali.“
   Gnóm se protahoval, bručel, zíval a mnul si oči. Pak se najednou ulekl: „ My jsme spali oba! U všech vousů starýho Kručinky, to je hrozná neopatrnost! Nedivil bych se, když usne třistaletý životem unavený trpaslík, který ani neměl možnost strávit zimu jak se sluší a patří v teplém pelíšku, ale zaráží mě, že usne Velký Strážce, jehož oko má být bdělé ve dne i v noci. Musím tě přísně pokárat! Moudré trpasličí přísloví říká: Nespi v trávě v době senoseče! Až si budeš chtít příště zdřímnout, tak mě požádej, abych zůstal vzhůru.“
    „ No, dobře, dobře,“ chlácholil Jan rozdurděného mužíčka, popadl ho za opasek a vsunul do kapsy ruksaku, odkud ještě hodnou chvíli tlumeně znělo jeho hudrování. Pustil se jedinou cestou, která se před ním otvírala: dolů po táhlém suťovém svahu. Navršené balvany obrůstaly mechem a kapradím, z puklin mezi nimi čněly šedé buky a bílé břízky. Terén to byl obtížný a Jan se musel pozorně dívat na zem před sebou, aby špatně nedošlápl a neskončil s podvrknutou nebo zlomenou nohou: ale pořád to bylo lepší než neprostupné trní v horních částech lesa.   
   Sestup mu trval celé odpoledne a slunce se už klonilo k západu, když les náhle skončil. Vypadalo to, jako by obrovská sekera odťala část hory. Kořeny krajních stromů se kroutily v prázdnu a pod nimi se otvírala propast. Kolmá skalní stěna mizela v mlhavé hloubce, chuchvalce par se tam pomalu převalovaly a z jejich hladiny trčelo několik bizarních skalních jehlanů. Po kamenných hrotech stékala rudá krev… Ne, to byl jen odlesk červánků, který celému podivnému kotli dodával hrůzně tajemné vzezření.
    „ To je něco… něco úžasného!“ vydechl Jan a okouzleně pozoroval, jak se skalní útvary postupně potápějí do fialového stínu, zatímco jejich vrcholky planou stále oslnivějším ohněm. Rozervaná oblaka připomínala zlaté draky.
    „ Koukáš, co?“ ozval se trpaslík, „ a to je teprve první malá ukázka světa za lesem. Tohle místo se jmenuje Obří důl a jsou tu výborné lázně… vlastně bývaly, už je tomu víc než dvě stě let, co jsem se tady léčil jako velice vážený host. Tenkrát jsem nastydl v nějaké studené noře, málem už mi hrozila rýma, a protože jsem nastydl ve státních službách, tak mi osobní lékař Arnulfa Prvního předepsal koupele v královských lázních v Obřím dole. Spával jsem celé dopoledne, pak mě velice šetrně a uctivě vzbudila velice krásná víla, nebo co to bylo, a odnesla mě v dlaních do bazénku s horkou, provoněnou vodou...“ Gnóm slastně přivřel oči a utápěl se ve vzpomínkách, ze kterých ho Jan zcela prozaicky vyrušil:
    „ Takže ta mlha dole je vlastně pára z horkých pramenů?“  
    „ Jo, z horkých pramenů. Objevili je kdysi naši příbuzní permoníci. My jsme vůbec chytrá rodina. A obětavá! Pár bratranců se utopilo, když při svém kutání v hlubinách země narazilo na horkou řeku. Voda je, bohužel, rychlejší než ten nejrychlejší permoník, moc správně se říká: Nesedej si ke kaluži, když prší!“
    „Kde se v zemi vzala horká voda?“
    „Mínění odborníků jsou různá, ale já v tomto případě zastávám teorii starého Kručinky, že je to výsledek boje mezi Salamandry - duchy ohně a Nymfami - vládkyněmi vod, který spolu vedli v samých počátcích země. Nymfy zkrotily oheň, ale ty, co s ním přišly nejtěsněji do styku, se pěkně rozpálily. Na to seš ještě moc mladej, abys tomu rozuměl.“
    „Co je tam teď?“ zadíval se Jan pátravě na vlnící se hladinu mlhy na dně kotle.
    Gnóm pokrčil rameny.
    „Přemýšlím totiž, jak se dostaneme dolů.“ pokračoval Jan. „ Samozřejmě, že bychom mohli použít tvého nekonečného, nepřetržitelného provazu: já bych se s jeho pomocí spustil, ty bys ho pak nahoře odvázal a hodil dolů…“
    „A zůstal nahoře, co? Kdepak, tak snadno se mě nezbavíš!“
„Ale já myslel…!“
    „Vím, jak jsi to myslel,“ usmál se trpaslík, „ a máš pravdu, protože už starý Kručinka říkával: Vsadím všechny své vousy na to, že tenhle Gnóm leze po zdech líp než moucha.“
    „ Jenže to má jeden zádrhel. Až budu viset na stěně…“
    „… každý tě zdaleka uvidí! To je zásadní nevýhoda lidí. Jste moc velcí na skrývání, nechápu, proč na vás Stvořitel tolik plýtval. Lezení za tmy je zase jinak nebezpečné, ale asi nám nic jiného nezbývá. Doufejme, že se měsíc schová za mraky.“
    „ Přemýšlím ještě o jiné věci… Nepřátelský zvěd, který pronikl až k Bludnému kořeni, musel přece přijít zdola! Jak? Kudy?“  
   Trpaslík se na Jana zadíval s úžasem. Pak smekl čepičku a hluboce se uklonil: „ Vzdávám vám úctu, pane!“
    Užaslý výraz se přestěhoval na Janovu tvář. „Děláš si ze mne legraci?“
    „ Ne! Vůbec ne! Mohl jsem na to přijít sám, kdybys mě pořád nemátl svými řečmi o provázcích a šplhání. Jak se u nás říká: Když ťuká datel, nesnaž se bubnovat!“
    A dotčeně sešplhal dolů po Janově nohavici, načež se ztratil mezi kamením a kapradinami.   
    Na vrcholcích skal ještě hořely poslední záblesky slunce, ale pod stromy už byla matoucí změť stínů. Jan se ani nepokoušel sledovat trpaslíka, při jeho šmejdění škvírami, dírami a puklinami: bylo by to asi stejně marné, jako chtít najít jehlu v kupce sena. Posadil se raději na nejbližší kámen, rozhodnut počkat, až se Gnóm zase objeví.
    Sledoval zatím zajímavé divadlo: klesající paprsky neustále posunovaly hranici světla a stínu na osamělých skalních věžích a vypadalo to, jako by se hrany a výstupky vlnily, jako kdyby ty neforemné sloupy, oddělené za tisíce let vodou, mrazem a žárem od mateřské skály, najednou ožívaly, otáčely kamennými hlavami a pomalu, těžkopádně se rozhlížely. Není divu, že se to tu nazývá Obří důl, napadlo Janovi, to je opravdu příhodný název.
     Rudé slunce pohaslo, všechno rázem zšedlo a zmrtvělo. Jan ucítil, jak ho něco zatahalo za nohavici. Byl to Gnóm.
    „Pojď, jak ti budu radit,“ ozval se ze tmy jeho tenký hlásek, „obejdi ten velký balvan… Teď pokračuj pět kroků ve směru k tomu bělavému suchému stromu. Stůj! Otoč se doprava. Udělej tři kroky. Stůj! Dva kroky doleva. Stůj. Přelez ty dva kameny vzpříčené o sebe. Dělej! Nějak to zkus. Já vím, klouže to… Tak třeba víc z boku… Kdyby sis zaklínil nohu do místa, kde se dotýkají… já prošel pod nimi, ale to je trpasličí cesta, ta se nehodí pro člověka. Opravdu nechápu, proč jste vy lidé tak zbytečně velcí, když rozumu víc nemáte! No, vida, jde to! Přehmátni si. Zůstaň ležet nahoře na břiše a otoč se. Seskoč pozadu do té díry… Neboj se, dno je docela měkké…“
     Jan dopadl do hromady suchého listí, která se během let navršila v malé prostoře mezi balvany. Bylo tu závětří a docela příjemné teplo. Jak pavučinové drapérie visely shora kořeny kapradí, rostoucího v puklině na místech, kde se oba kameny dotýkaly. Pod nimi vznikla krátká, zužující se chodbička, uzavřená napříč třetím kamenem. K němu Gnóm zamířil a zabušil na něj rukojetí ševcovského šídla, které vytasil zpod své kožené vestičky. Poprvé Janovi bezděky prozradil, že je také 'ozbrojen' a Jan se nad 'nebezpečností' jeho zbraně musel pousmát.
    „Slyšíš?“ řekl Gnóm.  
    „Ano… Zní to, jako by v kameni byla nějaká dutina.“
    „Samozřejmě,“ prohlásil trpaslík, „vsadím se o všechny vousy starého Kručinky, že tohle je tajný permonický vchod.“
    „ A víš, jak se otvírá?“
  Gnóm si Jana shovívavě přeměřil: „ Kdyby to někdo věděl, už by ten vchod nebyl tajný.“
     „Prošel tudy zvěd!“
     „Sám si určitě neotevřel, což mě vážně znepokojuje. Faktem je, že bratranci bývali vždycky hamižní a jestli jim dobře zaplatil něčím, co postrádají…“
 Začal chodit sem tam, rozkopával suché listí a zdálo se, že je velice rozčilen.
    „Nejlépe by nám to snad vysvětlili sami. Víš, jak je zavolat?“  
    „Není třeba, určitě už o nás vědí. Nechápu, proč se skrývají… No, pravda, dvě stě let jsme se neviděli, mohli zapomenout… Možná bude ve slojích a na hlídkách nová generace, mladíčci, kteří už nic nevědí o starých časech… nebo nechtějí vědět…“ Znovu svým šídlem vztekle zabušil na bránu. Údery zněly dutě a rozléhaly se tam někde dole ozvěnou v hlubinách země.
   Odpovědí bylo ztrnulé ticho.
    „ Podle stop tudy chodili ještě včera, možná v noci nebo dnes ráno,“ povzdechl trpaslík a rezignovaně se posadil v koutě výklenku. „ Zkusíme na ně počkat. Běžně vycházejí permoníci na povrch mezi půlnocí a svítáním. Otázkou je, jestli dneska vyjdou. Ale určitě něco podniknou. Bude je rozčilovat, že jim sedíme zrovna u dveří.“
    Mezitím se vlády zmocnila noc a rozhodila svůj černý příkrov po lese.
    Jan shrnul suché listí k jedné stěně a na vzniklou hromadu rozprostřel svůj plášť. Všechno musel dělat po paměti, protože v prostoru mezi kameny vládla neproniknutelná tma. Jen shora slabě prosvítal proužek nočního nebe. V ruksaku nahmatal placky a sušená jablka, podal je do prázdna, ale ve tmě skrytý trpaslík po nich hmátl bez sebemenšího zaváhání. Pravda, všichni trpaslíci jsou původně tvorové podzemní, vycházející na povrch jen pod rouškou temnoty. Ve tmě vidí mnohem lépe než člověk. Jan spatřil zeleně světélkující pár malých oček jen kousek od své pravé ruky. Znělo odtamtud intenzivní mlaskání. Teprve teď si Jan uvědomil, že trpaslíkova spavost není jen nějaká slabůstka: on je prostě zvyklý ve dne spát a v noci pracovat. Být ve dne vzhůru je pro něj stejně náročné, jako pro člověka ponocovat. Ale snáší to hrdinně!
 Napil se a podal ve směru, kde tušil trpaslíka, opletenou láhev s babiččiným posilujícím čajem. Pak ulehl na své improvizované lůžko z listí a pro jistotu se zeptal: „Můžu teď chvíli spát?“
    „Můžeš,“ prohlásil trpaslík velkomyslně.
    Jan si vedle sebe, tak, aby ho v případě potřeby okamžitě nahmátl, položil křesadlo, hrst suchého mechu a malou smolnou loučku. Založil si ruce za hlavou a díval se, jak skulinou nahoře probleskuje osamělá hvězda. Její blikavá záře v něm vyvolávala jakýsi krásný smutek a nejasné dávné touhy. Vzpomněl si, jak ho otec kdysi držel v náruči, ukazoval na hvězdy a pojmenovával je tajemnými jmény. Pak zaslechl vzdálený babiččin hlas: „ Kéž tě tvá šťastná hvězda chrání!“ Nejsou to snad krásné oči vesnické dívky Modroočky? Jako by zrovna šeptala: „Díváš se na tu zelenou hvězdu? Já také. Dívám se na ni a myslím si, že svítí i nad tvojí hlavou. Naše pohledy se přes tu hvězdu spojují“
 „Modroočko,“ oslovil ji Jan v duchu, „vlastně jsem ti při loučení neřekl to nejdůležitější. Bál jsem se… Jsem zbabělý. Ještě mám daleko k Velkému Strážci!“
     Ze snu ho probudil skřípavý zvuk, jako když o sebe drhnou dva kameny. Rychle se posadil a hmatal po křesadle. Suché listí ve tmě šustilo a ozývalo se rychlé cupitání, pištění, hekání.
  Jan usilovně křesal: modrá jiskřička vyskočila, ale zase pohasla. Mech zřejmě během noci provlhnul. Něco ho bolestivě seklo do tváře, ohnal se do tmy a nahmátl jen prázdnotu. Znovu zakřesal a srdce se mu zachvělo radostí, když konečně spatřil smotek rudě žhnoucích vláken. Opatrně rozfoukával ohnivou pavučinku, až vyskočil plamínek. Míhavý odlesk zaplál v desítkách lesklých bodů, rojících se všude kolem jako hejna světlušek.
    Jan připálil od hořícího mechu louč a pozvedl ji nad hlavu. V první chvíli mu připadalo, že po povrchu kamenů se hemží desítky a snad i stovky šedých myší. Nebo to byly jen stíny vrhané odlesky plamenů? Jan zamrkal a protřel si oči. Obraz světa jako by se mu rozpadal do černobílého zrnění, do horečného kmitání nepostižitelných bodů, které se jako šedé vodopády řítily namodralou mlhou přímo do jeho úkrytu. Sama Země cosi vydechovala a čišela z toho temná hrozba…
 Hlavně nepodlehnout panice! Najednou si Jan vzpomněl na babiččinu radu: Když chceš správně vidět, nezaostřuj oči! Dívej se skrz věci, jako by před tebou nebyly, jako bys chtěl zahlédnout něco v dálce za nimi! A vskutku; sotva to zkusil, slily se mu ty hemživé skvrny do konkrétních obrysů, staly se plastickými a najednou už to nebyly stíny, ale na pozadí kamene vystoupila celá „armáda“ mrňavých mužíčků, velmi podivných a neforemných tvorů s šedivou kůží a s dlouhými šedivými vousy, oblečených do stejně šedých hornických plášťů s kapucemi. Zpod jejich bachratých tělíček, připomínajících kutálející se, mechem obrostlé oblázky, občas vystřelovaly stříbřité jiskry. Jan ale věděl, že to jsou rychlé pohyby stříbrných kladívek, která permoníci svírají ve čtyřprstých končetinách.
  Ti nejbližší teď polekaně couvli před plameny ohně a zmizeli ve škvírách mezi balvany, ale jiní zmateně pobíhali nahoře mezi kapradím, spouštěli se dolů po svazcích kořenů a šplhali po nepatrných výstupcích na boku kamene. Janovi to připomnělo obraz, jaký se člověku naskytne, když rozhrábne mraveniště.  
   „Gnóme!“ zavolal, „Gnóme, kde jsi!“
    Zděsil se, když spatřil nedaleko pošlapanou červenou čepičku. Sehnul se pro ni -- a tu upoutal jeho pozornost chumel malých postaviček, zmítající se divoce v rohu výklenku.  
   „Okamžitě toho nechte!“ vykřikl a napřáhl k nim hořící louč, „ nebo vám připálím vousy!“    
  Hromada zápasníků se polekaně rozpadla a objevil se Gnóm: potrhaný, špinavý od hlíny a olepený kousky suchého listí. Opíral se zády o stěnu a z jeho oček sršely blesky zloby.
      „Co je tohle za způsoby,“ vrčel jak podrážděné štěně,“ kdo vás učil, že nepoznáte Gnóma! Copak nejsme příbuzní?“  
    „Časy se změnily, dědo,“ ozval se výsměšně nějaký hlásek mezi permoníky, „dneska už se nedá nikomu věřit. Proč vodíš člověka k našim dveřím?“  
   „U všech vousů starýho Kručinky,“ zvolal Gnóm, „ za našich časů se nejdřív slušně pozdravilo a pak se hostům podalo občerstvení. Dneska ho rovnou majznou kladívkem po hlavě! Jestli jste mi zničili čepičku, tak se třeste před mojí strašlivou pomstou!“
    „Čepička je tady,“ usmál se Jan a podal mu ji.
   „Špinavá, ale celá!“ vydechl Gnóm úlevou a hned si ji pečlivě nasadil.
    „Nechceme vám ublížit,“ obrátil se Jan k permoníkům, „chtěli jsme vás jenom poprosit o průchod po vašich skrytých schodech dolů do Obřího dolu.“
   „Proč?“ zeptal se jeden permoník a začal Jana velkým půlkruhem obcházet.  
   „Máme za úkol…“
   „Pozor!“ vykřikl Gnóm na Jana, „zůstaň stát tam, kde jsi! Nepouštěj toho chytráka ke dveřím! On se nemůže vrátit domů, protože se bojí tvojí síly a tvojí hořící louče! Couvni až k té skulině. Tak! Správně! A zakryj ji pro jistotu nohou! A teď, vážení příbuzní, záleží jen na naší velkorysosti, jestli vám po tak nevlídném uvítání dovolíme návrat k vašim pokladům!“  
   „Chacha!“ zasmáli se permoníci poněkud křečovitě a nuceně, „ snad nevěříte pohádkám o našich pokladech? Hora je jalová, už dávno v ní netepe žádná zlatá ani stříbrná žíla. Jsme chudí permoníci, strašlivě chudí… Vraťte se, odkud jste přišli, nezvaní hosté, u nás nenajdete ani ten nejmenší drahý kamínek!“
    „ Nezajímají nás vaše kamínky,“ řekl Jan, „ máme důležitější poslání…“
    „ Neprozrazuj to!“ varoval trpaslík.
    „ Poslání?“ ušklíbl se permoník, který byl zřejmě vůdcem celé skupiny, protože měl nejdelší vousy a největší kladívko, „Ke komu jdete? Ke králi Arnulfovi Třetímu?“
    „Možná,“ odpověděl za Jana chvatně trpaslík. „Jednoho člověka jste nedávno nahoru vyvedli. Víme to. A teď se jeden člověk s podobným posláním vrací.“
     Permoník se viditelně zarazil. Nejistě se ohlédl na své druhy. Ti horlivě pokývali hlavami. „Tamten člověk nám dobře zaplatil,“ začal pak permoník opatrně, „copak dáte vy?“
    „Takovouhle bandu vyděračů jsem už dávno neviděl!“ prohlásil Gnóm znechuceně. „Ani ten nejmenší vousek starýho Kručinky bych vám nedal! Za chvíli totiž, milí bratránci, začne svítat a slunce oslní vaše podzemní očička. Oslepnete! To bude neštěstí, co?!“
    „To byste neudělali!“ zaječeli permoníci zděšeně.  
    „To uděláme,“ zatvářil se trpaslík zlověstně a pak velice důstojně vyšplhal po Janově nohavici a kabátě až na rameno, kde se rozkročmo postavil s rukama v bok a shlížel z výšin dolů jako generál velící bitvě.  
    Janovi bylo těch chamtivých mužíčků líto. „Něco vám přece jenom dám,“ řekl, protože si vzpomněl, že má v kapse starou stříbrnou minci. Rozhalil kabát, aby zalovil v kalhotách.
   V tu chvíli se ozval z hrdel všech permoníků užaslý vzdech: znělo to jak průvan v podzemních slojích. Odlesk plamene totiž zajiskřil na břitu sekery zastrčené za Janovým opaskem.
   „Sekera ze Železných hor!“ vykřikl vůdce permoníků. „Velká a mocná sekera. Nádherná práce! Životní dílo kováře Měděnky!“
   „Neměl jsi ji ukazovat,“ mumlal Gnóm znepokojeně.
   „Proč?“ podivil se Jan. „Spíš se divím, že mě to nenapadlo dřív. Copak nevidíš, jakou u nich sekera vzbuzuje úctu? Teď už se nám určitě neodváží odporovat.“
   „ Nepozdravili a nepodali občerstvení,“ trval na svém Gnóm, „a navíc mi pošlapali čepičku. Takovým tvorům nevěřím. Jak praví přísloví: Neříkej včelám, že jíš med!“
    Mezitím však všichni permoníci smekli a uctivě se uklonili směrem k sekeře.
    „Odpusťte nám naši nedůvěru,“ začal jejich vůdce sladce, „netušili jsme… to víte, časy jsou zlé a chudý permoník musí být opatrný… Samozřejmě, že vás zavedeme všude, kam si jen budete přát! Kdybyste dovolil, mocný pane, a pustil mě k naší bráně, otevřel bych ji na vaši vznešenou velikost.“  
   Jan poodstoupil a nechal permoníka projít. Ten se zastavil na úpatí balvanu, vztáhl ruku a prstem nakreslil na hrbolatou stěnu několik magických znaků. Balvan se zachvěl a pak se s pronikavým skřípotem pomalu propadal kamsi do podzemí. Celá dutina se rozechvěla a shora se začala na Janovu hlavu sypat hlína a suché listí.  Z rozvírajícího se temného otvoru proudil vlahý vzduch vonící solí: plamen louče se v průvanu divoce rozkmital.
   „ Prosím,“ ozval se permoník, „račte mě následovat!“
   „ Vidíš?“ šeptl Jan Gnómovi sedícímu na jeho rameni, „jsou poslušní. Měl jsem pravdu.“
    „Nepochvaluj si teplo, když ti hoří kalhoty,“ zamumlal trpaslík a ostražitě hleděl do tmy v podzemní chodbě.
    Jan se sehnul a vstoupil do nízkého otvoru. Světlo louče ozářilo několik ve skále vytesaných stupňů, klesajících strmě dolů a ztrácejících se kdesi v hlubině hory. Ozývalo se odtamtud vzdálené a tajemné dunění.
    „Jen pojďte, pane!“ Hlas permoníka se v podzemí rozléhal dutou ozvěnou.
    Mladík vkročil na první schod.
    „Stůj!“ vykřikl najednou Gnóm. „Stůj! Než překročíme práh, musí vůdce permoníků přísahat. Pojď sem, ty chytrý průvodče, a řekni mi své jméno.“
    „Proč ho chceš znát? K čemu ti bude?“ ošíval se permoník.
    „Abych ti mohl věřit!“
    Permoník se opět objevil ve světelném kruhu, vymezeném planoucí loučí. Nervosně si v prstech čechral vousy a nejistě zašilhal vzhůru. „Abys věděl,“ řekl pak důstojně, „ jsem sám Aurelis, vládce všech štol, slojí, jeskyň a podzemních děr. Mé slovo platí jako zákon!“
   „Výborně!“ zaradoval se Gnóm, „a bude ještě víc platit, když složíš přísahu při Posvátném krystalu!“
    Permoník se zachvěl při vyslovení toho slova. „Při posvát... ném...kryst...“ zakoktal, „ to snad ani není nutné...“  
   „ Je to nutné!“
    Mezi permoníky se ozvalo vzrušené mumlání. Aurelis se divoce tahal za vousy, otočil se, jako by se urazil, ale po pár krocích se vrátil zpátky a upřel zmámený pohled na Janovu sekeru.
   „Tak co je?“ naléhal Gnóm, „ už sis to rozmyslel?“
    „ Ano,“ hlesl permoník, „ nevím, odkud jsi se dozvěděl o nejtěžší permonické přísaze, jejíž nedodržení se trestá zkameněním… ale budiž… Já, Aurelis, přísahám při Posvátném krystalu, že vás provedu schodištěm a dolními dveřmi vás opět vyvedu ven, na dno Obřího dolu. Jsi spokojen?“
    „Ano, jsem spokojen,“ řekl Gnóm, ale potichu reptal: „ U všech vousů starýho Kručinky, od kdy si podvodníci hrají na poctivce?“
 Těžko říct, jak dlouho trval sestup: Janovi se zdálo, jako by se čas zastavil, jako kdyby se celý svět proměnil v jediné temné schodiště. Opatrně našlapoval na kluzkých stupních. Čím níž se dostávali, tím víc přibývalo v chodbě vlhkosti. Na nízké klenbě se v záři pochodně duhově třpytily vodní kapky, z puklin vyrůstaly bělostné krápníky. Jan užasl: dosud znal jen jejich ledovou podobu a nikdy ho nenapadlo, že by něco podobného mohlo vzniknout z kamene. Občas se po stranách schodiště otvíraly boční otvory: zřejmě vchody do podzemního bludiště, jehož podivuhodná tajemství střeží rod permoníků už po tisíce let.   „ Tudy!“ ozýval se před nimi Aurelisův hlásek na každé z takových křižovatek, „ tudy, vzácný pane!“
    Pojednou se ocitli na visutém můstku, který vrzal a skřípal pod každým Janovým krokem. Prkna byla zpuchřelá a škvírami mezi nimi bylo možno zahlédnout temnou hlubinu propasti, z jejíhož dna se ozýval zlověstný hukot a klokotání. Stoupal odtamtud žhavý dech a kolem louče se srážel oblak nažloutlé páry. Plamen začal prskat a skomírat. „Tudy! Tudy!“ volal už zase někde daleko vpředu Aurelis.  
   „Opatrně,“ nabádal trpaslík usazený za Janovým límcem, „ opatrně, točí se mi hlava, tam dole jsou horké prameny, ale tahle koupel by nebyla moc léčivá!“
    Není divu, že oba pocítili nezměrnou úlevu, když v ústí chodby před nimi se objevilo šedavé denní světlo. Ještě pár schodů, ještě jedna zatáčka a před nimi se vyklenula opravdová brána s ozdobně tesaným portálem.
    „No, né,“ zvolal Gnóm, „ tohle je přece původní vchod k podzemním pramenům! Vidíš nad vchodem znak s hvězdou v poháru nad zkříženými meči? To je erb krále Arnulfa Prvního. Neuvěřitelné, jak se to tu za dvě stě let změnilo, jak všechno zpustlo…“
    „Tudy!“ volal Aurelis z šedavé mlhy před bránou.
    Na prahu brány seděla permonická stráž, mužíčci se za nimi dívali a Janovi neušel jejich škodolibý úsměv. Tváří se, jako by se jim podařilo něco mimořádného. Ale co?  
    Slunce už se jistě vyhouplo dost vysoko nad obzor, ale tady na dně kotliny ležela neproniknutelná mlha. Jan stěží rozeznával pár kroků před sebou obrysy nějaké budovy postavené z velkých kamenných kvádrů. Vypadala pustě a bezútěšně, ve spárách zdi bujela ostřice, dužnatý netřesk a dokonce pár houževnatých břízek. Přes cestu, jejíž dlažba byla rozervána četnými puklinami, ležel padlý mramorový sloup. Pak řada soch s uráženými hlavami, rozvalený vodotrysk, zpola ztracený v bujícím šípkovém houští... Každý kámen se leskl vlhkostí, jako by se úzkostně potil nebo ronil slzy. Chuchvalce mlhy se pomalu a líně převalovaly, trosky se v nich chvílemi zcela ztrácely a opět se začínaly vynořovat.
     „Tohle bývaly nejkrásnější královské lázně,“ povzdechl trpaslík. „ Co se to jen se světem stalo?“
    „Pojďme rychle,“ řekl Jan, „ ať už jsme pryč. Padá tu na mě divná tíseň.“
    Na balustrádě u cesty stál permoník Aurelis. Obřadně se uklonil. „ Loučím se s vámi, vznešený pane! Jak vidíte, přísahu jsem dodržel a odvedl jsem vás tam, kam jste žádali.“
    „ Děkuji, Aurelie,“ řekl Jan,“ jednou se vám za vaši službu bohatě odměním.“  
    „ Už teď jsem odměněn,“ prohlásil Aurelis a znovu se hluboce uklonil, „ odměněn víc než dost… A ještě jednu radu na cestu. Držte se vpravo podél rozpadlé zdi. Prameny už dávno opustily královské koupele a silnice čtvrt míle odtud mizí v horkém jezírku.“
    „Tisíceré díky a...  a promiňte, že jsme vás podezírali.“
    „To nic. I já vás podezíral. V těchto dobách je opatrnost nutná.“  
   Gnóm si významně odkašlal, a když poodešli pár kroků do mlhy, podotkl: „ Když se ti had ovíjí kolem krku, nemysli si, že to dělá z přítulnosti!“  
    „ Jsi nějak naštvaný na své příbuzné,“ usmál se Jan.  
    „ Nepozdravili a nedali mi nic k snědku,“ mračil se Gnóm, „a to se mezi příbuznými nedělá. Alespoň u trpaslíků ne!“  
   Najednou po rozpadlé zdi sklouzl jakýsi obrovský stín. Jan se polekaně otočil. Z mléčného vření vystupovaly nejasné obrysy skalní věže. Ranní slunce už jistě ozařuje její vrchol a sem dolů promítá strašidelnou hru stínů. Přesto bezděky přidal do kroku.  
   Před nimi se zvolna vynořoval další ze skalních obrů. Zdálo se, že cesta vede přímo k jeho patě. Vlevo se ozývalo bublání a ostrý sykot unikajících par. Tam někde se skrývá horké vřídlo, jehož vody zaplavují cestu. Do těch zvuků však pronikl jiný, nový a nečekaně zvláštní: skřípavé vrzání, zakončené těžkým, dunivým úderem. Země se otřásla. A znovu: buch… buch… buch… Pořád blíž a blíž. Stará zeď se pohnula a z jejího vrcholu se uvolnila celá lavina drobného štěrku. Buch… buch…
    „ Co to je?“ ohlížel se Jan zneklidněně.
    Mlha kolem nich ještě víc zhoustla.  
    „ Nevím,“ ozval se trpaslík, „ ale vsadím se o všechny vousy starého Kručinky, že to jde za námi…“
    „ Mámí mě tak slunce nad mlhou, nebo...“  Jan se překvapeně zastavil. „ Ne, opravdu. Podívej! Ty skalní sloupy se pohybují!“
    A v tom někde v parách před nimi zavřískl hlas permoníka Aurelia: „ Přivedl jsem vám člověka, Mocní bratři! Už dávno jste nejedli člověka! Uvařte si z něj polévku v horkém prameni! Ale sekera, kterou má za pasem, patří mně! To je moje odměna za službu, kterou jsem vám prokázal!“
    „ Ten bídák!“ zaječel Gnóm. „ Je s námi konec! Vydal nás skalním obrům!“
    Jan vytrhl sekeru a bojovně se rozkročil. Obrovské stíny na něj dopadly ze tří stran a zkřížily se nad ním. Hřmot těžkých kroků už byl takřka ohlušující. Jan neklidně těkal pohledem z jednoho kolosu na druhý. Mokrá košile ho studila na zádech a zuby mu drkotaly: věděl, že sekera je směšná hračka proti kamenným pancířům obrů.
    „Gnóme! Co mám dělat? Poraď!“
    „ Já hlupák!“ bědoval Gnóm, „ já, kterého už v mládí vybrali na velký sněm lesních národů, já, o kterém už starý Kručinka prohlásil, že nikdy neviděl chytřejšího trpaslíka, já jsem se chytil do své vlastní pasti… Přísaha při Posvátném krystalu! Samozřejmě! Proč ne! Proč by nepřísahal! A já se tím nechal uchlácholit…“  
   Jan pochopil, že s trpaslíkem nebude kloudná řeč a vrhl se pryč z dlážděné cesty, klopýtal mezi zřícenými kamennými bloky a propadal se do mlžného prázdna. Správně vytušil, že lstivý Aurelis jim radil, aby se drželi na silnici při zdi, protože právě tam se obrům nemohou schovat.   
   Mlhu rozvibrovalo dunivé hřmění, rachot se proměňoval ve slabiky, v toporná slova: „TAM UTÍKÁ, BRATŘE! U TVÝCH NOHOU! SÁHNI PRO NĚJ!“  
    „ Do díry!“ vzpamatoval se konečně trpaslík, „Zalez do nejbližší díry! Zatraceně, proč jsi tak zbytečně velký!“
  Seskočil s Janova ramene a spadl někam mezi rozkutálené kamení.   
  Vzápětí na prchajícího Jana dopadl stín. Vzhlédl a spatřil obrovskou šedou ruku s hranatými prsty, ruku jakoby vysekanou z jednoho kusu skály, jak se k němu rychle snáší. V poslední chvíli se vsoukal do úzké škvíry mezi dvěma kamennými bloky. Ruka dopadla shora jak těžké víko: Jan se dusil v náhle potemnělé skulině, z vrcholu kamenů se na něj sypal písek a zvířený prach.
   Pak uviděl, jak se k němu mezerou prodírá prst, kterým se ho obr snaží vydloubnout z úkrytu ven. Už jen pár metrů od Jana se pohybovala temná hmota se spirálovitě uspořádanými řadami šedých šupin.
   Jan se snažil vmáčknout co nejdál do škvíry, tiskl se promočenými zády ke stěně plné ostrých výstupků a tajil dech. Obr vztekle zapáčil: ozval se praskot a jeden z kamenů se trochu nadzvedl, čímž se mezera rozšířila. Obludný prst pronikl opět hlouběji a téměř se už dotýkal Janových prsou. Chlapec zoufale vykřikl a vší silou ťal sekerou do beztvárné hmoty. Ostří sjelo po šupinách a zasršely od něj jiskry. Jan sekl znovu, tentokrát pod jiným úhlem. Jeden z kamenných plátů na bříšku prstu pukl. Údolím zaburácel vzteklý, bolestný řev, tříštil se a vracel se ze všech stran podáván ozvěnou. Odevšad zněl rachot padajícího kamení a země se třásla jak v horečce.
     Poraněný prst se stáhl. Jan déle nečekal a skokem vyrazil z pukliny ven, zakopl, překulil se a rychle se vrhl stranou. Obrovský balvan dopadl na místo, kde ještě před vteřinou stál.
    Jan se zvedl na kolena. Cítil, že už nemá sílu: hlavou mu prolétla vzpomínka na otce, babičku, na neznámou matku, která se prolnula do podoby Modroočky...
    Něco mu prudce škublo rukávem.
    „ Tam!“ křičel mu Gnóm do ucha a ukazoval k místu, kde se mlha rozdělila, jakoby rozťata ranou sekery. Nad ní zářilo šmolkově modré nebe.
    „ Oči Modroočky,“ šeptal Jan s pohledem upřeným vzhůru.
     Trpaslík s ním zatřásl: „ Probuď se! Vydrž! Hodina obrů mezi úsvitem a dnem se chýlí ke konci! V slunečním svitu jsou pomalí. Tak pomalí, jak Matka skála, ze které se oddělili. Za poledne člověk jejich pohyb vůbec nezpozoruje. Jen když slunce svítí hodně šikmo a jejich těla jsou potopena v mlze, můžeš shora spatřit, jak se procházejí na dně kotle… Pozor!“
     Sehnuli hlavy a ovanul je proud rozráženého vzduchu: pár metrů od nich dopadl další balvan, několikrát se převrátil a zůstal bez hnutí ležet.
     „ Ochabují!“ radoval se trpaslík, „ už ani nedokážou přesně mířit. Za chvíli jim pohlédneme do tváře!“
    A skutečně: závoj mlhy se najednou rozevřel jak opona a slunce pozlatilo temena obrů, nachýlených nad nimi ze všech stran. Ještě bylo možno rozeznat náznaky odulých tváří, hranatých nosů a nenávistně přivřených očí, modelovaných na výstupcích skály světlem a stínem. Sluneční svit klesal níž a níž a zanedlouho odhalil celý kruhový amfiteátr, posetý na dně změtí zřícených balvanů.
     „Vrhají po vetřelcích části svých těl,“ řekl Gnóm. „Čím bojovnější obr, tím rychleji ho ubývá. Z některého za milion let zbude jen hromádka kamení. Někdy se ale i za dne otřesou, když po nich šplhá nějaký troufalý tvor a shodí ho dolů. Z jeho rozbitého těla pak sají krev svými patami. Nesnáším obry: a nejvíc mě štve, že jsou to vzdálení bratranci permoníků a tím pádem i moji ještě vzdálenější bratranci.“
     „ Nemáš moc nóbl příbuzenstvo,“ usmál se Jan. Natáhl se na záda na plochém kameni a s požitkem vystavoval své tělo hřejivým paprskům. Po přestálých hrůzách to bylo jak hojivý balzám.
     Gnóm se zamračil: „ Všichni jsme děti jedné matky -- Země. Obři jsou nejprimitivnější a já, jak už říkal starý Kručinka, jsem nejinteligentnější. Alespoň takhle se to udržuje v rovnováze. Ale pojď kousek dál. I za dne může z hlavy obra spadnout balvan. Tamhle za lázněmi si chvilku zdřímnu a ty zatím budeš hlídat.“                 
 
o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o

     Ono se řekne „tamhle za lázněmi“, jenže dlážděná cesta se v tom směru náhle ztrácela pod temnou, olejnatou hladinou, která neustále vřela, klokotala, pukala duhovými bublinami a vypouštěla oblaka jedovatě zelené páry. Uprostřed jezírka stál zbytek pavilonu: kopulovitá střecha na čtyřech zdobených sloupech. Pramen, zbavený pout, se s pronikavým sykotem zvedal v podobě zpěněného kužele, chvílemi se ztrácel, jak se Země sípavě nadechovala, aby byl vzápětí s dalším výdechem znovu vymrštěn do ještě větší výše. Zborcenými stěnami pavilonu se v širokých kruhových kaskádách rozléval do okolí. Pouze zbytky rozvaleného schodiště bývalé kolonády se táhly po pravé straně nad jezírkem jak svérázné nábřeží. V tomhle jim tedy permoník Aurelis nelhal: pramen bylo možno obejít skutečně jen těsně při zdi.  Sotva se Jan po pár krocích nadechl jezerních par, prudce se rozkašlal. Do očí mu vhrkly slzy a rychle si zakryl ústa límcem kabátu.
     „ Nechápu, jak tady mohl pobývat král! Ta voda smrdí jak hnijící mršina!“
     „ Uleželý sýr také voní trochu jinak než fialky -- a přesto si na něm mnozí pochutnávají, „ prohlásil trpaslík a hlasitě zívl. „ Prostři mi deku na schody.“
     „ Tady? Ty chceš spát tady v tom puchu? To snad ne?“
     „ Mrtvá voda hubí nemoci. Vdechování zdejších par je zaručený prostředek proti rýmě.“
     „ Ale já nemám rýmu,“ namítl Jan podrážděně.
     „ Ať máš nebo ne, prevence je nutná!“ prohlásil trpaslík kategoricky. Seskočil na schodiště a vyhlédl si jeden stupeň vyhřátý sluncem.  
     Jan s povzdechem prostřel pokrývku a Gnóm se vzápětí rozkošnicky natáhl, schoulil se do klubíčka a přikryl se vlastní čepičkou. Jan si najednou uvědomil, že kdyby o něm nevěděl, nevšiml by si ho. Možná by si myslel, že na stupni schodiště leží uschlý, červený javorový list. Ano, trpaslíci jsou pro lidi viditelní jen tehdy, když sami chtějí.  Ovšem teď měl Jan pocit, že zvolené tábořiště je malá Gnómova pomsta a škodolibost. Ačkoliv si po chvíli na odporný zápach trochu zvykl, stejně nedokázal posnídat, jak měl původně v plánu. Při pouhém pomyšlení na jídlo se mu zvedal žaludek. Dokonce Gnóma obdivoval, jak může spát. Možná, že trpaslíci mají jiný čich než lidé. Určitě mnohem citlivější, zřejmě však nerozlišují vůně příjemné a nepříjemné, ale užitečné a škodlivé, což je v mnoha případech značně odlišné od lidského hodnocení.
     Jan se s povzdechem opřel o kamenný stupeň. Musí držet hlídku. Stejně by neusnul, i kdyby mermomocí chtěl. Schválně ho sem trpaslík posadil, to je víc než jisté! Ví, že Jan v zápachu neusne…   Otupěle zíral na proplétající se prameny par a pak se začal bavit tím, že si představoval podoby, které jsou v nich zaklety. Mrtvá voda ví hodně o životě a možná vynáší staré legendy z hlubin země: chvílemi Jan rozeznával podoby bájných draků, které se vzápětí přelévaly do tvaru starců s dlouhatánskými vousy, a ti se opět měnili v podivné ženy s vlajícími kouřovými vlasy.
     Najednou sebou Jan trhl a rychle si promnul oči: postava sedící v parách na protější straně jezírka nepatřila do jeho fantazie. Byla tam stále, ať se okolní tvary přelévaly, jak chtěly. Chvílemi se Janovu pohledu ztrácela za mlžnou clonou, ale pak se znovu vynořovala. Zvláštní bezbarvá žena, celá zahalená do šedého šátku lemovaného dlouhými třásněmi. Zdálo se, že si Jana vůbec nevšímá, zírala na klokotající hladinu a pomalými, rozvážnými pohyby do ní vhazovala bílé a černé kaménky. Barvy střídala nahodile, nebyl v tom žádný záměrný systém… Nebo snad byl? Jana se začínala zmocňovat úzkost. Ta vyzáblá žena se nezdála být zlá, ale vyzařovala z ní nějaká drtivá síla, schopná srazit člověka do prachu jak bezmocného červa.   Opět sáhla pod šátek, vytáhla černý oblázek a vhodila ho do vřící hlubiny. Pak pomalu vzhlédla a upřela pohled přímo na Jana.
     Zachvěl se: na tu dálku nebyl schopen rozeznat žádnou tvář, mlha v tu chvíli jako by naschvál zhoustla. Přesto měl pocit, že zachytil úsměv, neviděl ho, ale vycítil nějakým skrytým smyslem…
     Otočil se k trpaslíkovi a prudce jím zatřásl: „Vstávej! Tam naproti něco je! Dívá se to na nás!“
     Gnóm se s mručením posadil, rozespale mžoural očkama. „U všech vousů starýho Kručinky, zrovna teď se mi zdál překrásný sen o džbánu plném medu… Co je?“
     „ Podívej, tamhle!“ ukázal Jan přes jezírko… a zjistil, že už tam nic není. Záhadná žena zmizela, jako by se rozplynula.
     „ Neusnul jsi?“ zeptal se trpaslík podezíravě. „Neměl jsi přeludy?“
     „ Viděl jsem ji jako teď tebe! Seděla tam zahalená v šedém šátku, házela do vody kamínky…“
     „ Kamínky!“ vyskočil trpaslík, teď už zcela probuzený,“ říkáš kamínky? Černé a bílé, viď?“   
     „ Ano… Ty ji znáš?“
     „Počítal jsi je? Kolik hodila černých a kolik bílých?“
     „ Ne… to mě nenapadlo…“
     „ U všech vousů starýho Kručinky, proč musím mít na krku takovýho moulu!“ zaúpěl Gnóm, „ sama Moira, která přede osudy lidí, ti naznačovala, co tě čeká! Slýchal jsem, že se občas zjevuje v Obřím dole nad Mrtvou vodou, ale jen vyvoleným…“ Nejistě se zadíval na Jana.“ Pojď radši pryč. Kdoví, jakou část tvého života hodila do Mrtvé vody.“
    „ Připadalo mi, že se usmívala.“
   „ To nemusí nic znamenat. Ona vždycky Kameny života zahazuje s úsměvem. Tuším, že nás hodně brzy potkají zlé věci, proti kterým všechna dosavadní nebezpečí byla jak dětská hra. Jedinou útěchou nám může být, že zaručeně nedostaneme rýmu. Ale kdyby náhodou… Víš co? Naber do láhve trochu Mrtvé vody a vezmi ji s sebou!“
     „ Nechápu, jak můžeš myslet na smradlavou vodu, když na nás číhá neznámé nebezpečí,“ zamračil se Jan.  
    „ Jsem tu od toho, abych myslel na všechno. Nadarmo neříká moudré trpasličí přísloví: Když zapomeneš čepičku, sezobne tě vrána! Jen tu vodu hezky naber! Kdybychom náhodou nastydli, zahřejeme ji nad ohníčkem a budeme vdechovat páru. Ona zahání všechny nemoce, dokonce i upíry a rdousivé duchy.“
      „ To už zní líp,“ řekl Jan, dopil z babiččiny láhve zbytek čaje a sestoupil s nádobou k hladině.
     „ Opatrně,“ nabádal trpaslík a sledoval ho přitom ostražitě z bezpečné vzdálenosti,
 „ nespadni tam! Mrtvá voda není rozhodně vhodná k pití, je jedovatá! Co se týče koupelí, nemám v tomto směru žádné zkušenosti a jsem rád, protože by mě zaručeně rozpustila. Ovšem lékař krále Arnulfa Prvního tvrdil, že s ní svému pánu vyhojil ošklivou vyrážku… ale radši to teď nezkoušej, je horká… pozor! Poslední stupeň klouže! Nenahýbej se tolik!“
    „ Když budeš pořád vykřikovat, určitě se leknu a spadnu tam!“
     Trpaslík zaraženě zmlkl a Jan se sehnul k hladině. Zadržel dech, protože tady to čpělo opravdu nesnesitelně a pak opatrně naplnil láhev, obalenou šátkem, aby si nepopálil prsty. Tekutina byla hustá, žlutá a mastná. Rychle láhev zašpuntoval a spěchal pryč od jezírka, nadechnout se čerstvějšího vzduchu.
    „ No vidíš, jak jsi to díky mým radám dobře zvládnul, „ pochvaloval si trpaslík. „ A teď pojďme rychle odtud. Není radno zahrávat si s Moiřinou trpělivostí!“