Léto pod jabloní

 Před pár lety mě berounský fotograf Jan Šroubek vyfotografoval do své publikace, v níž zachytil významné osobnosti Berounska v různých zvláštních situacích, které však měly něco vypovídat o jejich povaze či zaměření. Když za mnou přijel na chalupu do Kublova a uviděl to množství spadaných jablek pod stromy, bylo mu všechno jasné. Posadil mě pod jabloň a dal mi do ruky „jablko poznání“…

 Vloni nebyla jablka skoro žádná, zato letos je to doslova záplava. Z přetížených větví padají denně desítky plodů, kterým lupičské vosy nedovolí dozrát; vyhlodají do nich díru a zanechají je pak napospas hnilobě. Bojuji tedy s vosami, připravil jsem jim záludnou past z pet-lahve se sladkým sirupem, zavěšené na větvi, sedím pod stromem ve slunečním žáru, nohy si chladím v lavoru s vodou a užívám si léta. Aby snad nevznikl dojem, že letos v létě lenoším, musím to upřesnit: užívám si léta v týdnu od 15. do 17. srpna! Mám právo na malou dovolenou. V červenci jsem totiž dovršil trilogii o české královně Žofii Bavorské, dokončil jsem poslední díl, jenž se bude jmenovat MEČ PRO KRÁLOVNU. Kupodivu se mi tento díl podařilo udělat ze všech tří nejkratší. O to více je nabitý dramatickými událostmi. Pokusil jsem se podívat z trochu jiné strany na vznik husitství, ukázat, že hlavními osobami, které uvedly události do pohybu, nebyli jenom Hus a Žižka, jak se to často zjednodušeně traduje. Samozřejmě, že oba tam nechybí, a že je čtenář pozná z dosud netušené stránky (dovedete si představit, jak tlustý Jan Hus jezdí na oslu a vdovec Jan Žižka má problémy s dospívající dcerou?). Málokdo, kromě historiků, však ví, že zpočátku mnohem významnější úlohu hráli Mikuláš z Husi, Břeněk Švihovský, Jan Koranda, Jakoubek ze Stříbra, Čeněk z Vartenberka – a samozřejmě sama královna Žofie. Je to svým způsobem příběh o zklamaných nadějích, o marné touze změnit svět k lepšímu, o „létu lásky“ na posvátných poutních horách, které probíhalo v období 1418 – 19. Něčím mi tohle spontánní hnutí mládeže v předhusitských Čechách připomnělo slavné květinové časy hipies z osmašedesátého – a kupodivu bylo právě tak rozprášeno a rozmělněno. Hlavně to zneužití dobrých úmyslů zůstává stále varovným mementem; protože tihle středověcí lidé, kteří se scházeli na obrovských „manifestacích lásky“, kde se všichni prohlásili „za bratry a sestry“, byli během necelých dvou let zmanipulováni demagogickými politiky a ideology a vrženi do krvavého bratrovražedného boje. Nebylo to ovšem jen jejich vina, nebo vina husitských „vůdců lidu“, protože ani druhá strana, ta katolická, nemohla strpět, aby byla narušena její mocenská hierarchie. A Žofiina představa o zbudování ideálního království v Čechách, které by svými reformami a tolerancí k lidské duchovní svobodě mohlo být příkladem celé Evropě, musela zákonitě ztroskotat a skončit zklamáním. Ale přesto zažila rok, který stál za to, rok 1419, kdy se na čas stala samostatnou vladařkou v Čechách a vzala pevně do ruky otěže dění: nejen, že dokázala uhájit Pražský hrad a zavést do žoldnéřské výzbroje zcela nové, střelné zbraně, ale dokonce samotného Žižku zahnat do úzkých… Ani v soukromí to Žofie tehdy neměla jednoduché; končí její složitý vztah s manželem Václavem (bohužel, královou smrtí), zažije „bláznivé“ milostné vzplanutí k nejvyššímu purkrabímu a nositeli Řádu zlatého draka Čeňkovi z Vartenberka – a také musí rozehrát riskantní hru s poživačným a mocichtivým švagrem Zikmundem. Pro čtenáře jsem uchystal v ději ještě jedno překvapení, nečekanou pointu před samým koncem, ale tu nebudu prozrazovat. Těšte se... MEČ PRO KRÁLOVNU by měl vyjít v nakladatelství Alpress v prvním pololetí příštího roku.

 Román jsem odevzdal, ale nebyl čas otvírat na oslavu šampaňské, rovnou jsem musel znovu sednout k počítači a začít se v duchu brouzdat náhorními planinami středních Brd, protože ing. Martincovi z nakladatelství Regia jsem slíbil rukopis do konce srpna. I tahle knížka bude pokračováním, druhým dílem putování po Brdech. V tom prvním ZA POKLADY BRDSKÝCH HŘEBENŮ jsem čtenáře provedl od Zbraslavi k Litavce (tedy k Jincům a Plešivci). Kniha měla velký ohlas a už je skoro rozebraná. Druhý díl popíše tu nejutajenější část Brd, vezmu čtenáře do „zakázané zóny“, na dopadové plochy vojenské dělostřelecké (dnes i raketové a letecké) střelnice na pláních Tok, Jordán a Brda, podíváme se na skryté lesní nádrže Láz, Pilská a Octárna, podobající se šumavským jezerům, a navštívíme neuvěřitelné Pláně s Padrťskými rybníky, které vypadají, jako byste vzali jihočeský rybník Rožmberk a přenesli ho o čtyři sta metrů výš, do rozlehlé horské doliny. Uvidíme i smutné stopy po zaniklých, vysídlených vsích a potkáme spousty vzácných živočichů, kteří v opuštěných horách našli vytoužený klid a bezpečný úkryt. Jistě byste netušili, že tady potkáte mořského orla s rozpětím křídel až 3 metry, potočního upíra nebo živého trilobita. Samozřejmě jsem nemohl pominout tajemné zříceniny středověkých hradů, osad a klášterů (Valdek, Svatá Dobrotivá, Teslín) a hlavně všechny obce a města v podhůří s jejich pozoruhodnou historií a zajímavými, někdy dost strašidelnými pověstmi, včetně hornické Příbrami se slavnou poutní Svatou Horou, betlémských Hořovic či železářského Komárova. Celou tu oblast jsem mnohokrát prochodil a projezdil; vynikající příležitostí byla možnost výjezdů s vodohospodáři Správy povodí Vltava a s pracovníkem Správy vojenských lesů Brdy. Díky nim jsem se dostal na místa, kam bych jinak nesměl – a mohu čtenářům zprostředkovat své bezprostřední dojmy.

 Knížka pod názvem PUSTINAMI STŘEDNÍCH BRD by měla vyjít v nakladatelství Regia letos na podzim, opět v edici „Tajemné stezky“ a s reprodukcemi starých rytin, obrazů, pohlednic a dobových fotografií, abychom ukázali, jak popisovaná místa vypadala kdysi.

 Zvláštní shodou náhod mi vyjde téměř současně i další knížka, dotýkající se Brd. Bude se jmenovat TAJEMNÁ MÍSTA PODBRDSKA – HOŘOVICKO A ZBIROŽSKO a je to další z tradiční série publikací s množstvím barevných fotografií, které dělám s berounskou nakladatelkou a fotografkou Marií Holečkovou. Snažil jsem se, pokud jsou popisována stejná místa (např. Hořovice), volit trochu jiný úhel pohledu. Navíc však v téhle knížce vyprávím o úžasných místech, o nichž jsem dosud nikde jinde nepsal. Znáte třeba bývalé lázně Cerhovice s nedalekými tvrzemi Záluží a Doubravka, hrad Řebřík u Líšné (v níž byl natáčen TV seriál Náves) nebo zcela fascinující magický hrad a pozdější zámek Zbiroh, stojící na skále „prošpikované“ polodrahokamy jaspisy, s nejhlubší studnou v Evropě (160 metrů)? Na zámku ve Zbirohu namaloval Alfons Mucha Slovanskou epopej a nacisté i komunisté v něm měli z dobrých důvodů svá nejtajnější špionážní pracoviště. Ve své knížce vám prozradím, proč.

 Samozřejmě, že pokračuje do finiše dokončení „velkofilmu“ našeho studia JOP, hodinového dokumentu VELÍZ – SLAVNOSTI SVATOJÁNSKÝCH NOCÍ, na jehož přípravě jsme se důkladně vyřádili. Jerry Fišar už film sestříhal, přítel mé dcery Frederick Livi dokončuje v Itálii hudbu, a plánujeme premiéry. Bude jich skutečně několik: Určitě někdy v listopadu přímo v Kublově, patrně někdy v říjnu v Městské knihovně v Berouně a přihlásila se také proslulá hospoda U Grobiána nedaleko svatého Jána pod Skalou. Pod fascinující vápencový útes s křížem na vrcholu a léčivým pramenem na úpatí, budou směřovat v posledních srpnových dnech naše kamery při natáčení již čtvrtého dílu seriálu S KAMEROU ZA ZÁHADAMI.

 A uprostřed vší té divoké aktivity si najednou připadám jako Robinzon na rajském ostrově; medituji pod jabloní, občas sesbírám spadaná jablka a dobře mířenými hody je vrhám přes plot, kde trpělivě vyčkává stádo daňků. Jablka přímo milují! Nikdy v životě by mě nenapadlo, že si budu daňky prohlížet takhle zblízka. Považoval jsem kdysi za velký zážitek, když jsem triedrem sledoval z posedu jeleny při pastvě. Ale teprve když mám tato původně plachá lesní zvířata doslova na dosah ruky, mohu ocenit majestátnost jejich zlatavě skvrnitých těl a rozložitých, lopatovitých paroží. Stádo se rozrostlo a šest mohutných paroháčů, kteří si důstojně vykračují mezi danělkami; zatím jsou to velcí kamarádi, ale jsem zvědav na ten masakr, až za měsíc propukne říje. To nás bude celé noci budit třesk křížících se parohů a funění zápasníků.

 Dívám se do koruny jabloně; její husté listí se zlatavě třpytí a vytváří hustý labyrint, jakýsi mikrosvět: po větvi se nenápadně plíží hnědá ploštice, malé mušky víří ve světle jako mrak zelenkavých drahokamů, včely se pracovitě hemží v trávě, která zmodrala přisedlými kvítky černohlávku, mravenci se vydali v dlouhém zástupu po kmeni, zřejmě na nějakou válečnou výpravu, mihne se žlutočerně žíhaná lupičská vosa, která drze očichává zrající jablka, zabzučí dobrácký čmelák (kdopak z nás tuší, že má stejně silné žihadlo jako sršeň?) a odněkud od rybníčku sem zabloudilo velké šídlo, připomínající útočný vojenský vrtulník. Neuvěřitelný svět v labyrintu listí s desítkami uliček a stovkami průchodů… Jak daleko od něj je ten náš?