MÝTUS MOKRÉHO MIKULÁŠE

Za okny se snáší svatomikulášký předvečer, letos po dlouhé době opět na sněhu, z ulice doléhá cinkání zvonků, chřestění čertovských řetězů a jekot vyděšených dětí - a to je ta pravá chvíle, abych vám, milí čtenáři, připomenul jednu kapitolu ze své knihy NEJVĚTŠÍ ČESKÉ ZÁHADY - VLÁDCI DÉMONŮ, která vrhá netradiční pohled na naše mikulášské lidové tradice:

Mýtus „mokrého Mikuláše“  

  Ještě jednu zajímavou věc jsem zjistil při svých toulkách kolem Ohře. Udivilo mě, co je tu kostelů zasvěcených sv. Mikuláši. To jistě nebude náhoda. Už jsme si říkali o divokých mikulášských jízdách jako předobrazu divoké honby.  Možná vás však překvapí, že tento světec, připomínaný na samém počátku „temných dnů“ před zimním slunovratem, býval kdysi patronem řek a potoků; že je vlastně „ukládal k zimnímu spánku“ pod ledový příkrov.

 Jeho kult vznikl na Balkáně. Vzpomínka na oblíbeného dobročinného biskupa Nicoalose, který se stal kolem roku 300 biskupem v Myře (což je dnešní město Demre v Turecku) byla postupně obalována vrstvami fantastických legend. Z Byzance se jeho uctívání rozšířilo mezi slovanskými národy na Balkáně, až se posléze stal zemským patronem Ruska. Proč asi? Připomínalo Slovanům jméno Mikuláš nějakého pohanského boha, jehož kult mohl nový křesťanský světec dobře nahradit? Zdá se, že jsme na dobré stopě!

 V průběhu 10. a 11. století se začala obliba Mikuláše šířit i v západoevropských zemích, především zásluhou normanských mořeplavců, kteří ho přijali jako svého ochránce. Sv. Mikuláš jako idol divokých Vikingů, jako dřevěná soška, rozleptaná mořskou solí a bičovaná vodní tříští na přídi obávaných dračích lodí („drakarů“) - to je nepochybně zajímavá představa! Z francouzské Normandie se kult sv. Mikuláše postupně rozšířil po celé Francii, ve 12. století už byl oblíben v Německu a o století později se stal známým a uctívaným i v českých zemích. Vyprávěla se legenda o námořnících, které sv. Mikuláš zachránil před jistou smrtí na rozbouřeném moři. Ani světec se však při tom zázraku nevyhnul mořským vlnám a nezůstala na něm jediná niť suchá. Proto námořníci dodnes uctívají takzvaného „mokrého Mikuláše“. Jeho sošky prý byly při obřadech rituálně polévány vodou.

 Také u nás si Mikuláše zvolili za svého ochránce rybáři, voraři a převozníci. Lidé věřili, že má moc uchránit je před povodněmi a zabránit zničení mostů, na něž byla proto umisťována jeho socha nebo obraz. Teprve na počátku 18. století ho z pozice patrona vod a mostů vytlačil sv. Jan Nepomucký. Snad proto, že Janova legenda měla silnější domácí základ; vždyť k jeho mučednické smrti došlo svržením z nejslavnějšího českého mostu do nejslavnější české řeky! Ale tahle proměna přinášela ještě jednu, skrytější a hlubší, ne tak zjevnou dimenzi, která přímo souvisela se jménem Jan. K jeho tajemnému významu se ještě vrátíme.

 Podívejme se teď na mikulášský mýtus z jiného úhlu. V baltských bájích je zmiňována podivná, nebezpečná a záludná bytost, žijící na dně jezer, řek, ale i v mořských zálivech. Má ruce bez prstů (podobné spíše tulením ploutvím), nazelenalý kožich a na hlavě rohy. Je to zdejší vodník Nick, příbuzný slovanského Muka. A patrně není náhoda, že vypadá jako kříženec hastrmana a čerta.  Zdá se, že křesťanská ideologie proměnila původního Mikuláše, krále rohatých démonů, spjatých s vodou, lunárními cykly a plodností, v jejich krotitele. Přesto se jich nezbavil: smečka povykujících čertů, kteří prý sbírali hříšné lidské duše do zelených pytlů, je už neodmyslitelně spjata s jeho obchůzkami. Ale i zvuková podoba jména Mikuláš s Mikušem, Mokošem, Makalem sehrála zřejmě svoji roli.

 Našel jsem ještě další zajímavé aspekty, které se váží k mikulášským obchůzkám; do jeho průvodu například patřila brůna neboli mikulášská kobyla, maska grošovatého zvířete, s tak podivně dlouhým krkem, že se spíš podobalo žirafě! Navíc cvakalo nebezpečnou tlamou se špičatými dřevěnými zuby. Domnívám se, že jde o jakéhosi křížence mezi hastrmanovým koněm a vodním drakem. Mikuláše též původně doprovázela Mikuláška, bílá žena se zvláštní korunou na hlavě a rozpuštěnými vlasy; ta nosívala hořící lucerničku. Někdy jich byla celá skupina a pak se jim říkalo matičky. Národopisci se domnívají, že maska Mikulášky byla totožná s Lucií (Světlonoškou), která ve svůj svátek chodívala i samostatně. Další zajímavost: Mikuláš původně nebyl oblečen ve zlatém biskupském ornátu, ale měl zelený obřadní plášť (podobný, jaký kněží oblékají při mši na Zelený čtvrtek před Velikonočním vzkříšením). A nakonec překvapivá pointa: v německých oblastech často vedl skupinu mikulášských čertů strašlivý Ruprecht, jenž pouštěl hrůzu, honil ječící děti a mladé dívky a práskal nad nimi dlouhým karabáčem. Byl v mysliveckém obleku, s kloboukem zdobeným kohoutím peřím a s obličejem začerněným sazemi. Ano, jistě jste ho už také poznali. Je to náš starý známý, divoký lovec…!

A ještě jedna ukázka ze zmiňované knihy, tentokrát z kapitoly PŘIZRAČNÍ KRÁLOVÉ HOR, LESŮ A POLÍ. Ačkoliv vypráví o ochraném duchovi Loketska, jak brzy poznáte, dotýká se dost těsně i mikulášské legendy:

HANS HEILING (JAN SVATOŠ)

  Za další bytostí z „Ječmínkova rodu“, která je napůl člověkem a napůl démonem a těžce nese svůj tragický úděl, se vydáme daleko od niv řeky Moravy, až do západních Čech, k divoké řece Ohři, do oblasti tajemného Slavkovského lesa, kde už jsme jednou byli navštívit obra Kobera. Tady nás čeká mýtus o tajemném ochránci, jenž na rozdíl od nevrlých starců Rýbrcoula, Praděda, Fabiána či místního Kobera má rysy zázračného dítěte, zrozeného za zvláštních okolností v srdci přírody a přicházejícího později jako krásný, mladý muž, jako dědic země či ženich, aby všem přinesl blahobyt a spásu. Lidé ho však nechtějí chápat, odsoudí ho k smrti nebo vyhnanství, pak pozdě litují svého skutku a trpělivě čekají, až se k nim vyvolený král znovu vrátí…

 Zakletý Krudum

 Počátek příběhu se váže k podivné mýtické hoře se starobyle znějícím názvem Krudum (Chrudim, 838 m.n.m.) Její temný masiv se zdvíhá nad kopci Slavkovského lesa, spočívá v zakletém tichu oblasti, která v posledním půlstoletí z převážné části zmizela v nepřístupném vojenském pásmu. Název, dýchající patinou dávných věků, je patrně památkou na Kelty. Můj odborný konzultant Jiří Svoboda soudí, že slovem „krudum“ se ve staré keltštině označovala „kruhová pevnost“, tedy v obecném smyslu jakékoliv opevněné hradiště. Výrazná plošina na jednom z vrcholů Krudumu by skutečně mohla sloužit pro nějaké stavby. Archeologický výzkum ale na tomto místě dosud neproběhl.

 Pamětníci si vzpomínají na zvláštní kámen, jenž ležel na nejvýchodnějším výběžku hory. Do jeho hřbetu byl vydlabán hluboký, velmi pravidelný otvor. Ne, nešlo o tradiční přírodní misku; prý to byla základna pro vztyčování štíhlé smrkové klády, na jejíž špici býval upevněn železný koš. V něm se zapalovalo připravené dříví a záře tohoto „výstražného sloupu“ se nesla daleko do kraje, plála tam jako hvězda, varující před blížícím se nebezpečím.

 Děti německých osadníků z Horního Slavkova, Krásna a Lokte však vyhlížely na počátku zimy jinou hvězdu. Ta prý zářila jako tajemná vatra na vrcholu hory a oznamovala příjezd sv. Mikuláše, velebného bělovousého starce, jenž měl právě na Krudumu své hlavní sídlo. Odtud v předvečer svého svátku sestupoval do okolních osad, navštěvoval děti, hodné obdarovával, ale ty zlé sebral do pytle a odnesl nahoru na Krudum. Co tam s nimi dělal? To prý nikdo neví, protože žádné z těch dětí se nikdy nevrátilo! Že by další varianta příběhu krysaře z Hammelnu?

 Jde sice o typické „pedagogické strašidlo“, ale přesto je na krudumském Mikuláši něco znepokojivého. Zajímavá mi v souvislosti s ním připadá postava démona Mikoly (Nikoly), o němž vyprávějí pověsti Kašubů (dnes již téměř vyhynulého slovanského národa, jehož poslední zbytky žijí na území Polska). Ti si Mikolu představovali jako typickou lesní bytost příbuznou s divými muži a hejkaly, ale také s baltským druhem vodníka Nickem (Nixem). Zřejmě teprve pod vlivem nového náboženství začal být démon Mikola ztotožňován s křesťanským světcem, v tomto případě s poustevníkem sv. Nikolou Dupljanským, neboť tento svérázný asketa prožil většinu svého života také v lese, v dutině starého vykotlaného dubu.  Dodnes se prý Mikola zjevuje zbloudilým poutníkům v podobě drobného staříka, v jehož dlouhých nazelenalých vlasech a vousech jsou zapleteny větvičky a listí, a klade jim záludné hádanky. Když neuhádnou, propadnou zlým mocnostem, když odpovědí správně, ukáže jim další cestu. Mikola je tedy jakousi slovanskou obdobou antické sfingy. A je skutečně zajímavé, že i sv. Mikuláš dával původně dětem hádanky a podle správnosti odpovědí je obdarovával; teprve v 18. stol. je jako správný biskup začal zkoušet ze znalosti modliteb.

 Připomeňme si, co jsme si říkali o Mikuláši jako vládci vody, ochránci plavců, hrází a mostů, o tom, že sv. Mikuláš byl teprve v baroku nahrazen postavou sv. Jana Nepomuckého! Ano, Mikuláš je předurčen krotit vodní démony, snad proto, že jeho jméno poukazuje i k pohanskému králi hlubokých tůní, k vodníkovi Mukovi či Makalovi. Z hlediska lidové magie sv. Jan Křtitel (pohanský Kupala) vodu posvěcuje, aby byla životodárná, zatímco sv. Mikuláš ji spoutává, aby neškodila (proto se jeho svátek světil v období, kdy řeky a potoky dostávaly ledové okovy).

 Že by hora Krudum, „Kruhová pevnost“ starých Keltů, měla kdysi statut vodní svatyně? Pravda, pramenů v okolí je dostatek (na úpatí hory kdysi bývaly rozsáhlé močály, v nichž se dokonce rýžovalo zlato), a také řeka Ohře (keltsky Agara, což znamená „hbitá, bystrá“) je odtud na dohled. A právě v ní prý sídlila tajemná vodní bytost Mařička, známější pod jménem víla Oharka či nymfa Egeria.

 Zatím se ještě chvíli pozdržme u Krudumu. Zůstaly tu snad nějaké hmatatelnější stopy dávného mýtu? Ale jistě! Třeba tajemné, travou a křovinami zarůstající základy kamenných zdí pod severním svahem hory, nad křižovatkou cest do Hruškové, Třídomí a Nadlesí. Způsob, jakým jsou zděny je typicky středověký, patrně gotický. O jakou stavbu se mohlo jednat? Dá se to zjistit? Poměrně snadno; stačí nahlédnout do archivů, do starých pozemkových smluv. Připomíná se v nich, že kolem roku 1253 stával v těchto místech kostel zasvěcený – a to je obzvlášť zajímavé - sv. Mikuláši! Svatyně podle názoru historiků mohla patřit k zaniklé osadě, celnici a k významnému strážnímu bodu na dálkové „solné stezce“, vedoucí údolím řeky Ohře z Bavorska do nitra Čech. Je ale zvláštní, že o existenci této stanice se nezachovaly žádné doklady, neví se ani, kdy zanikla, a také je záhadou, proč byl kostel opuštěn, zchátral a rozpadl se...

 Navzdory všem snahám o racionální vysvětlení zůstává zkrátka Krudum zakletým místem, démonickou pastí, kde dochází k podivným přesahům času a prostoru. Například místní spisovatel a folklorista J. Salomon zaznamenal roku 1888 velmi podivnou příhodu:

  Jednoho podzimního odpoledne se jakási stařenka z Krásna vydala na Krudum na houby. Když krátce nato sestupovala z hory s plným košíkem hřibů, najednou se vytrhla ze zamyšlení vtíravým pocitem, že zpáteční cesta je nějak delší než obvykle. Vzhlédla a uviděla, že ji kolem dokola obklopuje husté křoví. Stará žena nad tím nechápavě kroutila hlavou. Zůstala stát a rozhlížela se. Všechno kolem jí náhle připadalo cizí a nevlídné, že ji až popadl strach. Ulekla se, že zabloudila, přestože se jí to ještě nikdy nestalo. Všechna její snaha vyznat se v lese byla marná, a tak se nakonec zdrceně posadila do mechu. Náhle si všimla, že se kolem vytvořila hustá mlha, která ji zabraňovala v rozhledu. Jak tak seděla v mechu a přemýšlela co má udělat, spatřila nedaleko před sebou vystupovat z mlhy četné postavy. Už chtěla vydat radostný výkřik, ale ten jí vzápětí uvízl v hrdle, neboť průvod postav táhl bez hlesnutí, strašidelně kolem ní. Vpředu kráčely dvě vysoké a štíhlé postavy, jak se ukázalo, svatební pár. Nevěsta byla celá zahalena do bílého závoje, takže jí nebylo vidět do obličeje. Po jejím boku kráčel rytíř v honosném oděvu z minulých století. Zlato a drahokamy se matně třpytily a dlouhé šaty vlály ve větru. Za ženichem a nevěstou důstojně kráčelo šest mužů, každý v také takovém starodávném šatu. Přešli a opět se rozplynuli v mlze. Jak dlouho setrvala stařenka bez hnutí, nedokázala později říci. Byla strachem celá ochromená, neboť jí bylo jasné, že viděla zakletý svatební průvod, o kterém jí lidé často vyprávěli. Když se konečně vzchopila, aby šla dále, všimla si, že v mechu, na místě kudy snoubenci před chvílí procházeli, se něco leskne. Sebrala třpytivý předmět a držela v ruce pěkný zlatý řetízek. Rychle ho schovala a spěchala odtud. Až po chvíli potkala několik lesních dělníků. S ulehčením se k nim přidala, ale o tom co viděla, se jim ani slovem nezmínila. Teprve po dlouhé době vyprávěla, co prožila a na potvrzení pravdivosti svých slov ukazovala zlatý řetízek, který si schovala na památku. Nikdy se však nedala přemluvit, aby šla znovu na Krudum, neboť strach, který ji tenkrát v lese pojal, i vzpomínka na strašidelné postavy, které viděla, ji zůstaly v mysli po celý život.

  Co si o příběhu máme myslet? Šlo o předání hmotného předmětu z jiné dimenze? Nebo můžeme předpokládat, že onen zlatý řetízek neztratili procházející duchové, ale právě naopak, tento předmět, ležící v mechu už celá staletí, mohl zapůsobit jako klíč, otvírající tajemnou bránu času a prozrazující cosi o účelu, pro nějž byl kdysi stvořen? Odpověď rozhodně není tak snadná. A skrývají se za ní ještě další možnosti...

 Vzpomněl jsem si, jak jedna moje známá, keramička Zuzana Svobodová z Berouna, dokáže „číst“ krajinu. Často jsme společně vyráželi na některá záhadná místa, o jejichž historii a pověstech jsem jí záměrně předem nic neprozrazoval. Bylo pro mne zajímavé ji pozorovat, jak zůstala stát, usedla na kámen nebo se opřela o strom, fyzicky se spojila s duší krajiny, zavřela oči a „vnímala“. Poté nám popsala určitou konkrétní vizi: v duchu uviděla nějakého jezdce, jakýsi rituál u dávné svatyně, rozbíjenou nádobu, hořící dům, vodní hladinu, zaslechla zvuk, útržek pronesené věty, ucítila podivný pach... A zajímavé bylo, jak tyto její vize korespondovaly s archeologickými nálezy, kronikářskými záznamy nebo s místními pověstmi. Není to žádná magie,  pocity (ať už příjemné či nepříjemné) z určitého místa má každý z nás. Vždyť okolní prostor je přeplněn informacemi a záleží jen na míře naší představivosti, na naší vnitřní tvořivé fantazii, abychom pocity, které v nás prostředí vyvolává, uměli pojmenovat a někdy i vtělit do názorných obrazů.

 Předpokládejme, že stařenka, která zabloudila na Krudumu, se dostala do typické „démonické pasti“, její vědomí bylo rozrušeno nečekanou ztrátou orientace a vybičováno k maximální citlivosti k okolí; proto si uvědomila a v duchu znovu prožila i vzkaz záhadného zlatého řetízku...

 Ovšem na Krudumu bylo možno najít ještě podivnější věci. Vypráví se, že za dávných časů, kdy ještě mocní správci kraje sídlili na hradě Lokti, objevil jakýsi sedlák na vrcholu Krudumu maličké dítě. Leželo tam na plochém kameni jako na stole, nahaté a bezbranné, vydané napospas slunci, větru a dešti, vlkům a medvědům, a přesto nezraněné, jako by ho chránila nějaká mocná (tedy „svatá“) síla. Byl to chlapec a důrazně se křikem domáhal nálezcovy pozornosti. Užaslý muž zabalil nebožátko do svého kabátu a odnesl ho na hrad Loket. Podle jiné verze pověsti našel sedlák nemluvně na místě, kde je dnes oltář slavkovského kostela. To ještě víc poukazuje k tématu plochého kamene jako obětního oltáře. Byl snad novorozený chlapec kýmsi neznámým předložen jako oběť lesním duchům?

 Každopádně chlapeček byl vyrván z ďábelské moci a v hradní kapli pokřtěn jménem Jan (německy Hans). To jméno nebylo v žádném případě zvoleno náhodně. Nejen, že původní hebrejské „Jonachán“ znamená „dar boží“, ale kromě toho už víme, že jméno Jan nesou v Čechách (a patrně i ve většině Evropy) všichni vládci démonů a přírodních duchů! Jenom zatím pořád netušíme proč...

 Zkamenělá svatba

 Hans, chlapec nalezený v lese na Krudumu a předznamenaný tajemnou mocí, vyrůstal v rodině purkrabího na hradě Lokti. Dospěl a stal se z něj půvabný mladík, obdařený navíc hlubokou moudrostí. Nikdo však neznal jeho skutečné tajemství; za měsíčných nocí ho zpěv vody vábil k řece Ohři. Tam se mu zjevila mocná víla Egeria a přiznala se, že je jeho matkou. Scházela se pak pravidelně se svým synem a naučila ho mnohým mocným kouzlům, svěřila mu část své nadpřirozené moci a ustanovila ho knížetem nad všemi duchy ve vodě, ve vzduchu, v ohni i v zemi.

 Hans Heiling byl předurčen stát se králem „obou světů“, lidského i duchovního. Zradil ho však stejný cit, kterému kdysi podlehla i jeho matka: láska! Zamiloval se do dcery purkrabího a požádal o její ruku. Otec však nehodlal dát jedinou dceru nalezenci, navíc podezřelému ze styku s démony a ďábly. Určil si proto nemožnou podmínku – Hans by musel pro jeho dceru postavit nejkrásnější město na světě! Mladík nemeškal, svolal své služebné duchy a poslal je do práce. Během jediné noci vyrostly nad řekou Ohří nádherné kamenné paláce s desítkami štíhlých věžiček. Loketský purkrabí užasl; ale tím větší strach z podivného zetě dostal. Přikázal chystat svatbu, ale současně připravil důmyslnou léčku. V poslední chvíli se na nic netušícího Hanse vrhli hradní zbrojnoši, spoutali ho a zavřeli do hladomorny pod věží. Doufali, že tam, ve tmě a odříznut od mocných přírodních sil, jimiž vládne, nemůže nikomu uškodit. A ve slavnostním svatebním průvodu, který poté vyjel z brány k nově postavenému městu, ho nahradil po boku nevěsty šlechtický synek z nedalekého Bečova. Zoufalý Hans Heiling se však v podzemí hradu spojil s duchy země, s nejtemnějšími démony skalních hlubin, a vyřkl strašlivou kletbu. Zaburácel hrom, svět se otřásl a celý svatební průvod v té chvíli zkameněl. Dodnes tam stojí nad řekou Ohří jako seřazený zástup štíhlých, bizarně tvarovaných žulových sloupů, jako turistická atrakce, známá pod jménem Svatošské skály (Hans Heiling Felsen). Na zdejší Svaté louce, ležící na druhém břehu řeky, odkud je na řadu skalních hrotů nejlepší výhled, se prý vesničané scházeli v čase letního slunovratu, o svatojánské noci, aby zapalovali ohně na památku Hanse Heilinga, aby slavili „svatbu mocného krále duchů“, a aby tančili na jeho počest až do svítání...

 Ale pokračujme v příběhu. Poté, co dokonal svou pomstu a uvědomil si její hrůzné následky, požádal Hans svoji matku vílu, aby ho zbavila nadpřirozených schopností, které přinášejí jenom zlo. Matka ho varovala, ale Hans trval na svém. Jako obyčejného člověka ho však vyzval k souboji medvěd, král divokých lesních zvířat, nad nímž předtím mladík mnohokrát zvítězil. Tentokrát však Hans neměl šanci a silný medvěd ho rozsápal. Možná, že nešťastný mladý muž tuto smrt v boji záměrně vyhledal. Jeho tělo pak vodní nymfy navždy uložily v hluboké tůni řeky Ohře a jejich královna Egeria dodnes nad svým synem pláče v bouřících peřejích pod Svatošskými skalami…

 Existuje ještě jiná verze příběhu: víla Oharka syna varovala, že nesmí nikdy věnovat své city ženě, jinak přijde o kouzelnou moc a způsobí zkázu celé země. Jan Svatoš však nedbal na matčinu výstrahu, zamiloval se do dcery purkrabího, postavil pro ni v lesích s pomocí duchů nádherný palác a hodlal se s ní oženit. Když jejich svatební průvod stanul nad řekou a mladá krásná nevěsta chtěla ženichovi navléknout na prst snubní prsten, vynořila se z bouřících vod rozzuřená Oharka a proklela dívku i svého syna. V tu chvíli oba snoubenci i všichni svatebčané navěky zkameněli.

 Jak vysvětlit toto dramatické vyprávění? Při prvním pohledu se zdá, jako by šlo o varování před míšením nesourodých světů, před spojováním neslučitelného; vždyť stejně tragicky dopadne láska rusalky, kterou zpracoval Jaroslav Kvapil do libreta známé opery, nebo malé mořské víly z neméně proslulé Andersenovy pohádky.

 Kolega záhadolog Jan Kroča vysvětluje, že příběh „zkamenělé svatby“ má hlubší, ezoterní význam:

   Jan Svatoš, zrozený v kruhu magické svatyně, podlehl materiální touze. V okamžiku, kdy se nechal spoutat prstenem, zradil své duchovní poslání a proměnil se v symbol hmoty – kámen.

  Podle mého mínění je tu ještě jeden, mnohem hlubší a skrytější smysl. Alchymisté označovali vrcholnou fázi proměny hmoty pojmem „chymická svatba“. Chtěli tím naznačit, že smíšením dvou různých prvků vznikne něco nového, ale současně se ony výchozí prvky v nové kvalitě rozpustí, obrazně řečeno zahynou. Ze stejného důvodu patrně motiv svatby a smrti prolíná mnoha lidovými obřady; letniční hledání krále a královny či zasnoubení dívek se stromem při oslavách májů bývá překvapivě často spojeno s tragickým závěrem, jako je setnutí zeleného krále či podetnutí okrášleného stromu - májky. Ostatně symbol obětovaného „ženicha“ se promítá i do evangelijního příběhu Ježíše Krista, jenž vjíždí do Jeruzaléma na „zelený čtvrtek“ (v den hromu, německy „donerstag“!) jako „zelený ženich“ a cesta je mu stlána zelenými větvemi („ratolestmi“!), je přibit na dřevo (strom poznání!), poté pohřben do jeskyně (lůno matky země!) a jeho tělo se při pravidelných rituálech proměňuje ve „věčný chléb“! Vegetační symbolika je zcela jasná, více je zamlžena symbolika ženicha. Ale i když si odmyslíme náznaky Kristova milostného vztahu k Máří Magdaléně (který se nesměl stát skutečností, právě tak jako u Jana Svatoše!) je tu ještě přítomnost tří Marií pod křížem (což je vlastně trojice věčných ženských bytostí, rusalek či sudiček – roženic, jejichž jména jsou neustálými obměnami pradávného pojmenování Mora a jejichž erbovním znamením je květ šípkové růže). Ty jsou pokaždé připraveny, aby hrdinovu mučednickou smrt proměnily v novou a „jinou“ fázi života.

 Je opravdu zvláštní, jak se po řadu tisíciletí vypráví v nejrůznějších variantách stále stejný příběh!