Na návštěvě v rodném městě

Mám dojem, že tímto sloganem kdysi začínala jedna oblíbená písnička. A tak jsem se i já 20. května konečně vypravil do rodného Žebráku. Člověk se neubrání nostalgii, když prochází uličkami, které znával jako kluk, a zjišťuje, jak se tu všechno za ta léta změnilo. Vedl jsem už desítky besed se čtenáři na nejrůznějších místech Čech i Moravy, ale tahle byla přece jen trochu jiná. Jak mě přijmou ti, co mě znávali jako dítě? Nadarmo se přece neříká, že doma není nikdo prorokem. A tak, ačkoliv vlastně nevím, co je to tréma, tentokrát jsem ji trochu měl. Počasí bylo deštivé a chladné, ale přesto se o šesté hodině do zasedací místnosti v prvním patře místního kulturního domu začali trousit lidé. Vesměs starší ročníky, pamětníci. Je to pochopitelné. Mladí už mě tady neznají... Bývalí sousedé, prodavačka ze zeleniny, kam jsem chodíval nakupovat, ale také učitelky ze základní školy (mladé, které učí vnučku Magdu) a dokonce půvabná vedoucí městské knihovny.

 Sálek se skoro zaplnil, vedoucí klubu a žebrácký místostarosta (a také režisér ochotnického divadelního souboru s nejstarší tradicí v Čechách!) František Lorenc mě přivítal a mě nezbylo, než začít vzpomínkami na tvář městečka, jak zůstala v mé paměti z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let 20. století, na mého otce, který tu spoluzakládal astronomický kroužek a hvězdárnu, na divadelní pokusy na zdejším jevišti. Prošel jsem ve zkratce celou svou životní kariéru, svou práci v Semaforu a ve zlínském divadle, kde jsme inscenovali první velký muzikál - Frankensteina, ale také hru Sládci, jediný dramatický pokus Karla JaromírA Erbena, rozmarnou veselohru, kterou český baladik napsal právě pro žebrácké ochotníky.

 A pak přišla řeč na mé historické romány, především na ten poslední PAST NA KRÁLOVNU, jehož děj se zčásti odehrává i na hradě a v městečku Žebráku. A jako bonus a zvláštní premiéru jsem účastníkům besedy přečetl kapitolu z chystaného volného pokračování KACÍŘSKÁ KRÁLOVNA - dramatickou epizodu o tom, jak hrad Žebrák vyhořel a král Václav IV. vypráví Žofii svůj znepokojivý sen o otci Karlovi. Pan režisér Lorenc zdůraznil, jak byla moje četba herecky působivě pojata, že nezapřu své divadelní zkušenosti. Paní Zbubnová z první řady připomněla, že v mojí recitační skupině tehdy před čtyřiceti lety účinkovala i její dcera Eva.

 Pak jsem odpovídal na četné dotazy, podpisoval knížky a některé i prodal (představil jsem čerstvou novinku KŘIVOKLÁTSKÝM KRÁLOVSKÝM HVOZDEM, o kterou byl největší zájem). Nahrnul se kolem mne takový chumel lidí, že jsem musel přizvat vnučku Magdu, "osvědčenou" pomocnici, aby organizovala prodej, a také výdej podepsaných knížek těm správným lidem. Příjemně mě překvapil i bývalý spolužák Vláďa Chomát, s nímž jsme sedávali od šesté do deváté třídy ZDŠ vždy v poslední lavici. Přinesl si k podpisu první z mých malých knížeček, co vyšla v roce 2000 v Berouně u Kroppa. Napsal jsem mu do ní celostránkovou vzpomínku na naše školní léta. Potěšila mě i půvabná vedoucí zdejší městské knihovny, která mě ujistila, že o půjčování mých knížek je mezi jejich čtenáři největší zájem, a pozvala mě na brzkou návštěvu knihovny. Jistě rád vyhovím, jen co čas dovolí  Také paní učitelky zakoupily "Křivoklátsko" do školní knihovny. 

Byla to zkrátka příjemný vzpomínkový podvečer, navzdory tomu, že jsem měl silnou konkurenci v televizním přenosu zápasu našich hokejistů na mistrovství světa, který mi zřejmě odloudil řadu dalších možných posluchačů. Ale přeju jim to - ten zlatý titul za to stál!