Nostalgie houbové vůně

Přišel čas k brouzdání zamženým lesem, kde se v zeleném mechu rdí čarodějné muchomůrky, kde se na pařezech kupí trsy václavek, jako by tam skřítci konali sněm, kde bedly se pyšně rozhlížejí na vysoké noze a bronzově hnědá hlava hřibu vykukuje s trávy vlásenky pod přisedlým smrčkem… Dávná vášeň, spjatá se vzpomínkami dětství, s postavou mého dědy v placaté čepici se štítkem, jenž se mě, desetiletého chlapce, ptával s potutelným úsměvem: „Jestlipak ho vidíš?“ A já neviděl nic, dokud děda neukázal holí na důkladně maskovanou houbu. Tenkrát rostla v okolí Cerhovic spousta cihlově červených křemenáčů (těm děda říkal kozáci) a hnědých kozáků na zakřivených tenkých nohách (těm říkal špičníci). Oba druhy se staly velmi vzácnými, právě tak jako lišky, které vypadaly, jako by někdo v mlází poztrácel zlaťáky. Zato pravých hřibů teď nalézám víc, než tehdy…

 Škoda, že bolavá revmatická noha mi už nedovoluje daleké toulky podzimními lesy; musím si tu radost pečlivě dávkovat jako vzácný lék. Ovšem ona zvláštní vlhce zemitá vůně tlení se vznáší i nad zahradou v Kublově; pod smrčky podél plotu vyrašila záplava rezavých penízkovek a mlžně šedých strmělek. Najednou jsem si vzpomněl na svůj dávný pohádkově magický román „Sekera strážců“, který měl právě na těchto webových stránkách tak příznivý čtenářský ohlas. Neměl bych znovu zkusit, jestli by nějaký vydavatel nešel do rizika s jeho vydáním?

 Bývalý kolega z Fantastických fakt Vladimír Mátl mi volal, že už je v prodeji kalendář „Nejzáhadnější místa Čech a Moravy“, který jsme společně připravili pro příští rok. To je takový milý vánoční dáreček, musím si zajistit dostatečný počet kusů pro své přátele a známé.

 Také jsem na svém pražském psacím stole shromáždil potřebnou literaturu k revolučnímu roku 1848. Na rozdíl od Prokopa, kde jsem měl plno bílých míst, která jsem musel doplnit svou fantazií, tady je informací až nadbytek. Zkouším psát, opět to mažu a zoufám si; nemohu pořád zachytit to podstatné. Napsal jsem docela dramatický prolog o tom, jak starý kancléř Metternich pochopí, že musí podat demisi, aby uspokojil hulákající povstalce v ulicích, jak si s hořkostí uvědomuje, že všem se uleví, až konečně „vypadne“, a nikdo nevzpomene, že dal národům několik desetiletí míru, pohody a prosperity. Přitom si bolestně vzpomene na svou dávnou lásku Kateřinu Vilemínu Zaháňskou…

 Moc pěkný prolog – ale čím dál víc jsem přesvědčen, že ho nepoužiji! Chtělo by to nějakou jinou formu, jakou jsem dosud ve svých románech neměl... Deník? Dopisy? Thriller s detektivní zápletkou? Z mlh se mi vynořuje tajemná postava nepostižitelného střelce, jenž zabil nejen manželku generála Windischgrätze, ale také vojenskou hlídku při Újezdské bráně. Kdo to byl? Pachatele se navzdory důkladnému policejnímu vyšetřování nikdy nepodařilo odhalit. Možná, že bych z toho mohl vytvořit nějakou nosnou linii… Není nic horšího, než začínat nový příběh, hledat a tápat. Nemám to rád, říkám tomu pocitu „porodní bolesti“, jdou z toho na mě deprese a představa, že už vůbec neumím psát, že se zmůžu jen na kostrbaté, neumělé věty. Radši hledám rozptýlení a odkládám psaní pod nejrůznějšími záminkami, ale tím hůř, protože termín odevzdání rukopisu už mám nakladatelem pevně stanovený a visí nade mnou jako pověstný Damoklův meč.

 Jenže podzim přináší spoustu akcí, besed, autogramiád, jsem zván na mnoho míst a je mi hloupé odmítat, když mě příznivci chtějí vidět.

  Na berounských hrnčířských trzích jsme v atriu radnice křtili „Tajemná místa Berounska“, podnikli jsme dva poslední výlety; jeden za dirigentem Václavem Talichem do jeho vily v údolí Brdatka nad Berounem, kde nás přivítal jeho vnuk pan Dejmal, naše duše občerstvila živá hudba dechového kvinteta a naše těla chutný štrůdl paní Dejmalové. Druhý výlet směřoval na zapomenuté zámečky v Třebotově a v Litni, obnovované soukromými majiteli, kam se naši přívrženci dostali jen díky diplomatickým vyjednávacím schopnostem nakladatelky paní Holečkové.

 Nejvíc mě potěšil objev literární kavárny „Mezi řádky“, která sídlí v Praze na Smíchově, blízko Arbesova náměstí. Sloupky, tvořené ze slepených neprodejných knih, tam podpírají police s „použitelnými“ knihami. Spisovatelka Bára Nesvadbová do kavárny přinesla knihovnu svého otce, desítky unikátních svazků, především v žánru scifi, mnohé s podpisy slavných zahraničních autorů. Můžete v nich listovat, číst, nebo si je dokonce za mírný poplatek půjčit domů. Při kávě či víně můžete posedět s „knihovníkem“, kolegou spisovatelem Lubošem Y. Koláčkem, který tady na částečný úvazek dělá „kulturního manažera“ a dvakrát týdně drží v čítárně službu. To místo jsem objevil, když jsem tam zašel na křest nové knihy Jana Bauera, a zalíbilo se mi natolik, že jsem si hned vyjednal vlastní akci. V říjnu udělám v kavárně Mezi řádky besedu o svých knižních novinkách, tedy o Ďáblovi na řetězu a druhém vydání Hořící lilie. Hudební vystoupení mi přislíbil přítel mé dcery, italský rocker a skladatel Frederico Livi. Zahraje na kytaru a zazpívá. Mohl by to být pěkný podvečer.

 Dívám se do diáře a děsím se, jak hustě je popsaný: čeká mě ještě beseda v klubu v Žebráku. Jak se dalo čekat, z knížky „Žebrák v době našich dědečků“ je místní bestseller – ale kupodivu se jich i v Berouně už prodalo přes 30! A samozřejmě se našly i chyby (na snímku označeném jako bývalá pošta je budova bývalé záložny, koželuh Wiesenberger se nejmenoval Josef, ale  Ota Martin, atd.), ale také se vyrojila spousta dalších příhod, postaviček, zajímavostí a dosud neznámých fotografií. Možná budeme uvažovat o druhém dílu knihy, kam by se zahrnula i obec Točník.

 Dále mě čeká beseda v Praskolesích pro Spolek sv. Prokopa a beseda s promítáním studia J.O.P. v obnoveném zámku v Králově dvoře na téma Cestou dračích jezdců. Včera mi volala majitelka historického mlýna pod hradem Okoří, která tam inspirována mými „Láskami princezen Kuronských“ založila „literární salon“. Jednou měsíčně se ve mlýně u krbu scházejí přátelé a hosté, aby diskutovali o umění a seznámili se s nějakou zajímavou uměleckou osobností. Nejspíš tam vystoupím někdy v lednu.

 A to ještě pořád není všechno! Čekají mě korektury třetího dílu knihy o Brdech, která by měla vyjít ještě do Vánoc, a také zakázka pro podnik Povodí Ohře, kteří chtějí publikaci k 50. výročí svého založení. Není to věc, která by mě příliš bavila, a tak technické texty nechám na paní Holečkové a doplním jen pár svých poetických postřehů.

 A příští v sobotu se v hotelu v Řevnicích sejdu s bývalými spolužáky ze strojní průmyslovky v Hořovicích. Je možné, že uplynulo od naší maturity už čtyřicet let? Kde jsou ty dávné časy, kdy jsem během hodiny technologie vymyslel na pozvánku k maturitnímu plesu tento verš:

 „Dozněl už zvonek/ náhlé ticho/ v něm všechny hlasy prošlých let/ vzpomínky, touhy, všechna přání/ která nám dají poznat svět.“