OD LEOPARDÍCH MUŽŮ K BAJAJOVI aneb SKRYTÝ HRDINA

 Počátky toho příběhu se ztrácejí v mlze dávných věků… Ve chvíli, kdy se zdá, že bitva je ztracena, zjeví se na bojišti neznámý bojovník s tváří zakrytou maskou a sám se vrhne proti přesile nepřátel. Jeho příklad povzbudí ostatní a zdánlivě neodvratná porážka se změní ve slavné vítězství. Když však chtějí vzdát hrdinovi patřičný hold, nemohou ho najít. Zmizel právě tak záhadně, jako se objevil. Možná to byl sám bůh války, který se na okamžik vtělil do lidské podoby, aby pomohl svým věrným.

Maskované příšery

 Patrně už pravěcí lidé používali „válečné malování" těla a především obličeje. Tento rituál byl součástí přípravných obřadů před bojem. Patřily k němu i příslušné tance, zpěvy, krvavé oběti, sebetrýznění, užívání drog, vyprovokování (a neukojení!) sexuální touhy a sborové pokřiky. Cílem bylo dosáhnout převtělení, stát se jinou bytostí - totemovým zvířetem nebo démonem - a s pomocí jeho síly zničit nepřítele. Bojovníci se dostávali do stavu zvláštního vzrušení, v němž pohrdali smrtí a nevnímali bolest ani při těžkých zraněních.

Převtělení se tedy provádělo jak navenek - to znamená pomalováním nebo nasazením příslušné hrozivé masky - tak i vnitřně, psychickým ztotožněním s medvědem, tygrem či vlkem, včetně převzetí jeho pohybů a dobře odpozorovaných způsobů chování.

 Časem se vytvořily zvláštní klany elitních bojovníků, které krvavým terorem a ještě více šířením hrůzy z nepostižitelné a přesto všudypřítomné síly ovládaly celá území. Nikdo nemohl tušit, jestli jeho soused nebo dokonce příbuzný není členem tajného klanu. Klanoví bojovníci přicházeli do vsí nejčastěji v noci a výhradně v maskách, zjevovali se jakoby z hlubin pralesa, aby teroristickými nájezdy trestaly vzpurné a neposlušné. Při těchto útocích však nebyli sami sebou - i duševně se proměňovali v příslušná zvířata, ozývali se jejich hlasem, trhali své oběti pomocí zubů a drápů.

Mohli bychom je považovat za předchůdce mafie. Kupodivu však existují podobná společenstva dodnes mezi domorodými kmeny v Africe, Asii a Jižní Americe. Najdeme tam skupiny Medvědů, Vlků, Krokodýlů, na tichomořských ostrovech dokonce Žraloky a Kraby.

 Názorným příkladem může být tajemná společnost Leopardích mužů z africké Sierry Leone. Podle vyprávění domorodců, kteří se odvážili prolomit bariéru mlčení, existovala vždy, kam až paměť sahá, a existuje stále, i když se to oficiálně popírá. Možná, že právě ten civilizovaný a po evropsku se oblékající úspěšný místní obchodník odchází, když dostane tajný pokyn, do pralesa, aby se tam stal dravou šelmou.

 Přijímaný člen musí zabít někoho ze své rodiny, na tajném místě v lese sníst v kruhu vůdců kousek lidského masa a složit „strašnou" přísahu. Pak je mu předána leopardí kůže, do níž se zahalí, a drápy, které jsou vyrobeny z ostře nabroušených čepelí. Při přepadech se Leopardí muži dorozumívají pouze leopardím řevem a dokonce používají speciální obuv, jejíž dřevěná podrážka je vyřezána do tvaru leopardí tlapy, takže v měkké hlíně zanechávají otisky nerozeznatelné od stop skutečné šelmy. Před svítáním však uloží své kůže a drápy do dutého stromu v hloubi pralesa, v potůčku ze svého těla obřadně smyjí krev a nenápadně se vrátí ke svým rodinám a občanským povoláním. Při jednání s ostatními jsou mírní a zdvořilí, ale moc dobře si pamatují každou urážku či křivdu. A člověka, který jim ,,stojí v cestě", potká dříve či později nehoda - na pralesní stezce bude přepaden a roztrhán leopardy.

 Možná, že v podobných tajných klanech, které existovaly v „barbarské" starověké Evropě, můžeme hledat prvopočátky legend o vlkodlacích.

Hrdinný dvojník

 To je další kategorie maskovaného hrdiny, známá z mnoha mýtů a pověstí. Základní schéma je u všech příběhů podobné: schyluje se k rozhodující bitvě, ale vojevůdce, král nebo slavný hrdina, na kterého všichni spoléhali, je zabit, vážně zraněn, omámen čarodějem nebo svůdnou děvou - a toto selhání idolu může mít nedozírné následky pro celý národ. A v této chvíli nastupuje skromný muž, jenž se doposud držel v pozadí, byl podceňován nebo byl dokonce kvůli nějakým nespravedlivým obviněním ze společnosti vyloučen. A právě on na sebe bere vůdcovu zbroj a vydává se za něj. Svým příkladem strhne váhající vojsko a přivede ho k rozhodujícímu vítězství. V bitvě však utrží smrtelnou ránu - a když umírá a je mu sejmuta maska, teprve všichni s úžasem poznají pravou totožnost toho, kdo je vedl.

 Pro příklady nemusíme chodit daleko: v českých pověstech je takovým legendárním dvojníkem Tyr (vlastenci mu říkali Čestmír, aby to neznělo tak germánsky). Jistě si vzpomínáte na tu epizodu z válek Čechů proti Lučanům. Mírumilovný kníže Neklan propadne malomyslnosti, když vidí, jak se na ně jako příval valí strašné vojsko Lučanů, zavře se ve svém hradě a modlí se k bohům. Přijde za ním družiník Tyr a prosí ho, aby už konečně vsedl na koně a vyjel v čele vojska. Neklan odmítá, bojí se, má pocit, že už je vše ztraceno. A tak Tyr sám obleče knížecí zbroj a nadšeně pozdravován vojáky, vede je do osudné bitvy. V utkání na Turském poli dosáhnou Čechové rozhodujícího vítězství. Jejich statečný vůdce však padne; teprve když mu sejmou přilbu, poznají, že to nebyl kníže. Hrdinnému Tyrovi pak navrší přímo na bojišti velkou - vskutku knížecí - mohylu.

 Je zajímavé, že vítěz je současně obětí, je někým, kdo svým životem „vykupuje" hříchy ostatních. Psychoanalytici označují maskovaného hrdinu za „druhé já", za onu lepší půlku naší osobnosti, za naplněný sen o činech, které bychom rádi vykonali, kdybychom k nim měli dost sil a odvahy.

Zachránce a mstitel  

Ve smyslu zmíněné psychoanalýzy je přímo učebnicovým příkladem známá pohádka o Bajajovi. Tady jde dokonce o hrdinu ve dvojí masce; jednou je němým, špinavým, všemi opovrhovaným a vysmívaným prosťáčkem, podruhé rytířem ve skvostné zbroji, který přijíždí z neznáma, aby porazil nepřátele a zutínal dračí hlavy - a po splnění úkolu opět mizí do neznáma. Skutečná Bajajova osobnost je někde mezi oběma krajnostmi. Vlastně je to obyčejný dospívající kluk, zmítaný pubertou mezi velikášskými sny a komplexy méněcennosti. Naštěstí má dobrého rádce, magického koně, posla podsvětí, jenž je v tomto případě vtělením ducha jeho zemřelé matky. Zajímavá je otázka, proč Bajaja hraje pokořující roli hlupáka. Zdá se, že tím testuje nejen sám sebe (Dělám to proto, abych ji zachránil, nebo abych získal její obdiv?), ale také princeznu. Podle koníkovy rady podrobuje totiž zkoušce dívčinu schopnost rozeznat skutečně milující srdce i pod nevábnou vnější slupkou. Matčin duch chce mít jistotu, že princezna nebude vděčnost k zachránci a okouzlení jeho statečností považovat za lásku.

 Maskovaní mstitelé se v našich pověstech a pohádkách nevyskytují příliš často. Ale jeden velmi proslulý by tu přece jen byl - a to v době celkem nedávné. Za německé nacistické okupace se po Praze vyprávělo o podivném muži v černém trikotu a s černou škraboškou na tváři, který prováděl různé sabotáže, provokoval policii a gestapo, hrál si s okupanty „na honěnou" a unikal pronásledovatelům neuvěřitelnými skoky. Hravě přeskočil jedoucí tramvaj, „létal" z jedné domovní střechy na druhou, dokonce se přenesl přes Vltavu, z jednoho nábřeží na druhé. Měl prý na botách speciální pružiny, které mu umožňovaly jeho neuvěřitelné skoky - a proto se mu říkalo Pérák. Nikdo netuší, jestli základem pérákovské legendy byla nějaká skutečná příhoda; každopádně tu kolektivní fantazie vytvořila nový mýtus. Pražáci si vyprávěli, že nepostižitelný mstitel Pérák byl v civilu docela obyčejným kominíkem. Pokaždé, když jeho vztek vůči okupantům přesáhl snesitelné meze, natáhl na sebe černý trikot, nasadil masku a pérovací boty, vyběhl na střechy - a stal se fantómem noční Prahy, ponořené do tísnivé tmy protileteckého zatemnění.

 Maskovaný hrdina se patrně objevuje vždy, když si lidé připadají vůči nějaké síle, ať už lidské (přesila nepřátel) nebo přírodní (drak) zcela bezmocní. Je zhmotnělým snem o postrádaném vůdci a marně očekávaném zachránci či mstiteli. Zoro či Spiderman jsou jen dalšími variantami toho dávného příběhu…