Pověsti od potoka Kačáku

Zde umisťuji pověsti, zaslané čtenářkou paní Jičínskou, které jsou jakýmsi doplňkem mé knížky "Dávnou vodní cestou za tajemstvím zlaté kačice":

Čertův mlýn

Stavení tohoto mlýna již dnes nenajdeme.       

Před vznikem Urbanova pivovaru stával na hrázi rybníka u Unhoště v dávných dobách mlýn o jednom moučném kole. V matrikách je o něm zmínka již v roce 1662. V té době je uváděn panský mlýn nový (později zvaný Čertovský) pod Hlubokým (také zvaným Novým nebo Velko.Kyšickým) rybníkem na potoku Švarcavě, na území obce Velko-Kyšické, dříve o 2 kolech, nyní o 1. Ten byl v r. 1660 pronajat Martinovi Jelínkovi na 5 let. .

R. 1688 při rozdělení majetku je uváděn mlýn „Čertovský“ o 1 složení. Mezi kyšickými usedlíky je uváděn mlynář Jan Jedlička.

Mlelo s v něm až do roku 1842, kdy vyhořel. Časem se na mlýn zapomnělo.

Ale v roce l958 se stalo něco zajímavého. V místech u pivovaru se upravovala ornice pásovým traktorem, když tu se nečekaně v mírném svahu přímo proti pivovarským vratům traktor propadl do nějakého sklepení. Objevily se opukové stěny vysoké 2 m, silné 1,60 m a klenba z červených cihel.  Našel se tedy důkaz, že zmizelý mlýn skutečně existoval.

O mlýně se po léta vyprávěla tato pověst:   

Mlýn nesl původní pojmenování „Nový Kyšický“ a to až do doby, kdy se do mlýnice nastěhovali čerti. Přes den nechávali mlynáře v klidu mlít obilí, ale večer co večer prováděli ve mlýnici pekelné reje, dupali a hráli karty, až se všechno třáslo. Mlynář proto začal chodit na noc spát k příbuzným do Kyšic. Když se se svým trápením svěřil lidem, dostal  mlýn podle čertů nové pojmenování.           

Jednou ho požádal o nocleh starý vysloužilý voják, který si vedl na řetěze opelichaného medvěda. Mlynář souhlasil, ale svěřil vojákovi své potíže a nabádal ho, aby ve mlýně přes noc nezůstával. Ten však nedbal a zvyklý na tvrdé vojenské řemeslo, spokojeně ulehl na šalandě.

 Odbila půlnoc a čerti se vrátili do mlýna. Spustili ho, hulákali a pobíhali stavením. Násilně probuzený voják popadl sukovici a společně s medvědem rozčileně vpadl do mlýnice. Tady začal noční návštěvníky mlátit hlava nehlava, až zmateně prchali ven ze stavení. Nestačil však vyběhnout jeden malý čert, který uvízl medvědovi v drápech. Vysloužilý voják čerta chytil za ocas a přehodil ho přes vantroky až na protější skálu.

Ráno se mlynář vracel do mlýna, a od skály na něj halekal ten opozdilý, poškrábaný čertík, aby nechodil domů, že ve mlýně jsou kocouři. V té noční metelici si spletl medvěda s velkým kocourem. Od té doby se prý skále nad potokem začalo říkat „Na kocourku“ ale mlýnu již natrvalo zůstalo pojmenování „Čertův“ nebo „Čertovský“.

Pověst má ještě pokračování:

Ten mlynář byl vdovec a vychovával několik dětí. Když zemřel, děti po něm měly zdědit loučku u mlýna. Při projednávání dědictví jim však i ta loučka byla upřena a ubozí sirotkové nedostaly nic. Od té doby vždycky, když jsou tamní louky pokoseny, pršívá. Sekáči říkají, že to jsou slzy těch ubohých a ožebračených sirotků po mlynáři z Čertova mlýna.

A další pověst vypráví:

To jednou unhošťským krajem procházel potulný mlynářský tovaryš – krajánek.  Zastavil se na okraji lesa, odložil raneček a natáhl se do trávy. A jak tak ležel, přišla na něho dřímota. Probudil ho pocit, že není sám. Otevřel oči – naproti u jeho batohu seděl velký černý kocour a spokojeně si ukusoval z krajíce chleba. Poslední krajíc chleba, který krajanek měl, mizel v kocourovi.

„Vrať mi chleba, potvoro černá!“ rozehnal se chasník po kocourovi a chytil ho za ocas. Kocour však byl silný. Divoce blýskl očima a vzepřel se zadními tlapami o pařez. Jak se tak přetahovali, mlynářský tovaryš a černý kocour, a žádný z nich nechtěl povolit, pařez se vyvrátil. A pod ním se objevil hrnec plný zlaťáků.

            Krajánek pustil kocoura, popadl ranec a naplnil jej zlaťáky. Hned si s nimi věděl rady. Pod vrškem, kterému dal název „Na Kocourku“, si postavil mlýn. Netrvalo dlouho a mlynářský chasník, teď už pan otec, se oženil. A když se o mlýně roznesla zpráva v kraji, začali se sem houfně sjíždět sedláci s obilím na mouku i kroupy. Co víc mlynáři chybělo ke štěstí? Všechno se mu splnilo. A přece ne! Neměli s panímámou děti. „Třeba čertův kluk by to mohl být, jen kdybych měl dědice“, vzdychal pan otec. Ale zůstávalo jen při přání…

Jednou takhle uprostřed léta mlynář ze mlýna u Ounště odjel do Prahy a panímáma si vyšla k hrázi. Všechno kvetlo a vonělo, až šla hlava kolem. Sedla si uprostřed louky, pak si lehla do hedvábné trávy a usnula. Zdál se jí podivný sen. Jakési kačátko si jí sedlo do klína, a chtělo ze zástěry vyzobat drobty, co tu mlynářce zbyly od jídla… Když se panímáma probudila a vracela se do mlýna, zaslechla za sebou zvláštní smích. Ohlédla se, ale nikde nic.

Za čas se ve mlýně narodil syn. Byl to takový malý neposeda, a tak mu začali říkat Čert.

A léta běžela, synek rostl, rodiče stárli, až se rozžehnali se světem. Mladík zůstal na mlýně sám. Rád by se býval oženil, ale kdopak by si ho vzal s těmi růžky na čele a kopýtkem na noze. Navíc se na mlýně při Ounšti děly zvláštní věci. Místo vody jej poháněl oheň, obilí do něho povětřím nosili černí páni, okna bývala dlouho do noci ozářena plameny, které z velkého ohniště uvnitř mlýna šlehaly. Když se někdo na mlýn ptal, lidé říkali: „Jděte tamhle, co je to velké ohniště. Tam je Čertův mlýn“.

A mlynář se spustil, začal pít. Jednou, bylo zrovna k půlnoci, vběhl do mlýna velký černý kocour. Kamarádi, kteří s mlynářem seděli u stolu, se lekli kocourových svítících očí a rozprchli se. Netrvalo dlouho a mlýn začal hořet. Než přispěchali sousedé pomoci hasit, nezbylo z mlýna nic než velké spáleniště. Po mlynáři nebylo památky. Mlýn zpustl a lidé se tomu místu začali vyhýbat. A kdo sem přece jen zabloudil, ve zříceninách Čertova nebo Čertovského mlýna spatřil dvě ohnivé oči….

K první pověsti, která je zde uvedena je nutné dodat, že určitou historickou věrohodnost má. Mlynář, který na mlýně po třicetileté válce seděl, se jmenoval Jan Jedlička a byl mým přímým předkem. Měl skutečně příbuzné v Kyšicích (Bartoloměje Jedličku, snad bratra) a podle matričních záznamů opravdu se v jeho době (2. polovina 17. století) začalo říkat jeho mlýnu namísto Nový Kyšický - Čertův.  Navíc: Potomci Jana Jedličky se po jeho smrti objevují na Starém Kyšickém mlýně, tj. přímo na Kačáku, v prvním mlýně proti vodě nad mlýnem Dědkovým, který byl snad někdy ve 20. letech 20. století byl přestavěn jako Šmídův penzion. První Jedličkové byli pravděpodobně potomci majitele půlky chyňavského gruntu – dvorce (1611), Jeremiáše Jedličky, který  někdy před r.1627 zemřel a jeho potomci z Chyňavy odešli – údajně do Králova Dvora.

Dolní Podkozský mlýn (známý jako Fajmanův) 

Kousek pod Horním Podkozským mlýnem, pod ostrohem vedoucím k Hornímu Podkozí je dodnes zachovaný mlýn, známý jako „Fajmanův“. (Tady dochází k paradoksu: V Dolním Podkozí byl Horní Podkozský mlýn a pod Horním Podkozím Dolní Podkozský mlýn. Nazývalo se to podle toku potoka)

První zprávy před rokem 1618 vypovídají, že tu mlynář Jiřík Landa seděl „v hospodářsky nezadluženém a zaplaceném mlýně“, ale Bůh ví, co se stalo s Jiříkem Landou a jeho potomky hned na začátku války. Mlýn od roku 1620 osiřel a zpustl.“ Pravděpodobně se na osudu všech podepsala třicetiletá válka.

Během 18. století se na tomto mlýně – panském - uvádí rod mlynářů Konvalinků.

Na počátku 20. století byl majitelem jistý Hořovský. Do jeho rodiny se přiženil pan Živnůstka, ředitel nějakého cukrovarnického podniku, velice bohatý pán z Prahy. Ten měl dvě dcery, velice afektované slečny, a postavil jim v r. 1925 u mlýna tenisový kurt. Vesničané z Podkozí se na tenis chodili dívat jako na nějakou vzácnou podívanou. Pak Živnůstka zemřel, jedna dcera se provdala za plukovníka československé armády a nikdy už do mlýna nepřijela. Druhá dcera se také provdala a později ovdověla. Fajmanovi, který byl ve mlýně stárkem a byl ženatý, vdova padla do oka. Svoji manželku, která byla velice hodná ženská, utrápil. Byl to jeho záměr a tak dlouho mluvil do Živnůstkovy dcery až si ji vzal. Pak se zase rozvedli. Mezi Fajmanem a Živnůstkovou bylo 6 dětí, dvě Fajmanovy, dvě Živnůstkové a dvě jejich společné. Fajman byl hrozně chtivý majetku a za války šmelil. Do mlýna jezdilo kladenské gestapo pro mouku, kterou jim musel dávat. A kryl si záda na všech stranách. Do jedné, té nejnovější Sokolské chaty v Mírodolu se prokopal a měl v ní skrýš pytlů mouky. Po válce na něj spravedlnost dokročila a dostal malý dekret. A tím to skončilo. Pak všechny mlýny komunisté zrušili a Fajman, se kterým se mlynářka rozvedla, přežíval v Podkozí v nějaké chaloupce a našel si místo v gramofonových závodech v Loděnici, kde byl zaměstnán při drcení směsi na lisování gramofonových desek. Mlel vlastně pořád, ale „černou mouku“.

O mlýně mi v 50. letech 20. století vyprávěla dnes již nežijící paní Veverková (matka Jany Dolanské z Podkozí) tuto pověst:

 V dávných dobách, kdy ještě mlynářské řemeslo vzkvétalo, přišli do Dolního Podkozského mlýna jednou navečer dvě putující jeptišky. Požádaly o nocleh s tím, že putují podél potoka do Sv. Jana pod Skalou.

Mlynář je pozval k večeři a tak zasedly s mlynářskou rodinou a celou mlynářskou chasou ke stolu. Mládkovi ve mlýně ale bylo podezřelé, že jeptišky mají na ženy moc velké nohy. Svůj poznatek si ale nechal pro sebe. Mlynář jim poskytl na spaní komoru nad mlýnicí s oknem, které vedlo nad mlýnské vantroky (kamenný žlab, kterým se přivádí voda na mlýnské kolo). V komoře byly dvě postele. Pod jednu postel však ústila z mlýnice padací dvířka. Mládek se hned po večeři od společného stolu vytratil a vlezl dvířky pod postel a tam čekal.

Jeptišky vešly do pokoje, ale ke spaní se nechystaly. Mládek pod postelí pořád vyčkával. Kolem půlnoci jedna z jeptišek sáhla do vaku a vyndala z něj dětskou ručku z nekřtěňátka:

„Všechny prsty jsou tmavé, jen jeden svítí. To znamená, že všichni spí, jen jeden je vzhůru. Bude to asi někdo v čeledníku, ale ten nám nevadí.“

Na tato slova obě jeptišky shodily své hábity – byli to chlapi. Jeden opustil světničku. Druhý se vyklonil z okna nad vantroky a začal houkat jako sýček.

Na toto znamení se z okolních strání začali sbíhat lupiči. Mládek na víc nečekal,. Vyskočil zpod postele a chlapa vykloněného z okna shodil po hlavě rovnou do vantroků. Ten si srazil vaz.

Druhý chlap zatím na dvoře otevřel bránu a lapkové se hrnuli do mlýna. Nastala bitka, protože mládek zatím vzbouřil všechny domácí obyvatele. V bitce zahynula celá mlynářova rodina, jen mlynář se zachránil. Když si uvědomil tu hrůzu, pomátl se na rozumu, mlýn proklel a podpálil.

Na památku tohoto masakru prý byl do nově postaveného mlýna dalším mlynářem vestavěn do některé zdi kamenný kříž. Podle pověsti se prý žádný majitel mlýna nedožije 60 let. 

Obyvatelům mlýna se opravdu prokletí nevyhnulo: Jeden z členů rodu Fajmanů se oběsil, ale ani jiní neměli štěstí. Posledního člena rodu ranila mrtvice v autě ve věku 59 let, když po roce 1989 jel mlýn restituovat.