Různorodé recenze na Ďáblův klíč

Je zajímavé, jak protikladné mohou být čtenářské dojmy z téže knihy. Záleží zřejmě na tom, co čtenář od knihy očekává a jakým způsobem se autorovi podařilo toto očekávání splnit. Názorně to ukazují různé recenze na moji novelu Ďáblův klíč. Celkem negativní je tato, z webu Fantazya. Naproti tomu čtenář z Literární kavárny byl spokojen. A recenze z webového časopisu Děti noci ukazuje další pohled na knihu. Nejvíce mě potěšila Františka Vrbenská ve své recenzi v tištěném časopise XB 1 (bývalé Ikarii), to je skutečně zasvěcený pohled literární odbornice, která pochopila, že v Ďáblově klíči nejde jen o samotný dobrodružný příběh a nějakého "akčního hrdinu", ale o mýtus země, obývané bytostmi ze snů a vzpomínek.

A na závěr pěkná recenze od spisovatelského kolegy Luboše Y. Koláčka:

Ďáblův klíč zdaleka není jen průměrné hororové fantasy

„Pronikavý skřek probudil ozvěnu mezi vrásčitými skalními sloupy, tyčícími se jako neschůdná stěna... Sevřela ho úzkost, když si povšiml, jak západní obzor potemněl... Na zádech mu dosud žhnuly čerstvé jizvy od sedlákova uzlovitého biče a v duchu jakoby slyšel jeho švihy, hvízdavě protínající vzduch...“ - už jen těchto několik nesourodě vybraných úvodních vět z první textové stránky „Ďáblova klíče“ evokuje fascinující (hororovou) atmosféru, kterou zde vynikající vypravěč Otomar Dvořák (spisovatel, ale i jinak renesančně košatá osobnost: herec, filmař, záhadolog...) navozuje svým tradičně podmanivým magicko-fantazijním úhlem pohledu, potažmo dokonalým jazykem, jenž čtenáře už po přečtení prvních pár vět něžně leč pevně uchopí a jako omamující neúprosná suspenze nevyzpytatelné pěny rozbouřených mořských vln vnese do tajuplného neznáma. Jak už sám název naznačuje, půjde tu o příběh z čarovného jinosvěta, byť vlastně (sur-)reálného, vycházejícího z pradávné místní legendy, o zcela fascinující příběh, zde pak nesporně tlustě podtržený autorovou excelentní znalostí lidové magie, ale i oblíbené krajiny. A to doslova, neboť těžce zkoušení aktéři se tu pohybují převážně v divoké přírodě, vesnicích a klášteře na pomezí Českého krasu a Křivoklátské pahorkatiny, v autorově rodišti; v místech, kde vyrůstal, zná tu každý kámen, každičkou temnou rokli, děsivou jeskyni, černý les či za čarovně únavného letního poledne prosluněnou paseku, stejně jako jejich magické obyvatele: lesní žínky, skalníky, gnómy a trpaslíky, polednice, vodníky i hejkaly, vysušené fexty či ohnivé čerty; zná jejich zvyklosti, stejně jako tradiční lidové magické praktiky: jak evokovat či jak se naopak - aktuálně i dlouhodobě - bránit jejich zlovůli. Kniha je tak doslova prošpikována pověrečnou magií (ale též magií vysokou, potažmo alchymií), magickými postavami a postavičkami (nebýt Dvořáka, o mnohých bychom se snad ani nedozvěděli!) přírodního (jino-)světa 17. století, v němž se děj odehrává. Ubohý sirotek Matěj je tu důmyslnými magickými praktikami mocných čarodějů vybrán jako „jediný čistý“ prostředník ke zničení současného světa (?!), na který má navázat světovláda temných sil, ale to už trošku prozrazujeme část rozuzlování, neboť chlapec zatím nic takového netuší. Pouze je „náhodně“ magicky zaveden - jistěže v kulisách děsivé bouře, to si Dvořák neodpustí (!) – k tajemnému „ďáblovu“ klíči, který v temné jeskyni, jen na okamžik ozářené oslňujícím bleskem, strhne z krku na kost vysušeného fexta, dobové prokleté mumie. Ale místo nalezení kýženého pokladu, k němuž ho má (jak si apriori pomyslí) podle tradice klíč zavést, se ocitá v koloběhu neuvěřitelných bojových (právě končí třicetileté válka), magických i čarodějných příhod, a to spolu s nahodile (?) potkanými kumpány, prostomyslným mnichem a vychytralým studentem, jistěže vzdělaným v magii, praktikujícím čáry a alchymii. To vše se v příběhu uplatní – a mnohdy tu jde o život, ať již z rukou pověrčivých vesničanů či naopak přespříliš „věřících“ inkvizitorů a jejich vražedných žoldáků. Jindy zase útočí zásvětní čarodějné bytosti všech magických úrovní, například taková proslulá Divoká honba, v Dvořákově pojetí pak asi takto: „...Matěj zabořil tvář mezi mechy, kaménky a pichlavá stébla. Snažil se nevnímat řev smršti, která se právě hnala přímo nad nimi za dupotu a šustotu, kvílení, chechotu, nářku, zběsilého zpěvu, vítězného troubení, vrčení, vytí a štěkotu. Země se chvěla a jakási strašná síla se jej snažila nadzvednout, odhodit, kutálet před sebou. Zaťal prsty do štěrkovité půdy a mísil slova modliteb s kletbami a starými zaklínadly...“

Také jste TAM...?!  Jak jen tohle dopadne...

Ale pozor: tahle obsáhlá románová povídka zdaleka není jen nějaké hloupé hororové fantasy! Dvořák totiž, jak ostatně mnozí víme, má mnohem širší a hlubší záběr.

Součásti knihy je i povídečka „Syn řeky“, poněkud civilnější, leč ani zde o tématicky spjatou magii či „pravou“ víru není nouze

Luboš Y. Koláček