Jako dárek k Vánoců vám, milí čtenáři, nabízím takovou trochu zvláštní sci-fi hříčku o záhadách lidské mysli. Povídka je z mé sbírky sci-fi povídek BOD NÁVRATU, která vyšla v nakladatelství Triton roku 2008.

Špagety

 Nechápu, co to bylo: podivný pocit závrati, jako bych měla omdlít. Polekaně jsem sebou trhla a nechápavě civěla na cedník plný slizkých nažloutlých hádků, z nichž do výlevky odkapávala mléčně zkalená tekutina. No ovšem, špagety! Jediná materiální věc, která dokáže našeho malého darebu odlákat od těch nekonečných, stupidních počítačových her. Každé úterý a čtvrtek, kdy mají odpolední vyučování, se u mně staví na oběd a nepřeje si nic jiného... Kdy jsem je vlastně dala vařit? A co je dnes za den? Kolik je hodin?

 Ohlédla jsem se - a zase mnou projel ten podivný pocit, že svět za mými zády neexistuje, že vzniká teprve tehdy, když se na něj podívám. Notoricky známý obraz kuchyně jako by naskočil se zpožděním nepatrného zlomku vteřiny. Vzápětí jsem užasla. Jirka seděl za stolem, v ruce už nedočkavě třímal vidličku a upřeně mě pozoroval. Snad si nevšiml něčeho divného v mém chování?

 „Hodně sýra, babi!“ ozval se, tak jako obvykle.

 „To víš, že jo, Jiříku, už se to nese.“

 Položila jsem před něj vrchovatý talíř a s uspokojením jsem sledovala jeho apetit. Doma tohle nemá, u nich se jedí jen rohlíky, kdepak něco teplého. Co je mu platné, že rodiče pracují v nějakém vědeckém ústavu a jezdí pořád po zahraničních sympoziích... V tu chvíli mi hlavou bleskla myšlenka, že se Jiříkovi rodiče přece rozvedli, chlapec byl přidělen matce a ta se s ním odstěhovala do Brna, sto dvacet kilometrů od našeho městečka. Bylo mi líto, že už ho nebudu vídat. Kde se tu tedy vzal? Přijel mě navštívit? Ten nečekaný výpadek paměti mě deprimoval. Rozhodla jsem se, že se vnuka rovnou zeptám.

 Už za stolem neseděl. Jen prázdný talíř svědčil o tom, jak mu chutnalo. Zmateně jsem zatěkala pohledem po kuchyni: proboha, vždyť jsem vůbec nezaregistrovala jeho odchod! Jenom na vteřinku jsem se zamyslela...

 Cosi zvláštně zadrnčelo, jako když přejedete nehtem po zubech hřebenu, obraz kuchyně přede mnou blikl a začal se stahovat do jediného bodu. Zalil mě ledový pot; umírám, uvědomila jsem si náhle s pronikavou jasnozřivostí, jestli dovolím, aby se ten svět kolem mně ztratil, tak budu totálně mrtvá. Najednou mi napadlo, že už před časem se stalo něco strašného, že mé tělo bylo drceno, nemohla jsem vydechnout... Napnula jsem veškerou  vůli, abych smršťující se obraz udržela ve svém zorném poli. Podařilo se!

 Musím zavolat na pohotovost. Nikdy jsem nebyla v nemocnici, vždycky jsem si zakládala na svém železném zdraví, ale teď se o mně určitě pokouší mrtvice. Možná mám nádor na mozku, to se prý projevuje ztrátou časové orientace a výpadky paměti.

 Beru sluchátko, ale ke svému úžasu vytáčím docela jiné číslo. „Ustav experimentální biologie, Bergmanová,“ slyším hlas své dcery.

 „Nemusíš mít starost,“ říkám jí, „Jiřík byl u mně na obědě.“

 „To se zase přecpal špagetama, co? Prosímtě, mami, už bys ho měla přestat rozmazlovat. V desíti letech není žádný mimino!“

 Vedu nezávaznou konverzaci a v duchu si říkám, co to blábolím? Kam to volám? Vždyť dcera už v tom ústavu dva roky nepracuje! A Jiříkovi je dvanáct let a ne deset! A proč neřeknu, jak je mi zle?

 Ne, neřeknu nic, loučím se lehkým tónem, dokonce zavtipkuji a nakonec prohlásím:“Pozdravuj Vaška!“ Takovou nehoráznost! Vždyť jsou rok rozvedeni, ona žije s chlapcem v Brně a on v Praze.

 Jenže dcera se nad tím nijak nepozastaví, slíbí, že vyřídí a zavěsí.

 Že by se znovu dali dohromady, že by se vrátila na bývalé pracoviště? Ale já o tom absolutně nic nevím! Něco tu nehraje. A moje zorné pole se zase bolestivě zužuje. Musím zavolat pohotovost, musím...

 Místo telefonu beru ze stolu špinavý talíř po Jiříkovi a jdu ho umýt. Jako by ve mně byla nějaká druhá osoba, která nehodlá poslouchat příkazy mé vůle. Je to čím dál horší, musím se úporně soustředit, abych vůbec viděla výlevku, kohoutek najdu spíš po hmatu.

 V tu chvíli za mnou něco prásklo. Táhlý, hvízdavý zvuk byl zakončen nelidským skřekem. Po dlaždičkách nad výlevkou se rozprskla veliká červená skvrna, jako když tam někdo chrstne kečup. Na pár vteřin jsem ztuhla hrůzou. Chtěla jsem se otočit, abych se podívala, co se to za mými zády děje a současně jsem se neodvažovala pomyslet na to, co tam uvidím.

 A pak jsem se pohnula. Otočila jsem kohoutkem a začala umývat talíř. Jako by se nic nedělo. To mě snad šokovalo ještě víc. Nevěřícně jsem se dívala na své ruce, jak pečlivě otírají talíř utěrkou a ukládají ho do skřínky. Proboha, tohle přece nechci dělat! Musím se přesvědčit, co se děje! Zdá se to být absurdní, ale v mé kuchyni někoho zavraždili!

 Konečně jsem se přinutila k otočení. Za mnou nikdo. A přece: koutkem oka jsem zachytila rychlý, kradmý pohyb. Ne, to byly jen dveře od koupelny, Jiřík když si jde umýt ruce, nikdy za sebou nezavře, i kdybych mu to říkala stokrát.

 Dveře se opět průvanem trochu pootevřely a vzniklou škvírou proniklo ven zvláštní zelené světlo. Současně odtamtud dolehla hudba, temné dramatické tóny elektronických varhan. Napadlo mi, že v koupelně běží puštěná televize. Co je to za nesmysl?

 Vztáhla jsem ruku ke klice. Konečně mě tělo poslouchá! Nebo je to spíš tím, že jsem si vždycky po umytí nádobí chodívala do koupelny natřít ruce regeneračním krémem?

 Soustředila jsem veškerou zbývající vůli na dveře - a ty jako by se pouhou silou mé myšlenky náhle rozlétly dokořán. Z nitra místnůstky proti mně v kuželu ostrého zeleného světla vyrazila svíjející se změť chapadel, pokrytých přísavnými bradavkami a lesknoucích se odporným slizem.

 Chtěla jsem vykřiknout hrůzou, ale hlasivky nereagovaly. Najednou mě se všech stran sevřelo prázdno, násilím stlačilo mou mysl do jediného bodu - a pak ji vymazalo.

*****

  Plesk! Hromádka propletených žlutavých chapadel dopadla na talíř. Těžká, hustá krůpěj kečupu se chvěje na hraně sklenice, pak se utrhne a stéká dolů jako lepkavá krev. Ano, krev! Tříštící se sklo a krev všude kolem... Kdy to bylo? Zase ta moje nešťastná paměť!

  Jirka seděl za stolem, v ruce už nedočkavě třímal vidličku a upřeně mě pozoroval. Snad si nevšiml něčeho divného v mém chování?

 „Hodně sýra, babi!“ ozval se, tak jako obvykle.

 „To víš, že jo, Jiříku, už se to nese.“

 Položila jsem před něj vrchovatý talíř špaget a s uspokojením jsem sledovala jeho apetit. Doma tohle nemá, u nich se jedí jen rohlíky...

 Něco tady není v pořádku, napadlo mi najednou. Jako by se v mé mysli něco předbíhalo a zároveň opožďovalo. Neměla jsem nedávno ošklivý sen? Obluda v koupelně, nějaká marťanská chobotnice z těch Jirkových bláznivých her...

 Chci se na to vnuka zeptat a zjišťuji, že zmizel. Talíř je prázdný, pečlivě vytřený chlebem, židle zůstala odstrčená od stolu. Vytratil se jako duch. Ani jsem neslyšela klapnout venkovní dveře.

 Moje ruka automaticky sebrala talíř a nese ho ke dřezu. A kolem se stmívá, zase ten protivný drnčivý zvuk, svět se do mne vtahuje, umírám...

 Ne! Chci ven! Půjdu ven, musím mezi lidi, musím vyhledat pomoc nějakého odborníka, zajít na psychiatrii. Strašlivým úsilím rozšiřuji temný kruh, který se mě chystá pohltit. Slyším stále sílící bzukot, pak se ozve nepříjemné zachrastění, jako když někdo v autě násilím cpe rychlost do převodovky. Obraz před mýma očima zabliká a pak se neobyčejně projasní. Ucítila jsem příliv úžasné síly.

 Hodím přes sebe kabát, rychle beru kufr, mám už od včerejška sbaleno a strašně se těším, že Jiříka konečně po půl roce opět uvidím. Od té doby, co se dcera rozvedla a odstěhovala do Brna, u mě nebyl. Najednou je mi naprosto jasné, že za nimi jedu na návštěvu. Podívám se do peněženky: ano, mám tam místenku, koupila jsem si ji před třemi dny. Naposled byt pohledem zkontroluji: všechno jsem vypnula, všude jsem zhasla. Zamykám, sbíhám se schodů, vyjdu na ulici. Chodníky se vlhce lesknou a kloužou, drobný déšť namrzá. Psí počasí. Kdyby alespoň napadl sníh. Ano, teď si uvědomuji, že je před vánoci, jedu k nim na svátky, proto mám tak těžký kufr, je plný dárků. Pro vnuka nějakou novou počítačovou hru, moc tomu nerozumím, ale prodavač mi doporučoval, že tahle Invaze mimozemšťanů je naprostá novinka a určitě to bude hit sezóny.

 Ušla jsem kus cesty k autobusovému nádraží a najednou jsem si uvědomila, že je tu časová díra. Před chvílí se přece Jiřík u mne v kuchyni ládoval špagetami. Pak jsem se rozhodla vyjít na ulici - v hlavě mi zahučelo a všechno dění poskočilo nejméně o jeden rok. V takovémhle stavu přece nemůžu cestovat do Brna. Pokazila bych jim vánoce. Musím do nemocnice, léčit se na psychiatrii. Kdo ví, jestli neskončím v blázinci. Měla bych to dceři nějak šetrně sdělit. Ale až později... Až po svátcích. Teď jim zavolám a vymluvím se na něco. Třeba, že jsem chytla chřipku.

 Zapadla jsem do nejbližší telefonní budky, zasunula do přístroje kartu, horečně vytáčím číslo. A pak se slyším, jak říkám: „Už se na vás moc těším, budu u Grandu v osmnáct třicet, přijďte mi naproti, mám hrozně těžkej kufr - no, napěchovanej dárkama, samozřejmě...“

 Vypotácela jsem se zdrceně ven a musela se na chvíli opřít o stěnu budky. Mlha zhoustla, konec ulice jako by se ztrácel v tajemném kouři. Pak najednou od nebe k zemi projel oslnivě bílý blesk. Ne, to nebyl blesk, ale puklina, která se prudce rozchlípla jak kůže po řezu skalpelem a za ní se objevil fialově ozářený prostor, jímž se řítily podivné stroje ve tvaru disků a trojúhelníků. Po jejich obvodu blikala různobarevná světélka a z otvorů v jejich dně vyšlehovaly svazky krvavě rudých paprsků, které jak biče šlehaly městem a měnily budovy v ohnivé koule výbuchů. Přízračná scéna byla doprovázena rachotem, třeskem, svištěním laserových střel a zvláštními, zpola hudebními zvuky.

 To není pravda, opakovala jsem si v duchu úpěnlivě, to nemůže být pravda, to je jen šílený sen, vzpomínka na nějaký film z televize... A skutečně, pod silou mé vůle se puklina v prostoru začala stahovat a uzavírat jako hojící se jizva. Ještě jednou se křečovitě zachvěla a pak se zvláštním syčivým lupnutím zmizela nadobro. Zhluboka jsem si vydechla.

 Opatrně jsem se rozhlédla a zjistila jsem, že stojím ve frontě cestujících na nástupním ostrůvku autobusového nádraží, ačkoliv jsem si byla jistá, že od budky to mám ještě nejmíň dvacet minut rychlé chůze. Získala jsem snad schopnost, přesouvat se nejen v čase, ale i v prostoru?

 Autobus opatřený velkým červeným nápisem Bohemia expres vjel do nástupního prostoru a otevřel dveře. Věděla jsem, že mám udělat krok, abych nastoupila, ale najednou celé mé tělo křečovitě ztuhlo a sevřela mě drtivá hrůza. Ty otevřené dveře na mě zíraly jako brána pekla. Zevnitř jsem naprosto zřetelně slyšela zděšené výkřiky a řinčení tříštícího se skla. Na okně se rozstříkla krev - jako když tam někdo chrstne kečup.

 „Dovolíte paní, pomůžu vám?“

 Cizí hlas mě probudil z ustrnutí. Byla to jen vize. Nebo předtucha? Ochotný padesátník s prošedivělou bradkou se chopil mého kufru. Ano, ovšem, i na tohoto sympaťáka si vzpomínám. Pomůže mi s kufrem. Má místenku vedle mě. Během jízdy mi bude vyprávět o svém malém knihkupectví. Jak je to těžké, udržet se proti konkurenci. Ta krev na stěně bude jeho. Nebo snad moje?

 Najednou jsem naprosto přesně věděla, co se stane. Přijde to asi v polovině cesty, někde na Vysočině. Mlha a zledovatělý povrch dálnice. Červený Fiat před námi se dostane do smyku, začne bezmocně rotovat, řidič autobusu strhne volant stranou, prudký náraz, zděšené výkřiky cestujících, kamsi padám, něco mě drtivě sevře, střepy skla a krev...

 Jsem mrtvá, uvědomila jsem si s mrazivou jistotou. Jsem už dávno mrtvá a tohle není skutečný život, to je...

 Co to vlastně, proboha, je? S úžasem sleduji sama sebe, jak nastupuji do autobusu a koketně rozprávím s tím mužem. Jmenuje se Václav, asi tak za půl hodiny se mi představí. A pak jeho krev poteče po skle... Ne!

 Vší silou vůle se snažím vymazat obraz ze své mysli. Osoby ztuhnou uprostřed pohybu, celá scenérie se začíná křečovitě chvět v předsmrtné agónii, pokryje se sítí puklin a pak se rozprskne na desítky střepů jako rozbitý talíř. V oslnivě bílém prázdnu, které je teď kolem mne, vybuchují marťanské létající disky, děsivé zelené chobotnice se tu bezmocně zmítají, blednou a mizí...

 „Sakra, co s tím je!“ zaslechnu nad sebou vzteklý výkřik. Stojí jam jakýsi mohutný svalovec v podivném koženém obleku, ze kterého na všechny strany trčí kovové bodce a v nahých rukou s naběhlými bicepsy třímá zvláštní těžkou zbraň. Z ní právě vyšlehl rudý paprsek, ale jakoby zamrzl v prostoru jen kousek od hlavně. Nepřekvapila mě ani tak ona fantastická postava, jako její důvěrně známý hlas.

 Je to můj vnuk Jiřík.

 A pak se všechno s tichým lupnutím stáhlo do jediného bodu a definitivně se vymazalo.

****

 „Neřekla jsem ti snad stokrát, že na to nemáš sahat?!“

 Jiřík provinile stáhl hlavu mezi ramena a opatrně pošilhával po rozčilené matce.

 „Chtěl jsem si jenom zkusit tu novou hru...“

 „Od toho máš svůj počítač. V mojí pracovně nemáš co dělat!“

 „Jenže tahle na mém počítači neběhá. Ta se nedá řídit myší a klávesnicí! Chtěl jsem to jenom zkusit, jenom na chvilku, fakt!“

 Doktorka Bergmanová se rozechvělými prsty snažila zapálit cigaretu. Zapalovač vzdoroval. Vztekle ho odhodila a s nezapálenou cigaretou mezi rty přešla několikrát bezúčelně po pokoji. Nakonec už to nevydržela a nahlédla do pracovny, kde specialista z jejich ústavu pitval složité útroby Virtualu B/3.

 „Jak to vypadá, Tomáši?“

 „Blbě,“ sykl programátor. „Všechny soubory se zhroutily. Naprostej kolaps. Nechápu to.“

 Doktorka Bergmanová zavřela oči a čelem se opřela o chladivý rám dveří. Tak konec, pomyslela si. Definitivní konec. A přitom všechno vypadalo tak nadějně. Několik týdnů už žila  nadějí, že matka není mrtvá, že ona tragická havárie autobusu vytvořila příležitost, kdy může poprvé prezentovat výsledky svého výzkumu a dokázat vítězství vědy nad smrtí... Když se na svou matku dívala, jak leží na nemocničním lůžku v kómatu, jen prázdné bezduché tělo,  biologický stroj udržovaný v provozu soustavou složitých přístrojů, pocítila hořkost a lítost. Vlastně jsem od ní vždycky utíkala, pomyslela si, ale teď jí to všecko vrátím i s úroky...

 Veškerou informační kapacitu matčina mozku nechala doktorka Bergmanová zkopírat na záznamový software novou technikou Virtualu B/3. Tělo se nakonec dá obnovit, ale ta úžasná informační banka zážitků, zkušeností a znalostí nastřádaných v průběhu života je nenahraditelná pro identitu osobnosti a bylo ji nutno zachránit dřív, než dojde k narušení mozkových neuronových spojů. Proces proběhl úspěšně. A potom... Hloupý nápad kluka, který chce vyzkoušet nějakou přiblblou virtuální hru o boji s marťany! A místo marťanů zabije svou babičku! Sakra!

 „Jak jsi se napojil na její program! Byl přece chráněný heslem!“

 „Nevím,“ popotáhl Jirka, „fakt, nevím. Vlezla mi do hry. Resetoval jsem to, ale obraz mi začal zamrzat a za chvíli jsem tam byl zase. Prostě vždycky, když jsem dostal hlad. Najednou jsem seděl u ní v kuchyni a jedl špagety.“