SMRT VE STŘÍBRNÉ ZBROJI - nový román už příští měsíc!

Rozhodli jsme se, že uvedení historického románu "Smrt ve stříbrné zbroji", který  vyjde v květnu v nakladatelství MOBA, doprovodíme videoclipem, trailerem, v němž ožijí vize a obrazy z příběhu.

Abych vás naladil, přináším další malou ukázku - úryvek ze samého začátku, z prostředku a z konce knihy:

I.

„Tvá teskná hlubina mě vábí, jezerní vílo…“

                          Píseň rytíře Lancelota

 Šumění proudící vody a neúnavný křik husích hejn, jejichž šiky ve tvaru válečného šípu letěly k severu, prolínaly do Ludvíkových snů i tehdy, když opustil loď, aby s otcem, sestrou a vychovatelem přenocovali v nádherném paláci krále Matyáše pod bájným Vyšehradem, nebo v arcibiskupském sídle v Ostřihomi. Chlapec se bál pohledu do vzdouvajících se vln, zkalených jarním táním; mohutná řeka s velebnou majestátností unášela písek, hlínu a zlámané větve, hladina se pěnila pod kýlem člunu, otvírala ústa točících se vírů a s hladovým mlaskáním je opět zavírala. Čím déle pluli, tím větší se ho zmocňovala úzkost; vzpomněl si na pohádky o vílách, které nepřestávají toužit po objetí paniců a jejichž vlhká náruč přináší neblahé zajetí nejen dočasnému lidskému tělu, ale i nesmrtelné duši. Přesto mu to nedalo, aby se nenakláněl přes pažení a fascinovaně nezíral, jak dravý proud pročesává nymfám zelené vlasy, jak husté porosty řas naplňuje majestátně pomalým a zlověstným vlněním.

 Ještě dnes budeme v Prešpurku, uvědomil si, ve starobylém městě Prešpurku, kde naše plavba skončí. Nebyl si jistý, jestli z toho má mít radost. Možná by bylo lepší, kdyby tahle cesta trvala co nejdéle, kdyby se ještě alespoň na pár chvil oddálilo to, čemu se stejně nelze vyhnout. Ortel nad jeho životem byl vyřčen a mocná řeka Dunaj ho teď unáší k naplnění osudu. Unáší? Naopak, vzdoruje! Žárlivá dunajská nymfa nechce, aby jeli do Prešpurku! Lodníci zachmuřeně bojují s proudem, pomáhají si vesly i dlouhými bidly, napjatá plachta pleská, ráhno se skřípavě otáčí; v úzkém horském údolí pod Vyšehradem byly poryvy větru tak divoké a tak prudce měnily směr, že jejich honosný člun málem zvrhly. Kdyby je řeka strhla, nesla by je zpátky k Budínu. Lodníci si však s jejími rozmary dovedou poradit; když je nejhůř, vyhodí na břeh dlouhá lana, do nichž se zapřáhnou „tahači“, nevolníci z pobřežních vsí, u nichž vlečení člunů proti proudu patří k robotným povinnostem. Poprvé ve svém devítiletém životě uviděl Ludvík bytosti, které se spíše než lidem podobaly zvířatům: zablácení, bosí a otrhaní, s tupými výrazy ve tvářích kráčeli tahači v dlouhé řadě po vyšlapané pobřežní stezce, rameny se vzpírali v popruzích a prozpěvovali jakousi jednotvárnou píseň, aby udrželi potřebný rytmus.

 U Komárna se Dunaj vymanil ze zajetí kopců a rozběhl se do šíře; byla to pochmurná krajina rákosin a dubových lesíků obklíčených vodami, kde na větvích mrtvých, kostlivě vybělených stromů hlídkovaly strnulé volavky. Tady občas potkávali rybáře, vytahující sítě či kladoucí vrše, jindy je míjel dlouhý nákladní člun, až po okraj naplněný bečkami soli, stavebním kamenem nebo zapečetěnými hliněnými džbány. Lodice klouzaly v hlubokém tichu po olejnaté hladině, jako by to byly nehmotné přízraky. Padala divná mlha a krvavý kotouč slunce se vznášel v šedavém prázdnu.

 Ludvík se zachvěl – a nebylo to jen chladem březnového podvečera. Náhlý poryv rozkýval šustivá stébla rákosu a z nich se vynořil rytíř ve stříbrné zbroji, držel turnajové kopí s třepotajícím se praporcem a hnal se vpřed obklopen duhovým vějířem krůpějí, které se rozstřikovaly zpod kopyt jeho černého koně. Tajemný rytíř po nějakou dobu cválal mokřinami souběžně s královským člunem, pak ho předjel a ztrácel se v dálce.

 Ludvík Jagellonský zamrkal a chvatně si protřel pálící oči. Nebyl to jen přelud, pouhý odlesk zapadajícího slunce běžící po hladině, stín mraku hnaného větrem?

Marie vjela do dubového hájku, tady však zjistila, že v další cestě jí brání mohutný kmen padlého stromu. Rychle sklouzla podél koňského boku na zem; přitom se jí na okamžik vyhrnula sukně až k pasu, bílá kůže stehna zasvítila v zeleném šeru lesa. Role se změnily; lovkyně se najednou stala lovenou kořistí. Rozběhla se stranou, ale Ludvík také seskočil z koně a s rozpaženýma rukama jí zastoupil cestu. Stála proti němu, předkloněná a zadýchaná, tváře zrudlé a oči plné rozvernosti. Pokusila se uskočit vpravo, ale on včas vystihl její záměr podle pohybu očních panenek, vrhl se proti ní a sevřel ji v náruči. Zmítala se a vzpírala.

 „Jsi divoký, lovče,“ vykřikovala se smíchem, „netušila jsem, že jsi tak divoký. Au, to bolí! Tak ty mě nepustíš? Ty mě nepustíš?!“

 Zahryzla se mu s kňučením do ramene jako skutečná lasička, ale ne příliš, jenom tak hravě. Chytil ji druhou rukou za vlasy a odtrhl ji od sebe, zvrátil jí hlavu dozadu a pohlédl jí z těsné blízkosti do tváře. Její mžikající řasy mu připomněly černé rákosiny nad potemnělou dvojici jezer. V jejich hlubinách pluly zlatavé jiskřičky, snad vzpomínka na dávné hvězdy. Chtivě se k nim ponořil a topil se v jejím zraku s bolestnou rozkoší sebevraha. Na ústech ucítil vlhký dotek rtů, těch velkých a vášnivých habsburských rtů. Přitiskl se k dívce pevně celým tělem, ani si neuvědomoval, že v objetí padli do trávy a že ho do boku tlačí nějaká suchá větev.

 To bylo něco úplně jiného, než ten nedávný pokořující zážitek na maškarním plese. Marie byla všudypřítomná, obklopovala ho ze všech stran, připadalo mu, že má desítky paží a jazyků, byla něžná a rozverná, jednu chvíli viděl její obličej utápěný ve stínu trav a vzápětí se zmítala nad ním ve víru hadovitých vlasů, slunce mu střílelo skrze mřížoví větví zlaté šípy do očí a v pozadí modře žhnulo letní nebe. Ach, ta rozkoš k zbláznění!

 Vzepjal se – a zhluboka vydechl, klesl vedle ní na rozprostřený plášť. Obnažené Mariino ňadro se nad ním vztyčilo jako bělavá hora. Na růžové bradavce se jí usadilo zapadající slunce. Nastalo hluboké ticho, jen koně, pasoucí se opodál, pofrkávali. Z rákosin volal chřástal.

Cedrykův výkřik zazněl znepokojivě, Ludvík se otočil po hlase a ztuhl leknutím: v poslední chvíli postřehl široké bílé turbany a pod nimi osmahlé tváře s dlouhými kníry. Turečtí jezdci! A ženou se přímo na něj! Srdce se mu divoce rozbušilo. Jako na turnaji, opakoval si v duchu, jako na turnaji, zapři pevně kopí a leť kupředu spolu s jeho hrotem, jako bys tu zbraň nedržel v rukou, ale srostl s ní, stal se její nedílnou součástí.

 Dusot kopyt, rytíři po jeho bocích s ním vyrovnali krok, jsou teď jako železná lavina, smrtonosná lavina, kterou nic nezastaví. Těsně před nárazem přimhouřil oči, pevně sevřel uzdu a zapřel se ve třmenech. Podivný praskot, třesk a kovové skřípění, řičení koní a bolestné sténání, ve zvířeném prachu se míhaly pláště a turbany, cosi mu neobyčejnou silou vyškublo kopí z prstů, ratiště zbraně ho udeřilo do brady a málem mu vyrazilo zuby. Pokousal si jazyk, vztekle vyplivl krev a rozhlížel se, co se s jeho zbraní stalo. Už ji nenašel, jízdní dráhu mu však křižoval kůň bez jezdce, po jehož čabrace zdobené citáty z koránu stékaly temně rudé krůpěje. Vzápětí proti králi jako ocelový plamen vyšlehla odněkud zprava zahnutá turecká šavle; v poslední chvíli ji postřehl koutkem oka a instinktivně se pokusil uhnout. Kov zazvonil o kov a Ludvík měl pocit, že mu dočista zmrtvělo rameno. Tasil meč a hledal útočníka, ale ten už tam nebyl, zato se mu před mřížkou helmového průzoru vynořil muž se štítem, na němž se skvěl erb Zápolských.

 „Juraji!“ vykřikl Ludvík, „vás bych tu nečekal!“

 „Mám snad nečinně přihlížet, když se muži bijí,“ zasmál se mladší Zápolský. „Kašlu na politiku! Tohle je den slávy! Slunce rytířů ještě nezapadlo!“ Ukázal hrotem zkrvaveného meče na čtverec moravské pěchoty. „Jen ať se měšťáci schovávají za své štíty. My jdeme kupředu!“

 Oddíl tureckých jezdců, kteří se pokusili uzavřít průlom a chytit Moravany do pasti, byl rozprášen, teď už se před železnou lavinou elitních uherských rytířů vlnila jen záda prchajících muslimů. Kdo nebyl dost rychlý, byl sražen máchajícími meči nebo skončil pod dunícími kopyty.

 „Žeňte je do Dunaje! Utopte je jako štěňata!“

 „Támhle je Tomori!“

 „Můj králi,“ volal biskup a zdravil na dálku vztyčeným mečem, „prchají, prokletí pohané prchají, Jezus Kristus Triumfator, buď mu věčná sláva!“

 „Pozor!“ zazněl vtom hlas Batthyanyho, který byl se svými jezdci v čele a už pronikal mezi první hliněné domky vesničky Földváru. „Zpátky, rychle zpátky, je to past!“ Chorvatský bán strhl koně tak prudce, až se vzepjal na zadní a s poděšeným řičením hrabal kopyty ve vzduchu. „Utíkejte, zatraceně, utíkejte!“

 Ludvík nechápavě přitáhl uzdu, netušil, proč Chorvati tak náhle obracejí a vyvolávají zmatek ve vlastních řadách. Vzápětí se mu dostalo pádné odpovědi.

 Od vesnice se ozvalo ohlušující dunění, jako by tam právě propukla bouře, vyvalila se bílá oblaka dýmu a pak bylo vidět, jak jezdci padají jako kuželky na střelnici. Nedaleko Ludvíka vystříkl gejsír hlíny a pětiliberní kamenná koule vyryla hlubokou rýhu do země. Bucefal se začal plašit.

 „Zpátky, Milosti,“ vykřikl Cedryk a chytil králova koně za uzdu, „dostali jsme se přímo před turecká děla!“

 Věrný komorník ho vlekl pryč, ale Ludvík pořád nemohl pochopit, že ten krásný pocit vítězství byl jenom klam, ohavný klam! Teď už střelba „vyčistila“ prostor a tak mohl spatřit vyrovnanou řadu železných jícnů, černých smrtonosných otvorů mezi vysokými loukoťovými koly. Desítky pojízdných děl byly pospojovány mohutnými řetězy do jediné dlouhé řady a mezi nimi stály proutěné koše naplněné hlínou. Zatímco obsluha čistila hlavně velkými kartáči a znovu nabíjela, vztyčili se za barikádou janičáři ve svých typických červených fezech, janičáři, tahle proslulá sultánova elitní garda složená z potomků porobených křesťanů, kteří byli vychováváni v islámské víře, tiskli k lícím dlouhé pušky a stříleli dobře mířenými smrtícími salvami. Vzápětí dělostřelci znovu odpálili nabitá děla. Ohnivé záblesky prokmitávaly neustále houstnoucí mlhou ze spáleného střelného prachu, vzduchem letěly rozervané plechy rytířských brnění, lidské údy oddělené od těl, couvající koně padali jeden přes druhého, cosi horkého stříklo Ludvíkovi do tváře, byla to krev, ale ne jeho…

 Apokalypsa svatého Jana, strašlivá bitva Armagedon, konec světa, konec rytířského světa. Ludvík byl v transu, potácel se jako v příšerném snu, už nemyslel, jenom tápal, stal se z něj bezmocný slepec, unášený kamsi pudem sebezáchovy. Zůstaly jen zvířecí instinkty. A bílá mlha, čpící sírou jako samo peklo, mlha houstnoucí každým okamžikem.

 „Pryč, Milosti, musíme pryč,“ volal Cedryk a někam Ludvíka vláčel.

 „Kde je biskup Tomori?“ ptal se král.

 „Padl. Viděl jsem to.“

 „A kdo teď velí?“

 „Nikdo.“

 „Jsem král, musím…“ bezmocně zamáchal mečem do prázdna.

 „Bitva je ztracena, Milosti. Zachraňte holý život.“

 „Řekl jsem, že buď zvítězím, nebo zahynu.“

 „Ti, kdo vám věřili, vás potřebují. Ještě se dá zformovat nové vojsko. Ještě jsou nějaké možnosti. A královna čeká…“

 „Královna čeká,“ opakoval Ludvík a mátožně se chopil otěží, které mu před chvílí vyklouzly z prstů. Pobídl Bucefala. Kůň klopýtl, smekl se a málem dosedl na zadek. Asi už byl také na konci sil. Bloudili plání: všude, kam se člověk podíval, ležela těla, stovky a tisíce lidských těl navršených jedno před druhé, takže pod nimi nebylo vidět zemi. Ludvík cítil, že se mu zvedá žaludek. Strašné, strašné… Jak je dobře, že Marie nemohla naši neblahou bitvu vidět. Ale jak já dokážu po tomhle všem žít? Jak se budu milovat? Jak budu spát?