Smrt ve stříbrné zbroji - ukázky z chystaného románu

K vánoční pohodě (a také abych vás trochu naladil a vzbudil vaše očekávání :-) vám jako takový malý dárek nabízím několik dramatických úryvků z mého nejnovějšího historického románu, který by měl vyjít v květnu příštího roku:

Napřed o čem to bude:

SMRT VE STŘÍBRNÉ ZBROJI

Dne 15. srpna Léta Páně 1526 stojí proti zdrcující přesile turecké armády sultána Sulejmana jen hrstka křesťanů v čele s dvacetiletým mladíčkem, českým a uherským králem Ludvíkem Jagellonským. Mají propadnout beznaději, nebo na sebe vzít úděl hrdinského boje? Mají věřit ve svou šťastnou hvězdu?

Ludvík, rozmazlené dítě, milovník divokého, nespoutaného života s pitkami, loveckými štvanicemi a veselými děvčaty, je najednou postaven před zdrcující úkol. Musí na sebe vzít zodpovědnost za celou Evropu.  Tehdejší bouřlivá doba, v níž dravé podnikání, korupce a „mafiánské metody“ mocných přehlušily veškerou snahu o spravedlnost a řád, nám může až nepříjemně připomínat naši současnost.

 Ludvík, zvaný Dítě, jenž nikdy nepoznal mateřskou lásku, podlehl vlivu ambiciózní a temperamentní španělské krásky, jež se stala jeho manželkou, ale současně se ocitl v nepřehledném labyrintu snah mocichtivé šlechty, bouřících se měst, náboženských radikálů a dobrodružných vojevůdců. Dohnán těmi, kteří mu měli být oporou, do beznadějného postavení, obléká skvostné stříbrné brnění a vyráží v čele hrstky věrných do beznadějného útoku proti muslimskému moři…

 Takhle bude vypadat obálka - stačí kliknout ZDE.

A teď, jako první čtenáři (kromě mé manželky Evy a nakladatelských redaktorů) můžete nahlédnout do mého rukopisu. Třeba úryvek z druhé kapitoly:

   Matný lesk zlata, jako by v šeru podřimovalo zapadající slunce, měsíční jiskření stříbra, rosné mihotání perel, krvavé záblesky rubínů a českých granátů, podivné kresby, vyvstávající na vybroušených plochách opálů, které byly dovezeny až z ostrova Espaňoly v Nové Indii, tajemné masky pohanských afrických kouzelníků, vyřezané z černého ebenového dřeva a zdobené pestrými pery ptáků Ohniváků, sošky ze slonoviny, zobrazující líné a tlusté ležící bůžky, zahnutá šavle tureckého vezíra, na jejíž čepeli byl vypsán citát z koránu, který jí propůjčoval neobyčejnou moc, a jejíž pružná damascenská ocel byla zakalena příšerným způsobem, neboť onou zbraní, rozžhavenou ve výhni do rudého žáru, probodli prý muslimové křesťanského otroka…

 Ludvík se chvěl úžasem a vzrušením, když před jeho očima defilovaly neobyčejné vzácnosti celého světa. Najednou zatoužil stát se conquistadorem, dobyvatelem bájných říší a ztraceného ráje, stejným jako Kolumbus, Leon nebo Velasquez… Měl bych na to dost odvahy? – ptal se sám sebe a nebyl si jistý, když si vybavil zážitky z nedávné plavby po Dunaji, ten hukot zdivočelé vody, skřípění vesel a pleskání plachty, úzkost, která stoupá z hlubin a nedovolí člověku ani vydechnout… A to je pouhá řeka, úplná maličkost proti hrůzám nedozírného oceánu!

 Císař Maxmilián se samolibým úsměvem přihlížel, jak hlubokým dojmem zapůsobila na hosty jeho pokladnice, jejíž vybrané skvosty se jim uvolil ukázat. Klenoty byly rafinovaně rozmístěny na stolech v potemnělém sále, kde na ně padalo jen ostré světlo olejových lamp, odrážející se navíc v četných benátských zrcadlech.

 „Veličenstvo,“ zašeptal kdosi za Ludvíkovými zády a vyrušil ho tak z příjemného snění. Chlapec se roztržitě otočil od relikviáře, posázeného brilianty, a překvapeně pohlédl na muže, který si ho troufl oslovit.

 „Co si přejete, pane?“

 „Pssst!“ přiložil chlapík prst na ústa, pátravě se rozhlédl a pak se naklonil blíž. Čpělo z něj víno. Ludvík ho nikdy předtím neviděl; najednou pocítil strach, že by to mohl být nájemný vrah nebo nějaký vyděrač. Proboha, kde jsou stráže? Ale ne, zbytečně se děsím, přece by do pokladnice nepustili někoho nedůvěryhodného.

 „Veličenstvo, chci vás upozornit,“ šeptal muž latinsky a Ludvíka napadlo, že to bude nejspíš kněz, univerzitní mistr nebo dvorní písař, už i vzhledem k jeho drahému, ale střídmě střiženému černému oblečení a širokému baretu na prošedivělých vlasech, „chci vás upozornit na listinu, která byla přijata jako tajný dodatek k oficiálním smlouvám. Císař v ní slibuje věci, které nejen že nejsou v dosahu jeho vlivu, ale dokonce jsou v rozporu s právními zákony. Snaží se vás zatáhnout do velmi ošklivé hry.“ Zapotácel se a chytil se stolu. Možná byl opravdu opilý. „Nikomu nevěřte, chlapče, nikomu nevěřte, hlavně ne těm, kteří stojí blízko u vás a tváří se jako nejlepší přátelé. Mohlo by se stát, že dříve, než se nadějete…“

 Najednou zmlkl a rychle ustoupil do stínu. Teprve teď si vyděšený Ludvík všiml, že podél druhé strany stolu se k nim blíží strýcové Jiří Hohenzollerský a Zikmund Jagellonský, zabraní do rozverného rozhovoru.

  „Myslí si, že nás těmi cetkami ohromí,“ smál se právě tlustý rytíř Jiří „ale slyšel jsem, že si je musel pro tuhle příležitost vypůjčit od svých věřitelů, od bankéřů a židovských lichvářů, u nichž jsou císařské poklady už mnoho let v zástavě. A patrně tam i zůstanou, protože nevěřím, že Maxmilián někdy sežene dost peněz, aby je mohl vyplatit zpátky. Ludvíku,“ otočil se k chlapci, „pojďte, ostatní už na nás čekají.“

  „Kdo jste, pane,“ sykl Ludvík za rychle se vzdalujícím tajemným mužem.

 „Přítel… přítel nebohého knížete Bartoloměje…“ zamumlal neznámý a ztratil se u vchodu do pokladnice, kde se nenápadně vmísil mezi čekající služebnictvo.

 A další ukázka o tom, jak nesnadné je být mladistvým králem:

Sotva skončily pohřební obřady a zádušní mše, sešel se na budínském hradě uherský sněm. Arcibiskup Bakózc a palatin Báthory představili shromážděné šlechtě nového panovníka. Všichni se shodli na tom, že je to chlapec velmi krásný, že je na svůj věk až neobyčejně vysoký a urostlý, a že se umí chovat důstojně. Když několika vybroušenými latinskými větami pozdravil shromáždění, rozlehlo se volání „Vivat Lodovicus rex!“, všichni přítomní smekli kožešinové čapky a poklekli na jedno koleno.

 Ten pocit moci byl úžasný – ale, bohužel, trval jen krátce. Vzápětí ho palatin Báthory odvedl do královské pracovny, usadil ho v čele stolu do křesla s vysokým vyřezávaným opěradlem, poručil, aby sloužící přinesli maso, chléb a víno. S úsměvem se k němu naklonil, položil před něj složku jakýchsi listin, namočil do inkoustu čerstvě seříznutý husí brk a podal mu ho. „Račte se podepsat, Vaše Milosti. Tady dole.“

 „Co to je?“

 „Pouhá formalita. Věc, která je už dávno rozhodnuta.“

 Ludvík sjížděl očima po řádcích listiny a cítil, jak mu stoupá horkost do tváří, když narazil na slova: „… odsuzují se ke ztrátě hrdla…“

 Zděšeně vzhlédl k palatinovi. „To přece nemůžu!“

 „Musíte, Veličenstvo. Jste král. A tohle je rozsudek smrti nad vůdci vzpoury banskobystrických horníků. Šlo o velmi nebezpečnou rebelii. Horníci odmítli pracovat, ozbrojili se, zajali správce dolů a dožadovali se nějakých starých práv, která už dávno neplatí. Troufají si tvrdit, že náš dobrý přítel Thurzo, jemuž král Vladislav hornouherské doly milostivě pronajal, je okrádá na mzdě. Nechtějí chápat, že všichni se musíme uskrovnit, protože doba je zlá. Vždyť i náš dvůr je těžce zadlužený a nemáme ani dost peněz, abychom postavili vojsko proti hrozícím Turkům. Když horníkům ustoupíme, přestanou se bát a začnou nás vydírat. Kromě toho by takových nepokojů snadno mohli zneužít muslimové, aby nás srazili na kolena. Kdo ví, jestli za tou rebelií nestojí našeptávání tureckých špehů, kteří se pohybují po celém našem království? Jsou nenápadní, protože Sulejman je nechává verbovat mezi dětmi křesťanů a vychovává z nich své oddané stoupence.“

 „Myslíte, pane palatine, že…“ Chlapec se zpotil úzkostí a brk v ruce se mu zachvěl, „… že i na našem budínském dvoře…“

 Báthory zachmuřeně přikývl.

 „Ale to je hrozné!!“

 Palatinovy rty se zvlnily lehkým úsměvem. „Udělal jsem důkladná ochranná opatření, nemusíte se bát, Vaše královská Milosti. Chtěl jsem vám jenom vysvětlit, jaké nebezpečí by nám hrozilo, kdybychom byli příliš shovívaví. Podepište, prosím, ať už máme tuhle nepříjemnost za sebou. Slyšel jsem, že markrabě Jiří vám opatřil cvičitele pěstního zápasu. Je to velmi zajímavý a dávný způsob boje, který má svůj počátek už v pohanském Řecku.“

 Ludvík rázem ožil. „Ať na mě ten zápasník počká v míčovně,“ řekl a chvatně načrtl své jméno na spodní okraj listiny.

 „Děkuji, Milosti,“ uklonil se Báthory a podal podepsaný rozsudek vrchnímu písaři, který už na pečetní lžíci tavil červený vosk.

 Odpolední slunce vtrhlo vysokými okny do míčovny; připomínalo zlatý vodopád, v němž vířil celý vesmír zářivých prašných zrnek, a oslňovalo Ludvíka natolik, že musel přimhouřit oči, aby proti světelné záplavě rozeznal siluety shromážděných chlapců. Mezi nimi se jako skála tyčil statný muž, jehož obnažená ramena se leskla, jako by se neustále potil; teprve později Ludvík pochopil, že se natírá olejem, aby měl kůži kluzkou a soupeř ho nemohl pevně sevřít. Obr se otočil k přicházejícímu mladému králi a pokorně sklonil hlavu, hladce vyholenou až na pramen prošedivělých vlasů ponechaný na temeni. Divokost zápasníkova vzezření doplňovaly dlouhé plihnoucí kníry.

 „Štefan Aczél, k vašim službám milostivý pane králi,“ představil se. Hlas měl hluboký a chraplavý.

Nutno přiznat, že Ludvík pocítil při pohledu na přiděleného cvičitele podivnou úzkost. Moc dobře si všiml četných zhojených jizev, jimiž se pyšnila Štefanova obnažená hruď i záda. Bude to jistě velký rváč. Nechtěl bych, aby se stal mým nepřítelem, pomyslel si. Jestlipak je mu skutečně možno věřit? Nevypadá až příliš machometánsky? Ludvík si bezděky vzpomněl na nedávnou palatinovu zmínku o tureckých vyzvědačích. I když je pravdou, že prvky tureckého kroje převzali už před desítkami let také obyvatelé Sedmihradska, Valašska a uherských nížin. Aczél, soudě podle jména, bude nejspíš také pocházet z oněch kočovných kmenů, které kdysi uherští králové usadili jako strážce země na nebezpečných pláních mezi Karpaty a Dunajem.

 Ludvík si však netroufl klást novému učiteli osobní otázky. Aby překonal vzniklé rozpaky, rovnou ho požádal, aby jim předvedl základy pěstního zápasu.

 Aczél si začal pomalu a rozvážně ovazovat obě zápěstí koženými řemínky. Zaťal prsty v pěst, zahýbal jimi a pak je omotal dalšími pevně utaženými závity. „Musíte si chránit klouby,“ podotkl na vysvětlenou. „Dobře stažená ruka je pevná a tvrdá jako kladivo. Klidně s ní prorazíte dřevěnou ohradu nebo omráčíte vola. Takové kousky předvádějí siláci na jarmarcích. Když ale postavíte dva muže s tvrdou pěstí proti sobě, vznikne zápas, který se podobá šermu bez meče. Kryty a výpady provádíte jenom rukama. Soupeře můžete klidně zabít, proto buďte při nácviku opatrní. Začneme tím, jak si krýt tvář. Zkuste mi, Veličenstvo, dát pořádnou ránu do nosu.“ Pousmál se, když Ludvík zaváhal. „Bez rozpaků a vší silou, já už něco vydržím.“

 Mladý král se tedy mohutně rozmáchl, udeřil – a vzápětí měl pocit, že narazil pěstí do zdi. Bolestně zasykl a nevěřícně zíral na usmívajícího se Aczéla, který jediným rychlým protiúderem dokázal zrazit jeho ránu stranou.

 „Tak pojďte,“ provokoval cvičitel ostatní žáky, „třeba všichni najednou!“

 Mládenci se na něj sesypali jako včelí roj, snažili se ho zatlačit ke zdi, s každým úderem se rozpouštěly jejich počáteční rozpaky a měnily se v horečné rozjitření, v bojovné nadšení a touhu zvítězit. Najednou už nemysleli na to, že je to jejich cvičitel; v narudlé mlze extáze viděli jen nepřítele, kterého je třeba zbít.

 Jenže Aczél se nedal a hravě je od sebe odrážel. Během chvilky podsaditý vztekloun Werbóczi krvácel z rozseklého rtu a synovec jágerského biskupa získal modrou podlitinu pod okem.

 Tlustý rytíř Jiří, který mezitím nepozorován přišel do míčovny, se hlasitě rozesmál. „Jen do toho, mládenci!“ povzbuzoval je, „kdo se Štefanovi dostane na tělo, má u mě prémii! Celou zlatku!“

 Lákavá odměna – a přesto ji nikdo nezískal! Ukázalo se, že nadšení a odvaha nejsou nic platné vůči dokonale zvládnutému umění boje.

Rádci jsou zkušení - až příliš. A všichni si trochu svérázně mladého krále předcházejí:

 Sešli strmými uličkami podhradního městečka Nového Budína rovnou k řece. Nad Dunajem se valily kotouče mlhy, prám zakotvený u přístaviště se v ní ztrácel jako přelud, jako by se tam právě vynořila jakási pohádková obluda. Koně škubali hlavami a řehtali, báli se přejít po houpavém prkně z břehu na plavidlo, ale nakonec je pacholci za neustálého chlácholení zdárně převedli a všichni se v pořádku nalodili.

 „Nemusíte se bát, Vaše královská Milosti, prám je pevný a převozník zkušený,“ přivítal Ludvíka vojvoda Zápolský. Patrně mu neušlo, jak je chlapec bledý a rozechvělý.

 „Nebojím se,“ vyhrkl ukřivděně Ludvík.

 Vojvoda se chápavě usmál a uklonil se s dlaní přitištěnou k srdci.

 „Nebojím se,“ dodal chlapec, „jenom... jenom si vždycky vzpomenu na nešťastného knížete Bartoloměje...“

 „Ach, ano, nešťastný kníže Bartoloměj. Jestlipak víte, Milosti, že císař Maxmilián mu během jednání ve Vídni nabídl, aby se stal vrchním velitelem císařských vojsk v Itálii a aby vedl útok na Benátskou republiku?“

 „Proč?“

 „Možná mělo být takové povýšení skrytým úplatkem. Cenou za zradu. A ovšem také šikovně maskovaným úderem skryté dýky do vašich zad, neboť Benátky, jak jistě, Veličenstvo, víte, patří k nejvěrnějším spojencům vašeho dvora. A kromě toho, kdyby Bartoloměj přijal, ocitl by se hodně daleko od Budína.“

 „Ale Bartoloměj nezradil!“ vykřikl Ludvík téměř plačtivě.

 „Patrně ne. Odmítl a urychleně se vracel ke svému králi. Bylo v Maxmiliánově zájmu, aby do Prešpurku nikdy nedoplul.“

 „Myslíte, že ho...“

 „Šikovně naříznuté kormidlo se při prudkém záběru v divokém proudu může snadno zlomit. Pak už je loď neovladatelná.“

 Ludvík se zahleděl do bílého prázdna nad řekou. Zprava kolem nich zvolna míjela temná hmota Králičího ostrova, kterému se od té doby, co na něm jako jeptiška žila princezna Margareta, říká Margaretin. Věže ostrovních klášterů byly sotva rozeznatelné, tlumeně k nim však dolehl hlas proslulého zvonu, jenž je nejstarším zvonem v Uhrách. Snad mniši právě teď začali zvonit, aby varovali plavce před ztroskotáním na špici ostrova. Voda pleskala o dno prámu a zlověstně hučela. Najednou se Ludvíkovi vybavila pohanská legenda o převozníku Cháronovi, jenž převážel duše přes podsvětní řeku Léthé. Řeku zapomnění... Pohlédl na usmívajícího se Zápolského a pocítil divný strach.

  „Nemohu tomu věřit,“ namítl. „Císař Maxmilián je možná lstivý, ale že by se neštítil ani vraždy...“

 „Maxmilián se neštítí vůbec ničeho. Je to fantasta, velmi nebezpečný fantasta. Prohlásil, že chce jako kdysi Alexander Makedonský dobýt celý svět. Dokonce ho napadlo, že by pro něj nebylo těžké stát se papežem. Ale co hlavního; patrně vám, Milosti, neřekli, že Maxmilián těsně před vaším narozením vtrhl s vojskem do Uher, aby na uherský trůn dosadil jednoho ze svých synovců, kterého chtěl kvůli zdání legitimity oženit s vaší sestrou Annou. Zmocnil se Prešpurku, ale když se dozvěděl, že Vladislavu Jagellonskému se právě narodil syn, okamžitě změnil plány a prohlásil se za vašeho ochránce. Nepřiznal ovšem, že mezitím skrytě projednával s řádem německých rytířů a s moskevským carem Ivanem plán na zničení Polska a dokonce – a o tom skutečně málokdo ví –  poslal své vyslance do Cařihradu k sultánovi Selimovi Hroznému, aby mu nabídl pomoc při útoku na uherské země. Právě Maxmilián prozradil Turkům slabiny našich pevností na Dunaji. Tohle všechno mělo zůstat přísně utajeno, ale nedávno jsem dostal zajímavé důkazy od svých valašských zvědů. Předpokládám, že také  kníže Bartoloměj ve Vídni podplatil správné lidi a dozvěděl se to, co vědět potřeboval. Když si dal všechno dohromady, zhrozil se a spěchal za králem Vladislavem, aby ho zadržel a rozmluvil mu osudnou svatební smlouvu.“

 „Maxmilián nás dostal,“ povzdechl Ludvík, „jsme teď bezmocné figurky na jeho šachovnici!“

 „Výstižné přirovnání,“ pousmál se Zápolský. „Vidím, Veličenstvo, že jste na svůj věk velmi vyspělý a už dostatečně moudrý, abyste chápal skryté souvislosti. A řeknu vám ještě něco: já jako jediný jsem se odvážil před jedenácti lety postavit proti císaři Maxmiliánovi se zbraní v ruce. A troufl bych si na to i dnes. Věřte mi, můj králi, jsem vaše jediná opora.“

 Brzy se z mlhy vynořil nízký pešťský břeh a prám přirazil k molu; kopyta vyváděných koní zabubnovala na prknech a vyplašený párek kachen s hlasitým kácháním odlétal těsně nad mléčnou hladinou. Ludvík se začal shánět po ručnici, ale vojvoda zavrtěl hlavou: „Škoda kulí. Pojeďme dál od řeky, až k severním močálům, jedině tam se vyplatí střílet, zdržují se tam obrovská hejna volavek, husí a labutí.“

 Uctivě chlapci přidržel třmen, aby se mohl snadněji vyšvihnout do sedla. Vyjeli obklopeni po zuby ozbrojenými vojáky, Ludvík nejistě klouzal pohledem podél řad matně se lesknoucích náprsních plechů, na nichž se srážely rosné krůpěje, těkal očima po vlnění přilbic, jejichž péřové chocholy se natřásaly v rytmu koňského klusu. Jako bychom ani nejeli na lov, ale do války, pomyslel si.

 „Milosti,“ promluvil opět vojvoda, „z vaší zamlklosti usuzuji, že jsem vás zneklidnil a naplnil vás obavami. To mě mrzí; možná jsem před vámi některé pravdy neměl zatím odhalovat. Ale jestli se chcete cítit opravdu v bezpečí, pak vám nabízím nedobytnou pevnost, jaká nemá v Uhrách obdoby; můj rodný Spišský hrad. Dávám vám ho plně k dispozici; můžete být mým váženým hostem tak dlouho, jak sám budete chtít. Samozřejmě na mé útraty!“  

 „To je od vás moc milé, strýčku,“  řekl chlapec, ale z hlasu mu zněla nejistota. Obava se v něm svářila s nadějí. Nedobytný Spišský hrad... Možná bych mohl v Uhrách lépe vládnout s pomocí vojvody Jana Zápolského, pomyslel si. Spolu bychom dokázali roztrhat na kusy tu zákeřnou pavučinu intrik. Snad bych se vyvlékl i z povinnosti přijmout Marii Habsburskou za manželku. Už se v duchu viděl, jak táhne s vojskem na Vídeň a dává proradnému Maxmiliánovi ultimátum: buď vrátíš moji sestru Annu do Budína, nebo si přičti důsledky sám. Jedině takhle to bude správné! Konec bázlivosti! Udělám pořádek ve svém království a pak s mocnou silou vytáhnu na pohanského Turka! Napravím všechnu nespravedlnost světa a vykonám hrdinské skutky, jaké sluší křesťanskému rytíři!

 Mlha se začínala trhat, v jednotvárné šedi se objevovala modrá okna, krajina s hájky a rákosinami napřed zrůžověla a pak zezlátla. Palisády a  střechy Pešti zůstaly daleko vpravo; ukázalo se, že objeli městečko velkým obloukem. Přímo před nimi se teď vynořily shluky rybářských chatrčí s rozčepýřenými střechami ze sušeného rákosu. Ludvíka však zaujala především podivná stavba, která se zdvíhala přímo nad těmi chaloupkami. Vypadalo to, jako kdyby nějaký architekt zešílel a začal na suché zemi budovat most. Chlapec napočetl asi čtyři vysoké oblouky na mocných pilířích, vše sestavené z pečlivě otesaných kvádrů. Z pátého oblouku zbyla jenom polovina, jeho klenutí trčelo do prázdna jako marná touha spojit cosi neviditelného. Teprve když přijeli blíž, mohli spatřit, jak smělá stavba podléhá zubu času: spáry mezi kameny se rozestupovaly a tu i tam z nich bujela tráva a dokonce malé břízky.

 „Trosky římské slávy,“ pousmál se Zápolský, když si všiml Ludvíkova zaujetí. „Jenom velmi mocní si mohli dovolit tak velkolepé stavby. Jednou to snad také dokážeme. Jednou obnovíme Římskou říši.“

 Teď si Ludvík konečně uvědomil, co mu říkával učitel dějepisu: po tomhle zvláštním mostě, který se táhne desítky mil krajinou, nechodili lidé a nejezdili vozy, ale putovala po něm do přístavu u města Aquinca voda z budínských pramenů. A dokonce přes řeku! Ano, Římané bývali skutečně pozoruhodní; jaká škoda, že slunnou Panonii opustili tak dávno. Ti by se určitě nebáli Turků; říká se, že na Dunaji postavili hráz proti barbarům a drželi ji stovky let.

 Ve stínu pilířů se cosi pohnulo.

 „Zrada!“ vykřikl velitel zbrojnošů, tasil šavli a prudce strhl koně zpátky.

 Ze všech stran zazněl dusot, řinčení postrojů a ostré hrdelní výkřiky. Než se Ludvík stačil vzpamatovat, zjistil, že jsou obklopeni desítkami vojáků. Z houštin povstali střelci, zabodali do země vysoké pavézy a do jejich horních výřezů zapřeli namířené ručnice. Ze zapálených doutnáků se jim zlověstně kouřilo.

 Zpoza římského akvaduktu se vzápětí vynořili jezdci. Jeden z nich s divokým zavýsknutím rozrazil řady zmatených vojvodových ochránců, prodral se mezi nimi a ocitl se přímo před králem Ludvíkem a vojvodou Zápolským; vyholená lebka, dlouhé kníry, krví podlité oči a vyceněné zuby mu dávaly vzezření přímo ďábelské. V ruce se mu zableskla krátká, zahnutá šavle. „Pse!“ zaryčel do tváře Zápolskému, „Ty krvavý pse! Teď spolu zúčtujeme!“

 Zápolský couvl a sáhl po zbrani.

 „Zadrž, Aczéli!“ ozval se výkřik. Ten hlas Ludvík hned poznal. Byl to palatin Báthory; teď už ho i zahlédl, jak chvatně pobízí koně, aby se dostal blíž.

 Ďábel, z něhož se vyklubal cvičitel pěstního zápasu Aczél, nechal sice poklesnout ruku s šavlí, ale zůstával ve střehu, doslova hypnotizoval Zápolského očima a vrčel jako podrážděný pes.

 „Přátelská návštěva!“ poznamenal s hořkým úsměškem sedmihradský vojvoda a s klidem hleděl vstříc přijíždějícímu Báthorymu. „Mohl jsem to tušit, Štěpáne. Najal sis na mě, jak vidím, sékelského stopaře. Tomu je těžké uniknout.“

 Palatin Báthory se však tvářil chladně a nekompromisně. „Zatýkám vás, pane Jánoši Zápolský, a obviňuji vás z pokusu o únos krále! Budete se zodpovídat před dvorním soudem a královskou radou!“

 „To je falešné obvinění,“ ušklíbl se Zápolský. „Jeho královská Milost mě požádala, abych ji doprovodil do pešťských močálů, kde si chtěla zastřílet na kachny.“ Obrátil se k Ludvíkovi. „Je to tak, můj pane?“

 Ludvík cítil, jak se na něj všechny oči tázavě upřely. Byl to strašný okamžik. Zbledl, na tvářích mu naskákaly rudé skvrny. Chtěl něco říct, ale nemohl vydat ani hlásku. Vyschlo mu v krku, potřeboval by se napít. Jenže teď musí něco říct. Něco osudného. Musí vyřknout slovo, které rozhoduje o životě či smrti. Vzpomněl si, jak ho nedávno přinutili podepsat rozsudek nad horníky, a zachvěl se. Pane Bože, proč je tak hrozné být králem? 

 „Ano,“ hlesl konečně ochraptěle,“ano, je to tak. Vyjeli jsme si jen na lov. Sám jsem o to pana Zápolského požádal.“

 „Pak je vše v pořádku,“ povzdechl Báthory a tvářil se přitom, jako by ho natahovali na skřipec, „omlouvám se, pane vojvodo, ale chci znovu důrazně připomenout usnesení uherského sněmu, že král nesmí opouštět budínský hrad bez vědomí a výslovného svolení královské rady!“

 „Též se omlouvám, pane palatine, a beru si vaše napomenutí k srdci,“ sklopil Zápolský pokorně hlavu, ale v tónu hlasu mu zazněl ironický úsměšek. „Z lovu už asi nic nebude, že?“

 „Bohužel,“ pousmál se Báthory, „považuji za vhodné, aby se král Ludvík neprodleně vrátil na budínský hrad. Račte mě následovat, Vaše královská Milosti.“

A poslední ukázka, navozující trochu nostalgickou (i když ne zrovna vánoční :-) náladu. Je to úryvek téměř westernový, ale přesto odrážející realitu v tehdejších Čechách:

V jednom z úvalů, jímž vedla cesta přes Vysočinu mezi Čechy a Moravou, se nečekaně setkali s pozdravem uherské země. Napřed zaslechli zvláštní dunění, jako by se blížila bouře. Jenže nebe bylo bez mráčku! Koně začali být neklidní, větřili a plašili se; zdálo se, že sama země se zachvívá. Zemětřesení? Pohádkový drak? Nebo útok obrovské armády, řítící se jako lavina z hor, armády okuté železem, která smete všechno, co jí stojí v cestě?

 Zpoza vrcholu stoupání přijížděl pozoruhodný jezdec. Koně měl nevzhledného, hubeného a chlupatého, nejspíš však velmi otužilého a vytrvalého; zvíře našlapovalo zvysoka, jako by běželo na chůdách. Chlap v sedle byl zahalený do dlouhého, snad kdysi bílého, ale teď nažloutlého pláště z tlusté vlny, zpod nějž mu vykukovaly vysoké kožené boty s ostruhami; opálenou tvář s ostrým nosem a dlouhými kníry mu stínil klobouk s neobyčejně širokou krempou. Kolem pasu měl uvázaný červený šátek a za ním zastrčený tesák, u sedla mu viselo krátké kopí. Když spatřil proti sobě královský průvod, varovně vykřikl a mával rukou, aby uhnuli z cesty.

 „To jsou našinci! Gulacsové!“ zvolal radostně Aczél. „Zajeďte ke straně a pevně držte uzdy! Hodně pevně! Za chvíli tady bude opravdu rušno!“

Ono se snadno řekne uhněte, ale kola se zabořila do vysoké trávy lemující vyježděné koleje a jedna spížní kára, která zajela o něco dál, dokonce zapadla do zarostlého výmolu a nebezpečně se naklonila. „Sem, chlapi, sem!“ Pacholci se opřeli do postranice a s vypětím všech sil povoz udrželi, aby se nepřevrhl.

 Jezdec, který je varoval, ze mezitím otočil a postavil se před ně, jako by je chtěl chránit. To už se celé údolí chvělo dunivým hřmotem, do něhož se občas vmísilo táhlé zařvání. Pak se nad místem, kde cesta mizela za kopec, vyvalil oblak prachu žíhaný slunečními paprsky. A z té nazlátlé mlhy se vzápětí vynořila tlupa ďáblů: obrovské lyrovitě zakroucené rohy, krví podlité vypoulené oči, pootevřené tlamy, z nichž stékaly zpěněné sliny, desítky kopyt tepajících zemi. Za čelem stáda se vlnila neklidná hladina bělavých hřbetů a zdálo se, že nebere konce.

 Muž, jehož Aczél nazval „gulacsem“, vykřikl vysokým hrdelním hlasem a prudce švihl rukou; jako had se mu nad hlavou zatočil dlouhý bič z pruhu volské kůže, vytvořil složité smyčky, zavlnil se a třeskl tak ohlušivě, že to znělo jako rána z ručnice. Krajní dobytčata sebou polekaně škubla a změnila směr, zatlačovala ostatní k protilehlé straně cesty. Gulacs zapráskal ještě několikrát; ale to už se na bocích stáda vynořili další stejně „vyzbrojení“ pastevci. Jejich koně nebylo mezi kravami skoro vidět; zdálky to vypadalo, jako by plavali po proudu živé řeky. Zato biče gulacsů se kroutily a šlehaly nad lesem pohupujících se rohů s udivující virtuozitou.

  Stádo bylo obrovské, dobré čtyři stovky kusů, ale během dne se královský průvod musel vyhnout ještě několika dalším, která pastevci hnali v určitých rozestupech, aby se dala lépe ovládat. Celé to dobytčí tažení mělo počátek v uherské pustě a vedlo přes Trenčín a Brno až do Prahy, na proslulé velké tržiště u Štěrbohol, kam přicházeli řezníci, kteří zásobovali česká města a hrady, ale dokonce i němečtí překupníci z Norimberku. Honákům velel osmahlý drobný mužík s řídkou kozlí bradkou; ten jel jako velký pán tak daleko za stády, aby nemusel polykat zvířený prach; měl s sebou těžké vozy s plachtami, na nichž se vezly ženy a děti gulacsů, nářadí a nezbytné zásoby. Jmenoval se Filip Racz z Hidase, na první pohled vypadal jako kupec, ale byl to šlechtic, dokonce rytíř, jak neopomněl zdůraznit. Projevil velké potěšení, že se může osobně poklonit svému králi a královně. Při té příležitosti si samozřejmě neopomněl postěžovat na obtíže obchodu, zejména na čím dál troufalejší zloděje dobytka, kteří podnikají zákeřné přepady a snaží se část stáda odehnat. Gulacsové jsou sice tvrdí chlapi a dovedou se s bičem a kopím ubránit i přesile, ale zrovna tuhle mu banditi zabili dva honáky a ukradli sto krav – a nejhorší na tom je, že ti lupiči byli ve službách urozeného pána Dobrohosta z Ronšperka. Každý se zkrátka snaží urvat co může, peníze se točí a doba nesmírně přeje obchodu. Dokonce i Turci mají zájem o uherský dobytek, protože jejich početná armáda spotřebuje hodně masa. Kdo se nebojí riskovat, ten mnoho získá a snadno zbohatne. 

  „Ty obchoduješ s pohanskými Turky!“ zachmuřil se Ludvík. „Cožpak nevíš, že papežská klatba padne na toho, kdo podá mohamedánovi třeba jen pohár vody?“

 „Neřekl jsem, že já, Veličenstvo, to jsem rozhodně neřekl,“ polekal se kupecký rytíř, „jenom jsem slyšel, že někteří to dělají. Já jsem pravověrný katolík a vím, co se sluší. Ani z Čechy jsem neobchodoval, pokud na nich ležela klatba za jejich husitské kacířství. Ale když si pak norimberští kupci přímo u papeže vymohli mimořádné povolení pro obchod s Prahou, tak jsem se přidal; přece kvůli víře neprodělám. Ale teď je to jiné, teď jsme jedna unie, jedno království; skoro jako jedna rodina. Jen kdyby se víc dbalo o bezpečnost cest.“

 „I tohle se změní, dávám ti na to své rytířské slovo,“ prohlásil hrdě Ludvík. „Do roka a do dne se budou všichni lotři třást před královskou mocí!“

 „K tomu vám, Vaše královská Milosti, dopomáhej Bůh a svatý Štěpán,“ pokřižoval se Rácz a poté se hluboce uklonil s dlaní na srdci.

 Toho dne nenašli královští manželé útočiště za hradbami žádného města ani hradu; Aczél vyhlédl vhodné místo nedaleko ležení honáků (ti samozřejmě také věděli, kde je dobré se utábořit!) a čeleď se hned pustila do stavění stanů. Marie o něčem žertovala s dvorními dámami a Ludvík toho využil, aby se nenápadně vytratil. Zatoužil po samotě; cítil jakousi tíhu na prsou, bolest, která musí být pojmenována, pokud se od ní chce osvobodit. Zvolna došel až na okraj královského tábora. Voják na hlídce, opírající se tady znaveně o kopí a patrně podřimující, se polekal, že ho jde panovník osobně kontrolovat. Ale mladý král ho skoro nevnímal; zaujatě upřel oči na druhý konec louky, kde se rýsovaly černé siluety pokojně ležících a přežvykujících volů. Gulacsové tam seděli v kruhu kolem velkého ohně, nad nímž v kotli klokotalo jejich oblíbené jídlo: kaše z cibule a kližnatých kousků hovězího masa. Kořenná vůně pastevecké večeře občas zavála až k Ludvíkovi, i když pikantně promíšená s pachem hnoje. Honáci společně zpívali jakousi tesknou, dlouhou píseň; vítr jim odnášel slova od úst a jejich nářečí nebylo pro mladého krále moc srozumitelné, ale přesto pochopil, že balada vypráví příběh o překrásné křesťanské dívce, která raději skočila do řeky Dunaje a utopila se, než by se stala první ženou v harému sultána Sulejmana. Míhavé odlesky plamenů vykrojovaly ze tmy ostře řezané tváře zpívajících mužů a vrhaly na plachtu sousedního vozu obrovské stíny jejich širokých klobouků. Ludvíka napadlo, že vypadají jako dřevořezba, jako soubor figurek z oltáře vesnického kostelíku. Díval se, jak jiskry stoupají z praskajícího ohně, víří tmou a splývají s hvězdami. Hrdlo se mu najednou sevřelo hořkostí, do očí mu vhrkly slzy, měl chuť plakat a nevěděl nad čím. A byl rád, že ho takhle nevidí Marie.