Tajemné pohoří Brdy - v říši draka

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

V ŘÍŠI DRAKA

Z rozeklaného útesu vystupují malé kamenné bašty, do každé se vejde jediný člověk. Jsou propojeny vyzděnými uličkami a schůdky, vypadá to jako pevnost trpaslíků. Otvírá se odtud vyhlídka na horskou planinu, na holou jizvu v lesnatých horách, která se čas od času rozzáří záblesky ohně a hřmotným burácením. Staré pověsti potvrzují, že jsme v říši draka, strašlivé obludy, která právě odtud vzlétala na blanitých křídlech, aby zamířila až nad lidmi osídlené údolí, kde rozsévala zkázu a smrt. Navštívili jsme snad bájné Středozemí? Ano… lépe řečeno, bájné Středočesko.

Pohoří Brdy, jehož nejvyšší vrcholy patří do kategorie „osmistovek“, začíná hned za Prahou nad Zbraslaví, a táhne se až skoro k Plzni, tedy přes šedesát kilometrů. Jádro toho horstva, které svým charakterem velmi připomíná Šumavu, zmizelo na desítky let z turistických průvodců i z obecného povědomí. Vědělo se, že je to „zakázaná země“. Výstražné tabule na okrajích lesa, závory na silnicích a ozbrojené hlídky držely zvědavce v patřičném odstupu. Přichází však chvíle, kdy se brány otvírají a my můžeme vstoupit „do říše draka“. Je to panenská země – během sobotního dopoledne jsme na Jineckých hřebenech nepotkali jediného člověka!

Rejdiště příšer a démonů

Hřbety kopců, porostlé temným a vlhkým lesem, plným zrádných rašelinišť, vzbuzovaly kdysi velký respekt. Pronikali sem jenom dřevorubci, uhlíři, hledači vzácných kovů, později skláři. A samozřejmě urození lovci a jejich hajní, kteří sváděli nemilosrdný boj s pytláky. Lesní přestřelky mezi hajnými a pytláky vypadaly jako scény z westernů. Lovecké sruby byly stavěny jako zálesácké pevnůstky s okenicemi, v nichž byly vyřezány střílny; uvnitř byla vždy připravena zásoba potravin a topiva, aby hajný odolal i dlouhému obléhání, než mu přijdou posily.

 Ve vesnicích na pokraji lesů si lidé vyprávěli tajemné příběhy o horském vládci Fabiánovi, jenž svým zjevem připomíná známějšího Krakonoše. Ozývá se prý naléhavým křikem, jenž se zlověstně rozléhá mezi stráněmi. Na brdských kopcích se děly opravdu podivné věci. Co si třeba máme myslet o „bludném polesí“, nedaleko zaniklé vsi Hrachoviště, kde se beznadějně ztratil i místní hajný? Nebo o zlověstné „Psí jámě“ pod Podlužskou horou, kde pekelný pes zaútočil na uhlíře hledající poklad? Mnohá vyprávění jsou tak důvěryhodná a s řadou podrobností, že si je lidé nemohli jen tak vymyslet. Nejznámější je ovšem legenda o drakovi ze skály Koníčku na Jineckých hřebenech. Ten své nájezdy na údolí ohlašoval pronikavým hvízdáním; jakmile ho lidé uslyšeli, chvatně zaháněli pod střechu drůbež, domácí zvířata a děti. S úzkostí pak vyhlíželi okénky chaloupek, chvěli se hrůzou, když slyšeli svištění perutí a viděli obludný stín, vrhaný na jejich dvorky a zahrady. Na který dům se drak zaměřil, ten postihlo neštěstí…

 Možná se za tou pověstí skrývá zážitek s velkým orlem, jenž útočil na kurníky a mohl popadnout i malé dítě. Je však zajímavé, že ve 20. století se brdská dračí legenda naplnila – a to velmi nečekaným způsobem!

Na vřesovišti číhá smrt…

 Stojíme na Jineckých hřebenech, z nich kdysi vzlétal obávaný drak, a díváme se na odlesněnou náhorní planinu. Je to jedna z proslulých brdských střelnic, dopadová plocha Brdo; vidíme odtud dobře na terče, rozestavěné v té vřesem a břízkami zarostlé, divoce zjizvené mýtině. První dělostřelecká střelnice byla v Brdech otevřena 19. května 1930, navzdory protestům milovníků přírody. Ovšem režim prvorepublikové střelnice příliš neomezoval turisty. Teprve nacističtí okupanti striktně zakázali vstup do centra pohoří a následující komunistická vláda dotáhla jejich plány do konce. Bylo vysídleno a srovnáno se zemí pět vesnic a zemědělsky obdělávané oblasti se změnily opět v divočinu. Zdá se to zvláštní, ale právě vojenská správa udělala z Brd liduprázdný přírodní ráj.

 Soustava kamenných velitelských pozorovatelen na Jineckých hřebenech, vypadající jako hrad trpaslíků, pochází z počátků stavby střelnice a je ukázkou, jak bývali ve 30. letech vojáci ještě hraví. Za komunismu už se vytratil veškerý smysl pro romantiku a armáda budovala na skalách krychle z železobetonových panelů.

 Vydáme se na největší z dopadových ploch, zvanou Jordán. Armádě se tu bezděky podařil zvláštní experiment; vykácením mokřinatého lesa na horských hřbetech vytvořila podmínky pro vznik krajiny, která se navlas podobá severské tundře. Vítr sviští nad rozlehlou plání a ohýbá nízké břízky, cloumá zakrslými smrčky, čechrá přes metr vysoké keříky vřesu a borůvčí. Pod nimi, v neprostupné džungli se skrývají stovky menších i větších okrouhlých jam. Jsou to krátery, stopy výbuchů dělostřelecké munice. Stojíme v palebné zóně – to není příjemný pocit! Všude kolem nás je zakázaná země; na této „dopadové ploše“ se už sice nestřílí, ale stačilo by udělat pár kroků do vřesových porostů, a kdybychom měli smůlu… Číhá tam smrt!

 Rezavé nábojnice se povalují všude, ale některé šrapnely nevybuchly, zůstaly zaryté v zemi a zakryté porostem. Stačilo by o ně klopýtnout.

 Drak už navždy odletěl (podle jedné verze pověsti ho dokonce zastřelili brdští pytláci!), ale jeden pravěký tvor tu dodnes žije. Vypadá jako oživlá zkamenělina trilobita. Tenhle malý obrněný korýš listonoh, dlouhý asi 6 cm, si libuje ve vodou zatopených kráterech a nikde jinde v Čechách ho nenajdete. Brdy jsou opravdu zvláštní, bizarní svět – a zdá se, že „dračí pláně“ skrývají ještě mnohá další tajemství.