TAJEMSTVÍ CHEBSKÉHO HRADU

  Cihlové hradby barokní pevnosti, které daly po roce 1655 chebskému hradnímu vrchu konečnou tvář, skrývají - podobně jako pražský Vyšehrad – pod strohou vojenskou maskou stopy tisíciletého zápasu o ovládnutí skály s pradávnou svatyní nad ohybem řeky Egeru…

 Jako pozdrav z legendárních dob mýtů a pověstí působí hrubě přitesané, nepravidelné a hrbolaté ploché kameny, ležící v trávě na východním konci hradního areálu. Zvyk označovat hroby těžkými kamennými deskami je doložen ze slovanských pohřebišť v 9. a 10. století; ale není pravidlem. Uvědomil jsem si, že stejně vyhlížející kameny znám z knížecího hradiště Tetína nad řekou Mží. Snad měl kámen vztyčený na hrobě symbolizovat významné rodové postavení pohřbeného. Časem se náhrobní kameny ocitly pod vrstvami novějších navážek a teprve archeologické průzkumy je opět vynesly na světlo. Je zajímavé, že na třech z osmi vyzvednutých kamenů je vyryto znamení kříže. Znamená to, že tito pohřbení již byli křesťany? Patrně ano.

 Teprve v roce 1997 došlo k objevení zásadního důkazu; v severní sakristii současné hradní kaple vykopali archeologové základy raně románského kostelíka z 10. století. To zařazuje Cheb mezi nejstarší ohniska šíření nové víry v Čechách (spolu s Levým Hradcem, Budčí, Tetínem atd.). Současně je to důkaz, že nešlo o nějaké obyčejné slovanské pohřebiště, ale významnou knížecí svatyni, jejíž pohanská tradice byla na přelomu prvního tisíciletí ještě stále živá a kostelík měl proto zajistit christianizaci posvátného místa. 

 Podle nejistých zmínek v dobových dokumentech měli zde své sídlo slovanští Chbané (Chebané), kteří patřili do mocného kmenového svazu (či již dokonce knížectví) Sedličanů. Výzkum odhalil, že na skalní ostrožně nad ohybem řeky Ohře se tehdy rozkládalo nevelké, ale mohutně opevněné hradiště (ze schůdné strany jej chránil dvojitý příkop, palisáda a přes 30 m široký val s trámovou konstrukcí), jehož nedílnou součástí bylo i zmiňované kostrové pohřebiště.

 Spíše do oblasti legend než do skutečné historie spadají příběhy o tom, jak Sedličané v urputném mezikmenovém boji podlehli sousedním Lučanům a jak posléze byli po porážce Lučanů Čechy v bitvě na Turském poli všichni místní slovanští vůdci ze starých vladyckých rodů povražděni na základě domluvy pražských Přemyslovců s německou šlechtou. A přesto je na tomto vyprávění nepochybně ono příslovečné zrnko pravdy…

CÍSAŘSKÁ FALC EGER

 Někdy na počátku 12. století vznikl na severním vrcholu chebské ostrožny kamenný románský hrad; zachovala se z něj základová, přes dva metry silná zeď, která byla na obou koncích zakončena věžemi o kruhovém (či přesněji řečeno mnohoúhelníkovém) půdorysu. Dá se předpokládat, že to jsou zbytky sídla markrabího Severní marky Děpolda III. z Vohburgu, zakladatele walsassenského kláštera. Germánský dobyvatel využil jen malé části bývalého hradiště, jehož valy se zřejmě v té době již začínaly rozpadat, a od sousedícího hřbitova svou drsnou pevnůstku oddělil 12 metrů širokým příkopem, takže staré slovanské pohřebiště i s kostelíkem zůstalo vlastně na předhradí.

 Po Děpoltově smrti zdědil provincii vládnoucí německý rod Štaufů a císař Fridrich I., zvaný Rudovous (Barbarossa) se koncem 12. století rozhodl z Chebu vytvořit opěrný bod své politiky, zaměřené k postupnému ovládnutí celých Čech. Situaci mu tehdy usnadňovaly nesmiřitelné mocenské boje, které propukly mezi Přemyslovskými uchazeči o pražský knížecí stolec. K přestavbě Chebského hradu přistoupil Barbarossa s podivuhodnou velkorysostí. Veškeré stavby na skalní plošině přikázal zbořit, příkop mezi hradem a hřbitovem zasypat, přes slovanské hroby, základy kostelíka i vohburgského hradu navést mohutnou vrstvu žlutého jílu, která zakryla jakoukoliv památku na dřívější obyvatele. Na vyčištěné ploše pak vyrostla napříč bývalým hradištěm honosná císařská falc. To nebyla žádná pevnost - ve směru k náměstí měla dokonce otevřený reprezentační přístup bez jakýchkoliv hradeb – ale pohodlný, světlý, vzdušný, zkrátka na svou dobu velmi luxusní městský palác, jehož inspiraci můžeme hledat kdesi na slunném jihu. Pětidílná arkádová okna v zachovalé severní stěně, členěná křehkými bělostnými sloupky a otvírající nepochybně jedinečný výhled na zákruty řeky Egeru, dodnes připomínají sen z pohádek Tisíce a jedné noci. 

ČERNÁ VĚŽ

 Jenže palác byl jen jednou - a možná nejméně významnou - částí podivuhodného komplexu staveb na chebské skále. Stěžejní úkol byl přisouzen dvěma stavbám: Černé věži stojící při hlavním vstupu na jihozápadní straně a Bílé kapli na severovýchodě nad říčním srázem. Černá věž ve stylu románského bergfrýdu, hranaté obranné stavby, byla z hlediska válečného použití dost nesmyslná; již jsme si říkali, že Barbarossův palác nebyl ve směru k městu opevněn, na jihu a na východě nestála vůbec žádná hradba a tak se tu musela věž tyčit podivně osamělá, jako figurka z nějaké šachové hry. I svým drsným stylem vypadá, jako by sem přišla z jiného, barbarského světa, který nemá nic společného s jemnými krajkami protějších palácových oken. Použitý materiál je také zvláštní; je to černý sopečný tuf, záměrně pro tento účel nalámaný na nedaleké Komorní hůrce a přesně opracovaný do kvádrů, jejich vnější stěny tvoří vyboulené hlízy. Když se zadíváte zblízka na vodou naleptanou strukturu toho kamene, prostoupí vás nepříjemné mrazivé chvění.

 Traduje se, že Černá věž je nejstarší chebskou stavbou, že tu stála dávno před císařskou falcí. Sám J. W. Goethe ji dokonce považoval za dílo starých Římanů. Ale není to pravda; již v roce 1933 byl pod ní objeven kruhový základ původní věže zbořeného vohburgského hradu, což znamená, že Černá věž byla záměrně stavěna jako součást Barbarossovy falce. Ale proč?

 Odborníci soudí, že měla být vnějším symbolem pevné a trestající císařské moci. Jsou i její rozměry symbolické? Nesporně jsou zajímavé. Posuďte sami: Věž stojí na čtvercovém základě 9 x 9 m, je vysoká 19 m, zdi jsou tlusté 3 m, měla 3 patra a její vnitřek byl spoře osvětlen třemi zužujícími se střílnovými okny, z nichž dvě směřují k západu a jedno k jihu. Původní vchod se nacházel ve výšce 7 m nad zemí. Světlejší nadezdívka kolem horní plošiny je až z 18. století, původně její vrchol kryla špičatá stanová střecha pokrytá štípanou břidlicí. Podle psychotroniků bylo hlavním úkolem Černé věže vázat k sobě negativní zemské proudy, pronikající podložím chebské skály podél puklin a pramenů směrem k řece, a vytvářet tak „vyčištěný prostor“ pro palác a především unikátní pro dvoupatrovou kapli.

KAPLE SV. MARTINA, SV. ERHARDA A SV. URŠULY

 Pozoruhodná vrcholně románská kaple byla založena na starém slovanském hřbitově, v místech původního kostelíčka. Zvenčí působí jako kompaktní hranol z lomového zdiva; pod skrovným zevnějškem však skrývá překvapení. Ukazuje, že je též jakousi „Bílou věží“, i když jen dvoupatrovou.

 Přízemí je zapuštěné 1,5 m pod úroveň terénu; člověku připadá, jako by sestupoval do potemnělé krypty, do místa podsvětních tajemství. Čtyři masivní žulové sloupy nesou „nebe“; v prostředním poli křížové klenby se otvírá osmiboký otvor, jímž shora proniká nadpozemský jas. Pohled příchozího je bezděky váben tam vzhůru… 

 Po vysokých stupních se podél zadní zdi dostaneme do patra; rohový čtvrtsloup je kvůli schodišti zkrácený a zdola zakončený románskou konsolou, z níž se na nás pátravě dívá hlava vousatého muže, jako by se mlčky ptala, jestli máme právo vystoupit nahoru, jestli jsme byli dostatečně zasvěceni.

 Horní kaple ohromí každého návštěvníka: Mezi štíhlými sloupy z bělostného mramoru tkví chvějivé tajemství světla; na jejich hlavicích vykouzlila jemná kamenická práce bohaté rostlinné ornamenty a figurální výjevy. Severovýchodní sloup nese čtyři andělské postavy, třímající v rukou křížky a knihy (snad jde o čtyři evangelisty), protilehlý jihozápadní sloup údajně zobrazuje čtyři hlavní hříchy: lakomství, pýchu, křivopřísežnictví a smilstvo. Tvrdí se, že zde umístěná postava nahé prostitutky výstižně zachytila podobu první Barbarossovy manželky, proslulé prostopášnice Adély z Vohburgu. Zajímavé však je, že „sloup hříchů“ stojí na té světové straně, která směřuje k Černé věži a odkud podle psychotroniků přichází proud negativní energie!

 Architektura chebské kaple zamotala hlavu mnohým znalcům vývoje umění. Okna i sloupy jsou beze sporu ukázkami vrcholného románského stylu – ovšem ty sloupy nesou lomenou gotickou klenbu! A přesto to není výsledek nějaké pozdější dostavby, ale nedílná součást původního záměru!

 A aby byla situace ještě složitější, ve východním kněžišti se osaměle zdvíhá mystický sloup s takzvaným kanelovaným dříkem, to znamená krouceným do spirály. Nejvíc ze všeho mi připomíná proslulý „hadí sloup“ ze starořecké věštírny v Delfách, prý kdysi věnovaný této svatyni některým z perských vládců (a později zase odvezený do Konstantinopole). Jde o symbol „hadí síly“, stoupající z nitra země. Odborníci potvrzují, že chebský kroucený sloup je stylově zcela odlišný od všeho, co se v kapli nachází, a předpokládají, že ho sem patrně přivezl Barbarossův vnuk Fridrich II. Sicilský odněkud z rodné Itálie.

 Císař Fridrich II. je skutečně mimořádnou postavou a jeho časté pobyty v Chebu jsou z neznámých důvodů opomíjeny, ačkoliv měly zřejmě pro toto místo klíčový význam. Fridrich II. byl vychován na Sicílii v normansko–arabském prostředí a patřil ve své době k největším znalcům východní filosofie, astrologie a alchymie. Z jižní Itálie jsou známé pozoruhodné stavby, na jejichž koncepci se osobně podílel, zejména osmiboká pevnost Castel del Monte, s osmi věžemi a osmi sály, jejíž účel dodnes nikdo nepochopil. Fridrich II. je také autorem slavné „Zlaté buly sicilské“, která definitivně ustavuje české země jako samostatné a zcela nezávislé království, jen volně a dobrovolně přiřazené ke Svaté říši římské (tedy něco jako členství v Evropské unii). Tím vlastně popřel úsilí svého prohnaného děda Rudovouse o podmanění Čech. Je doloženo, že právě v chebské kapli nechal Fridrich II. slavnostně vyhlásit další ze svých „zlatých bul“, tentokrát upravující vztahy mezi mocí císařskou a papežskou.

 Jsem přesvědčen, že to byl tento muž, kdo dokončil a silnými symbolickými významy, navazujícími až na orientální tradice, naplnil dvoupatrovou „bílou kapli“ na Chebském hradě. Představme si, že dole, přímo pod oním osmibokým propojením obou kaplí byla umístěna velká křtitelnice, naplněná vodou. Záře desítek plamínků hořících svíček, odrážející se od její hladiny, stoupala průzorem a vytvářela úchvatné divadlo odlesků. A právě k této mystické studni býval do spodní kaple přiváděn nový adept víry, aby byl slavnostně pokřtěn. Teprve po očištění jeho těla a duše posvátnou vodou jej kmotři za zpěvu obřadních písní vedli po schodech vzhůru; z podzemního žulového lůna Matky země se rodil ke slunečnímu světlu, stoupal do křehkého mramorového nebe tam nahoře, kde čekali spolubratři, aby jej přijali mezi sebe. V té době nebylo ještě zcela překonáno pohanství a ke křtům dospělých osob docházelo poměrně často; je však docela dobře možné, že zde byly praktikovány i vyšší formy tajného gnostického křesťanství, jehož ohlasem jsou legendy o svatém grálu.

 A ještě jedno tajemství, o němž běžný turista neví, skrývá chebská kaple! V horním patře vlevo od chóru vedle malinké sakristie můžeme najít úzké točité schodiště, vedoucí na půdu. Jím se lze dostat do skryté podkrovní světničky s renesančním krbem, kde v letech 1458 – 1477 měl alchymistickou dílnu učený chebský měšťan Zikmund Wann. Vypráví se, že prý zde objevil zázračný „elixír života“. Myslím, že tento fakt nepotřebuje žádné další komentáře.