Ukázka jedné kapitoly z chystané knihy:

Mlýn na čarovném prameni a Údolí děsu (Koda)

 Okrouhlý rybníček stíněný mohutným stromem a křišťálový pramen tryskající do něj ze studánky ukryté v uzamčené mariánské kapličce. To zátiší má v sobě podmanivé kouzlo, které nedokáže narušit ani chata umístěná nešikovně přímo nad kapličkou. Kdysi sem každoročně směřovala z Tetína slavná procesí; konávaly se tady prosby za vláhu pro vyschlá pole, ale také se věštila budoucnost. Václav Krolmus připomíná lidové věštkyně, hadačky čili kodišky. Traduje se, že kdysi stával nad pramenem v Kodě jakýsi dřevěný klášter, ale nelze to nikde doložit. Jisté je jenom to, že již od pravěku se lidé zdržovali v nedaleké Kodské jeskyni. Malá osada vznikla na Kodě patrně ve středověku; byl tady dvorec, hájovna a mlýn. Osada nebyla tak těsně obklopena lesem, jako je tomu nyní; na náhorní planině nad osadou se původně rozkládala pole a pastviny; tato zemědělská půda byla zalesněna až v polovině 20. století. Dnes v chalupách přebývají především rekreanti, ale pro výbornou vodu z krasového pramene si pořád chodí lidé s kanystry; zastavují se i četní turisté, protože Koda je skutečně místo známé a proslulé. K prameni se váží pověsti o čarodějnici Kotys, která tu za měsíčných nocí napájí bílého koně.

 Skutečným unikátem je zdejší mlýn. Poprvé se o něm píše v gruntovních knihách hradu Karlštejna k roku 1604, ale je zřejmé, že už dávno předtím existoval. Mlýn umístěný na kopci a poháněný vodou ze studánky! Zdá se, jako by to byl jeden z těch čarodějných mlýnů, které se vyskytují v českých pohádkách. Má skutečně velmi neobvyklou konstrukci. Ve směru od rybníčku připomíná přízemní domek (pozor, je to ta stavba ve dvoře, neplést si ji se žlutým domkem pod hrází!). Z této strany je obytné přízemí přístupné z úrovně terénu. Ovšem při pohledu z údolí pochopíte, že jde vlastně o páté patro! Pod obytným „přízemím“ se totiž nachází několik uměle vyrubaných prostor, jakýchsi jeskyní vyhloubených do travertinové kupy, do onoho ohromného útesu vápenitých pěnovců, vysrážených během statisíce let z kodského pramene. Na východní straně mlýna byl v pěnovcich vysekán zářez pro dvě mlýnská kola, položená nad sebou v šikmé šachtě. Takové technické řešení nemá v Čechách obdoby a tak není divu, že funkční model kodského mlýna se stal senzací Národopisné výstavy v Praze v roce 1895.

 V kodském mlýně mleli mlynáři z rodu Karmazínů mouku pro obce Tetín, Tobolku a Korno. Roku 1934 upravili mlýn na malou vodní elektrárnu, která umožňovala obyvatelům Kody svítit žárovkami. Ovšem trampové, mající své chatky v údolí Capouchu (Údolí děsu) přímo pod mlýnem, museli vždy večer vyndávat z Kodského potůčku chladící se nápoje a potraviny, protože zvýšený průtok vody jim všechno odnášel. Pochopitelně, že někteří občas zapomněli a pak pěkně od plic nadávali. Vedle mlýna Karmazínů stál statek rodiny Svobodových, jejichž dobytek spásal trávu na příkrých stráních. Strakaté kravky šplhaly po srázech jako kamzíci, bučení a cinkání zvonců velikého stáda znělo z všech stran a po mnoho let bylo součástí typického koloritu kodské samoty. Nejvýše položenými staveními byla hájovna, kde žila rodina Žihlových, a statek rodiny Matysových.

 Koncem 18. století vznikl na Kodě ještě jeden mlýn. Ten už měl klasičtější podobu, ležel dole v údolí na Kodském potoce, a proto se mu říkalo Dolní mlýn. Nazýval se též podle majitele Rabochův. Pan Raboch jej v roce 1924 přestavěl na hotel. Zpočátku šlo o velmi oblíbené místo v tichém zákoutí u rybníčku, nabízejícího dokonce koupání, i když voda byla dost studená. V šedesátých letech 20. století se hotel Koda změnil v Rekreační středisko národního podniku Nábytek Praha. Zájem však o něj upadal – prý především proto, že vyhlášení přírodní rezervace Koda znemožňovalo jeho modernizaci, nemohla sem být ani zavedena silnice, takže k penzionu se muselo chodit pěšky. Opuštěný objekt chátral, počátkem devadesátých let vyhořel a dnes na jeho místě najdeme jen zarůstající spáleniště.

  A jak vznikla populární trampská osada Údolí děsu? O tom se leccos zajímavého dočteme v osadní kronice:

 „Mezi Kodským potokem a vysoko sahající skálou si postavili trampové první boudu v roce 1922 a nazvali ji Na 60. míli (podle tehdy populární kovbojky promítané v kinech). Záhy se vžil název boudy Šedesátka. Počet kamarádů se rychle rozrůstal a patrovou boudu s věžičkou stále zdokonalovali. Mnozí kamarádi, kteří měli v plánu postavit si vlastní boudy, zatím přespávali nedaleko pod stany. Ve středu 12. srpna 1925 přišla velká průtrž mračen, což je jev ve zdejších končinách dost neobvyklý, protože bouře se většinou prohřátému skalnatému krasu vyhýbají. Tentokrát se však Kodský potůček změnil v řeku, která mohutně hučela a brala vše, co jí stálo v cestě. O půlnoci již plavaly korytem zlámané stromy, valily se balvany a hlína. Dole v Srbsku dokonce podemlel zběsilý příval násep železniční trati. V té době přebývali v boudě Šedesátce jen Brkoun, Franta Švestka a Olda Karhan. Všichni tři si naštěstí zachránili životy tím, že vyskákali okny a vydrápali se chvatně do stráně. Tramp přezdívaný Lesní muž spal vedle boudy ve stanu. Stan mu prudký proud odnesl, ale on stačil vylézt na strom. Do vnitřku Šedesátky nateklo přes metr vody. Traduje se, že jedině flašky od dobrého rumu, zakopané v základech chaty, zabránily jejímu podemletí. Později, když už se sušili u ohně, si někdo vzpomněl, že když sem poprvé přišli v roce 1919, našli opuštěné ohniště a nad ním na skále nápis vápnem „Údolí Děsů“. Teď teprve pochopili, že mohlo jít o tajemné varování. Kdo ví, kdo tu před nimi tábořil? Bouda Šedesátka převzala staré dědictví a nový název osady byl okamžitě všemi schválen.“

 Připadá mi zvláštní, jak se tady malebnost a pohoda snoubí s čímsi zlověstným, co dlouho zůstává skryto, aby nečekaně vybuchlo. Velice tragicky se na zdejší oblasti podepsal rok 1945. Tehdy v Kodském polesí tábořili vojáci vítězné Rudé armády, kteří se projevili jako velice drsní osvoboditelé. Nejen, že vypáčili okenice a dveře mnoha trampských chat a bez okolků sebrali, co se jim líbilo, ale zasáhli i do osudů místních obyvatel. V Srbsku lovili ryby tím způsobem, že do řeky Berounky házeli granáty. Střepina zranila malého chlapce Mirka Hellera, jenž ze zvědavosti jejich lovu přihlížel. A posléze se krásný měsíc máj změnil v hrůznou noční můru i pro pětatřicetiletého hajného Bohumila Žíhlu a jeho rodinu. Jedné květnové noci (přesně 27. 5. 1945) vtrhli opilí ruští vojáci do hájovny a chtěli znásilnit Žíhlovu manželku. Hajný ji bránil, Rusové ho však bez milosti zastřelili. Říká se, že rudoarmějce přivedl jeden Čech, který tvrdil, že hajný je kolaborant, který za okupace spolupracoval s Němci a udával lidi. Patrně však šlo o osobní mstu. O události se dlouhá léta nesmělo veřejně hovořit; teprve po roce 1990 byla na kodskou hájovnu umístěna pamětní deska, připomínající tuto tragickou událost.

 Údolí děsu… Všechen děs se zdá být velmi daleko, když potůček konejšivě bublá na travertinových hrázkách, slunce vrhá na hladinu laškovná zlatá zrcátka a kdesi ve větvích trylkuje zamilovaný kos. Nic však není zapomenuto. Na příkré stráni nad osadním hřištěm najdeme pozoruhodný menhir. Tenhle čtvrttunový kámen sem dopravili trampové až z tetínského lomu, vlekli ho na dřevěném trakaři zadní cestou přes kopec Čihadlo. Zasadili ho do země jako pomník ke čtyřicátému výročí trvání osady. Je na něm připevněna kovová tabulka s reliéfem osadní vlajky, datem 1919 a nápisem: „Vzpomínáme vás, kteří jste navždy odešli.“

 Dívám se na další z pamětních kamenů, které vyznačují tajemnou stopu v krajině a v duchu jako bych slyšel tóny kytary a sborový zpěv: „Řeka hučí v stínu rozeklaných skal…“ Ano, právě tuhle píseň složil kdysi zdejší tramp Pedro Mucha jako vzpomínku na povodeň, která dala osadě jméno Údolí děsu.