Ukázka z rozepsaného historického románu ZPOVĚĎ KACÍŘSKÉ KRÁLOVNY

Většinu času v této době věnuji práci na velkém historickém románu z přelomu 14. a 15. století  "Zpověď kacířské královny". Jako malou ochutnávku nabízím úryvek z první kapitoly druhé části:

Vyjížděli jsme za mlhavého podzimního rána, ale přesto jsem se nenechala přemluvit, abych usedla do vozu, ačkoliv ho strýc dal pro mne upravit velmi luxusně. Ten povoz se podobal pestře pomalované truhle na čtyřech vysokánských kolech, uvnitř byl vystlán koberečky a na sedadlech ležela spousta měkkých polštářů; ani ony však nedokázaly zcela zmírnit otřesy a nárazy kol, takže na špatných cestách s hlubokými výmoly (a těch byla většina!) jsem mívala pocit, že sedím uvnitř mlýnské stoupy a že mám zpřeházené všechny kosti v těle. Jedinou jeho výhodou bylo, že chránil před deštěm a větrem a že se v něm mohlo cestovat v přepychovém či obřadním oděvu, nevhodném pro dalekou jízdu koňmo.
 Ale jak říkám, toho časného jitra, kdy vše kolem ještě tonulo v šedavém kalném přísvitu, jsem si raději oblékla svůj oblíbený nepromokavý plášť s dlouhou kápí a s pomocí služebníků jsem se vyhoupla do dámského sedla. Knížecí vůz mne následoval; kromě něj za námi jela řada obyčejných vozů „spížních“, ve kterých byly naloženy zásoby potravin na cestu, oblečení pro všechny příležitosti, dary pro hostitele, stanová plátna pro případ, že bychom nenašli vhodný nocleh, a spousta dalších věcí, o jejichž účelu jsem neměla ani potuchy. Na konci uzavírala karavanu skupina ozbrojených jezdců, stejný oddíl cválal i v čele a několik hlídek se drželo na bocích. Žádný válečný střet sice nehrozil, ale kořisti chtiví lapkové patřili ke koloritu cest stejně jako hluboké bahno za dešťů, dusivý prach v letním žáru, závěje v zimních vánicích a četné výmoly (ty celoročně!). Šlechtici sice mají dbát na svých panstvích o bezpečnost a sjízdnost cest, ale tato jejich péče většinou končí u budování celnic a důsledného vybírání mýtného.  
  Zastavili jsme se před městským chrámem, abychom se pomodlili a přijali požehnání na cestu od faráře, který se třásl zimou a snil zřejmě o tom, jak se po splnění povinnosti co nejrychleji vrátí pod teplou duchnu; přemáhaje statečně zívání, udělal nad námi znamení kříže a pokropil nás svěcenou vodou. Opustili jsme bránu Landshutu; ještě jednou, naposledy jsem se ohlédla na siluetu hranatých věží hradu Trausnitz, tyčící se na pahorku nad městem a nad dvěma rameny Isaru. Ale pak už jsem nedočkavě vyhlížela jen kupředu. První daleká cesta! Pokud půjde všechno dobře a nevyskytnou se nečekané překážky, měli bychom být za týden v Praze!
 Mnoho jsem o Praze slyšela; prý je to perla mezi městy, nádherný skvost vytvořený císařem Karlem IV. jako protiváha Říma; současně se však špitalo, že se tam dějí podivné a temné věci, o nichž je lépe nemluvit. To, co jsem zatím poznala na vlastní oči, ať už to byl příšerný Ohnivec či svérázný lovčí s chlapeckým jménem Jíra, mi naznačovalo, že vstupuji do země barbarské, kde se mohu nadít čehokoliv.
 Nebudu tě, ctihodná matko, unavovat podrobnostmi z té cesty, ačkoliv mi přinesla řadu úžasných zážitků. Strach z toho, co se skrývá za tajemnou hradbou Českého lesa, se v mé duši mísil s dychtivostí mládí, které tak rádo objevuje vše, co je nové a dosud neprozkoumané. Připadala jsem si jako v říši Matyldiných pohádek nebo jako v cestopisu Sira Johna Mandevilla, jehož latinský opis jsem četla ve strýcově knihovně, a jenž mě ohromil líčením velmi bizarních asijských národů (statečný rytíř prý spatřil lidské bytosti skákající po jediné noze, či jiné, zírající na něj jediným okem uprostřed čela, a opět jiné se žravými ústy přímo na břiše!).
 Přízračná hrůza na mne naplno dolehla, když nás časný podzimní večer zastihl v příšeří hraničního hvozdu. Vozkové proklínali houpavé hatě nad bezedným bahnem a krotili neklidné koně, poplašené blízkostí nějaké šelmy (pokud to snad nebylo něco ještě horšího!). Šedé lišejníky tam visely z pokroucených větví, jako by to byly vousy nějakých skřetů a mezi nimi tančila mámivá světélka bludiček. Paroží, jež se krátce mihlo v zeleném stínu mezi kmeny, mohlo patřit statnému jelenovi, ale náš průvodce (byl to synek jednoho kupce z Landshutu, jenž dovážel zboží do Čech) křečovitě sevřel v prstech škapulíř se vzácným vlasem sv. Valburgy a začal mumlat nějaká starodávná zaklínadla. Později mi šeptem sdělil, že to byla nepochybně Swiza, strašná stařena, které od nepaměti bloudí pohraničními lesy, oděna vlčí kůží a nosící na hlavě korunu z paroží; zjevuje se jen vládcům země, které čeká neblahý osud. Poslední z rodu Přemyslovců ji prý spatřil na vlastní oči a krátce nato byl během tažení do Polska zavražděn. Co když i na mě čeká královská koruna? A, bohužel, také neblahá smrt?
 Musela jsem se usmát jeho nápadům, ale byl to trochu hořký smích. Průvodce v domnění, že mu nevěřím, přidal ještě historku o tom, že když si císař Karel IV. tudy vezl z Horních Falc svou druhou nevěstu Annu Falckou, matku nynějšího krále Václava, polapili jeho družiníci v těchto lesích divého muže (Jistě chápeš, ctihodná matko, proč jsem se v té chvíli zachvěla). Netvor byl prý dočista nahý, chlupatý po celém těle jako opice, místo lidské řeči vydával jen ohavné skřeky a navíc smrděl jako tchoř…
 Možná bych se ráda dozvěděla o divém muži ještě více zpráv, jenže v tu chvíli se rozhrnuly okolní houštiny a obklopila nás tlupa drsných horalů, jejichž zjev si nijak nezadal s bytostmi, o kterých jsme právě hovořili. Byli zahalení do medvědích kožešin a v rukou třímali velké sekery. Muži z našeho doprovodu sáhli po zbraních, ale strýc jim přikázal, aby zůstali v klidu. A jak se brzy ukázalo, opravdu to nebyli lupiči, ale královští hraničáři, zvaní „chodci“ či „chodové“, jejichž povinností je pravidelně obcházet po lesních stezkách mezi hraničními kameny, vyhlížet ze „strážných kopců“ daleko do kraje a v případě blížícího se nebezpečí zapálit na vrcholcích varovné ohně. Přesto se od lupičů příliš nelišili, protože nás nepropustili, dokud jsme nezaplatili nekřesťansky vysoké mýtné!
 A putovali jsme dál, podél řek a přes řeky; na nebezpečných brodech se vybíralo brodné a na ztrouchnivělých dřevěných mostech, hrozících každou chvíli prolomením, jsme museli platit mostné. Sestoupili jsme mezi louky a pole v podhůří; doškové střechy vesnic se krčily v roklích potoků a modravý dým z ohňů se koulel po stráních; vesničané nás pozorovali nedůvěřivě, z bezpečného odstupu, ale vypadali přátelsky a dobromyslně; občas se někdo odvážil blíž a nabídl nám něco ke koupi; nejčastěji hroudu sýra, džbán mléka nebo plástev medu. Mrzelo mě, že jejich zvláštní řeči nerozumím, ráda bych si s nimi pohovořila. Zůstala nám jen gesta a úsměvy; náš průvodce, jenž byl po matce českého původu, nám však dělal tlumočníka.
 Na noc jsme našli útočiště v jednom pěkném benediktinském klášteře; tehdy jsem si nezapamatovala jeho jméno, a teprve mnohem později jsem si uvědomila, že to byly Kladruby. Starý opat po večeři rozprávěl se strýcem Fridrichem; vyptával se ho, jak dopadl náš spor s městy a povzdychl si, že i on má velké trápení s nedalekým horním městem Stříbrem, které neváhá soudit se s klášterem o majetek a práva, ačkoliv by si právě horníci, jejichž život je dennodenně v rukou Božích, měli mnichy předcházet a obdarovávat je, aby na ně mysleli ve svých modlitbách. Ale není se čemu divit, když sám panovník jde zemi špatným příkladem a ponoukán smečkou svých neurozených pochlebníků uráží bez ustání pražského arcibiskupa Jana. Opat se rozhorlil a přešel na latinu, doufaje, že mu nerozumím (v tom se přepočítal, ale strýc schválně nic nenaznačil a já jsem se tvářila neutrálně a znuděně, i když jsem přitom napínala uši, aby mi ani slovíčko neuteklo). A starý benediktin, jenž se jmenoval Racek, se pustil do proklínání svého panovníka, tvrdil, že je nehodným synem slavného otce, líným povalečem a pěstitelem prostopášností, panovníkem, jenž nikdy nedodrží dané slovo a rouhačem, jenž si tropí posměch ze svaté matky církve! Jestli se včas nevzpamatuje a nedá se na pokání, strhne nejen tuto českou zemi, ale i celou německou říši do zkázy!
 Strýc se zdál být trochu zaražený; patrně i on se poprvé setkal s tak ostrou kritikou krále Václava. Odpověděl proto vyhýbavě a spíše chlácholivě; naznačil, že plánovaný říšský sjezd se snad konečně podaří svolat už v příštím roce - a na něm se nepochybně všechny sporné otázky vyřeší.
 Musím se přiznat, že výroky kladrubského opata vzbudily mou zvědavost a trochu i strach. Jaký tedy vlastně je ten tajemný český král? Nenechá nás uvěznit, aniž nás vyslechne? Není Praha nastražená past, která sklapne, jakmile do ní jednou vstoupíme? Snad jedině pan Jíra by se nás mohl zastat; jeho chování v Landshutu naznačovalo, že je pravou rukou krále a má u něj velké slovo. Možná, že právě proto mě vzal strýc s sebou; když to bude nutné, pošle mě tomu obtloustlému panu lovčímu rovnou do postele, aby ho příjemněji naladil pro naši věc. Zamrazilo mě z toho pomyšlení. Co v takové chvíli udělám? Co, proboha udělám? Jak se vyrovnám se svou ctí?
 Toho večera jsem nemohla navzdory únavě dlouho usnout. Tělo rozlámané ze sedla i z kodrcajícího vozu mě bolelo při každém pohybu. Převracela jsem se na vysoko nastlaných peřinách lůžka. Kupodivu ve skvostně zařízené hostinské jizbě vůbec nic nepřipomínalo klášterní pokoru a odříkání; dokonce ani moje ložnice na strýcově hradě nebyla vybavena tak hebkými pokrývkami a nádhernými závěsy, nemluvě o kříži nad klekátkem, jenž spíše než symbol utrpení připomínal nějaký skvostný šperk, blyštící se četnými perlami a rudými acháty. Dívala jsem se na to mihotání… Kříž a perlové slzy… Jidášův polibek… Divý muž nad kolébkou krále Václava… Dojmy z cesty se v mé hlavě podivně mísily; upadla jsem do jakéhosi mrákotného stavu, do něhož jen občas dolehl tlumený hlas zvonku, zvoucího mnichy k nočním modlitbám.
 Najednou se mi zdálo, že bloudím prastarým lesním hvozdem; po mém boku kráčel jakýsi mladý lovec, měla jsem pocit, že ho znám. Že by to byl Oswald? V modravém svitu se mezi rozpukanými duby mihlo jelení paroží; lovec rychle zamířil kuši, ale než stačil vystřelit, vynořila se ze stínů příšerná stařena s parohy na hlavě. Všimla jsem si, že v žilnaté ruce svírá sukovitou hůl, obalenou chřestícími kostmi. Skřípavě se zachechtala a máchla tou holí proti nám – a tu se mladý lovec, stojící vedle mne, proměnil v ledňáčka! Chtěla jsem ho chytit a zadržet, ale vyklouzl mi z prstů a se smutným výkřikem odletěl, vzdaloval se mi nad hladinou černé tůně, ztrácel se v dálce jako drahokam odhozený do noční tmy…
 Moje cesta, ctihodná matko, jako by byla plná podivných znamení; ano, souhlasím s tebou, že andělé nás varují, když se hvězdné dráhy našich osudů nachylují ke kritickému bodu.  Vzpomínám, že hluboký dojem ve mně zanechala i Plzeň, vodní město na soutoku čtyř řek, protkané četnými kanály a obehnané vysokými hradbami, jejichž kulaté bašty se zrcadlily v hladině širokých příkopů mezi plovoucími listy leknínů. Plzeňský purkmistr (sám německé národnosti, stejně jako většina radních) nás přijal coby vážené hosty a během oběda na radnici nám potvrdil, že krále Václava zastihneme v tomhle ročním období jedině v lesích, na některém z jeho loveckých hrádků. Nebyl však schopen říct, na kterém. To prý neví nikdo, protože královy toulky se řídí okamžitým nápadem, rozmarem či náladou.
 Ve chvíli rozpačitého ticha, kdy strýc Fridrich zřejmě přemítal nad tím, jak bude nadhánět krále v hlubokých hvozdech jako nějakého jelena, se najednou nesměle ozval městský písař a připomněl oznámení královské kanceláře, které došlo právě včera a v němž se píše, že podkomořím království českého byl jmenován Zikmund Huler…
 „Huler!“ zvolal jakýsi konšel rozhořčeně, aniž ho nechal domluvit. „To se dalo čekat! Ten novopečenej šlechtic! Včera ještě staroměstskej konšel a dneska velkej pán! Já Hulera znám, já s ním obchodoval, ještě když byl kupcem v Chebu! Jde po penězích jako pes po kosti! Jen počkejte, až začne vybírat daně a poplatky! Ten nám zasolí!“
 „Páni konšelé, tohle probereme jindy,“ okřikl je purkmistr, „je krajně nevhodné, abychom před svými hosty… Podíval se na strýce a zatvářil se patřičně omluvně: „Promiň, knížecí Jasnosti, nechápu, proč musí při obědě na tvoji počest začít právě o takové…“
 „Vůbec nejde o Hulera,“ pokračoval neúprosně vychrtlý písař a jeho ztrápený obličej se poskládal do plačtivých vrásek jako čenich bernardýna, „ale o to, že ten úřední list…“
 „Tak dost!“ bouchl purkmistr pěstí do stolu. „nechci už slyšet ani slovo!“
 „Ale náš vznešený host by možná rád slyšel…“
 Neudržela jsem se, rychle jsem přitiskla dlaň na ústa, ale přesto se mne vytryskl smích, jako bystřina, když se prodere skrze kamení.
 „Nuže,“ zvolal strýc, blýskaje šibalsky očima, „co bych rád slyšel? Mluv! Jestli tvé slovo bude stát za zlaťák, dám ti ho! Jestli bude nicotné, vlastnoručně ti vyříznu jazyk!“
 Všichni se bázlivě přikrčili, jen nezdolný písař, nabíraje už téměř k pláči, dokončil svou myšlenku: „… náš vznešený host by možná rád slyšel, že zmíněnou listinu před pár dny král Václav IV. opatřil svou pečetí, vlastnoručně podepsal a datoval in Castelum mendicum, tedy v Hradu žebráckém.“
 „Co je to za vtip,“ povytáhl strýc užasle obočí. „Považuje se snad Jeho Veličenstvo král za chudého panovníka, jehož hrad je nuzný a zavání žebrotou?“
 „Nikoliv, knížecí Jasnosti, to je skutečné a starobylé jméno jednoho z královských hradů,“ pokračoval statečně písař a povstal, jako by se chtěl hájit v nějaké učené disputaci. „Dávám ti za pravdu, knížecí Jasnosti, že ten název svádí k všelijakým žertům, a že se skutečně vypráví taková historka, jak tu pevnost pojmenovali podle jednoho potulného žebravého studenta, co chodil krajem s loutnou a zpíval neslušné písně. A pokud vím, Jeho Veličenstvo král má tu historku v obzvláštní oblibě, rád ji vypráví a občas se do toho žebravého studenta sám stylizuje. Ale my, kteříž jsme spíše realisty než naturalisty, jsme přesvědčeni, že se ten hrad jmenuje podle skalního žebra, na němž stojí. Nebo možná také podle žebra Adamova, z něhož Bůh stvořil hříšnou Evu!“
 „Trefa do černého!“ zvolal strýc bujaře a hodil přes stůl zlaťák. Písař ho s nečekanou obratností zachytil.
 Purkmistr si oddechl, že nepříjemná zápletka dopadla nadmíru šťastně, a chutě s námi zapil dobrý oběd dobrým žitavským pivem. Divíš se, ctihodná matko, proč ho dovážejí až z takové dálky? Inu, bohatí plzeňští patricijové si to prostě mohou dovolit.  Říká se, že nelitují nákladů, jen aby nemuseli pít své vlastní plzeňské, které je prý zlopověstně nechutné a vhodné leda tak pro prasata nebo otrlé biřice.
 Vyjeli jsme hned druhého dne za úsvitu. Měli jsme opravdu štěstí, protože mnohé s králových hradů jsou ukryty v hlubokých lesích a je obtížné hledat k nim bez znalého průvodce cestu; Žebrák však střeží jednu z křižovatek na hlavní bavorské silnici a přísluší k němu i stejnojmenné tržní městečko. Užasla jsem, když se naše karavana těsně před západem slunce vynořila z lesního přítmí a za pásem sklizených polí, na jejichž strništích se pásly ovce a krávy, jsem spatřila podřimujícího draka! Vskutku to draka připomínalo: představ si, ctihodná matko, podivuhodný skalní hřeben, vystupující z vypouklého hřbetu vyššího kopce a klesající prudce dolů po natažené dlouhé šíji, až je posléze ukončen nízkou kamennou hlavou, položenou v močále nad zákrutem potoka. A byl to nepochybně drak královský, neboť na této k zemi schýlené hlavě spočívala koruna, tvořená dvojící mohutných válcových věží a bělavými zdmi budov, vmáčknutých do nevelkého prostoru mezi nimi. Vysoká okna paláce se krvavě rděla odrazem červánků.
 Zmocnilo se mě rozechvění, že konečně spatřím obávaného a proklínaného krále. Neznala jsem jeho podobizny, snad jenom nějaké stylizované miniatury z kronik ve strýcově knihovně, které ovšem malíř vytvářel volně podle své fantazie, a tak na nich Václav vypadal skoro stejně jako biblický David nebo mladý Šalamoun; prostě univerzální král, vznešený, majestátní a s prorockým pohledem upřeným do dáli.
 Jenže mé očekávání bylo vzápětí zklamáno. Když jsme se ohlásili u brány, dostavil se v krátké chvíli sám purkrabí hradu, aby nás přivítal a nabídl nám své pohostinství; na otázku, zda je přítomen Jeho Veličenstvo král, sice přisvědčil, ale hned dodal, že panovník si vyjel s družinou na velký lov do okolních lesů a patrně se na noc nevrátí. Snad zítra…
  V noci mě probudil psí štěkot, dusot koní, hlasy a smích; vyhlédla jsem úzkým okénkem ze svého pokojíku a spatřila jsem přímo pod srázem, v úzkém parkánu mezi odlámanou skálou, první linií hradeb a hospodářskými budovami rušný pohyb. Světla pochodní vrhala obří stíny jezdců na skalní stěnu pod věží. Napadlo mě, že král se vrací z lovu.
 Jenže ráno přineslo opět zklamání. Navštívil nás jakýsi chlapík, na jehož tváři seděl neupřímný úsměv, či spíše chytrácký škleb. Představil se jako královský maršálek Čúch ze Zásady (napadlo mě, že jména Václavových dvořanů jsou opravdu velmi podivná!) a tlumočil omluvu Jeho královského Veličenstva, neboť ani dnes nás panovník nemůže přijmout; poslal sice část své družiny zpátky na Žebrák, ale sám přenocoval v Králově Dvoře, aby hned brzy po ránu mohl vyjet do lesů hudlických.
 Obdivovala jsem strýcovo sebeovládání, když tomu od pohledu prohnanému dvořanovi velmi zdvořile odpověděl, jak ho to mrzí, neboť záležitost, kterou musí s králem projednat, je velice naléhavá, týká se návrhů na řešení krize v Bavorsku a v celé římsko-německé říši.
 Čúch pokrčil rameny a pousmál se koutkem úst: „Jelení říji máme jen jednou do roka. Kdo poručí těm paroháčům, aby ji odložili kvůli politice? Nikdo, knížecí Milosti, nikdo! Příroda je mocnější než my! A Jeho Veličenstvo král se rozhodně nechce nechat připravit o podívanou na jelení rváče, pořádající své lesní rytířské turnaje.“ Naklonil se blíž ke knížeti a spiklenecky dodal: „Mimochodem, je tu ještě jeden vyslanec z Bavorska. Mazaný advokát, kterého si najalo obchodní sdružení německých měst. On má dojem, že právo je na jejich straně a že svou při nemohou prohrát.“
 Strýc prudce sykl skrze zaťaté zuby. Stalo se přesně to, čeho se obával! Předběhli nás!
  Čúch významně dodal: „Ani jemu dosud král Václav neposkytl slyšení…“
 „Rozumím,“ pokývl strýc a vytáhl z brašny na opasku slibně chřestící měšec, „na kolik byste ocenil takovou službičku?“
 Čúch ze Zásady (opravdu příhodné jméno!) se poprvé upřímně a spokojeně usmál: „Nebuďme malicherní, knížecí Milosti. Nejsme hokynáři, abychom to přepočítávali.“ Popadl měšec a hbitě ho ukryl pod volným kabátem.
 „Rád bych se také setkal s panem Jírou z Roztok,“ dodal strýc.
 Maršálek znejistěl: „Co mu chcete?“
 „Jsme staří známí.“
 „V tom případě… vlastně… ano, samozřejmě, pan Jíra doprovází Jeho Veličenstvo krále… je s ním v lese, jak je jeho povinností… jakmile se oba vrátí, dám vám vědět.“

 A tak nám nezbývalo, než trpělivě čekat. Možná už jsi, ctihodná matko, z mého vyprávění pochopila, že trpělivost, bohužel, nikdy nepatřila k mým ctnostem. Pokusila jsem se v přidělené hostinské komůrce ponořit do veršovaného rytířského románu, ale nedokázala jsem se soustředit na ony dávné příběhy, neboť záře podzimního slunce protékala řadami v olovu zalitých čoček okenního skla jako zlatý med a vábila mě ven. Neodolala jsem, přehodila jsem si přes ramena lehký plášť a sestoupila točitým schodištěm na hradní ochoz. Za mými zády strměl válec mohutné věže a přímo přede mnou ubíhala úzká šíje, na jejímž konci, nad průkopem vylámaným napříč skalním valem, se osamoceně zdvíhala jakási kaple se zvoničkou. Zabloudila jsem pohledem vzhůru na protější mohutný vrch, kde se šedavé útesy drolily a sesouvaly po svahu v dlouhých jazycích kamenných sutí. Ani laskavé říjnové slunce nedokázalo změkčit divokou drsnost té scenérie, která ve mně vyvolávala podivný neklid. Najednou se mě zmocnil velice silný a naléhavý pocit nebezpečí. Jako by hlas anděla strážného varovně vykřikl v mé hlavě!
 Prudce jsem se otočila – a v téže chvíli na mne s temným zavytím dopadlo cosi těžkého a přirazilo mě k zídce ochozu. Bezděčným pohybem jsem zvedla loket, abych si kryla tvář; za jeho ohbím jsem spatřila rozšklebenou tlamu s vyceněnými tesáky, z níž odkapávaly sliny a vycházel smrdutý dech, a nad ní pokrčený čenich a krví podlité oči. Skvrnitá obluda se tlapami vzepřela o má ramena a visela na mne celou vahou, zblízka mi hleděla do tváře a výhrůžně vrčela. Držela mě v šachu jako ulovenou kořist; bylo mi jasné, že jestli se pohnu, zahryzne se mi do hrdla…