Vzpomínka na šibalského pozorovatele všedního života...

„Severní vítr je krutý…“ zpívám si v duchu populární song a pozoruji z teplého pokoje krajinou sevřenou mrazem. Je to šok po téměř jarním lednu. Dnes ráno naměřili na šumavské Kvildě rekordní teplotu -38,9 °C!
 Navíc se cítím značně nostalgicky; před pár dny mi přišla zpráva, že zemřel nestor české reportážní fotografie Vilém Kropp. Bylo mu 91 let a ještě nedávno za mnou jezdil na kublovskou chalupu ve sportovním autě, jako vždy elegán s uzlem šátku v rozhalené košili a sršící suchým anglickým humorem. Od 50. do 80. let minulého století býval významným fotoreportérem v deníku Práce a v týdeníku Svět v obrazech. Začínal sportovní fotografií, zachytil různé přelomové okamžiky dějin, dostal se do těsné blízkosti státníků a politiků, celý svět obletěl jeho snímek zdeptaného Dubčeka po srpnu 1968. Ale nejvíc proslul drobnými postřehy ze všedního života, zachycením každodenních absurdit a úsměvných smutků. Mezinárodní soutěž World-Press vyhrál svým snímkem „Provinilec“ na němž učitelka kárá chlapečka v mateřské školce. Posledním velkým činem, jímž se jeho pozapomenuté jméno vrátilo do obecného povědomí, byla na podzim roku 2008 výstava „Na Václaváku o Václaváku“, která zachytila všední i nevšední dění na tomto pražském náměstí a byla otevřena ve stanu na Můstku. Navštívilo ji přes dvě stě tisíc lidí! Vilém mě požádal o úvodní text a popisky pod jednotlivé snímky.
 Hlavně se mi teď vrací vzpomínky na naše první setkání v roce 2000, kdy mi nabídl, že ve svém berounském nakladatelství „Knihkupectví u radnice“ by rád vydal knížku o zajímavostech kraje mezi Brdy a Berounkou. Byla to vlastně moje první samostatná, vázaná kniha, navíc ve velice zajímavém „kapesním“ formátu. Vzpomínám, jak mi zalichotilo, když jsem ji spatřil vystavenou za výlohou knihkupectví na berounském náměstí. A díky nebývalému úspěchu téhle malé knížečky se mi otevřela cesta ke „spisovatelské kariéře“. Společně s Vilémem jsme pak vydali celou kapesní sérii – Tajemná tvář krajiny, Tajemné stopy minulosti, Tajemné stíny lesů a Tajemné příběhy z hradů, vše samozřejmě z kraje mezi Brdy a Berounkou. Jedinečným počinem bylo vydání knihy „Nebeská stavidla se otevřela“. Byl to Vilémův nápad. Přinesl mi cenný archivní výtisk knížky dobových reportáží o katastrofické povodni z května 1872 a požádal mě, abych je nějak poutavě literárně převyprávěl. Jako ilustrační doprovod nechal zkopírovat a elektronicky vyčistit původní rytiny, ve kterých místa zpustošená povodní nakreslili tehdejší malíři pro časopis Světozor. Jedinečná kniha vzbudila pozornost a dokonce se stala „povinnou četbou“ na fakultě klimatologie. Ještě pozoruhodnější však je, že pouhý měsíc po jejím vyjití (bylo to v roce 2002) přišla katastrofická povodeň na Beroun a velká část nákladu se „utopila“ ve skladech knihkupectví na berounském náměstí. Tím se stala ceněnou sběratelskou „raritou“.
 Vilém Kropp se však nenechal odradit; byl jako bývalý sportovec zvyklý brát i porážky jako nedílnou součást hry. Jeho osobitou grafickou úpravou získaly na zajímavosti knížky, které jsme společně udělali k tisíciletému výročí obcí Kublov a Otročíněves, nebo „Berounsko a Hořovicko na starých pohlednicích“, kde Vilém přinutil své známé sběratele, aby otevřeli šuplíky s cennými poklady, a mě, abych napsal velmi úsporné a přitom vtipné a poučné popisky. Trvalou hodnotu patrně bude mít „Putování bájnou krajinou – velká kniha pověstí z Berounska a Hořovicka“. Naši spolupráci uzavřela (bohužel!) fotografická kniha, vlastně výpravný katalog již zmiňované výstavy „Na Václaváku o Václaváku“. Jejím symbolem se stal chlapeček, nesoucí po předvánoční Praze obrovskou vánočku, která je skoro větší než on.
 Tohle Vilémovo vánoční přání mám teď před očima, když si v duchu promítám film vzpomínek z uplynulých jedenácti let; možná, že právě Vilém je tím malým a šibalským provinilcem, který nese lidem nadílku radosti. Každopádně zanechal výraznou stopu v mém životě.