Z knihy JAN ŽIŽKA Z TROCNOVA

Ukázka z chystané výpravné knihy, zpracované podle našeho dokumentárního televizního seriálu:

6. kapitola

SUDOMĚŘ

Zrození legendy

 V takový sychravý den by člověk ani neměl vylézat z kutlochu! Jaká slast by byla pěkně se zahrabat do sena v teplé stáji a zdřímnout si, snít o něčem hezkém, třeba o Dorotce, která se po něm ohlédla, když v neděli vycházela ze dveří čejetického kostela, a tak krásně, mnohoslibně se na něj usmála. Asi si dobře všimla, že se na ni čeledín Vaněk během mše díval vroucněji, než na Panenku Marii na oltáři, ba, že ani nevnímal, co jim pan farář káže o kacířích, před jejichž ďábelským vábením má každý pravověrný křesťan prchat jako před zhoubným morem. Vaňka to nezajímalo, radši přemýšlel, jak by na Dorotku počkal u božích muk mezi rybníky, jak by tam jakoby náhodou zrovna plavil koně…

 Marná touha; když pán zavolá, musí Vaněk zapomenout na své sny a vylézt do deště a nepohody. Nejspíš už zase přetéká nějaký rybník! Před týdnem vypustili rybník, který má velmi přiléhavé jméno – Škaredý! Zakalená voda kypěla a málem už se valila přes korunu hráze, bylo slyšet zlověstný hukot a násep se jim pod nohama chvěl, jako by ho posedla zimnice. A co čert nechtěl, stavidlo se zaseklo a nešlo uvolnit, požerák se ucpal bahnem a naplaveným rákosem, nezbývalo, než vlézt s lopatami do té ledové vody… Brrr!

 Jestli už zase hrozí něco takového… Vaněk se překvapeně zastavil před špýcharem a zíral na nečekané dění na nádvoří sudoměřské tvrze. U dřevěné vstupní brány postávalo několik chlapů v železných přilbách a dehtových prošívanicích, s meči na popruhu, někteří s bodlinatými kyji „kropáči“ na rameni, a přidržovali na uzdách čtveřici neklidně pofrkávajících koní. Od pohledu vojáci; patrně čekali na své velitele, kteří na vyvýšeném zápraží zemanského domu rozprávěli s Vaňkovými pány, s oběma bratry, sudoměřskými  zemany Hankem a Mikulášem.

 Hanek si všiml Vaňka a pokynul mu, aby šel k nim. Přišoural se a uctivě smekl čapku: „K službám, pane.“

 „Vaňku,“ zeptal se druhý z bratrů Mikuláš, „rybník Škaredý už vytekl do dna?“

„Přesně tak, pane.“

„Nezbyla v něm tedy žádná voda?“

„Pár kaluží, pane.“

Mikuláš se ustaraně obrátil ke svým hostům. „Slyšeli jste. Bohužel.“

Jeden z těch příchozích, podsaditý šedovlasý a šedovousý stařec v beranici a dlouhém bělavém plášti, pod nímž se mu na rozhalené hrudi matně leskl železný pancíř, upřel na Vaňka své jediné oko. To druhé měl ukryté pod černou páskou.

„Ale bahno tam je,“ ujistil se.

„Bahna dost.“

Jednooký se spokojeně pousmál a obrátil se zpátky k panu Mikuláši ze Sudoměře. „Co se dá dělat, musíme vystačit s tím, co je nám dáno. Myslím, že lepší místo nenajdeme, není dost času, jsou před námi i za námi!“

 „Kdybyste chtěli, bratři,“ ozval se Hanek, „zanechat alespoň vaše ženy a děti v naší tvrzi, než se rozhodne…“

 „Děkujeme, příteli,“ promluvil další z těch příchozích, mladý a urostlý muž v přilbici s chráničem nosu a lící, „ale ženy by odmítly opustit své muže v nebezpečí. Když už mají zemřít, chtěly by odejít do nebeského království společně. A navíc, nezlob se, že to říkám tak otevřeně, ale tvoje tvrz už dávno nepamatuje nějaké obléhání, příkop je zanesený a obrané palisády ztrouchnivělé, kdyby sem vtrhli královští, neubráníte se jim a vzali by naše rodiny jako rukojmí.“

 „Chápu,“ povzdechl Mikuláš, „kéž vám Bůh dopřeje, abyste se uhájili!“

„Amen,“ zamumlal jednooký.

 „Vaňku,“ otočil se Hanek na čeledína, „zavedeš naše přátele na hráz mezi Škaredým a Markovcem, víš, na to místo, kde se rybníky skoro dotýkají.“

 „Ano, pane,“ uklonil se Vaněk a narazil si čapku zpátky na hlavu, stáhl si ji dokonce přes uši, protože venku před branou ošklivě profukovalo.

 „Vlez si za mne,“ vybídl ho jeden z ozbrojenců u brány, podal mu ruku a pomohl mu vyšvihnout se k němu na koňský hřbet.

 Vyrazili cvalem kolem chalup vesničky, spletených z proutí a omazaných hlínou, kolem rybářské bašty, kde se na kůlech sušily natažené sítě. A brzy Vaněk s úžasem spatřil, že těch „přátel“ je mnohem víc než čekal, určitě několik stovek!

Na rozbahněné cestě mezi rákosinami stála řada vozů s vysokými bočnicemi, přikrytých plachtami, a kolem nich se černal zástup lidí, muži nesli dlouhé štíty pavézy, za které se schová celý bojovník, na ramenou měli sudlice, sekery, kopí, řemdihy a zvláštní, železnými hroty opatřené cepy. Bahnem se po jejich boku odvážně brodily ženy, s vlasy, čely i ústy pečlivě ukrytými pod závity pevně utažených plátěných šátků, v jedné ruce malé děcko nebo řemdih, druhou rukou si vyhrnovaly urousané hnědé, šedé nebo černé sukně. Tvářily se ještě bojovněji než jejich muži. Také výrostci, pohrávající si neklidně s dlouhými praky, vypadali, jako by už vyhlíželi Goliáše, kterého by s chutí skolili kamenem mezi oči. Na krajním voze rozvlnil vítr cípy červené korouhve, na níž zlatě zářil obraz kalicha.

 Teprve teď Vaňkovi došlo, že tohle jsou ti obávaní kacíři, o nichž v neděli kázal farář v Čejeticích. Rád by se pokřižoval, jenže to nešlo, musel se oběma rukama držet za opasek jezdce, který pobídl koně a cválal podél zástupu, který se za nimi tázavě ohlížel.

 „Poslouchejte,“ zazněl jim za zády hlas jednookého, „sestry s dětmi půjdou napřed za naším průvodcem, potom pěší, vozy až nakonec. Břeněk vás tam sešikuje, já zatím počkám u vozů.“

 Vaněk se kradmo ohlédl přes rameno; ano, valí se za nimi ten zástup nemilosrdných žen. Od těch nemůže čekat laškovné úsměvy jako od své Dorky. Kdyby se jim znelíbil, roztrhaly by ho na kusy! Nechápal jediné; proč se chtějí usadit na hrázi mezi rybníky. Za chvíli přikvačí časný březnový večer a padne mlha, všechno bude odporně studené a mokré, Vaněk si nedovedl představit škaredší místo než u rybníka Škaredého…

 Konečně vyjeli na pahorek; na dvou stranách se leskly hladiny rybníků, na té třetí se místo vypuštěného rybníka táhla jen šedá, mokvavá mísa. Opět začalo drobně pršet.

 „Tady je ta hráz,“ ukázal Vaněk z pahorku dolů na úžící se šíji ve tvaru klínu.

„Vidím,“ přitakal ten mladý hejtman, kterého oslovili jeho druzi jako Břeňka. „Děkujeme ti. Můžeš jít. Nebo,“ pátravě se na něj podíval, „pokud bys chtěl zůstat a pomoci nám proti nepřátelům božího zákona, jsi vítán.“

 „Já… nevím… snad… raději bych…“ zajíkl se Vaněk.

„Ještě jsi nenašel odvahu? Jednou k tobě Bůh promluví, a pak pochopíš. Tak běž!“

Vaněk se smekl z koňského hřbetu a pelášil zpátky. Utíkal kolem zachmuřeně kráčejících bojovníků, kolem vozů smekajících se v blátě a tlačených hrozny ochotných pomocníků. Tam vzadu popojížděl na nízkém koníku ten jednooký, křičel a ukazoval palcátem, podle jeho pokynů ty vozy najížděly do divné řady napříč přes hráz, vozkové vypřahali koně a další chlapi nadzvedávali kola a přisouvali jeden vůz k druhému, aby se dotýkaly navzájem rohem, chřestily tam řetězy, plachty padaly dolů, sklápěly se prkenné postranice, ozbrojenci lezli na vozy a podávaly si podivné nástroje, jaké Vaněk v životě neviděl, nějaké široké trubky a jiné, dlouhé, jak píšťaly od varhan opatřené rukojetí. Bylo to tak zajímavé dění, že Vaněk zapomněl, že spěchá domů, zůstal stát s otevřenou hubou a jen se díval. Najednou sebou trhl: „Co tady civím!“ – napomenul sám sebe. „Tady se jistě brzy semele něco ošklivého, nejspíš nějaká bitva, a to by člověk snadno mohl přijít k úrazu!“

 Chvatně zamířil nejkratší cestou k domovu, vyběhl na pěšinu vinoucí se podél potoka mezi Markovcem a Potočným rybníkem.

 Najednou se zastavil a ztuhl úlekem; zpoza návrší se s velkým hřmotem vynořila kavalkáda jezdců zakutých v blýskavém železe, jezdců bez tváří, jimž obličeje zakrývaly plechové zobany a pouze za mřížkovanými štěrbinami jim blýskaly skryté oči. Na pláštích se jim rděly maltézské kříže. Řadili se do zástupu, na povel první řada sklopila kopí s korouhvičkami a druhá řada tasila meče.

 „Pane Bože!“ vyjekl Vaněk a tentokrát se pokřižoval. „Kam jsem se to dostal!“

Ohlédl se. Na vozech stáli střelci s kušemi a s těmi podivnými rourami, které zaklesli nějakými zvláštními háky pevně o postranice vozů, stáli tam jako strnulé sochy. Z prostoru za vozy zazníval sborový zbožný zpěv. Na krajním voze, nad nímž vlála korouhev s kalichem, stál rozkročen ten jednooký stařec, ve svěšené ruce svíral palcát, zřejmě připraven dát rozhodující povel…

 Vaněk se rychle vrátil pohledem k železným pánům. Pobídli koně a hnali se dolů na hráz. Pod jejich kopyty duněla země…

 „Bože, smiluj se!“ vykřikl Vaněk a vrhl se do rákosí, padl na břicho do mělké vody a bahna, snažil se tady nebýt a nevidět, přežít nějak tu hrůzu, která se v příštím okamžiku rozpoutá…