Horror aneb Četba na dobrou noc (televizní scénář)

Slovo úvodem…

Před mnoha lety se v televizi uváděl v pozdních nočních hodinách pořad „Četba na dobrou noc“, v němž nějaký herec předčítal povídky či úryvky z klasické literatury. Mělo to přispět ke kulturnímu povznesení diváků. No, nevím, podle mého mínění četba patří do rozhlasu a v televizi by se mělo něco dít. Před spaním si raději přečtu něco sám a podle vlastního výběru. Ale zřejmě jsou takoví diváci, kteří potřebují být dirigováni, kteří se v pasivním konzumování zbavili jakékoliv míry svobody a jenom reptají, že to, na co se „musí dívat“, se jim vůbec nelíbí. Cožpak je tak namáhavé stisknout knoflík vypínače?

 Dramaturg ostravské televize Aleš Jurda mě ujišťoval o tom, že v divácké duši musí existovat nějaká nepřekonatelná bariéra, ale že je dobré takovému divákovi alespoň ukázat, jak kniha vypadá. Já jsem však mínil, že taková televizní četba působí spíše jako veřejná služba, jakýsi protiklad telefonického buzení, že při ní jde především o to, aby divák spokojeně usínal ukolébán kultivovaným hlasem umělce, jako při nějakém magickém zaříkávání hypnotizéra.

 „A což,“ mínil dramaturg, „kdyby se divákovi nenadále začalo číst něco tak hrozného, že by z toho celou noc nespal?“

 Ano, v dobách upírů, krvelačných monster, oživlých mrtvol, zrádných mutantů, úplatných politiků, nezranitelných terminátorů, bohorovných mafiánů a zákeřných mimozemšťanů, kteří se v nepřeberném množství potulují nočními obrazovkami, je vlastně záhadou, proč se na dobrou noc čtou tak nevzrušivé věci.

Literární verze scénáře: (při natáčení došlo v některých scénách k mírným odchylkám)

Jsme v přeplněné garsonce starého mládence. Muž, kterého budeme nazývat Divák, spí s hlavou zvrácenou dozadu, je slyšet šumění běžící televize bez přijímaného signálu. Najednou se Divák vlastním chrápáním probudí a ulekne se toho ticha kolem. Na stolku před ním jsou zbytky nedojedené studené večeře – sýr, klobáska, načatá láhev červeného vína. Pokoj ozařuje jen stojací lampička a svítící obrazovka televizoru, která naprázdno zrní. Velký starožitný budík ukazuje za pět minut dvanáct. Divák v polospánku vsune do úst kousek sýra a reflexivně mačká přepínač kanálů.

 Tu náhle naskočí obraz. Na obrazovce je zátiší se stolkem, na němž hoří tříramenný svícen, a s tmavou drapérií v pozadí. Podivný holohlavý muž – Předčítač – čte sugestivním hlasem z rozevřené knihy. Zřejmě pokračuje v již dávno započatém příběhu:

 „… vysedl z taxíku na periférii, a když se koncová světla vozu ztratila v dálce, teprve na něho plnou vahou dolehla bezútěšná osamělost toho místa. Na vozovce, vlhké po nedávném dešti, se odrážely červené záblesky neonu. Uvolněný vývěsní štít, na němž oprýskané písmo zvalo k návštěvě motorestu, ponuře rachotil ve větru.“

 Divákovo otupělé sledování se mění v zaujetí. Vsunul do úst další kousek sýra, ale teď žvýká stále pomaleji.

A Předčítač pokračuje: „Lezavý chlad mu pronikl pod kabát; přitáhl si límec a v závětří rozbité telefonní budky se pokoušel přečíst adresu, chvatně zapsanou na útržku jídelního lístku: Pensylvánská 39…“

Předčítač vzhlédne od knihy a jakoby si skrze obrazovku prohlížel Divákův pokojík. „Je to tady?“

Divák se ulekne při tom přímém oslovení. Pak se uchechtne: „Jo, zrovna tady!“

Předčítač uspokojeně pokývne: „Pak jsem na správném místě.“

Divák znejistí. S jistým podezřením hledí na Předčítače. Sáhne po klobásce a s pohledem přibitým k obrazovce ji krájí na plátky.

Předčítač pokračuje v příběhu: „Vydal se pomalu podél zdi, polepené potrhanými zbytky plakátů, na niž vrhal blikající neon jeho obrovitý stín. Slyšel své kroky, zvučně se rozléhající prázdnou ulicí a narůstal v něm stále sílící, i když nepochopitelný pocit, že tu není sám, že v temných zákoutích číhá utajená, nepojmenovatelná hrozba…“

Divák se řízne do prstu a zařve: „Áááááááá´!“

Jeho pes, roztomilý jezevčík Katynka, odpočívající vedle v křesle, zvedne znepokojeně hlavu a zakňučí.

Předčítač: „Zachvěl se a bezděky se ohlédl. Ulice byla až k nejbližší křižovatce liduprázdná. Temná okna protějšího motorestu svědčila o tom, že už tu dávno nikdo nebydlí. Zastavil se. Zadržel dech a snažil se tlumit i zběsilé bušení vlastního srdce. Nezaskřípěl teď písek pod něčí nohou tam na druhé straně zdi? Nesledují ho snad za temnými skly zaprášených oken nějaké skryté oči? Odněkud z náměstí přinášel vítr vzdálený hlas zvonů, odbíjejících půlnoc…“

V tu chvíli se na stole rozdrnčí budík. Jeho ručičky se kryjí na dvanáctce. Divák se rychle vymrští, aby budík zamáčkl, ale místo toho se mu podaří srazit ho na zem. Divák se skloní nad budíkem. Zvedne ho a zatřese s ním. Chrastí to. Naslouchá, přikládá ucho k budíku. Je to marné, rozbil se, už netiká. Ručičky se definitivně zastavily na dvanáctce.

Tajemné ticho. I Předčítač mlčí a upřeně se dívá na diváka, jako by ho sledoval a byl zvědav, co teď udělá. Z dálky dolehne odbíjení kostelních zvonů a závan tajemné hudby.

Předčítač otočí stránku a pokračuje: „Zhluboka se nadechl a přistoupil ke dveřím motorestu. Zdálo se, že už několik let nebyly otvírány – a přesto: pozvání bylo zcela jednoznačné a adresa přesná! Rázně zaklepal. Zvuk se dutě rozlehl vnitřkem domu a zanikl ozvěnou někde v horních patrech. Ticho. Nikdo tu není. Vtom kdesi nablízku zavyl pes a z toho srdceryvného nářku, plného zlověstné předtuchy, mu naskočila husí kůže…“

Ozve se skutečné zavytí psa. Pak mlaskot, chlemtání a křupání drcených kostí.

Divák se rychle ohlédne a zjistí, že jeho Katynka vyskočila na stůl, pustila se do klobásky a vylizuje mu obsah talířků. Z podhledu ten mírumilovný jezevčík působí dojmem baskervilské obludy. Divák ho okřikne: „Kšc! No tak! Nech toho!“

Předčítač pohlédne z obrazovky, zamračí se na Diváka a řekne ostře: „Ne, teď už toho nenechám! Jestliže jsem došel až sem, půjdu ještě dál a nezastavím se před ničím!“

Divák ztuhne s pokleslou čelistí.

Předčítač sklopí oči ke knize a pokračuje v četbě – teprve teď se ukáže, že věta byla součástí příběhu: „- pomyslel si. Stiskl kliku a zatřásl dveřmi. Bylo zamčeno. Ale vzápětí se v nitru domu ozval jakýsi šramot. Něco se tam pohybovalo. Šouravé kroky sestupovaly se schodů, kroky podivné, nejisté, jako by kdosi tápal ve tmě. Bylo slyšet, jak těžké tělo naráží do zábradlí schodiště, pak zaskřípěla prkna podlahy těsně za dveřmi. Jste tu?!“

Divák zmaten pokládá rozbitý budík na talířek mezi kůrky chleba a slupky salámu. Chopí se sklenky s vínem. „No, jo,“ vydechne bezděky“ jsem tu…“

Předčitatel opět spokojeně pokývne: „To je dobře. Už se těším na skleničku ve vašem pokoji.“

Divák: „V mém… v mém…“ Dává skleničku stranou a s hrůzou pozoruje, že oči Předčitatele z obrazovky ji pozorně sledují. Předčitatel se zálibně pousměje, ale hned zase nasadí pochmurný výraz a čte: „Nikdo mu neodpověděl. Nějaká hmota však prudce dopadla na dveře, až panty zapraštěly, a pak se po nich bezvládně sesouvala dolů…“

Ozve se zařinčení rozbíjeného talíře. Divák sebou leknutím škubne. To pes, deroucí se na stůl s dobrotami, srazil jeden z talířků. Divák se vrhne ke stolu, aby odehnal psa, přitom klopýtne o kabel lampičky, ta se rozkýve a po pokoji se roztančí zlověstné stíny. Hledaje rovnováhu, máchne Divák rukou a porazí láhev s červeným vínem.

Předčítač: „Mezerou mezi dveřmi a prahem začala prosakovat jakási temná tekutina. Fascinován a neschopen jediné myšlenky hleděl na tu rozrůstající se kaluž u jeho nohou…“

 Rozlité víno vytváří na stole zlověstnou červenou kaluž a začíná odkapávat přes hranu stolu na podlahu. Zpomalený pád krvavých krůpějí. Opět závan zlověstné „hororové“ hudby. Divák to zděšeně pozoruje, pak se podívá na své dlaně a vidí, že jsou také potřísněné vínem, jako by byly zakrvácené…

Předčítač: „Polekaně couvl ode dveří. Měl by zavolat nějakou pomoc… Zoufale přelétl pohledem temná okna, pustou ulici, rozbitou telefonní budku… Nikdo tu není! Jenom já!“

Divák se horečně snaží vypnout nepříjemný pořad. Přepíná kanály – ale na všech se mu objevuje stejný Předčítač, jenž se stále pobavenějším a škodolibějším výrazem opakuje: „Jenom já!!! Divák marně mačká hlavní spínač. Pořad je nevypnutelný. Vleze pod stolek a horečně hmatá po kabelu, vytrhne ho ze zásuvky. Nastane nadějné ticho. Divák se natáhne na koberci a s úlevou zavře oči. Jenže vzápětí se znovu ozve neúprosný hlas Předčítače:

 „Rychle přeběhl ulici a prchal zpátky k městu. Měl pocit, že za sebou slyší chvatné kroky. Zastavil se. Kroky se zastavily též. Z boční ulice, ztrácející se v temnotách parku, se náhle...“

Divák zmateně prchá, leze po čtyřech, sráží předměty, v krajním zoufalství strhne pantofli a mrští s ní proti obrazovce. Obrazovka kupodivu zabliká a zhasne.

 Divák nemůže uvěřit svému vítězství. V krajním rozrušení si zapaluje cigaretu, ruce se mu třesou, láme zápalky, drbe jezevčíka, který mu vlezl na klín: „No tak… Katynko… neklep se… pán tě strašil, viď!“

Jezevčík zakňučí.

Najednou se ozve opodál až příliš povědomý hlas Předčítače: „Takto naříká pes, který svým instinktem vycítil blízkost smrti.“

Divák odhodí psa a prudce se vymrští. Nevěřícně zírá na tvář Předčítače, která se zrcadlí ve skle sekretáře. Skočí k němu a zamáčkne o ten obraz hořící cigaretu.

Vzápětí se však Předčítač objeví v zrcadle vedle dveří: „Komu patří to zvíře v liduprázdné čtvrti? Nebo je to jen toulavý pes? Není to nějaké varování?“

Divák ustrašeně couvá, neboť mu konečně došlo, že tajemný Předčítač je s ním v pokoji, že záhadným způsobem vystoupil z obrazovky, že je zkrátka nezničitelný a neumlčitelný.

Předčítač: „Zmaten couval od zrádné křižovatky.“

Divák se jen sykavě nadechne, když Předčítač vystoupí ze zrcadla a kráčí s rozevřenou knihou v ruce, volným a zlověstným krokem přes pokoj přímo k němu. Divák už dočista propadne panice, v hrůze se vrhne k proskleným vstupním dveřím a cloumá klikou ve snaze dostat se ven. Nejde to – je zamčeno!   

Hlas Předčítače: „Kam se vrtnout? Kde najít útočiště?“

Divák třesoucí se rukou vytahuje svazek klíčů, nemůže se samých chvatem strefit do zámku, pak opět klíče nepasují – ohlédne se přes rameno.

Je to jako scéna z úzkostného snu, Předčítač je už jen malý kousek od něj a pořád se blíží svým neúprosným krokem, přitom čte: Předčítač: „Teď už docela zřetelně zaslechl plíživé kroky na asfaltu silnice. Kdosi neznámý se vyčkávavě zastavil ve stínu a upřeně ho pozoruje. Mrazivý pocit mu přejel po zádech.“

Konečně správný klíč! Divák zabere – a klíč se v zámku zlomí!

Dramatická hudba, divoký štěkot psa. Divák se s výkřikem vrhne stranou, ustupuje zády podél zdi, padne na lůžko a přitáhne si deku až k bradě.

Předčítač pomalu sedne na okraj lůžka, nakloní se s knihou v ruce nad divákem a pokračuje jako maminka, čtoucí dítěti pohádku před spaním: „Oběhl roh budovy směrem k opuštěným garážím. Žárovka, která měla ozařovat tento prostor, byla už dávno rozbita. V úlevné tmě se opřel zády o vlhkou zeď a zhluboka oddychoval. Měl pocit štvaného zvířete, které na okamžik uniklo zlověstnému oku šelmy.“

Divák rychle zaleze pod deku, vidíme, jak se pod pokrývkou souká pryč, což lze poznat podle postupující boule. Na protilehlém konci postele Divák opatrně vyhlédne. Je ticho. Ve tváři se mu objeví výraz naděje – že by děsivý přízrak Předčítače zmizel?

Ale vzápětí se opět ozve hlas: „Ony plíživé kroky teď zaskřípěly těsně za rohem budovy. Na asfaltu silnice, ozářeném krvavým svitem neonu, zvolna narůstal dlouhý, pitvorně protáhlý stín…“

Divák se pokusí znovu schovat, ale Předčítač chytne deku do spáru, jediným škubnutím ji z něj strhne a odhodí ji stranou.

Předčitač (výhrůžně): „Neopovažoval se ani pohnout. Zákeřné zlo stálo těsně za rohem. Půjde dál a mine ho? Nebo ví o jeho skrýši a úmyslně prodlužuje ten mučivý okamžik strašlivé úzkosti?“

Předčitač se během těchto slov sugestivně naklání nad Divákem, který se od něj odtahuje směrem ke zdi.

Předčítač: „Cosi neznámého za zdí netrpělivě přešláplo. Zhluboka dýchal, zalit smrtelným potem. Uslyšel, jak TO vykročilo k němu. Teď už nebyl schopen myslet na nic jiného, než na těch pár metrů, dělících ho od osudného okamžiku…“

Divák, který už nemá kam couvnout, v poslední zoufalé sebeobraně vyškubne Předčítači z rukou knihu.

Předčítač strne překvapením.

Také Divák je překvapen, čeho se to odvážil. Tiskne ukořistěnou knihu k tělu. Předčítač pomalu napřahuje ruku, aby mu ji vzal. A tu se Divák začne bránit, začne zmateně vyprávět svoji vlastní, uspokojivou verzi příběhu.

Divák: „… ale najednou vidí, že není čeho se bát… že je to jen takový příjemný pán…“

Divák s knihou stále přitištěnou k srdci slézá z postele, couvá před předčítačem a snaží se ho i nadále pacifikovat mírumilovnými výroky: „… že mu přišel nabídnout nocleh, aby mu před tím zrušeným motorestem nebyla zima… že je to takový hodný správce…  že pod drsnou slupkou skrývá srdce ze zlata…“

Rozzuřený Předčítač vycení zuby – ukáže se, že má upíří špičáky. Vztahuje ruce, aby neposlušného Diváka uškrtil.

 Divák horečně ukazuje své zuby, poklepává na ně prstem: „Nikdo nemáme chrup dokonalý, rovnoměrný, ani já… tady to všechno… paraden…dentóza, všecko to vyhodit… Ale úsměv neznámého byl přesto srdečný…“

Spáry Předčítače se zlověstně blíží k Divákovu hrdlu –

Divák: „… napřahoval ruce k přátelskému obětí!“

Divák se při svém ústupu dostal až před televizi, přitiskne hlavu k obrazovce – a najednou zjišťuje, že se ocitl v onom studiovém zákoutí, kde má probíhat televizní četba na dobrou noc. Po ploše obrazovky bezmocně sklouznou ruce Předčítače, které se ho chystaly sevřít. Předčítač nedůvěřivě odstupuje od obrazovky, zatímco Divák nabývá sebejistoty. Chvatně hledá v knihách, rozházených na stolku, až najde tu pravou, na jejíchž deskách je zřetelný velký nápis: BOŽENA NĚMCOVÁ: POHÁDKY

Divák významně poklepe na tuto knihu, otevře ji a s velkým zalíbením začne číst: „Bylo, nebylo, před dávnými časy pásal Janek, syn chudé pradleny, ovce a celé dny lehával u potůčku, který se co stříbrná nitka květnými lučinami vinul.“

Ozve se sladká, večerníčková hudba, znechucený Předčítač usedne do křesla a začíná usínat, upíří špičáky mu zlověstně trčí z pootevřených úst.

Divák se pohledem přesvědčí, jak jeho četba působí, a potěšeně se usměje. Vrátí se pohledem ke knize, ale zřejmě ztratil řádku, zatěká očima po stránce, začne číst: „Skřítek se objevil, podrazil chlapci žebřík, Janek spadl a zabil se…“

Divák ztuhne úlekem, také sladká hudba rázem přestane. Zneklidněný divák chvatně listuje knihou a hledá něco pozitivnějšího, čte na různých stránkách: „Koho psi docela neroztrhali, toho Vítek mečem dorazil… milého Jiříka bratří na kusy rozsekali… vypíchli mu obě… uřízli mu obě…“

Předčítač-upír rázem ožil, dívá se na Diváka, trpícího na televizní obrazovce, a spokojeně se pochechtává.

 Divák čte stále zoufaleji: „Čarodějnice se v horkém mléce uvařila… pfuj tajfl!… Půlnoc odbila, a tu černá princezna začala po hrobce lítat, víka z rakví odhazovat a zpráchnivělé umrlce trhat, až to praštělo! Můj ty Bože- (podívá se zpátky na titul knihy) – na Němcová!!!!“

Poslední Divákovo slovo se změní v táhlý řev hrůzy, jeho vytřeštěná tvář „zamrzne do „mrtvolky“, přes ni běží závěrečné titulky.

Scénář: Otomar Dvořák a Jiří Wimmer

Režie: Petr Novotný

Dramaturgie: Aleš Jurda

Hráli: Divák: Jiří Wimmer; Předčítač: Otomar Dvořák; a jezevčík Katynka.

Česká televize, studio Ostrava v roce 1993

KONEC

(Poznámka: úryvky z pohádek Boženy Němcové jsou autentické!)

 A TADY SI MŮŽETE KONEČNĚ CELÝ FILM PUSTIT!