Moje recenze a dojmy z tvorby kolegů

 

FILMY A TELEVIZE:

TV DOKUMENT BOŽENA NĚMCOVÁ

Právě skončil na ČT2 zajímavý a dobře udělaný dokument o pátrání po záhadném původu spisovatelky Boženy Němcové. Zcela unikátně se štábu podařilo ve spolupráci s genetickou laboratoří kriminalistického ústavu provést výzkum, do kterého se u nás zatím nikdo nepustil. Porovnáním genetických vzorků z rodu Zaháňských (otvírání schránky se srdcem Kateřiny Vilemíny v Zaháni bylo napínavé jak detektivka) se vzorky z uložených Boženiných vlasů vyšlo najevo, že z více než 90% tady neexistuje žádné příbuzenství. Byla tedy vyřešena jedna otázka; Barbora Panklová nebyla potomkem žádné ze sester Zaháňských, ani nejvíce podezřívané Dorothey. Záhada tím ovšem není ukončena, neboť nestandartní péče paní kněžny o Barunku a dodatečně legalizované otcovství kočího Pankla, který sehrál roli podobnou sv. Josefu, jakož i nejistota ohledně přesného roku narození, zůstávají nadále podnětem k různým odvážným hypotézám. Nemění to samozřejmě nic na kvalitě Boženina díla a jejího významu pro vznik národní identity, ale pátrání je prostě vzrušující samo o sobě.

 

FILM:

Petr Jákl

JAN ŽIŽKA

 

Tak jsem konečně viděl Jáklova Žižku. Docela se mi to líbilo, je to působivě natočená romanticko-dobrodružná, dost drsná a krvavá pohádka (tedy pohádka bez nadpřirozených bytostí, samozřejmě  Když zapomenete na české dějiny a koukáte na to jako na příběh o králi Artušovi nebo Robinu Hoodovi, a dokážete se vžít do představy, že nějaký Žižka je prostě postavou z bájného příběhu, o které jste nikdy předtím neslyšeli, tak si to užijete. Diskuze o věrohodnosti kostýmů je v tomto případě zcela bezpředmětná, to je jako byste se hádali, jestli má princ Bajaja dobově odpovídající brnění, když bojuje s drakem Zrovna tak jako všechny ty krásně nasnímané české hrady musíte brát jako kulisu z loutkového divadélka, protože nejen, že tehdy ty hrady vypadaly jinak, ale ještě víc mě překvapuje, že jsou napůl zbořené a neomítnuté, aniž by bylo vysvětleno, že zrovna prodělaly požár nebo válečné dobývání Tohle je ovšem častý nešvar i v mnohem ambiciosnějších a historicky věrnějších filmech. Nejvíc se jim povedl Karlův most a silueta Pražského hradu s rozestavěným svatým Vítem, to vypadá dost věrně. Herci hrají dobře, a příběh, ačkoliv se tvrdí, že má chabý scénář, funguje. Nejde o nic víc, než že Žižka pochopí Kateřinu a Kateřina pochopí Žižku. Love story na pozadí všeobecného násilí. Semínka života, která pokládá hrdina k mrtvým, je hezká symbolika. Nejvíc mě snad dráždí, proč ti námezdní žoldáci a povstalci zpívají "Kdož jsú Boží bojovníci" - a to nejen proto, že píseň tehdy ještě neexistovala, ale také k božím bojovníkům mají ještě hodně daleko. Asi, že je to taková patetická a pochodová píseň... Tak to je asi tak všechno, co k tomu můžu říct. Je to dobrý film pro milovníky westernů. Varuji před ním milovníky historie!

 

Clamor-film

SLOVAN - SYN (první část)

Píše se rok 659 našeho letopočtu, sjednotitel slovanských kmenů Sámo je mrtev. Během rozpoutaného masakru v boji o následnictví prchá šestičlenná družina Slovanů ze své domoviny do neznámé oblasti starého Bavorska. V této zemi hledají před zraky bohů jak nové místo k životu, tak i sami sebe. ​ Historická minisérie Slovan je filmový projekt skupiny Clamor FILM, jehož realizace započala v srpnu roku 2019. Za pomoci sponzorů a finanční podpory dárců z platformy Startovač se nám podařila vybrat částka na natočení prvního dílu. Scénář této série byl jazykovědci zrekonstruován do praslovanštiny a starobavorštiny z poloviny 7. století. ​

Vynikající, přesvědčivé navození dobové atmosféry, lyrický cit pro přírodu a psychologii postav. Velmi mystický příběh. Žádná akční rubačka, jak bývá zvykem, ale pomalé pronikání do hlubin duše. V něčem mi to připomíná Vláčila, zejména jeho Markétu Lazarovou. Jsem zvědav, jak se bude příběh rozvíjet, zatím to je jenom "náladotvorná" expozice. Ale už teď smekám. Na amatérský film špičkové dílo, ale dokonce i profíci by se mohli učit. Skvělá kamera, přesvědčivé herecké výkony, jedinečné použití staré slovanštiny a bavorštiny, které tomu dodává naprostou autentičnost. Pouze ke střihu bych měl pár drobných připomínek, ale opravdu jen drobných. A nesmím zapomenout na skvělou hudbu! Je to film pro náročného, přemýšlivého diváka.

Slovan: první část Syn - amatérský film - YouTube

 

Václav Marhoul

NABARVENÉ PTÁČE

Moje úvaha o filmu režiséra Marhoula, který vzbudil velké polemiky a vzrušení. Bývá označován jako jedinečné, a současně velmi odporné umělecké dílo. Jsou v něm trápeny děti i zvířata... Kupodivu, na mne ten film zapůsobil docela jinak. Tohle jsem o něm napsal v diskuzi na Facebooku:

Ten film by se dal nazvat podtitulem "putování nevinné duše peklem". Tradiční schéma iniciační cesty, ovšem doslova naruby… Z chlapce se vlivem okolí stává zvířátko, stejně dravé a necitelné, které přijme za své heslo "oko za oko a zub za zub" - ale přesto v něm navzdory všemu přežívá určitý vnitřní smysl pro spravedlnost. Je to svět krajního egoismu – urvat pro sebe všechny slasti a požitky a s nikým se o ně nedělit. Zdá se, že duše toho chlapce, toho nabarveného ptáčete v hejnu nesnášejícím odlišnost, je už odepsaná. Proto jako nejistá, ale úlevná naděje, působí na konci, když chlapec napíše své jméno na zamžené okno autobusu. To je katarze, očištění… Trochu mě zpočátku vadila divná logika příběhu, až neskutečné vrstvení všech forem zla, ale pak jsem pochopil, že jde o podobenství, ne autentický příběh ze života. I když podobné věci se za války na pomezí Polska a Ukrajiny běžně děly. Vesničané tam žili chudě a primitivně jak v 19. století, ve světě pověr, alkoholismu a nespoutaných vášní. K smrti nenáviděli Židy, Rusy a Němce (přesně v tomhle pořadí). Když si třeba přečtete od Šolochova povídky Azurová step, tak tam jsou mnohé podobné situace, včetně krutostí těch kozáckých partyzánů. A kladných postav jsem tam napočetl víc; soucit s chlapcem, i když někdy dost svérázný, tam kromě německého vojáka a starého kněze má i ta vesnická čarodějnice nebo nešťastný ptáčník.

 

Wojciech Smarzowski

VOLYŇ

Není to tak dávno, co se někteří diváci pohoršovali nad morbidností Marhoulova filmu „Nabarvené ptáče“. Do stejné doby a stejného prostředí na pomezí Polska a Ukrajiny během druhé světové války nás zavádí i proslulý polský režisér Wojciech Smarzowski – a možno říct, že Marhoulovo „Nabarvené ptáče“ je proti jeho filmu „Volyň“ jen slabý čajíček. Ostatně šedesátiletý režisér Smarzowski je proslulý provokatér, který nemilosrdně a brutálně odhaluje temné stránky polského charakteru: alkoholismus, agresivitu, sexuální násilí, pokrytectví, úplatkářství a falešné hrdinství. Nezastaví se ani před sžíravou kritikou katolické církve (např. ve filmu Klér).

 

 Velké vzrušení nedávno opět vyvolal jeho sedm let starý film „Volyň“ (2016). Ještě před vypuknutím ukrajinské války v něm režisér ukázal kořeny násilí, vězící v primitivním, živelném nacionalismu. V Kyjevě se nelíbí, že film velmi tvrdě útočí proti ukrajinskému vlastenectví a že se stává „ideologickou zbraní“ v rukou nepřátel Ukrajiny. On však nešetří žádnou ze zúčastněných stran; Rusové, Němci, Ukrajinci i Poláci jsou tady stejné bestie, jakmile se zvířecí pudy utrhnou ze řetězu! A přitom mnozí z nich by vlastně mohli být za jiných okolností docela hodní lidé. Nejhorší v tomto období počátků druhé světové války bylo ve Volyni vzájemné vyřizování účtů, které šlo mimo okupační armády, nebo občas v součinnosti s nimi. Německá nadvláda, až na nemilosrdné střílení každého dopadeného žida, se vlastně jeví jako humánnější než předchozí krátké období bolševické nadvlády ruské, spojené s vymýváním mozků dětí v povinné škole, deportacemi Poláků na Sibiř a vymáhání dodávek potravin od zbídačených sedláků. Názornou ukázkou ruské spravedlnosti je přiopilý příslušník KGB, který přijede gazem ke statku, zavolá ven majitele, obviní ho, že se pokoušel uplatit stráž na nádraží vodkou, aby propustili z transportu jednu z žen, střelí ho z revolveru do hlavy, mrtvolu nechá ležet, nastoupí do auta a spokojeně odjede. Spravedlnosti bylo učiněno zadost.

 A vzápětí sem vtrhnou fanatičtí ukrajinští benderovci. Jejich extatické přísahy kolem ohňů působí člověku husí kůži. Jsou něco jako živelná katastrofa; nelze s nimi vyjednávat, pokus polské povstalecké armády o uzavření příměří skončí katastrofálně a polského vyjednávače ve vojenské uniformě banderovci se smíchem roztrhají mezi koňmi. Nad krvelačností banderovců se v údivu pozastavovali i ostřílení esesáci. Možná proto může pro někoho film vyznívat v silně protiukrajinském duchu. Jenže největší zvěrstva nakonec spáchají polští sedláci, kteří se mstí banderovcům a vůbec všem Ukrajincům. Mají důvod? Mají; ovšem odplata v podobě stínání žen sekerou, zapalování dětí a kuchání mužů kosami (navíc rodině, kde manželka ukrajinského hospodáře, jejíž uťatou hlavu vítězně nosí za vlasy opilý Polák, byla Polka!)

 Z diváckého hlediska, se tomu dlouhému eposu (před dvě hodiny) dá vytknout určitá nepřehlednost, občas jako diváci musíme přemýšlet, kdo je vlastně tohle, v jakém vztahu je k ostatním postavám, kam se děj právě přenesl. Jinak co se týče kamery, střihu, výpravnosti, hereckých výkonů a režie jde o špičkové dílo. Najdeme tu i poetické chvilky, nostalgické záběry krajin a zapadlých osad, v nichž jako by se zastavil čas.

 Je to krutý film, aby se tak řeklo, jen pro silné žaludky, i když začíná docela nevinně folklórními zvyky, tanci a zpěvy při slavné svatbě dcery polského sedláka. Ta mladší s dcer, která je hlavní hrdinkou příběhu, je usmýkána osudem a bloudí s dítětem v náručí labyrintem světa, kde lze jen prchat z místa na místo a v krajním zoufalství nacházet dočasné úkryty, putovat od jedné hrůzy k ještě větší hrůze…

Snad mladý muž, jenž ji odváží na voze se slámou přes hraniční řeku pryč z Volyně, je příslibem katarze a lepších časů.

 Je to film pro silné nervy, ale současně velmi varovné memento; stačí, když padne centrální moc, padne vymahatelnost práva a spravedlnosti, a mezi lidmi, odkázanými jen sami na sebe, se rozpoutá peklo!

 

 

   

 

 

KNIHY:

Markéta Harasimová

SLOVO PROTI SLOVU

 

Právě jsem dočetl knihu Markéty Harasimové SLOVO PROTI SLOVU. Jako podtitul by mohla mít: příběh o znásilnění. A hlavně o tom, jak marná a ponižující je snaha postižené dobrat se spravedlnosti, smýt ze sebe podezření, že si za vše může sama. Je to hodně drsná realita, která odhaluje až na dřeň psychiku lidských vztahů. Zejména první polovina příběhu vtáhne člověka do hlubin deprese, beznaděje a ponížení, až z toho mrazí. Myslím, že to se autorce hodně povedlo. Čtenář hrdince drží palce a spolu s ní prožívá tu zoufalou bezmoc. A je úplně jedno, jestli to čte žena nebo muž, stačí, když je čtenář citově vnímavý. Řekl bych, že je to jeden z vrcholů její tvorby, i když to není moc "zábavné", ba ani vzrušujícím způsobem "erotické", takže někteří čtenáři možná raději sáhnou po jiných knihách Markéty Harasimové, těch romantičtějších a plných dusné erotiky, které stály na počátku její tvorby. Ale pro mne je v tom pochopení, nadhled a patrně i osobní zkušenost s podobnými situacemi. V poslední třetině knihy se příběh mění v akční thriller, v intrikánské drama, které už se svým schématem blíží k některým televizním seriálům a podobným dílkům. Tam chvilkami hrdinka pro mne ztrácí věrohodnost, i když se její konání autorka snaží průběžně psychologicky zdůvodňovat. Dost velké rozpaky u mne vyvolala scéna v kanceláři šéfa policie Slávka. Nezdá se mi, že by to zkušený policista tak snadno vzdal jen pod vlivem jejího sugestivního osobního nátlaku, zvlášť když ona nemá v ruce soudně hodnověrný důkaz. Tam to chtělo promyslet ještě nějak jinak. Každopádně je to velmi vydařený román!

 

Martin Kuška

LIDÉ LESNÍCH STÍNŮ

 

Příběh, který před námi autor rozehrává v romantické kulise hlubokých křivoklátských lesů, by se dal zařadit mezi historické romány, neboť se odehrává v druhé polovině 19. století (konkrétně v letech 1867–1869). Velmi plasticky a s mnoha dnes již málo známými detaily zachycuje každodenní život uhlířů, jejich těžké, fyzicky vyčerpávající a často i nebezpečné řemeslo, zajišťující výrobu dřevěného uhlí pro hutní pece.

Při četbě doslova cítíte pach kouře, dehtu a smolného dřeva, máte pocit, že i vám se do kůže zadřel popel a hlína, v duchu vidíte lesní stráně, nořící se do mlžných závojů z dýmajících milířů.
Nahlédneme však i do života hajných a jejich úhlavních nepřátel pytláků. Zdejší muži občas sahali po dobře schované pušce a plížili se lesem, aby ve chvílích nejvyšší nouze nakrmili hladovějící rodinu; jiní si však z pytláctví udělali výnosné řemeslo a prodávali tajně zvěřinu hostinským v okolí.
Hlavním hrdinou je mladík Antonín Kos, syn z uhlířské rodiny, jenž se po smrti matky vrací ze studií na reálce v Rakovníku, aby pomohl otci, jenž si postavil chalupu v nově založené lesní osadě Karlově Vsi.
Chtějí spolu začít nový život. Ale brzy se vše nečekaně zkomplikuje…
Dobře zvolený hrdina dává autorovi možnost (a čtenáři výhodu) dívat se jeho očima – a tak spolu s Antonínem poznáváme postupně zdejší svérázný svět a rázovité postavy. Antonín však není jenom nějakou spojnicí jednotlivých epizod; jeho osud, spějící k dramatickému vyvrcholení, je předznamenán již v první kapitole, popisující setkání uhlířů se skupinou pytláků. Vůdce pytláků, přezdívaný Černý Rys, se střetne pohledem s mladým Antonínem – a jako by přeskočila zlověstná jiskra. Cesty těchto mužů se budou od té chvíle neustále protínat; zprvu zdánlivě nahodile, ale postupem času s čím dál větší neúprosností.
Román plyne zvolna, s mnoha drobnými odbočkami, chvílemi jako by zavládla pohoda, ale nenechme se zmást, poklidná hladina času je ve chvílích, kdy to nejméně čekáme, náhle zčeřena prudkým, v několika případech doslova šokujícím úderem! Tok vyprávění nečekaně zrychlí a mění se takřka v napínavý thriller. Najdeme zde i prvky detektivky, když sledujeme pátrání křivoklátské četnické stanice po pytlákovi Černém Rysovi, obviněném z vraždy. Dramatické přestřelky s pytláky, honičky a plížení v lesích, nebo závěrečný souboj mezi vrahem a mstitelem připomínají scény z dobrých westernů.
Autor se snaží pochopit pohnutky svých hrdinů, nikoho předem neodsuzuje, ani nevyzdvihuje, odhaluje nám jejich myšlení, váhání, obtížné rozhodování; postavy jsou psychologicky věrohodné, spoluprožíváme s nimi každý okamžik a držíme jim palce. Jako motto prolíná příběhem touha vymanit se z pasti osudu, začít nový život… Jenže ta touha je stále znovu zmarňována. Ani závěrečné osvobozující Antonínovo gesto není jednoznačné… Můžeme si jen domýšlet, jak ho to ovlivnilo na zbytek života. Musel se zdát všeho – i lásky k prosté venkovské dívce Aničce, neboť tato láska nemůže být naplněna, ačkoliv oba vědí, jak hluboce jejich duše spolu souzní. Setkali se však příliš pozdě, Annin život se již předtím propojil s životem pytláka Černého Rysa.
Vyzdvihnout musím zejména fakt, že se autor drží drsné reality, dokonce syrovosti, a nesklouzne do sentimentality kdysi oblíbených „pytláckých povídek“, které ještě počátkem minulého století plnily rolnické kalendáře. Samozřejmě, že Kuška se jako autor nepokouší o nějaké „moderní“ literární výboje, je v dobrém slova smyslu tradicionalista, drží se klasické formy realistického románu. Nejvíc jsem si při jeho četbě vzpomínal na Klostermannovy příběhy z šumavské divočiny. Dobrá je forma krátkých kapitol, které i svými názvy navozují čtenářské očekávání a doslova nutí hltat další stránky. Pedantický kritik najde samozřejmě v románě drobné chybičky ve stavbě věty, nebo v dobových reáliích, ale opravdu jen drobné. Zejména by se autor měl zamyslet nad tím, jak se tehdy lidé zdravili. Pozdrav „ahoj“ je naprostý anachronismus, nahradil bych ho třeba familiárním „těbůh“.

Každopádně je úctyhodné, kolik musel autor nastudovat informací o postupech při vypalování milířů, o systému práce v lesích, o způsobech lovu a druzích pytláckých zbraní, o výbavě četníků a postupech při vyšetřování zločinů, ale také o dobovém oblečení, zvycích, slavnostech a historickém místopisu.
Dalším kladem je autorovo poetické vnímání přírody, působivé zachycení jejích proměn v průběhu dne i roku pomocí drobných, přesně odpozorovaných detailů. Zúročil ve vyprávění své zkušenosti nadšeného poutníka křivoklátskými lesy, o nichž psal i ve své předchozí knize „Křivoklátsko – cesta do duše krajiny“, která měla formu cestopisného deníku s mnoha náladotvornými fotografiemi. V tomto románě je však příroda doslova „další vystupující postavou“, spoluhráčem či protihráčem jeho hrdinů.
Pro místní obyvatele a milovníky popisovaných regionů má román ještě jednu přednost; zachycuje tehdejší podobu známých míst od Křivoklátu přes Branov, Týřov, Úpoř, Broumy, Kublov, Karlovu Ves, Nový Jáchymov a mnohá další místa, plasticky popisuje zdejší vrchy, rokle, potoky, studánky, jezírka a buližníkové skalky. Na velké finále nás vezme dokonce do protilehlých Brd, k Jedové hoře a dnes již
zaniklé vsi Hrachovišti. Některá z popisovaných míst se od těch dob nijak nezměnila, jiná jsou již k nepoznání. K přibližné orientaci poslouží čtenáři i mapka na konci knihy. Můžeme se tedy vydat po stopách literárních hrdinů, posedět na místě, kde pálili milíře, kde číhali na stádo laní, nebo kde stanuli s puškami proti sobě v konfliktu na život či na smrt.
Baladického ducha příběhu posilují ilustrační kresby Radima Seydla, včetně zdařilé obálky.
Příjemným překvapením je pro mne zejména fakt, že jde o autorovu románovou prvotinu. První pokus „poprat se“ s velkým románem (dokonce na 450 stranách!) dopadl pro Martina Kušku více než zdařile. Jsem zvědav, čím nás tento talentovaný autor překvapí příště.

 

Petr K. Procházka

STARÁ ŠKOLA

 

Dočetl jsem román od Petra K. Procházky STARÁ ŠKOLA. Zaujalo mě totiž téma, které si autor zvolil; tajemství K. J. Erbena a jeho ebenové krabičky se třemi víky a třemi zámky. Děj odehrávající se v letech 1966 až 1969, prolíná s epizodami ze života básníka K. J. Erbena, k nimž došlo o sto let dříve. Pouze jednou za sto let lze totiž získat tři magické klíče a otevřít největší poklad, střežený přímo blanickými rytíři. Žánrově bych to přirovnal k městské fantasy; něco z Foglara (vzpomněl jsem na záhadu hlavolamu) nebo atmosféry městských válek Pavla Renčína, něco záhadologie a zlomků skutečného Erbenova životopisu. Útlak rakouských a komunistických mocipánů je v mnohém podobný. Závěr přerůstá v jakési podobenství o nutnosti naděje, neboť blaničtí rytíři se neskrývají v nějaké jeskyni, ale spí v každém z nás, a jejich těly jsou hory a skály... Nadchla mě podoba pokladu, ukrytého uvnitř hory Blaníku, za to bych dal autorovi jedničku z hvězdičkou. Na jeho místě bych trochu zjednodušil epizodu z Erbenova života, faktografii bych více nahradil básníkovým mystickým vnitřním světem a oprášil ji od dobových archaismů. Dobrodružná klukovská část z Prahy šedesátých let působí proti tomu mnohem živěji. Některé motivy a postavy zůstávají nedotažené, prostě zmizí z příběhu. Trochu jsem na rozpacích, jakým čtenářům je kniha vlastně určena. Spíše jde o literaturu pro starší, dejme tomu desetileté děti, občas se však objeví prvky, kterým děti nemohou rozumět. Ovšem do světa viděného dětským pohledem se jistě s chutí ponoří i leckterý dospělý. Já jsem si početl – a paradoxně jsem byl spíše zaujat tou dětskou foglarovskou záhadou než Erbenem, ačkoliv právě Erben je "můj obor" a kvůli němu jsem to začal číst.

 

Zuzana Koubková

KONIÁŠŮV KLÍČ


„Českých knížek hubitelé lítí, plesnivina, moly, jezoviti,“ zaveršoval si kdysi Karel Havlíček Borovský a vyjádřil tím lapidárně vztah Čechů k Tovaryšstvu Ježíšovu. Jezuiti jsou u nás díky masivní obrozenecké, národovecké a posléze komunistické propagandě považování za ztělesnění veškerého zla. Lidová fantazie je obdařila sadistickými choutkami a tajnými mučírnami, zjevují se jako „černí havrani“, aby připravili zbožného sedláčka o poslední Kralickou bibli a s jásotem ji vrhli do plamenů…
Dnes už víme, že to bylo trochu jinak, že jezuiti nebyli proti české kultuře, naopak ji velice pozvedli, měli velký vliv na šíření české vědy, literatury a vzdělanosti. Plnili však trochu nevděčný úkol; dostali pověření likvidovat „disidentskou“, z ciziny pašovanou literaturu. Nikoliv tedy české knihy, ale knihy útočící proti vládnoucímu režimu a katolické církvi. Některé z těch knih „zachraňovali“ vytržením titulního listu, protože závadný nebyl obsah knihy, ale její vydavatel (např. u Bible kralické) nebo autor (např. u Komenského pedagogických spisů), jindy jen začernili ideově pochybný odstavec. Nejproslulejším a nejhorlivějším z těchto cenzorů, misionářů a úspěšných kazatelů byl páter Matěj Antonín Koniáš. I kolegové z jezuitské koleje ho brali s odstupem, jako příliš extrémního. Byl to člověk s bohémskými sklony a hereckým talentem, jímž při svých kázáních doslova fascinoval vykulené sedláky a měšťany, asketa, možná psychopat, navíc prolezlý všemi možnými chorobami a trpící těžkými alergiemi…
Napadlo by vás udělat tohoto antihrdinu hlavní sympatickou postavou literárního díla? Zkušená autorka Zuzana Koubková se toho odvážila. Po čtenářsky vděčné sérii středověkých detektivek s hlavním hrdinou bývalým templářem Zdíkem, si nečekaně odskočila do doby baroka. Prý ji inspirovalo přečtení Jiráskova románu Temno, kde ji zaujala právě postava Koniáše.
Vyšla z předpokladu, že jezuitští misionáři byli v Čechách také v roli jakýchsi „detektivů“, kteří neúnavně pátrali po skrýších zakázaných knih. Měli k tomu vypracovanou celou metodiku, jak podobné skrýše odhalovat, jak psychicky působit na provinilce, aby se přiznali, jak si všímat i nepatrných změn a náznaků. Dalo se předpokládat, že během pátrání po kacířských knihách narazili také na věci, které s tím přímo nesouvisí, tedy na stopy různých kriminálních činů.
Výsledkem je cyklus volně navazujících povídek, jejichž ústřední postavou je páter Koniáš, syn známého klementinského tiskaře, tedy z řemeslnické městské rodiny. Zdatně mu sekundují dva jeho věrní druzi; šlechtický synek Josef Mateřovský z Mateřova, jenž ani jako člen řádu nezapře určité aristokratické manýry, a naproti tomu hromotlucký Jakub Firmus, původem ze selského statku. Tahle na pohled nesourodá trojice se však skvěle navzájem doplňuje.
Některé příběhy vyprávějí Mateřovský nebo Firmus; v těch můžeme vidět pohled na Koniáše „zvenčí“, jak se jevil svým druhům. Většina povídek je však podána z pohledu pátera Koniáše; jsou tedy psány v první osobě, jako jeho vyprávění. A tady zaujme čtenáře Koniášova sebeironie, jeho smysl pro kousavý, někdy doslova černý humor. Díky tomu se Zuzaně Koubkové podařilo vytvořit z postavy na první pohled odpudivé (vyzáblého, bledého chlapíka s rozcuchanými, nečesanými vlasy a věčně slzícíma očima, který občas omdlí) skutečného sympaťáka, jemuž držíme palce a na jehož vtipné glosy se už předem těšíme.
Některé z těch příhod jsou inspirované skutečnými událostmi, také jejich dějiště jsou autentická, odpovídá i časové zařazení a celkový obraz života v barokní době, potkáme tu mnohé historické postavy, například proslulého hraběte Šporka, ovšem většinu zápletek a situací autorka vytěžila ze své bohaté fantazie. Využila i místních pověstí (například o pokladu pod hradem Okoří). Dokonce přivedla do děje literární postavu od jiného autora, od klasika české fantastiky Miroslava Žambocha, a nechala do barokní Prahy v jedné z povídek vstoupit fiktivního Koniášova bratrance Salvátora, jenž se živí jako profesionální námezdní zabiják. Musím uznat, že povídka „Pátek Koniáš a muž na stezce“, ve které je sveden boj s nebezpečným mágem, je psána téměř v Žambochově stylu.
Povídky tedy mají, jak už jsem naznačil, široký námětový rozptyl, od zábavných „romancí“ až po krvavá účtování. Autorka se nevyhýbá ani sexuálním vztahům mužů, kteří slíbili dodržovat celibát, ale někdy je pokušení silnější než jejich vůle… Netuším, jak to bylo doopravdy s galantními dobrodružstvími jezuitů, ale pokud se něco provalilo, dopadly na ně nepříjemné tresty. Autorka se odvážila přisoudit Koniášovi intimní vztah k energické vdově Rozině Hrnečkové, se kterou se setká během pátrání po kacířích ve vinici nad Botičem. Ostatně proč ne, když může mít zjizveného bratrance Salvátora, dopřejme Koniášovi i svéráznou, stále mírně podnapilou a kočkami obklopenou milenku.
Nečekejte nějaké zapeklité detektivní zápletky nebo stupňující se napětí; Koubková vypráví Koniášovy historky s nadhledem a v rozmarné pohodě. Typický je výrok, který o svém podřízeném pronese otec provinciál: „Blahoslavení bývají chudí duchem a vy jste v tomto směru ozdoba řádu, Koniáši!“
Zazní tady i vážné tóny, třeba v povídce „Páter Mateřovský a incident ve zvonici“, kdy jezuitská mise odhalí, že místní farář sexuálně zneužívá ministranta a Jakubu Firmusovi povolí nervy a nechá se unášet jen svými pomstychtivými city, protože něco podobného jako chlapec sám zažil… Ten moment na zvonici je opravdu mrazivý – a přináší myšlenku, jestli vůbec lze odčinit nejtěžší hřích, jímž je zneužívání dětí. Jiný bravurní vypravěčský kousek nám Koubková předvádí, když Koniášovi je jako pokání za jeho hříšný vztah s vdovou uloženo mlčení. A on přesto, „beze slov“, přemluví evangelického predikanta, aby zavrhl své kacířství a přestoupil na katolickou víru!
Na povídkách Zuzany Koubkové oceňuji především vtip a suverénní nadhled. Dobře také jazykovými prostředky charakterizuje rozdílnost jednotlivých vypravěčů, i když třeba u Jakuba Firmuse mohla ještě víc, třeba i některými typickými obraty, zdůraznit jeho lidovou sedláckost. Já bych také některé situace vyhrotil do většího napětí, nebo tam ještě vrhl nějakou falešnou stopu, ale to je dáno naturelem autora.
Celkově mohu říct, že svým rozmarným charakterem s občasnými záblesky tragična mi sbírka povídek Zuzany Koubkové „Koniášův klíč“ připomíná nedávno vysílaný televizní seriál „Četnické humoresky“, přenesený ovšem do doby baroka mezi jezuity. Je to příjemné, zábavné čtení pro letní dovolenou. Ale svým způsobem i významný počin, neboť Zuzana Koubková je myslím první u nás, kdo se odvážil podívat na jezuity z jiné strany a vytvořit z nich sympatické hrdiny, ačkoliv nepopírá nic z toho, co se nám na nich nemusí líbit.

 

POVOLÁNÍ VOLMAN - 1. DÍL

Rodinná sága od Petry Braunové

Rozsáhle kroniky rodů, v nichž soukromé osudy jednotlivců jsou v průběhu několika generací ovlivňovány dobovými událostmi, jsou mezi čtenáři oblíbené, dokonce se dá říct, že v poslední době jejich obliba stoupá. Je to ovlivněno tím, že v nejisté době se lidé rádi vracejí ke svým kořenům, aby znovu oživili hodnoty zděděné po předcích a našli v nich naději do budoucna. Do této vlny svou románovou trilogií POVOLÁNÍ VOLMAN vstoupila i Petra Braunová.

 

Zatím vyšel první díl z plánovaných tří. Má podtitul KUPEC A DOBRODRUH NA ZLATÉ CESTĚ. Tou zlatou cestou je míněna jak prastará dálková obchodní trasa z Prahy přes Plzeň na Norimberk, na níž leží královské městečko Žebrák, rodiště a životní dějiště hrdinů příběhu, tak i „zlatá cesta“ k úspěchu, ke smysluplnému naplnění života.  Autorka začíná svůj příběh po roce 1790 a rovnou čtenáře zasvětí do trablů rozverné devatenáctileté dívky Kateřiny Marie. Co zprvu vyhlíží jako počátek milostné romance, se nečekaně zvrhne, a Kateřina Marie čelí hanbě padlé dívky. Nakonec musí považovat za štěstí, že o ni projeví zájem vdovec s několika dětmi Franz Wollman. Tady se poprvé objevuje rodové jméno. Franz Wollman a jeho syn Josef, jenž už se začal psát po česku Volman, jsou hlavními postavami románu. Kolem nich víří koloběh nesčíslných zrození a smrtí, jejich děti přicházejí na svět a mizí z něj dříve, než se stačily rozkoukat, ženy umírají při porodech… Přesto se lidé nenechají zlomit a stále znovu začínají stavbu vysněného, bezpečného domova. Čtenář, neznalý rodinné historie Volmanů, po přečtení prvního dílu ještě netuší, že toto jméno se v první polovině 20. století stane symbolem továrny na kovoobráběcí stroje, a bude zárukou jejich špičkové kvality v mnoha zemích světa. Zatím sledujeme pokusy kupce, zemědělce a soukeníka uchytit se jako hospodský, jako obchodník s obilím, a především jako těžař kamenného uhlí. Nové hutnické technologie vyvolaly hlad po hořlavém nerostu, a tak i Volman se vrhl na kopání jam na svých polích i pronajatých pozemcích. Vypukla doslova „uhelná horečka“ a lidé se dokázali na svých záborech pohádat i porvat o těžní místa. Ložiska však byla slabá a brzy se vytěžila. Josef Volman poznává, že ani tudy zlatá cesta nevede…

 Nalezení té správné cesty čekalo až na nejmladšího syna Františka, zakladatele strojírenské továrny Volman. O něm se bude vyprávět v druhém dílu románu.

 

 Je překvapivé, že tato rozsáhlá trilogie je autorčiným prvním románem. Její vyprávěcí styl je suverénní, bez zjevných začátečnických chyb; svědčí to o nesporném talentu. Není snadné sledovat desítky postav na rozlehlém historickém plátně. Světové události, třeba napoleonské války nebo revoluce 1848 jsou tu nahlíženy zdola, z perspektivy maloměstského života, plynou po okraji zájmu, přehlušeny osobními starostmi o rodinu. Více obyvatele vzruší velký požár, překvapivý pád meteoritu nebo epidemie cholery. Jen na okraji zájmu konstatují, že se tady stavěl nějaký Mácha a že nějaký Erben, který si tady našel manželku, vydal pěknou sbírku strašidelných básniček. V rámci rodiny si vyprávějí vlastní historky a pověsti, třeba o vodníkovi Beldovi z místního rybníka nebo o bílé paní z hradu Točníku. Tyto pohádkové postavy nejsou jen zpestřením děje, ale mají svou úlohu v symbolické rovině, zjevují se jako jakési archetypy v podvědomí hrdinů, vystupují v jejich snech jako zosobnění strachu a úzkosti. Varovná blízkost smrti se hlásí i poryvem studeného větru nebo obavou, jaký obrazec se objeví v rozkrojeném jablku: hvězdička nebo osudný křížek?

 Petře Braunové se také skvěle podařilo vystihnout psychologii postav, vytvořit různorodé a originální typy, jejichž způsob chování a jednání je formován předchozími zážitky. Možná by se autorka měla ještě zamyslet nad formální podobou pasáží, v nichž otec Franz vypráví dětem části rodinné historie, neboť chvilkami sklouzává do formy jakési historické přednášky, což není způsob, jakým by se mluvilo s dětmi. To je snad jediná drobná výtka, kterou bych k této knize měl.

 Oceňuji, jak Petra Braunová precizně zpracované údaje z archivů obalila „masem života“. Ačkoliv jde o román, má hodnotu dokumentu, neboť se drží všech doložitelných faktů. Je výsledkem autorčiny několikaleté trpělivé badatelské práce. Současně však přináší čtenáři potěšení z možnosti spoluprožívat dramatické osudy rodiny, jejíž členy si během četby oblíbí, a kterým v duchu drží palce, aby se jim jejich odvážné sny jednou podařilo naplnit.

                                                                                                         

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode