Dobrý den, pane Dvořáku,

Období covidových lockdownů jsem si zpříjemnil některými knihami od Vás - a v hlavě mi začala hlodat otázka, která se však, pod nánosem jiného čtiva a starostí všedních dní, postupně uložila ke spánku. Před pár týdny jsem ale dočetl Démonické vládce hor a ona otázka se probudila v plné síle a svěžesti.
Nemohl jsem si nevšimnout, že se celou Vaší tvorbou, jako výrazná červená nit, táhne fenomén Divokého honu/Divoké honby, říkejme tomu jak chcete. V Ďáblově klíči, v několika povídkách v knize Mrtvý luh...snad ve všem, co jsem od Vás četl, je minimálně zmínka o tomto úkazu. Proto bych se rád zeptal, co k tomu vede. Líbí se Vám onem fenomén z hlediska mytologického? Máte s ním snad zkušenost osobní? Je za tím něco jiného?
Nutno dodat, že Divoký hon notně zpropagoval mistr Sapkowski ve svém knižním Zaklínači; třetí počítačová zaklínačská hra dokonce nesla stejný podtitul.
Brněnská skupina Deloraine (dovolím si jejich tvorbu doporučit, hrají s umem a velkou energií) dokonce složila o Divokém honu píseň.
Zkrátka a dobře - Divoká honba si i se svým králem žije vlastním životem. Proto by mě zajímalo, čím si vysloužila výsadní postavení ve Vaší tvorbě.

Když už Vám píši, dovolte mi, prosím, abych smekl před druhou částí knihy Sekera strážců. Tedy, celá kniha se mi moc líbila, ovšem druhá část, putování Modroočky, má neskutečný baladický náboj, Erben je z ní obrovsky cítit, a bez jakéhokoli přehánění mohu říct, že je to jedna z nejlepších knižních pasáží, jakou jsem kdy četl. Navíc ve mně vyvolala krásné vzpomínky na dětská léta a podzimní sklizeň, kdy jsme s babičkou trhali jablka. Babička bohužel umřela, když mi bylo nějakých 7-8 let a právě vzpomínka na sklizeň jablek mi nějak utkvěla...zřejmě díky oné typické vůni, kterou jsem tak trochu opět zacítil, když se Modroočka ocitla v sadu.
Když už jsme u Sekery, rád bych se zeptal na další věc, která mi vrtá hlavou. Legenda o Strážcích, kteří střeží údolí, mi připomněla Holdstocka a jeho Les mytág, respektive prvního hrdinu "Urscumuga". Holdstock čerpal hlavně z ostrovních legend a mýtů. Proběhla z Vaší strany, při psaní Sekery, nějaká inspirace právě Holdstockem, nebo mýty z oblasti Velké Británie?
Ještě mě napadá (pardon, těch otázek je už asi hodně, ale když už píšu...), jestli jste chmelnice zvolil "náhodně", nebo jestli mají souvislost s děním kolem svatby, respektive, jestli jste se symbolicky neodkázal na polské "oczepiny", svatební rituály, v nichž hraje chmel poměrně významnou roli (ať už jako rostlina, nebo ve formě piva)?

Samozřejmě bych také rád smekl za vynikající Vřeteno osudu, jenže se obávám, že by smeknutí bylo tak hluboké, až by přešlo do kotrmelce, tak to napíšu jen slovy.
Vřeteno, myslím si, by mělo být doporučováno na všech školách, kde to s literaturou myslí aspoň trochu vážně. Všechny postavy, které se v čítankách zdají nudné, ve Vaší knize ožívají, poměrně složitá doba a poměry Českých zemí v daném časovém úseku jsou skvěle vysvětleny a vykresleny. A - to hlavně - můj oblíbenec Erben konečně dostal důstojný literární pomník. Parádní kniha, parádní čtení.

Ještě si dovolím malou poznámku k Démonickým vládcům, k pasáži o Boji s rarachy. Pokud by se jednalo o boj s rarohy, ptáky, mohla by zde být, byť minimální, téměř nicotná, souvislost s jedním starým zvykem z Kašubska, který se jmenuje "Scinanie kani" (nebo podobně, nejsem v polštině nijak kovaný). Chápu-li tento zvyk dobře, pak je v něm káně obviněno ze všeho zlého, odsouzeno (při rituálu jsou jasně dané role, například starosta, kat, soudce...) a zahubeno. V dnešních dobách, naštěstí, už místo dravce slouží jen atrapa.

A nyní již otázka poslední - neplánujete, v nějaké dohledné době, dotisk Ďábla na řetězu a dotisk, případně reedici "Kdo přichází v hodině vlků?". Rád bych si knihy časem přečetl, tak jestli mám hledat po antikvariátech, nebo vyčkat na nové.

Moc děkuji za odpovědi.

Ať se Vám daří.

S pozdravem,
Jakub Štros

Vážený pane Štrosi,
moc jste mě svým dopisem potěšil, jste přímo vzor ideálního čtenáře, jak si ho představuji, tedy čtenáře, který nad příběhem přemýšlí a klade si otázky. Ovšem otázky, které patří "k věci", a ne zpochybňující skeptické poznámky, které občas dostávám od některých věčných "šťouralů".
Divoká honba je skutečně fenomén, který mě od mládí velmi vzrušuje. Moje babička, která pocházela ze Šumavy, my o ní často vyprávěla. Sebral jsem spoustu autentických svědectví z 19. a 20. století, která dokládají, že nejde o výmysl, ale o reálný jev, který se vyznačuje některými typickými a shodnými příznaky. Podle typických projevů má racionální vysvětlení; jde nejspíš o básnivě pojatý obraz tornáda, ženoucího se krajinou. Po nedávných zkušenostech z Moravy už víme, že i u nás se vyskytují silná tornáda a dovedou krutě řádit. Líbí se mi ovšem, jak se skutečný fyzikální jev proměnil v průběhu věků v mýtický obraz, který má v sobě spoustu dalších skrytých významů. Sám jsem se s divokou honbou nepotkal (možná naštěstí), ale slyšel jsem kdysi před pár lety na chalupě na Křivoklátsku, jak se menší tornádo při bouřce žene lesem. Znělo to jako vytí a kvílení při němž ještě někdo tříská do bubnů. A přitom to bylo asi pět kilometrů od nás!
Potěšil jste mě, že se vám líbí druhá část Sekery strážců o putování Modroočky. Čtenáři (a dokonce některé čtenářky!) jsou více uchváceni dobrodružným Janovým putováním a nápady prostořekého skřítka Gnóma. Moje manželka však také tvrdí, že skutečné jádro celého románu je v Modroočce, že Janovo putování je psáno z mužského pohledu a Modrooččino z ženského, a že se ty dvě polohy navzájem doplňují. Skutečně jsem to tak zamýšlel; a skutečně jsem myslel na Erbena, na lidovou baladičnost a sílu bezpříkladné oběti... Teprve slepý doopravdy vidí!
Uhádl jste správně, že mám rád Holdstocka, jeho příběhy z Lesa mytág patří k mé oblíbené četbě. Mytologickou inspiraci jsem čerpal z různých zdrojů, především z českého a slovanského folkloru, ale také trochu z té anglické a starogermánské (i když jsem se záměrně vyhnul už příliš zpopulárněným elfům, trpaslíkům a čarodějům :-) ) a dokonce jsem použil i prvky antické:- např. vládkyně osudu Moira a královna nočních křižovatek Hékáté. Chmelnice mi vstoupila do příběhu víceméně náhodně, protože jsem ze vzpomínek na studentské brigády měl v paměti tajemná mlhavá rána v podivném lese pnoucích se chmelových štoků. A zjistil jsem, že v chmelnicích se prý vyskytoval ohnivý skřítek pavuzník... Takže to souvislost se svatbou, kterou jste objevil, je další rovina, skrytá v příběhu, aniž bych to sám jako autor tušil!
Podobná věc se mi stala s maskami lišek. Dal jsem je tam, protože jejich křepčení kolem Smrtky mi připadalo zlověstné, ale dlouho jsem bádal, co vlastně znamenají. Snad to byla asociace na dětskou pohádku o Budulínkovi, kterého ohrožuje lstivá liška a láká ho do nory, která je vlastně cestou do podsvětí. Teprve pak jsem zjistil, že lišky bývaly u starých Slovanů symbolem ohně, plodnosti, ale i smrti. Do nedávna se před Velikonoci slavívala Liščí neděle (více o tom uvádím v Magické kuchařce).
Rarach, jako vyslanec pekel, je dnes chápán jako malý ďáblík, ale dříve šlo skutečně o dravého ptáka raroha. Ten zvyk z Kašubska, který zmiňujete, určitě pochází ze stejných základů.
Děkuji též za vaši chválu Vřetena osudu. Erben je můj oblíbenec, a to nejen proto, že pocházím ze Žebráku, kde často pobýval a odkud měl svou ženu Barboru (znal jsem se dokonce s jeho pravnučkou!), ale jeho balady mě jako dítě fascinovaly - byly to první horory, s nimiž jsem se setkal. A jsem rád, že jsem se odhodlal ke zpracování jeho životopisu - podnítily mě k tomu hlavně fascinující záznamy z jeho deníků a dopisů. Byla to náročná práce, ale ohlasy jsou téměř bezvýhradně příznivé, mnozí to považují za můj nejlepší román, což mě samozřejmě těší - i kvůli Erbenovi. Škoda, že odborná literární kritika ho zcela nechává mimo svou pozornost; zřejmě jsem ještě nedorostl k jejich požadavkům na kvalitní literaturu :-)
Ďábel na řetězu je právě tak výjimečný tím, že jsem se pokusil podívat realisticky na legendárního světce svatého Prokopa. Dotisk se zatím neplánuje, zkuste se podívat po antikvariátech. K zapůjčení je ve většině městských a obecních knihoven. Moje první záhadologická kniha "Kdo přichází v hodině vlků" je už možná mými dalšími díly překonaná, leccos z toho jsem později upravené použil a rozvedl v dalších knížkách.
Ještě jednou vám děkuji za pěkný dopis
se srdečným pozdravem
Otomar Dvořák

Dobrý den,
právě jsem dočetla váš Mrtvý luh, dlouho jsem ho někde sháněla v tištěné podobě, až jsem se ve svém věku ( dávno přes 60 ), odhodlala přečíst si první e-knihu. Měla jsem k tomu důvod.
Pocházím z jedné titěrné vesničky na Šumavě a chtěla bych vám potvrdit, že o těhle věcech se u nás určitou dobu hodně mluvilo. Určitě to nebylo hned po válce, jelikož si to sama osobně pamatuji, řekla bych v první polovině 70. let. Bratr mého otce pracoval na železnici právě v těch letech. Říkalo se, že když je jednou vezli závodním autobusem z práce, bylo to na podzim, už byla tma celkem brzo a ve tmě se na dráze dělat nedalo, vběhnul jim skoro pod kola nějaký vyděšený muž. Byl zraněný, měl něco s obličejem, asi popálený, v civilu. S chlapama od dráhy byli v autobusu i vojáci, to aby jim neutíkali, když makali v určitejch místech, a ti z něj prý byli hodně vyděšení. Skončili všichni v kasárnách, dědovo bratr pak byl ještě jednou u výslechu až ve Vimperku. No nic víc neviděli, neslyšeli, mysleli si, že to byl nějakej "kopečkář", co při přechodu málem umřel. Ale vím, že se o tom nesmělo mluvit ( a tim víc se o tom šeptalo ) a pak už nic.

Děkuji paní Jano, to je úžasné, když člověk se dozvídá o potvrzení příběhu, nebo spíše ověření jedné ze stop, ze kterých byl celý příběh postupně poskládán. Jiný čtenář mi napsal, že se stala jakási nehoda "u drátů", že to vysoké napětí, které tam občas pouštěli, začalo na jednom místě probíjet a zabilo to nějaké pohraničníky. A že tam vyletovaly z lesa ohnivé koule!

Myslím, že to bylo kolem 72 - 74 roku. Chodil jsem tenkrát na základní školu a jelikož jsme to doma všichni v té době slýchávali ( potají, alespoň u nás se o tom maminka s tatínkem bavili šeptem a jen když si mysleli že je neslyšíme ), tak jsme si na ty ohořelé s klukama po lesích hráli. Kdo byl voják, kdo ohořelý, kdo ohnivá příšera z lesů. Bylo toho tenkrát všude plno. Říkalo se, že jich tam několik zmizelo a nikdo nenašel těla. A jednoho zachránili polomrtvého uprostřed silnice. Nevím, něco pravdy na tom bude, lidi u nás byli vždy obyčejní, sami by si něco takového z nuly nevymysleli. Ale znáte to, každý si přidá, přeslechne se, pozmění kousek. Něco se tam stalo, to určitě, a bylo to dost důležité na to, aby to zůstalo tajné. Jinak bludičky ( světýlka, u nás vždycky světýlka ) tu patřily ke koloritu odjakživa. Dneska, když člověk řekne, že je viděl, je za blázna. Tak jsme tu všichni blázni, dědci i babky. I já je jednou "potkal", když jsem trávil noc s děvčetem v krmelci u Pustiny. Uprostřed noci najednou blikající světlo, divná to věc uprostřed lesní tmy. Dvakrát něco proletělo kolem krmelce, báli jsme se tenkrát, že to pod námi zapálí seno. Já držel děvčeti dlaň na ústech, aby nekřičela. Tak mě to vždycky učili. Ani jsme netípli a ta koule velikosti pomeranče se tak nějak divně, teteleně zvedla výš, nad krmelec a splaskla do nicoty jako bublina z bublifuku. Vzduch byl cítit podobně jako když sfouknete sirku.

Vážený pane Dvořáku,

ještě nikdy jsem nepsal spisovateli, o to více mne těší, že jako první píši zrovna Vám.

Knihy čtu téměř celý život, ale buď mi přečtení knihy zabralo měsíc i více času, nebo nebo jsem knihu v půlce odložil a už se k ní nevrátil. To vše se ale změnilo Vašimi knihami, protože mě nikdy žádná neuchvátila tak, jako Vaše knihy. První z nich, která se mi dostala do rukou byly Démonické pasti, ale to už předbíhám.

Seznámil jsem se s Vámi úplně náhodou v pořadu Magazín záhad na kanále Kino Svět. Působíte na mě jako stále ten dvanáctiletý kluk, který běhá s kamarády po lesích a hledá dobrodružství a záhady za každým balvanem nebo pod vykotlaným dubem se stejným zapálenim a nadšením jako tehdy zamlada. Hned po prvním shlédnutém dílu jsem si na internetu vyhledal všechny Vaše knihy a po pečlivém výběru jsem se rozhodl pro zakoupení knihy Démonické pasti (rozhodl jsem se tak převážně kvůli záhadě bludných kořenů a jiných realit, která mne velmi přitahuje). Dozvěděl jsem se spoustu pro mě neuvěřitelných skutečností, po kterých se už dívám na prostou procházku lesem dočista jinak. Opravdu by mě ani ve snu nenapadlo, že se prostý sběr hub ve známém prostředí může změnit v traumatickou past znemožňující návratu na známá místa.

Démonické pasti se pro mě stala naprosto unikátní knihou, která mi změnila pohled na naši českou zemi. Vůbec jsem si ani nedokázal představit, že doslova za našimi humny se může člověk střetnout s branou do jiných světů... Její přečtení mi zabralo necelé tři dny a hned jsem se sháněl po Vašich dalších knihách. Každá z nich se četla doslova sama, přečtení žádné z nich mi netrvalo déle než tři dny a stal jsem se na Vašich knihách nadneseně řečeno závislý. Dokážete neuvěřitelně obrazně a poutavě vypravovat, nikdy jsem se neponořil do žádné knihy tak jako do těch Vašich. Příběhy, kterými se zabýváte jsou pro mne tak přitažlivé a čtivé, že jsem často do tří nebo do čtyř do rána nedokázal vypnout lampičku a přestat číst. Momentálné mám z antikvariátu objednanou knihu Vládci démonů a nedokážete si ani představit, jak se nemůžu dočkat, až mi přijde a začtu se do ní. Nová není už bohužel nikde dostupná, téměř všechny Vaše knihy jsou beznadějně vyprodány, což musí být pro spisovatele krásný pocit, máte nejspíš velké množství dychtivých čtenářů. Tato kniha se shání opravdu velmi těžce a jsem šťastný, že jsem našel alespoň tu jednu, která byla na trhu dostupná.

Bydlím už asi 15tým rokem v Praze, ale právě nyní se budu s rodinou stěhovat zpět do malé vesničky v podhůří Bílých Karpat a doufám, že tam zahlédnu za chladných nocích alespoň jednu bludičku, nebo zaslechnu z houštin hlubokých lesů pronikavý hlas hejkala...

S přáním jen toho nejlepšího Váš věrný čtenář
Ondřej

Váš dopis mi udělal velkou radost, je potěšující slyšet takovou chválu od čtenáře. Přízeň čtenářů je pro mne hodnotnější odměnou než honorář (který je v dnešních dobách stejně nevalný :-)). Jsem rád, když se čtenáři - či s televizními diváky - mohu sdílet své objevy. Psaní knihy je i pro mne poučením, protože jakmile se nějakou záležitostí začne člověk zabývat důkladně a do hloubky, najednou zjišťuje věci, které sám předtím netušil! Většina mých knih je už bohužel vyprodána a nakladatelé jsou u druhých vydání opatrní. Dají se však také vypůjčit ve veřejných knihovnách. Kromě literatury záhadologické píšu i knihy o tajemných místech v krajině, takové cestopisy po česku (např. v nakl. Regia v edici Tajemné stezky, teď jsem tam zrovna dokončil knihu o Táborsku) a také beletrii, historické a životopisné romány, scifi, fantasy a horory.
Doufám, že i další mé knížky Vás potěší a že Vaši závislost na mých knihách nebude nutno léčit :-)
Mějte se moc hezky

Vážený pane Dvořáku,
děkuji Vám, že jste svojí prací zase vlil krev do mých žil a rozproudil její tok.
Spíš svůj čas trávím u počítače, ač kdysi vášnivá čtenářka a milovnice knih. Jsou prázdniny a já jsem tak nějak mimoděk vytáhla ze své knihovny knihu, o které jsem nevěděla ani, že ji mám. Byla to vaše kniha Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti. Po prolistování jsem uvízla na poslední kapitole Ďábelské tance a kouzelné kruhy. Jsem učitelka tance a měla jsem možnost i nahlédnout do různých tanečních oborů a jejich praktik. Velmi mě omezovalo to, že jsem nemohla přímo odkrývat význam tanců, ale na druhé straně jsem mohla udržovat alespoň určité zvyky. Před šestnácti lety jsem ochrnula a to byla velká výzva. Jistě bych učila dál plytce, ale takto jsem musela přemýšlet o své práci a ukáznit ji tak, aby byla v Řádu a vědomá. Studovala jsem a vzdělávala jsem se v mnoha dalších zajímavých učeních a oborech. V současné době jsem zakotvila u studia lidových tanců, písní a naší lidové kultury. Zažila jsem také několik neuvěřitelných příhod a zázraků, které se nedají sdílet každému. Hudba, tanec a rytmus mají pro mě velký význam. Pomohly mi i z ochrnutí.
Již můj věk mi nedovoluje provozovat taneční aktivity, ale mohla bych udržovat určité vědomosti skrze sebe. Ráda bych čerpala z vašich hlubokých poznatků, kdybyste dovolil a podělil se o ně. Jsou nějaké podobné informace ve vašich dílech? Či mi můžete doporučit další zajímavé zdroje?
Máte důležité informace pro lidi, ráda bych se zapojila do jejich udržování a šíření.
Již jsem se připravila na zanechání všech společenských aktivit, ale Vaše práce mě zase navrací mezi lidi a cítím se jako potřebný člověk. Děkuji. Dana

Váš dopis mě velmi potěšil, je to úžasný pocit, že moje vyprávění Vám vrátilo chuť do dalšího aktivního života. To je pro autora to nejvyšší zadostiučinění, cennější než nějaké literární cenny nebo honoráře. Vždy mě zajímalo, co se skrývá za fasádou běžných jevů, vzrušovala mě tajemství přírody a lidské psychiky. Nezkoumám jevy nějak příliš vědecky, zajímají mne spíše příběhy života a duch místa (génius loci), proto významnou řadu v mém díle tvoří netradiční cestopisy po Čechách. Zabývám se také lidovými zvyky, velký ohlas měl například cyklus televizních pořadů a kniha "Magická kuchařka" o rituálním významu obřadních jídel, například o koláčích jako symbolu smlouvy nebo o kódu sdělení ve výzdobě velikonočních kraslic.. Píšu také beletrii, zejména historické romány: možný by vás mohl zajímat můj poslední román SRDCE V KLECI, jenž vypráví o "něžném rváči Janu Nerudovi" (mimo jiné vynikajícím a vášnivém tanečníkovi).

Vážený pane Dvořáku!

Právě jsem dočetla Vaši poslední knihu Srdce v kleci a musím Vám poděkovat za strhující zážitek!
Přečetla jsem skoro všechny Vaše knihy, Vřeteno osudu je také mimořádné, ale touto knihou jste pro mne už navždy PAN SPISOVATEL.
Myslela bych, že ji snad napsal Jan Neruda osobně, tak barvitě jste vše představil... A Váš krásný obrazný jazyk, to jsou květiny položené u pomníku národních obrozenců.

Ještě jednou děkuji a přeji mnoho dalších úspěchů v profesním a osobním životě!