Eva Zajícová - Básně

1.

Proč přišels?

Víš, dávný přítel, to je jen duha z barevných nití

a já sama už dávno uplynula

v proudu se točím

Proč přišels?

Pověz mi, čí jsi?

Říkáš jen, že večer je dobrý a tichý

že vidíš malé světlo

svatojánskou mušku…

Víš, já musím jít!

Můj život je řeka

která se mění v moře, oblaka, sníh

i vodní páru, led, dech mrtvých

A čí ty jsi?

Kam ty jdeš?

Pověz, kde večer je dobrý a tichý?

Kde viděls světlo svatojánské mušky?

2.

Vzpomínám si

v ulicích se plnily kaluže a odtékaly

já odcházela od tebe

Čas se pravidelně rozdělil na kroky

Nebe se rozlévalo v rozbitá zrcátka

v nichž se odrážely

slabiky vzpomínek

Tak jsem šla po léta stále dál

dnem, nocí

od světla, které nikdy svítit nepřestalo

zmáčenou cestou, kde vody slepě tekly

a psaly nová jména

pro mne

šifry beze smyslu

3.

Obtahuji

tvar kroužků, čar a obdélníků

a čekám

zahalena kouřem cigaret

v pravidelném rytmu tikajícího budíku

až s dětskou samozřejmostí

zmizí i ta nepatrná čárka

a udělá místo skvrně

kterou by se mi nepodařilo obtáhnout

4.

Jednou najdu slovo

které jsem nikdy nevyslovila

a tím tě oslovím bolesti

Potom mě nebude trápit

že kráčíš stále přede mnou

stále přítomná

stále táž

má jediná přítelkyně

5.

Jaro,

kdy ses ráno probudilo?

Nalezla jsem tě už s klíčem ve dlani

když jsi otevřelo dálce a času

A tak mohu se jen dívat

jak květinami a trávou sníš

v tvé zemi bez dveří

S nosem přitisknutým na okenním sklu

přihlížím zázraku

kterému nerozumím

Jsem divákem

6.

Tělo

voní

tomkou a bojínkem lučním

z dlaní vychází údiv

nad růzností tvarů

dech nabývá tepu země

v tůni se zrcadlí zlatá pečeť

rty chtějí chytit hvězdu

Vážko

nepřeměřuj vesmír

Všechno je nevyslovitelné

7.

Nocí

chodím

chladnou

po lukách

S měsícem hovořím

Velký vůz přejíždí po obloze

Bez konce voda v potoku

přitéká

teče

odtéká

Vzpomínky dávají vteřinám věčnost

8.

Přijímáš?

Kulhajícím nohám dáváš berle?

Nic nezamlčuj

Mezi sny ti zbývá řídké ticho

Včera

Dnes

Zítra

Uprostřed chirurgického řezu, kde leží láska

Narážíš čelem

neuvěřitelně nezúčastněné dny

9.

Potkáváš kraj

rozdávající smutek

každému

kdo touží po bohu

kraj

kde nenaplněné sny

o věčné cestě

se odráží v očích

spolu s vesmírem

kraj

vlastní

ze sebe

navštěvovaný a opuštěný bohem

aby pochopil

Pozdrav i za mne

mlčením

10.

Smutku

potkávám tě

Kus cesty často beze slova jdeme spolu

Ne všechno, co mlčí, bývá němé

Dnes, ale zůstals u mne příliš dlouho

Úsvit přichází

Den začne každým okamžikem

Jak tě mám hostit

Co ti mám nabídnout

Sám jsi plný bolesti

A já

jako bych už také nic víc neměla

11.

Tma několika světel

na oknech, na dveřích

na domech bez paměti

Ulice odpočítává dny

jež měly být

kdyby nechyběl klíč

a bylo kde přespat

Dny

kdy s popelem na rtech

s přetékajícím hladem

s žízní sytící stín bolesti

přichází půlnoc

Stále si myslím, že tě potkám

12.

Hluchý ladiči pián

Rozladěné tóny se prodírají ven

škvírami těla

do života

který ti resonancí stejně zní

Nerozumíš nocím

Jednou jsi zahlédl hvězdu

a ta, jak se vrývá do tmy

vytrhla ti srdce

Nerozumíš dnům

Slunce rozkvetlou loukou

oslnilo tvé oči, až osleply

Hluchý ladiči pián!

Znáš bolest tónů?

13.

Čekání

Nekonečné čekání

Ve sněhových pláních

             Dálko

             proč

             vzdaluješ se

             jakmile se k tobě přiblížím?

             Dálko

             proč

             jsi se mnou

             jen když na tebe myslím?

Kdo tě smí milovat?

             Dálko

             proč

             jsi zahleděna někam ještě dál

             proč

             nesmím vědět

             co se děje

             v tvých pohledech

             bez oken a dveří?

             Proč nesmím vědět?

Čekání

Nekonečné čekání

Kdy rozkvetou louky? 

BARVY

1.

Oranžově překročilo práh mého snu

a vstoupilo

usmálo se na mých rtech

pohledem rozhodilo

několik barevných míčů po okolí

a v tom okamžiku

ruce mu prorostly šípkovou růží

a zesládly

most, po kterém přešlo

rozezpíval se v barvě

která voní radostí

2.

Červeně ses rozlila

na hladině oranžové

ještě dřív než nastalo svítání

vylákalas

plachetnici, která se pohupovala u tvých břehů

dál do svých ploch

dál do nekonečného obzoru vln

a blížících se oblaků

jen proto

aby ses mohla stát loukou

pro žízeň skřivana

a cestou pro kroky

které se rozběhly ve tvém taktu

a z tvého dechu

uvily do kytice

několik vlčích máků

I v podvečer tvé barvy

ještě než dohoříš v plamenech ohně

ve žhnoucí oharky

ohříváš naše ruce

aby neprochladly v barvách příštích dnů

3.

Svítáš ve své fialové barvě

a už sen se ptá

do jaké barvy vrosteš zítra

jaká barva naplní tvé mizení

Neodcházej

Zůstaň

I když zahrada tvým dotekem

mění se v mlhavou kulisu

I když pohádka prchá

aby našla jinde svoje jméno

Svítáš ve své fialové barvě

Herci ti odešli

jen v tušené dálce tančí

Pierot a Kolombína

sen

skutečnost

která v tobě naplnila mé dlaně

oči

můj dech

Svítáš ve své fialové barvě

a jen červená slza

která nemusí přicházet

aby byla

tě spojuje s časem

který ještě neznáš

Svítáš ve své fialové barvě

a právě proto

Neodcházej

Zůstaň

Barva

která zvítězí po tvém naplnění

má tvar kmene stromu    

z kterého spadl poslední list

4.

Jsi nijaká

a přece když ses rodila

sudičky ti daly do vínku

stesk po dálkách zrajících v tvém snění

bolest z nikdy neuskutečněných shledání

strach z iluzí

které netrvají déle než sen

samotu kroků

lásky

času

Ve svoji bílé barvě

skrýváš jiné

v které se rozkládáš až v čase

v míči

plachetnici

louce  

v oblaku

v kmeni rozkvetlého stromu

Stojíš na prahu

kterému říkáme život

na prahu barev, slov a tonů

Skrytá do své barvy

ve své samotě

jistá sis

svojí láskou, svojí bolestí

tím svým

které nepřichází nikdy jenom jediné

Voláš mě jménem

Odkud mě znáš

Odkud znám já tebe

Voníš květem

 který je zárodkem plamene

Znáš skutečnou pohádku

která není jen slibem

a snad právě proto

že jsem její skříň pootevřela

ti věřím

a beru tě na cestu

Víš, kam jdeme?

Někdo šeptá dole v zahradě

Někdo opustil černé nebe

Ještě někdo jiný v tebe věří

VEŠEL JSI

Vešel jsi ve mně

uprostřed dne

který už nechtěl dojít k svému podvečeru

uprostřed dne

který tíhou vlastní viny tmavěl v noc

a bránil květině

aby dorozevřela svůj květ

a vydechla vůni

kterou by i přicházející smrt tak nebolela

Vešel jsi ve mně

tvé ruce v rozpacích na mne klesly

očima

v kterých se odrážel

ten smutek všech lidí

ten smutek tvůj

ten smutek můj

v stále znějícím refrénu úzkosti světa

Vešel jsi ve mně

uprostřed dne

který najednou tvým příchodem zkrásněl

a promluvil

tou chvílí mou

tou chvílí tvou

tou chvílí

kterou tobě patřím odedávna

VÁNOČNÍ

Sněží

řídce, táhle, mlčky.

Noc

sama od sebe se otevřela tichu,

chvílemi s vločkami hraje

o čas,

který se zastavil.

Je Svatá noc

Někde v dálce tušíš dlouhou a marnou cestu

pastýře, který vyšel se svým stádem k Betlému,

tušíš anděla, který sestoupil z nebe

a přinesl planou růži,

tušíš zvony, kterým chybí srdce,

aby zněly.

Je Svatá noc

Bereš knihu do ruky,

obracíš list po listu

a najednou zas víš, že nikdy

neoddělíš od sebe to

co k tobě přirostlo

Je Svatá noc

a je v ní všechno,

protože čas se

v tu noc zastavuje,

aby se mohl vrátit

tam do dob,

kdy o svaté noci jsi vycházel

spolu s pastýřem a spěchal k Betlému,

dotýkal se anděla

a slyšel zvony.

Je Svatá noc

a je v ní všechno

V tichu sněžení

potkáš v ulicích spícího města

lásku i bolest

AŽ JEDNOU

Až jednou zas se budeš toulat

loukami

které tě přivítají v slunci pampelišek

       řekni jim, prosím

       o trochu té žluté barvy pro mne

Až jednou potkáš v kraji

skřivana

který z hroudy teprve rašící vzlétl

      řekni mu, prosím

      o jeden jediný popěvek pro mne

Až jednou budeš bloudit

pasekami

a uslyšíš v borovicích tlouci srdce samoty

      řekni jim, prosím

      o trochu té moudrosti pro mne

Eva Zajícová recituje své básně na salonu Bohdana Mikoláška - videozáznam ZDE

SBORNÍK BÁSNÍ, V NĚMŽ JSOU ZAŘAZENY I VERŠE EVY ZAJÍCOVÉ

Stavitelé chrámu poezie                                                                 

/78 autorů/

Sestavil Jiří Halberštát, Ilustrovala Zora Jandová, 180x205mm, 152 stran, cena 222,- Kč

Na začátku byla myšlenka, že mezi lidmi je málo poezie. Pak přišel nápad skupiny lidí, které tento stav nenechává klidnými. Řekli: „ Pojďme, oslovme lidi kolem sebe a vytvoříme z poetických příspěvků knihu. A najednou to začalo. Přišly příspěvky z celé republiky. Básně, sbírky. Psali známí básníci i začínající autoři. Vytvořila se skupina 120 stejně naladěných lidí. Do výběru se jich dostalo 78 .

Stali se z nich stavitelé díla. Postavili společnými silami chrám plný poezie, plný upřímné výpovědi současných lidí.

Všechny autory ( Klímová, Fousek, Černík, Duben, Nytrová, Havel,Kriglová…) a přispěvovatele (Šmoldas, Cimický-úvod, Ebr – zeměpisně literární závěr) vtipně a typicky „kočičím způsobem“ zobrazila a zachytila Zora Jandová, která z 18 ti obrázků sestavila chrám na obálku.

Knihu si můžete objednat přímo na stránkách nakladatele ZDE.