1. období: od narození do roku 1979

Otomar Dvořák

narozen 14.1. 1951 v porodnici v Praze – Podolí pod starobylým Vyšehradem, dětství a mládí prožil v Žebráku, pak bydlel v Libčicích nad Vltavou a v Praze – Vršovicích.

DÍLO:

Prolog

 První tvůrčí období v mém životě nastalo poté, co jsem k vánocům asi ve čtyřech letech dostal dětskou bakelitovou promítačku diafilmů. Brzy jsem začal pohrdat prodávanými pohádkovými pásy a vynalézavý otec pro mne začal stříhat pauzovací papír na pruhy, které lepil k sobě do jednoho svítku. Na ně pak barevnými tušemi kreslil jednotlivá okénka s výjevy z příběhu, který jsem mu diktoval. Byl jsem neúprosným scénáristou a režisérem, ačkoliv táta se tam snažil vpašovat svá letadla, lokomotivy a parníky, ale já tam zase chtěl mít dravá zvířata a obludy. Oblíbený býval příběh, jak si Otoušek a Miloušek (to byl kluk ze sousedství) spolu hrají na pískovišti a najednou vyhrabou vchod do podzemní chodby a tou chodbou se dostanou do Afriky. Jindy vlezou do letadla, zmáčknou nějakou páku a letadlo s nimi vzlétne a letí přes moře, až ztroskotá v Africe. Tam se pak setkají se lvem, slonem, krokodýlem atd.

 Později mi otec vyrobil loutkové divadlo; ovšem s loutkami jsme jen výjimečně hráli variace na klasické pohádky. Zase to byla všelijaká dobrodružství, kdy dva kluci (k tomu se hodily postavy Honzy a Jenička) zabloudí v lese, kde je honí vodník a čert, nakonec svedou boj s černokněžníkem; jezdívala tam také lokomotiva a parníky a tábořili tam trampové, kteří zpívali poučnou píseň o  tom, jak zloděj se plíží o půlnoci na hřbitov a zakousne ho hyena...

  Protože předvádění diafilmů a loutkového divadla nebylo tak jednoduché (muselo se čekat na večer, vybalit přístroj, sestavit divadlo atd.), vrhl jsem se na komiksy. Těch vzniklo v mém věku předškolním i ranně školním přímo neuvěřitelné množství. Schematické figury, malované většinou z profilu, dosáhly jedinečné typizace – např. všichni padouši důsledně nosili černé kloboučky, které nikdy nesnímali z hlavy (dokonce v nich i spali). Kdyby si je totiž sundali, už by to nebyli lupiči! Později, inspirován starými fotografiemi mého pradědečka (a také podobiznami Marxe a Engelse!), jsem si vymyslel postavu hrdiny Fousáče, který se vyznačoval mohutnými kníry a neotřesitelným klidem – s oblibou si připaloval cigaretu od rozžhavené kulky, která se těsně vedle jeho hlavy zasekla do stromu! Jeho přítelem byl Spravodaj, který v každé situaci fotografoval, filmoval a dělal si poznámky (byl odvozen z Verneova Tajuplného ostrova). Tato dvojice se později objevila i v prvních literárních pokusech.

 Svůj první román jsem začal psát ve druhé třídě do školního linkovaného sešitu a doplnil ho vlastnoručními barevnými ilustracemi. Jmenoval se DOBRODRUŽSTVÍ V PRALESE a byl to napínavý cestopis o lovcích divoké zvěře v Africe. Vyznačoval se tím, že v každé kapitole všichni, kromě hlavního hrdiny, zahynuli.

 Další krasopisně psaná díla: např. robinsonáda TYGŘÍ OSTROV či variace na mayovky PO INDIÁNSKÝCH STEZKÁCH.

Rok 1958  - Divadelní soubor osmileté školy v Žebráku

První divadelní role v Kvapilově pohádce ČAROVNÁ STUDÁNKA (režie učitel Míka, choreografie Braunová). Jako žabák jsem jenom kvákal ve sboru, ale zato jsem byl nejvíc nalíčený – celý zelený!

V roce 1960 jsem psal žertovné a satirické veršíky; měl jsem jich celý školní sešit. Největší proslulosti mezi nimi dosáhla o prázdninách v Cerhovicích napsaná báseň STOJÍ FRONTA NA BRAMBORY. Musel jsem ji často recitovat babičce a sousedkám, které se smíchy popadaly za břicho...

Někdy v roce 1963 jsem napsal svoji první „realistickou“ povídku, inspirovanou skutečnou událostí ze žebrácké školy. Nevím, jak se jmenovala, ale byla o chlapci, který miluje detektivky a když se ve škole ztratí jednomu žákovi peněženka, pustí se do vlastního pátrání a odhalí tajnou skrýš pod dlaždicí na školní chodbě. Bohužel, právě v té chvíli je přistižen učitelem. Je označen za pachatele a padne na něj trest. To byla na můj tehdejší věk dost nečekaná pointa.

V letech 1965 - 67  jsem napsal detektivky s hrdinou detektivem Billem Lerxenem; jednu strašidelnou FANTOM ZÁMKU CENTRWILLE a druhou z leteckého prostředí SMRT PŘICHÁZÍ Z OBLAK, kterou jsem tátovi věnoval k Vánocům. Na školní sešity s textem jsem vlastnoručně vyrobil přebal, ozdobený titulem a barevným obrázkem. Tato detektivka se svojí úrovní vyrovnala mnohému pokleslému čtivu podobného žánru (a možná ho i předčila!). Rodiče užasli: „To je úplně, jako kdyby to napsal nějakej spisovatel! Kde se to v tom klukovi bere?“

 Ponoukán otcem, abych psal něco z leteckého prostředí, pustil jsem se ve 12. letech do ambiciózního projektu: do románu o českých letcích za druhé světové války. Dokonce jsem používal jakousi historickou brožurku z roku 1946 jako studijní materiál. Výsledek byl prostoduchý a naivní – ale popis leteckých soubojů působil podle otcova mínění „velice napínavě“.  Dílo jsem nedokončil a nezachovalo se...

V roce 1964 byla otci v závodním klubu ROH TOS Žebrák svěřena 16 mm kamera Admira. Možnost vlastního natáčení filmů mě uchvátila. Od té chvíle jsem se rozhodl nebýt „přírodovědcem“, ale „kameramanem“. Přes tuctové dokumenty (o stavbě nové školy, o různých komunistických oslavách, prvomájových průvodech a odborářských výletech) jsme dospěli až k ambicióznějším pokusům, například zfilmované historii města – MĚSTO ŽEBRÁK (kde jsme se pustili do speciálních efektů, například rekonstrukce hořícího středověkého města, které jsme vyrobili z papíru a zapálili v pískovně na Štilci), KŘÍDLA, což byl dokument o letišti, vylepšený hranými vsuvkami s partou dětí, pouštějících model letadla, SMĚJTE SE S NÁMI – o práci kroužků v klubu, kde jsme si vymýšleli různé gagy (zahrádkář nestříhá jen větve, ale vytrhne strom a pustí se do kořenů, astronom vidí v dalekohledu nahou ženu atd. ) Průvodcem je kouzelník a klaun (Vlasta Carvan). Ve společné scénce jsem si zahrál svoji první filmovou roli; namaskován  jako druhý klaun, točil jsem klikou kamery, vyrobené z krabice od margarínu).

Všechny naše filmy byly samozřejmě černobílé, barevný materiál byl „moc drahý“. Na okresních soutěžích v Berouně „Na Plzence“ jsme získali diplomy a různé skleněné vázy, z nichž některé mám dodnes.

1966 – jsem napsal divadelní komedii (už nevím, jak se jmenovala) o trampech, kteří se utáboří v lese, na místě, o kterém se říká, že tam straší. V noci je probudí děsivý nářek – ale, jak se později ukáže, nebyli to duchové, ale zajíc, který se chytil do pytláckého oka. Chlapci se také seznámí s dívkami, které tam jsou na prázdninách, a před nimiž nechtějí prozradit, že se báli. Psal jsem to v létě o školních prázdninách u babičky v Cerhovicích, v zahradním lehátku pod jabloní.. Nebyla nikdy inscenována.

1967 – 1970  spolupráce s Divadelním souborem K.J.Erbena při Společenském klubu Žebrák

Spolu s otcem jsem pomáhal jako osvětlovač a zvukař (marně toužící sám si zahrát na jevišti) při hrách režírovaných Fr. Lorencem VRAŽDA V ZASTOUPENÍ (od nějakého anglického autora), LÉTO (od Šrámka), SRPNOVÁ NEDĚLE (od Hrubína) a hlavně v Jiráskově LUCERNĚ, kde jsem zpracoval světelnou režii: pohádkový les měl děsivou atmosféru, vodníci vrhali zelené stíny, občas bylo tak tajemno, že nebylo skoro vidět na herce! Proslulým se stalo „uňuchadlo“ – dlouhá tyč, pomocí které jsem z postranního proscénia dloubal otce, sedícího pod rozvaděčem, odkud neviděl na jeviště, do zad, aby v pravou chvíli zmáčkl tlačítko kotoučového magnetofonu s nahranými zvuky. V komparsu si zahrála také moje sestra Marie.

Jaro 1968 – v kroužku AMATFILM  ŽEBRÁK jsem natočil svůj první pokus o hraný film. PERLOVÝ NÁHRDELNÍK měl být dobrodružným  příběhem dvou lovců v severské pustině. Samozřejmě němý. Lovce, vyzbrojené vzduchovkou a vojenským bajonetem (!), hráli spolužáci z učiliště Krumphanzl a Havlíček. Naivní, toporné, prostoduché, s obtížně pochopitelným dějem. Hezky zachycena však byla atmosféra předjaří v přírodních scenériích z okolí Cerhovic (v lomech Třenické hory a na mýtině při lesáckém srubu „U boudy“).  Film se ztratil.

Podzim 1968 – film NAPĚTÍ – pokus o pocitové vyjádření atmosféry srpnových dní během invaze ruských okupačních vojsk – dokumentární záběry byly doplněny hranými scénkami, jako zvuk použito hlášení rozhlasu a píseň M. Kubišové „Modlitba“ . Celkově ploché, toporné a patetické. Přesto je škoda, že tento dokument byl v sedmdesátých letech záměrně zničen.

Na podzim roku 1968 byl v Rudém právu otištěn můj dopis „Nechceme být pouhými šroubky!“ (podepsaný O.D. frézař), v němž jsem vyjádřil svůj vzdor proti světu, který nás mladé nechce chápat a který uzavírá trapné kompromisy s okupanty. Šlo spíš o moji osobní krizi než o politiku. Ale byl to první můj text, který jsem viděl vytištěný!

1969 – získal jsem první cenu v soutěži časopisu Amatérský film za scénář STRACH. Šlo o dramatickou epizodu z konce 2. světové války, kdy strážný vede několik německých zajatců a ze strachu jednoho z nich zcela bezdůvodně zastřelí. Pojal jsem to jako poetické podobenství se symboly pušky a rozkvetlých stromů. Inspirovala mě skutečná příhoda, vyslechnutá při čekání u holiče Šoustka v Žebráku. Za získanou finanční odměnu jsem si koupil kufříkový psací stroj. Ale bylo těžké ho sehnat, po celé Praze ho neměli (nakonec mi ho koupila babička v Táboře).

 V roce 1973 jsem tento scénář přepsal do podoby povídky, kterou redaktor V. Merhaut otiskl v příloze okresního deníku BUDOVATEL.

 V roce 1975 jsem upravenou verzi scénáře použil k přijímačkám na FAMU.

1969 – 1970  jsem psal novelu z prostředí strojírenského učiliště, plnou hořkosti ze zklamaných lásek, nepochopení učitelů a s hrdinou Pinďou, který pochází z bídných poměrů, nikdo mu nerozumí, je považován za grázla a přátelí se jenom se svým psem. Když od jedné dívky dostane pouťový prstýnek, má to pro něj mnohem větší význam než pro ni, což mu přinese hořké zklamání a zatrpknutí vůči celému světu...Jmenovala se PRSTÝNEK. Nedokončil jsem ji, ale pod názvem ZRCADLO jsem ji přepracoval v roce 1970 do filmového scénáře celovečerního hraného filmu, který jsem poslal do soutěže. Nevyhrál jsem, ale byl jsem pozván na seminář v rámci festivalu mládežnických filmů v Trutnově. Tam jsem poprvé pojal úmysl studovat scénáristiku na FAMU. Příběh se odehrával při lyžařském kurzu na horách (něco na způsob pozdějších Smyczkových „Sněženek a machrů“) a významnou úlohu v něm hrála hudba, zejména opakující se motiv z Černochovy písně: „Na svůj obraz se dívám, vidím, že ránu mám...“

V roce 1969 jsem psal do nějaké soutěže cyklus povídek, založených na vyprávění babičky, dědy a mých rodičů. Byl tam příběh z dob Rakouska o chlapci, synkovi koňského handlíře, který vede koně přes les a je zabit lupiči, a také příběh o správci pivovaru za druhé světové války, kterého při útěku před Němci prozradili jeho vlastní psi (jmenoval se ZRÁDNÁ VĚRNOST) a další, které si už nepamatuji. Ručně napsané povídky jsem diktoval mámě, která mi je přepisovala na psacím stroji. V soutěži jsem nic nevyhrál, ale v hodnocení mi napsali, že vzhledem k mému věku (18 let) jsou ty povídky myšlenkově překvapivě vyspělé.  

 Povídku ZRÁDNÁ VĚRNOST jsem roku 1975 předložil mezi pracemi k talentovým zkouškám na FAMU.

1969 – 1970 : DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM , dramatizace podle románu J. Verna, v níž jsem se pokusil podle vlastního scénáře realizovat ambiciózní pokus o amatérskou Laternu magiku. Šlo o kombinaci divadelní hry s filmovými dotáčkami: režii filmové části jsem měl já, divadelní starý ochotnický veterán Karel Brož. Modely ponorky a jejího vnitřního vybavení vyrobil podle rytin z verneovek ze dřeva a z papíru můj otec. Hra začala být zkoušena (kapitána Nema měl hrát p. Nebeský), některé filmové pasáže jsem natočil, např. vynořování ponorky, vnitřek salonu v Nautilu, profesora Aronaxe, zápasícího s rozbouřeným mořem (Jiří Landa na žebráckém rybníku). Projekt se však nepodařilo dotáhnout k premiéře.

 1970 – AMATFILM ŽEBRÁK: OSTROV PSOŽERY.  Pokus o animovaný (ploškový) film, k němuž mě inspirovaly svérázné kresby spolužačky z hořovické průmyslovky Marie Jílkové. Podle jejího námětu jsem napsal scénář, ona nakreslila a vystříhala figury a pozadí, společně jsme pak o nedělích s technickou pomocí mého táty snímali obrázky rozložené na podlaze kamerou položenou se stativem na stole,  pomalu políčko po políčku. Animace byla skákavá a světelnost kolísavá, ale hýbalo se to! Byla to recesní absurdita ve formě protialkoholní agitky.

1969 –  jsem založil recitační soubor MLADÁ SCÉNA (členové: já, Eva Zbubnová, Mirka Havlíková, někdy se též podílela moje sestra Marie Dvořáková). Hned první vystoupení v rámci nějakých oslav bylo velice úspěšné; překvapilo použitím rockové hudby a barevných světelných efektů. Recitovali jsme z díla mého profesora češtiny Ivana Slavíka (v té době byl coby katolický básník zakázaný, čehož si nikdo nevšiml).

 Pásmem z poezie  Rabíndranátha Thákura jsme zahajovali otevření galerie malíře Indie Hněvkovského ve staré žebrácké škole za účasti indického velvyslance.

 Z balad K. J. Erbena jsme připravili vzpomínkový večer k jeho výročí.

 Na nádvoří TOSU jsme při oslavách založení strojírenského podniku s M. Hněvkovskou recitovali moji báseň, kterou jsem složil specielně pro tuto příležitost (bylo to trochu ve stylu Kainara).

 Naše vrcholná akce byl samostatný program k výročí žebráckého rodáka, buditele Vojtěcha Nejedlého; scénář  jsem sestavil z úryvků jeho děl. Výpravu s velkým portrétem rodáka namaloval Fr. Lorenc. Na klavír hrál živě učitel místní hudební školy. Nechyběly světelné efekty a dokonce děti v lidových krojích!   

 1970 – 1972: slavná éra party mládeže, která měla základnu v Žebráku „Na chatě“ (ve srubu u potoka naproti hřišti). S Janem Landou jsme začali skládat písně (já psal texty, které on zhudebňoval, hrál na kytaru a zpíval). Podílel se též Procházka, Kadeřábek, Lauko... Pomáhala nám místní děvčata. Z veselých zábav vznikly večery, pořádané v divadelním sále Společenského klubu. Naše skupina se nazvala ŽET-EN (což zní jako francouzský výraz pro milování, ale byla to zkratka slov Žebráčtí Nezmaři). Já jsem psal scénáře a programy jsem režíroval.

1. BAREVNÁ DISKOTÉKA  - kde se pouštěla zajímavá zahraniční hudba za doprovodu světelných efektů a s průvodním slovem, J. Landa tam s velkou trémou zahrál několik našich vlastních písní  - a potěšil nás jejich ohlas u obecenstva.

2. TRAMPSKÝ VEČER – na scénu jsme použili kulisy z divadla, zbudovali jsme tam romantický les, kde se scházejí trampové – Landa s kytarou, Procházka s basou, Kadeřábek s vozembouchem a já s velkým kotoučovým magnetofonem. Hráli se country a trampské písně, známé hity i naše vlastní skladby, k tomu vtipné, napůl improvizované scénky.

3. VEČER NA KOCANDĚ – pojato jako setkání ve staré hospodě s klavírem (a pravým pivem!), hrály se kromě vlastních skladeb věci ze Semaforu a Osvobozeného divadla, bylo tam nejvíc divadelních výstupů. V roli šíleného básníka jsem za doprovodu klavíru přednesl dramatický melodram „Na východě slunko zapadá, je poledne...“; satirická scénka TŘI MUŠKETÝŘI pranýřovala různé nešvary v obci (já hrál D´Artagnana). Jako konferenciér jsem uvedl rozhovor s hostem z Chile, mladík Pedro...(už nevím, jak se jmenoval dál) byl v Žebráce na návštěvě. Na kytaru zahrál a zazpíval nějakou chilskou lidovou a něco od Beatles.

 Slavná éra skončila, když jsme byli podrobeni cenzuře a přinuceni stát se organizací SSM – a také tím, že J. Landa odešel na vojnu. S protiválečnou baladou na můj text JEN ČERNEJ KŘÍŽ vyhrál vojenskou uměleckou soutěž.

Někdy v této době jsem psal do sešitu komické a bláznivé příběhy skupiny mladých muzikantů pod názvem KAPELA DŽORDŽE PIŠKVORCE. Dílo zůstalo nedokončeno a ztratilo se...

1972 – při studiu na Střední průmyslové škole, která měla sídlo na zámku v Hořovicích, jsem začal skládat písničky se spolužákem Janem Bartošem. Všechny studenty a profesory jsme pobavili večírkem na chatě v Jeseníkách při lyžařském zájezdu (hitem se stala píseň „Na svý nohy lyže dám, z kopce salto udělám“ ve stylu Olympiku).

Velkoryse jsme pojali vánoční večírek, k jehož přípravě jsme přizvali děvčata ze zemědělské školy. Byl uveden pod názvem SPOLEČENSKÝ SOUMRAK. V čele velkého sálu klubu v Hořovicích se tyčil velký ozdobený a ozářený smrk. Bylo narváno, nedostávalo se židlí. Hrála se moje scénka ROMEO A JULIE – srdceryvné drama ze života studentského (já jako Vypravěč, Míra Sutr – Romeo, Dáša Frantová – Julie), četl jsem svoje groteskní povídky ve stylu Š+G a J. Bartoš hrál naše písničky. Zabraly zejména osvědčené hity: ZNÁŠ TEN HOŘOVICKEJ ZÁMEK a OSAMĚLÁ HOLKA.  Končilo se taneční diskotékou.

1972 – získal jsem první cenu v rozhlasové soutěži o písňový text. Slavnostní vyhodnocení s koncertem nejlepších písní proběhlo v Praze, v kulturním domě na Smíchově. Inspirací pro můj text BALADA O DĚVČÁTKU  byla básnička vojáků z první světové války, kterou si zapsal můj táborský děda. Zhudebnil ji nějaký starší skladatel z Brna, zpívala Jarmila Veselá. Dost archaické zpracování i podání – nelíbilo se mi. Ale byla to moje první „profesionální“ prezentace! Píseň byla pak ještě několikrát hrána v rozhlase. Dostal jsem honorář celých tisíc korun!

V letech 1971 – 1974 jsem se ve své tvorbě zaměřil především na poezii a písňové texty.. Své básně jsem posílal do různých časopisů a soutěží. Měl jsem jich několik rukopisných sešitů, některé jsem opsal na psacím stroji.

Roku 1971 jsem v krajském časopise Svoboda vyhrál první cenu s politickou básní DLAŽBA, což bylo skutečně poplatné době a mé úporné snaze prosadit se v tisku. Šlo o velmi patetické verše o dlažbě ulice, která je mlčenlivým svědkem historie, všech dramat a revolucí, o dlažbě po níž se šlape, do jejíž spár zatéká krev, pot a slzy a z níž se občas staví barikády. Dostal jsem diplom a nějaké peníze na rautu na lodi na Vltavě. Báseň vyšla dvakrát tiskem v novinách Svoboda.       

Mnohem osobnější a bez politického tlaku byl pro mne úspěch s lyrickou milostnou básní TVÉ OČI, která vyšla roku 1973 v časopise VLASTA. Patřila do sbírky symbolistické poezie, kterou jsem napsal pod vlivem četby Otokara Březiny (Už ty názvy! – SRDCE ZVONŮ, PASTÝŘI NOCI atd.). Bylo to všechno velmi patetické. Mnohem živější byly mé groteskní věci, např. báseň DO JONATHANŮ ZAHRYZLI SE ČERVI LABUŽNÍCI nebo PÁN V KLOBOUČKU ODNÁŠÍ V PODPAŽÍ KRADENOU VČELU.

V letech 1972 – 73 vycházela pravidelná literární příloha okresního časopisu BUDOVATEL pod názvem MLADÝMA OČIMA. Tam jsem se stal „kmenovým“ autorem a externím redaktorem, tiskl jsem své básně a lyrické minipovídky, a také jsem tam posílal texty svých spolužáků a kamarádů.

V roce 1973 jsem napsal delší povídku či novelu, jejíž název si už nepamatuji. Byla to jakási generační zpověď; velice symbolický příběh o třech sourozencích, z nichž jeden bratr je rockový hudebník, druhý  bratr kosmonaut a jejich sestra politická aktivistka při studentských demonstracích proti válce. Hudebník fetuje a umře při koncertě, kosmonaut zahyne ve vesmíru a přežívá pouze dívka, která ve chvíli tragické smrti svých bratrů rodí dítě, jehož otce nezná. Poslal jsem to do krajské soutěže. Sice jsem žádnou cenu nezískal, ale porotce mi napsal, že je to „na pomezí současné mladé tvorby“, a kdybych se prý dokázal oprostit od křečovité pózy vzdoru a přebujelého symbolismu, že by z toho mohlo něco být.

V roce 1973 jsem přijal nabídku svého bývalého učitele A. Pýchy ze základní školy v Žebráku a v jím režírovaném představení dětského divadelního souboru jsem nacvičil „dospělou roli“. Bylo to v pohádce E. Krásnohorské MEDVĚD A VÍLA. Hrál jsem učitele hudby Nezobka, který učí medvěda (zakletého prince) zpívat. Byl to komický výstup s velkým ohlasem! Potlesk na otevřené scéně jsem si zasloužil svým originálním způsobem výuky (už jste viděli učitele hudby, který zpívá stupnice naprosto falešně?). Představení mělo kromě premiéry ještě dvě reprízy.

Roku 1974 jsem byl členem divadelního studia při Krajském kulturním středisku. Byl to jakýsi workshop, praktická výuka herectví, ale současně mělo vzniknout zájezdové představení. Pod vedením herce Václava Kotvy (člena Činoherního klubu v Praze) jsme v kulturním domě v Kralupech nad Vltavou  nacvičovali ruskou hru ROZLOUČENÍ V ČERVNU, kde jsem měl roli světáka Veselého, který se snaží pořád pronášet přípitky a nutí ostatní účastníky mejdanu ke společnému zpěvu. Představení nakonec nedospělo k premiéře...

V režii herce Vlastimila Fišara jsme však nacvičili recitační pásmo JSME S TEBOU CHILLE! s veršů a prózy chilských autorů, hlavně Pabla Nerudy. Zájezdové představení mělo zajímavou výpravu od pozdějšího filmového architekta Borise Halmiho, doplněnou projekci diapozitivů a zvukovými dokumenty. V podstatě to však byla době poplatná politická agitka. Zúčastnili jsme se soutěže Wolkrův Prostějov, vystoupili na mnoha místech české republiky a v Praze. Jako recitátor jsem byl asi dost špatný. Bylo to křečovité a umělé, bez skutečného prožitku.

Někdy v roce 1975 jsem se v Žebráku několikrát marně snažil dát dohromady soubor, s nímž bych nacvičil divadelní představení. Vždycky se to po několika zkouškách rozpadlo, protože se lidé nedokázali sejít.  Hlavně chyběli kluci. Proto jsem se rozhodl napsat vlastní hru jen pro dívčí obsazení. Jmenovala se PODÍVEJ, PADÁ HVĚZDA a vyprávěla o skupině maturantek z gymnázia, které žijí v mezidobí  nejistoty mezi maturitou a nástupem „do praktického života“. Jedna z nich se na inzerát seznámí s bratrem spolužačky, jenž je zanícený astronom, nepraktický „vědec“. Nastává řada komických zápletek, začínající na maturitním večírku a vrcholící tajnou návštěvou dívek na hvězdárně, kde se nečekaně střetnou s delegací z Akademie věd. V komedii jsem použil plno groteskních hlášek, gagů a odposlouchaných hovorů, ale také lyrické momenty a písničky. Hra se budoucím účinkujícím líbila. Ale nakonec se nikdy nehrála...

V letech 1974 -1976 jsem napsal pár lyrických povídek (třeba o náladě letního odpoledne u vodního zámku Červená Lhota), začal jsem román ze Šumavy podle vyprávění cerhovické babičky, román o příhodách dědy z Tábora (k tomu mi vlastnoručně sepsal své vzpomínky), první náčrty Provazníků (scénu, jak Francek s Honzou Trsojc jdou ze školy v horkém odpoledni).  Nic z toho nepostoupilo dál než za první dvě kapitoly.

1976 – 77: Napsal jsem cyklus básní inspirovaných čínskou poezií; myslím, že se mi podařilo pár působivých přírodních obrazů – nálad. V okresní soutěži Praha – západ jsem uspěl s básní VÁNOČNÍ (Bič mrazu, slzy, jiskry z hvězd...)

 Pod vlivem vyprávění kolegyně z pracoviště na Okresním kulturním středisku v Berouně jsem se nadchl pro zvláštní vztah geometrů k zemi, kterou musí svýma nohama prochodit a svýma rukama a očima  změřit. Tak vznikl ukázkový román „socialistického realismu“ ROZMĚR ZEMĚ. Poslal jsem ho do nakladatelství Československý spisovatel. Odpověděli mi, že každá z postav je až přebujele dušezpytně rozpitvávaná, což měli asi pravdu. Líbily se jim popisy krajin a nálad. Celková kompozice byla prý špatná. Především to však bylo podle mého dnešního názoru zatíženo tezovitým schematismem. Šlo o příběh starého geometra, který vypomáhá při vyměřování plánované přehradní nádrže, a vrací se tak do míst, kde kdysi působil při zabírání pozemků pro Jednotná zemědělská družstva. Setkání ze starousedlíky, které chce již podruhé připravit o jejich „kousek země“, jitří staré rány a otvírá nové křivdy, navíc je konfrontováno s „bezstarostným“ přístupem mladých studentů – brigádníků, kteří pracují ve skupině jako figuranti. Některé problémy ani nesměly  být v této době vyřčeny a závěr musel zůstat optimistický.

  Román jsem pak přepracoval do podoby filmového scénáře ROZMĚR ZEMĚ, který jsem roku 1979 předkládal jako závěrečnou diplomní práci na FAMU. Byl označen za pokus o klasické selské drama v souvislostech nové doby, kladně hodnocena sugestivní atmosféra.

 Další ročníkové práce, které jsem napsal na FAMU:

KOLIK VÁŽÍ SEN? - scénář o lásce dvou mladých lidí, jíž se postaví do cesty chlapcova dědičná nemoc;

 ŹELVA – dramatizace srbské povídky o žákovi, který staropanenské profesorce píše fingované milostné dopisy a jeho žert postupně přeroste v tragédii, neboť ona jim uvěří. Nejvíc se líbily živé dialogy.

 ??? – „výrobní drama“ (název jsem zapomněl) o nesmyslném systému řízení strojírenské továrny, kde se dělníci rozhodnou stávkovat, což bylo v komunistické společnosti něco nemyslitelného! Tenhle scénář se nelíbil estébákovi (jinak ústřednímu dramaturgovi z Barrandova  a našemu studijnímu vedoucímu) Tomanovi; napřed tvrdil, že špatně znám dělnické prostředí, a když jsem mu řekl, že jsem pracoval několik let jako dělník a plánovač v továrně, otočil a tvrdil, že se to utápí v nepodstatných detailech.

 Velice dobře byla hodnocena moje teoretická závěrečná práce VÝRAZOVÉ PROSTŘEDKY HRANÉHO FILMU, kterou dokonce A. M. Brousil doporučoval k vytištění jako skripta pro studenty FAMU, ale nakonec z toho sešlo.

V roce 1978 jsem pracoval jako asistent produkce FS Barrandov na filmu režiséra J. Hanibala LEŤ, PTÁKU, LEŤ (o prázdninovém putování dětí na kolech na Slovensko). Tvůrčí schopnosti jsem tam moc neuplatnil, ale viděl jsem a zažil spoustu zajímavých věcí. Točilo se v Nízkých Tatrách, na Liptově, na Křivoklátsku a v Kladně.

V roce 1978, během pauzy na Barrandově, jsem vytvořil poslední filmové dílko pod značkou AMATFILM Žebrák. Do soutěže o filmovou písničku v Mohelnici jsem přihlásil svůj pokus o videoklip na píseň Václava Neckáře SYNÁČKU MŮJ.  Byl na barevném (poprvé!) 16 mm materiálu. Točeno v parku před žebráckou školou. Elegantní mladou maminku v něm hrála moje tehdejší žena Jaroslava, synáčka přesvědčivě ztvárnila dcera Pavla coby nemluvně v kočárku, jako komentátoři nezadržitelně utíkajícího života jsem se objevil já a náhodný stařík na lavičce. Bylo to dost nejisté ve střihu, ale občas zajímavá kompozice záběrů. V soutěži jsem neuspěl.

První podařený film, oceněný i v soutěžích (16 mm, černobílý), jsem natočil v létě roku 1979 jako zaměstnanec Okresního kulturního střediska Praha – západ. Jmenoval se SATURNIN. Nebyl však o známé postavě neodolatelného sluhy, ale o stejnojmenném dětském recitačním souboru při základní škole ve Slapech. Napsal jsem scénář, točili jsme to společně s Pavlem Dražanem ( progresivním filmovým experimentátorem), bylo to postaveno na subjektivních, pro dokument netypických detailech  a neustálém dynamickém pohybu kamery. Točili jsme ve škole a tělocvičně slapské školy, ve vysoké trávě na louce, v autobusu a na recitační soutěži v Příbrami, kde soubor získal první cenu. Snažili jsme se přiblížit dětskému pohledu a myšlení. Problém byl s ozvučením, ale nakonec jsme to zvládli nalepením magnetické stopy.

(pokračování za týden)