12. obraz - HRŮZY SVATEBNÍ NOCI

 (Živý obraz svatebního veselí v alpském zátiší. Družičky - venkovské dívky s věnečky na hlavách nesou za Mary dlouhatánský bílý závoj. Všichni zkameněli uprostřed pohybu. Shelleyová prochází mezi nimi a oživuje obraz svými doteky-)

Farář- tajný agent: Táži se vás, pane Frankensteine, berete si slečnu Mary za svou právoplatnou manželku?

Frankenstein: (chce odpovědět, ale vtom zahlédne mezi svatebčany škodolibě sešklebenou tvář Netvora, a s úlekem si zakryje oči loktem)

Netvor: Frankensteine! Pamatuj, že o tvé svatební noci budu s tebou!

Frankenstein: (zděšeně vykřikne-) Ne!

(Překvapené zašumění mezi svatebčany, Mary se k němu užasle otočí, farář si dá dlaň k uchu v domnění, že se přeslechl)

Farář- tajný agent: Ptal jsem se vás, pane Frankenštejne, jestli si dobrovolně berete zde přítomnou…

Frankenstein: (se vzpamatuje) Ano, ano, ano!

Shelleyová: (vystupuje po schodišti nad hlavy svatebčanů a zpívá:)

Jen jeden den jí zvony zní,

ona jde s ním a on jde s ní.

Závoj má hebký jako sníh,

v očích má pláč a také smích.

Vesničané: (ve svých bizarních „trpasličích“ krojích se hemží kolem v přízračném breugolovském tanečku, pijí, hltavě jedí a bujaře vykřikují) Hodně štěstí! A dětiček!

Starý komorník: Jó, to já když jsem se ženil…

Shelleyová: (zpívá)

A toho dne ji políbí

v kostele, kde se zaslíbí.

Prstenem ruku ozdobí,

ten, jehož srdce osloví.

(Frankenstein se mezitím vyškubl ze zajetí vesničanů a spěchá pryč, Mary chce za ním, ale dívky ji zatáhnou do tanečního kola. Frankenstein se po chvíli vrací s plnou náručí starých pušek. Rozdává zbraně vesničanům.)

Frankenstein: Dávejte dobrý pozor. Buďte ve střehu! Kdybyste v okolí uviděli takového divného…

Opilá vesničanka: Žádnej strach, milostpane!

Opilý vesničan: (bere dychtivě pušku a jedním okem nahlíží do laufu jako husa do flašky) Tady vůbec nejsme divný.

Shelleyová: (zpívá)

Jen jeden den je v počtu dní

dlouhý a krásný, nevšední.

Je to den, o němž dívky sní,

zlatý a bílý, svatební.

(Frankenstein táhne Mary za ruku pryč, pak ji bere do náruče a vynáší ji nahoru do podkrovního pokojíku)

Otec: (tápe v prázdnu, protože ho všichni opustili, vzdaluje se od svatebčanů na opačnou stranu, směrem k horám, nikdo si ho nevšimne) Kde jste, děti moje, ať vás obejmu!

(Hudba graduje, ze svatebního snu se mění v bujaré třeštění, všichni víří v divokých pseudofolklórních tancích, je to hemžení bizarních figurek jak z Breugelových obrazů. Horalé vyzbrojení puškami tančí jakýsi zbojnický odzemek)

(Frankenstein donesl Mary v náruči až do podkrovního pokojíku a položí ji na postel)

Mary: (se smíchem) Tys mě unesl! Jak romantické!

Frankenstein: (neodpoví, protože zaslechl nějaký podezřelý zvuk. Vyběhne na schodiště, vytáhne z kapsy kabátu pistoli. Ve střehu naslouchá do tmy.)

Mary: (zvážní) Miláčku! Co je s tebou?

Frankenstein: Nic… nic…

Mary: (seběhne k němu) Neměli bychom na všechno zlé, co nás dosud potkalo, zapomenout? Zapomenout a být konečně šťastni.

Frankenstein: (ji popadne a hodí si ji jako žok přes rameno, nese ji zpátky na postel, přičemž kryje svůj ústup namířenou pistolí) Buď trpělivá a brzy bude všechno v pořádku.

Mary: Au, pusť! Co to děláš? Co tě to posedlo? Chtěla jsem se jen podívat na západ slunce!

Frankenstein: Nezlob se… ale… to je jen… takový starý zvyk… nevěsta se nesmí o první noci ukázat cizím očím, prý by jí to přineslo smůlu.

Mary: Naše první společná noc začíná divně… A já bych si tolik, tolik přála, aby tě právě dnešní noci nic netrápilo…

(zpívá)

Jsem trochu jiná,

když jdu blíž

a všechna tíha ze mne padá.

Frankenstein: (zpívá)

Jsi pořád krásná,

sladce sníš,

byla by škoda zemřít mladá.

Mary: (zpívá)

Máš divné oči, lásko má,

a chladný stín se z noci vkrádá.

Usměj se na mne, lásko má,

vždyť dávno víš, jak mám tě ráda.

Oba (zpívají duet)

Láska je Mysem naděje

sluncem, co nás zahřeje,

hvězdou a střelkou kompasu,

znamením v poušti bez času

plamenem, který nezhasíná…

Láska je růže trnů plná,

bolestná trýzeň, sladká vlna,

která nás k ránu potopí…

Frankenstein: (zašeptá) Co z toho člověk pochopí?

Vtom vtrhnou do pokoje tři policisté, zatímco zdola míří pistolí do okna policejní komisař a křičí:-)

Policejní komisař: Frankensteine, zatýkám vás jménem zákona!

Mary: Ale to snad… je nějaký omyl…

Frankenstein: (se pokusí vyběhnout na schodiště, ale je policisty odražen zpět)

Policejní komisař: Teď už se vám nepodaří svalovat své zločiny na nevinné lidi, pane Frankensteine! Profesorova smrt v Londýně byla pro nás posledním řádkem tajenky. Ano, tehdy vás náš agent sledoval až k profesorovu bytu a nenechal se ošálit vaším diletantským přestrojením.

Frankenstein: (skočí oknem dolů ke komisařovi) Pánové, ta věc je mnohem složitější…

Policejní komisař: (výhrůžně pozdvihne pistoli) Upozorňuji vás, že všechno, co řeknete, může být použito proti vám.

Mary: (se vykloní z okna) Pane komisaři… prosím vás… věřte mi… je nevinen… já to vím, já to cítím, když mu pohlédnu do očí… něco ho trápí, ale není to tak zlé… věřte mi, já ho znám od dětství, on není schopen ničeho špatného…

Policejní komisař: Ničeho špatného, říkáte? A copak je tohle? (sáhne Frankensteinovi do náprsní kapsy a vytáhne jeho ukrytou pistoli, zkontroluje zásobník) Ostře nabitá. K čemupak ji potřebuje o svatební noci? A všechno důkladně zabedněné… hm… vypadá to, že si chtěl vytvořit alibi předstíraným očekáváním nějakého útoku zvenčí – a v dobře střeženém domě vás pak sám zabít. Jak rafinované! Tohle je poslední důkaz, který nám chyběl! Ano, mladá paní, veškeré jeho chování nasvědčuje tomu, že pan Frankenstein je velice nebezpečný, šílený, vraždící maniak! Měla byste nám spíš poděkovat, že jsme vám v poslední chvíli zachránili život!

Mary: Ne… proboha… to je tak strašné! (zhroutí se na postel)

Frankenstein: Mary! Přece bys jim nevěřila! (rád by k ní, ale dva policisté ho strhnou zpět a zkroutí mu ruce za záda)

Policejní komisař: Promiňte, Mary… chápu vaši situaci, ale… i lékařský zákrok bývá bolestivý. Berte to tak… a zapomeňte… sbohem.

Frankenstein: (se zmítá a zápolí s policisty) Nenechávejte ji tu, proboha vás prosím, vezměte ji raději také na policejní stanici, zavřete ji třeba do cely, jen ať nezůstává tady!

(Policisté si vyměňují pohledy a významně si poklepávají na čelo)

Policejní komisař: Dost řečí, jdeme! (připoutá si vzácného vězně želízky k zápěstí)

(Eskorta odchází, pozorována několika opilými a vůbec nic nechápajícími vesničany. A tu se nahoře v podkroví, nad postelí, na níž vzlyká Mary s tváří zabořenou do polštáře, vztyčí Netvor, který tam vyšplhal po zadní stěně a dostal se dovnitř oknem. Vítězně se zachechtá. Popadne Mary a zdvihne ji k sobě.)

Mary: Pomóóóc! Pomóóóc!!

Shelleyová: (která z pozadí přihlíží, si také zoufá nad tragickým koncem příběhu a připojí se k volání svého alter- ega) Pomóóóóc!!!

Frankenstein: Rychle zpátky! Nesmí kvůli mně zemřít! (dere se s nadlidskou silou po schodech vzhůru a vleče za sebou na želízkách zcela zmateného policejního komisaře.

Policejní komisař: Kdo se to tam tak příšerně směje?

Frankenstein: Moje dítě!

Policejní komisař: (zcela konsternován) Vaše dítě? Vy už máte dítě? Vraždící dítě? Jste blázen vy nebo já?

(Zastihnou Netvora, jak z Mary strhává šaty a lačně ji líbá. Obě strany strnou na okamžik proti sobě, měří se pohledy, jako by zkameněly. Pak Netvor zaúpí, pustí Mary zpátky na lůžko a hbitě proskočí oknem ven.

Policisté: (vykřikují někde za domem) Tamhle je! Tam utíká! (zmatená střelba)

Frankenstein: (se sklání nad bezvládnou Mary) Ještě dýchá! Zavolejte lékaře!

Policejní komisař: (si najednou vzpomene) A kde je váš otec?