1992 - 1994: Slavné divadelní období ve Zlíně

V roce 1992 započalo období divadelní. Náš starý známý z Anfasu, Josef Morávek, který v Brně vystudoval režii a po revoluci se stal uměleckým šéfem ve zlínském divadle, mě s manželkou Evou Zajícovou přizval ke spolupráci na speciálním projektu k výročí J. A. Komenského. Spolupracoval jsem s ním na scénáři představení, které bylo trochu ve stylu „starého Anfasu“: koláž vizuálně působivých obrazů na speciální konstrukci z praktikáblů a schůdků, doplněná sugestivní hudbou Milana Nytry, byla uvedena pod názvem LUX LUCET IN TENEBRIS – SVĚTLO PRONIKÁ TMOU. Moje žena Eva Zajícová vytvořila pro představení zajímavý plakát s koláží z dobových rytin. Nakonec jsem byl do představení zapojen i herecky: vystoupil jsem jako Oheň Ignis, fanatický mnich Bonaventura, principál a Crommwel. Eva se spolupodílela i na režii – secvičila s námi výstup principála, který se svými dětmi a loutkami sehrává popravu českých pánů. Inscenace se ponejvíc hrála v přírodě nebo jako pouliční divadlo.

S manželkou J. Morávka, Svatkou, která byla redaktorkou v brněnském rozhlasovém studiu, jsem v tomto období připravoval rozhlasovou hru, jejímž tématem byla obrácení sv. Pavla. Nějaký čas jsme na tom pracovali, scénář jsem napsal, ale projekt zůstal nedokončený.

Na podzim téhož roku jsem nastoupil v Městském divadle Zlín jako dramaturg a herec. Bydleli jsme s manželkou Evou přímo v divadelní budově, v bývalé herecké šatně. Podíleli jsme se na pohádce DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ (Eva navrhla kostýmy). V režii J. Morávka byli inscenovány dvě zapomenuté „kýčovité“ hry z dob národního obrození ve společném dvojpředstavení. K.J. Erben: SLÁDCI – jediná komedie známého baladika, odehrávající se v točnickém pivovaře. Hrál jsem v ní pivovarského chasníka (s parukou a mohutnými kníry). Také jsem napsal do divadelního programu svou vzpomínku, jako žebráckého rodáka, který osobně znal vnučku K. J. Erbena a zažil ochotnické inscenace této hry v Žebráku. V druhé půli večera to byl Raupach: MLYNÁŘ A JEHO DÍTĚ – starý dušičkový horror. Tam jsem hrál hrobníka Jonáše. Mlynáře hrál hudebník Milan Nytra. Výpravu a kostýmy navrhovala Eva Zajícová. Režisér se snažil o humorné pohrávání se symboly, které od oněch dob změnily svůj význam (nad čím se tenkrát plakalo, tomu se dnes smějeme).

Od léta 1992 až do jara 1993 se natáčel v Čechách německý (Idunafilm v koprodukci s Mirofilmem)  historický velkofilm KRÁL POSLEDNÍCH DNŮ (TANEC PRO BOHA) o německé sektě novokřtěnců, jejímž vůdcem se stal bývalý potulný komediant, jenž s nimi ovládl město a začal si hrát na samozvaného krále. V menších rolích byli obsazeni čeští herci. Natáčelo se v Chebském hradu, na Křivoklátě, na Bouzově a na louce za Prahou, kde byla postavena monumentální kulisa – celé náměstí středověkého městečka! Účinkovaly stovky komparzistů! Hrál jsem inkvizitora, dominikánského bílého mnicha Kymäuse. Dvojici se mnou tvořil druhý inkvizitor, hnědý františkán, kterého hrál Josef Kemr. Byla tu smutná doba, když slavný herec si musel vydělávat epizodickou, téměř komparsní roličkou v zahraničním filmu. Ale nesl to trpělivě. Měli jsme společnou maringotku a jsem rád, že jsem se s Kemrem osobně seznámil krátce před jeho smrtí. Veselá historka z natáčení: když jsme s Kemrem stáli oblečeni v mnišských hábitech před bývalým klášterem v Chebu a čekali na odvoz, tak kolemjdoucí lidé si „tiše“ sdělovali, že dominikáni se vrátili, že asi dostali ten klášter v restituci zpátky! Téma filmu bylo velmi silné a mohlo vzniknout vynikající dílo; ale už během natáčení jsem měl pocit jakési zvláštní topornosti v režijním vedení scén. Německý režisér byl velký frajér a suverén. Peníze se rozhazovaly plnými hrstmi. Občerstvení během natáčení bylo velkolepé! Můj honorář (50 tisíc!) předčil všechny mé dosavadní výdělky, ačkoliv jsem většinou jen postával v pozadí a řekl všehovšudy tři věty. O osudech dokončeného díla jsem dlouho nic nevěděl, teprve v roce 1998 jsem ho spatřil v nočním programu české televize. Až na pár zajímavých momentů to bylo strašně zdlouhavé a nudné. Film i v Německu u diváků zcela propadl. Byl to nejdražší a největší krach německého filmu.

Roku 1993 jsem vytvořil v Městském divadle Zlín své vrcholné divadelní dílo. Na podnět Josefa Morávka, který toužil po futuristickém akčním divadle, jsem podle proslulého románu M. Shellyové napsal scénář muzikálu FRANKENSTEIN. Napsal jsem i texty všech písní. Hudbu složil Milan Nytra (pozdější klávesista slavné kapely Buty), který též navrhl výpravu. Ta byla strhující – Frankensteinova laboratoř byla plná absurdních přístrojů a pyrotechnických efektů, potleskem býval odměněn sjezd hlavních hrdinů na lyžích po centrálním kovovém schodišti. Zajímavé kostýmy navrhla moje žena Eva Zajícová (vesničané například vypadali jako z Brechlových obrazů). Vědec Frankenstein (hrál ho Rosťa Marek) připomínal vlasatého rockera, jím vytvořený Netvor (Luděk Randár) měl působivou masku. Používala se točna, železná opona i světelný jeřáb. Pro choreografii jsme získali Věru Herajtovou, neboť se nám v Praze na Vinohradech líbila její choreografie Bídníků. Ta už tehdy začínala mluvit do režie… Hektické dotahování projektu přineslo řadu konfliktů, ve vyznění inscenace došlo k rozporu s mým původním záměrem, řada motivů zůstala jen nahozených nebo zjednodušených na základní schéma. Ale výsledek, který byl záměrně stylizován jako „jevištní komiks“ byl působivý a ve Zlíně zapůsobil jako zjevení. Obrovský divácký úspěch, cena v divácké anketě, vyprodaná představení se hrála ještě po celou sezónu 1994, chodily dopisy diváků, lidé si natáčeli písničky, o premiéře se psalo ve všech novinách (na reklamě jsem cíleně pracoval!), kritika byla rezervovanější, ale celkem příznivá. V den premiéry byl o naší inscenaci natočen a vysílán brněnským TV studiem televizní dokument.

 V sezoně 1993 jsem ve Zlíně dramaturgicky spolupracoval s režisérem K. Semerádem při přípravě americké komedie N. Simona BOSÉ NOHY V PARKU.
 Současně jsem se chopil dramatizace klasické pohádky BAJAJA. Vytvořil jsem asi tři verze, ale mladému režisérovi Bergmanovi, který ji měl inscenovat, se text nelíbil.

Studio BÁRTFILM mezitím připravovalo v koprodukci s českou televizí svůj vrcholný projekt. INKARNACE byla pojata jako filmová báseň, vize o mladém muži v současné Praze, který se při četbě Kafkova Procesu postupně duševně převtěluje do postavy Kafkova hrdiny. Hlavní roli hrál David Suchařípa a skvělou hudbu složil Michal Pavlíček. Zahrál jsem si nevelkou roli policejního úředníka. Moje žena Eva dabovala hlas stařeny v kostele. Během natáčení však došlo k zásadním tvůrčím i osobním rozporům mezi Pavlem Bártou a Hankou Hrabětovou. Bohémský filmový básník Bárta nebyl schopen zvládnout nároky profesionální televizní práce. Televizní producenti vyvíjeli tvrdý tlak. Jako střihač byl přizván František Zpevák, bývalý emigrant z Mnichova. Osobní vztahy se zkomplikovaly, Hrabětová se Zpevákem dokončili film sami, bez Bárty. Tak se stalo, že televizní premiéra byla až v září 1995! Současně byl také vysílán televizní dokument o natáčení filmu. To bylo vyvrcholení – a současně definitivní ukončení slavné éry BÁRTFILMU!

Známí mě upozornili na inzerát, že nějaký malíř shání schopného člověka, který by mu napsal text do výstavního katalogu. Sešel jsem se s ním ve vinárně na Starém městě (jméno jsem zapomněl, ale byl to dost velký suverén). Jeho obrazy byly mystické, figury v jakémsi barokním šerosvitu, trochu na hranici kýče. Ale stať jsem napsal. Jenom mě mrzelo, že jsem si za ní řekl 400 Kč a pak jsem při výstavě zjistil, že svá plátna prodává za 100 tisíc Kč!

V roce 1993 jsme uvedli v divadélku v Řeznické (kde byla šéfovou naše kamarádka Sabina Langrová) pořad BENÁTSKÝ KARNEVAL, což byl reklamní pořad pro cestovní kancelář „Vlaštovka“ Evy Hanušové. Bylo to pásmo z děl spisovatelů, kteří popisovali Benátky. Scénář jsem napsal já, inscenovali jsme ho s Evou Zajícovou a kamarády z bývalého Anfasu. Hudební doprovod na klavír – Taussinger. Režie Jiří Langer. Bylo to uděláno narychlo, s jedinou zkouškou, velká improvizace, takže dost špatné; lepší bylo zřejmě podávané občerstvení: pravá italská pizza a víno. Vystoupil jsem v rolích Hemingweiye, Máchy a Cassanovy.

Nahlédnutí do Cassanovových pamětí při přípravě tohoto pořadu mě zaujalo a inspirovalo. Začal jsem psát divadelní hru o pozoruhodném útěku G. Cassanovy z benátského vězení, kterou jsem nabídl dramaturgii divadla Pod Palmovkou. Tam někde zůstal ten rukopis navěky ležet. Zřejmě se ztratil…

Před Vánoci roku 1993 jsme v divadle v Řeznické připravili inscenovaný koncert vánočních písní vysokoškolského pěveckého sboru Quilda pod názvem ANJELÉ SÚ SPIEVALI. Námět, koncepce, režie a kostýmy Eva Zajícová a já. Představení bylo součástí vernisáže výstavy podmaleb na skle Evy Zajícové. Zkoušeli jsme ve škole Na Santošce – zavzpomínali jsme si tak na časy Anfasu.
 Repríza představení byla o vánočních svátcích v Kublově, v památném kostele na Velízu.

Od roku 1993 jsem pro literární revue LABYRINT (vycházela zprvu v novinové podobě) psal cyklus článků o zajímavých vydavatelských projektech NÁPADY ZA MILION, recenze knih a filmů.

Počátek roku 1994 byl ve znamení návratu do Zlína. V rámci divadla jsme ustavili speciální skupinu scénických experimentů TYMPANON a v netradičním prostoru pod jevištěm divadla, pod kruhovou základnou točny jsme inscenovali hru Milana Nytry PITOMCI (recyklační show a scénický střeler!). Byla to klipová koláž obrazů, poezie, písní a filosofických úvah, kombinovaných s absurdní groteskou a kabaretem – zkrátka postmodernistické dílo (náběhy tohoto stylu se už projevovaly ve Frankensteinovi). Hlavní dějovou linií byla honička za „generálovou linií“ a za „skřínkou hříchů lidstva“, po jejímž otevření má nastat konec světa. Scénář, režie, hudba, výprava a role Vypravěče – Milan Nytra. Hrál jsem několik postav, především generála Yabozela – převtěleného ďábla. Vymyslel jsem také program, pojatý jako parodie na bulvární noviny. Centrálním motivem plakátu byla moje holá hlava!  Představení jsme hráli i v rámci zlínského divadelního festivalu Setkání - Stretnutie. Mělo úspěch u mladých, většina starších diváků nad ním jen kroutila hlavou.

V edici her Literární a divadelní agentury DILIA vyšla roku 1994 tiskem moje dramatizace klasické pohádky BAJAJA, jejíž realizace ve zlínském divadle uvázla na mrtvém bodě. Pojal jsem ji jako poetické podobenství o dospívání, o tom, jak se chlapec stane mužem. Chtěl jsem, aby jednotlivá dějství měla atmosféru čtyř různých ročních období a aby tam byl duch gotického rytířství.  
 Premiéry se tato hra dočkala až v září 2003 v Městském divadle ve Zlíně, v režii Martina Františáka. Texty mých písniček ve hře zhudebnil Řek Nikos Engonidis.