Blues pro hejno bílých vran

Tyhle zvláštní květnové dny začaly slavnostním otevřením přestěhovaného a rozšířeného knihkupectví Daemon v Londýnské. Sešel se tu výkvět autorů žánru scifi a fantasy, zahajovací slovo měl Jiří Walker Procházka, jenž svoji pracovitost a citlivost dovedně skrývá pod maskou démonického bohéma. Pohovořil jsem tu dokonce s pracovnicí táborského muzea a zavzpomínal na prázdninové město svého dětství. Knihkupcům jsem napsal věnování do několika svých knih: měli tu nejen Bod návratu a Vzpouru mrtvých, ale i Kouzelný meč Abaddon. K tomu dobré víno a lahodnou picu. Připili jsme si na další zdar tohoto žánrového knihkupectví.

Pokračování hektických dnů mě čekalo na Pražském hradě. Vlastně ve stanici metra Malostranská, kde jsem čekal na kolegu Jerryho Fišara. Vystoupali jsme po Starých zámeckých schodech, abychom dovršili "šplhací" část našeho seriálu "S kamerou za záhadami". Vyprávěl jsem na třetím hradním nádvoří  u kašny sv. Jiří o pahorku Žiži a posvátném ohni, který na něm hoříval za pohanských dob. Opět, jak už se stalo tradicí, nám do mikrofonu skučel vítr. A cizinci se u mě zastavovali, v domnění, že jsem hradní průvodce, abych jim vysvětlil, kdo je to na té soše. Odpovídal jsem hrdě: "Saint Georg". Jerry vymyslel další triky, třeba malého dráčka, kterého budu držet na dlani. To se mu opravdu povedlo, dráček na mě vrčí a chrlí malý plamínek!

 Večer téhož dne jsme se s Evou vydali na Literární noc. Skvělý happening, pořádaný v předvečer knižního veletrhu. Vlastně nás k návštěvě vyprovokoval náš dávný kamarád a herec Aleš Procházka. Bylo to komponováno tak, že vždy jeden ze známých herců četl na nějakém zajímavém místě pražského Smíchova ukázku z nové, či nově přeložené knihy. Aleš četl ve starém železničním vagónu, červeném motoráčku, odstaveném na koleji za smíchovským nádražím. Svým kultivovaně ohebným hlasem a sugestivním podáním nás vtáhl do světa švédského hororu, v němž se probouzejí mrtví. Seděli jsme naproti němu na železničním sedadle a ani jsme nedutali. Vagón byl plný a venku už čekala další fronta. Čtvrthodina uběhla jako nic, a Aleš skončil v nejlepším, bohužel. Ještě jsme si stačili sdělit pár soukromých novinek, vzkazů a pozdravů a ujistit se, že už si musíme skutečně udělat čas na společné... Však to znáte. Říkáme to každý rok. Pak jsme ještě stihli Budařovu četbu v barokním letohrádku Portheimce a herce Kačera ve sklepu Švejdova divadla. Bylo úžasné pozorovat davy lidí s orientačními plánky, jak chodí Smíchovem sem a tam. Na některých místech jsme nevydrželi čekat, například jsme se vůbec nedostali do vodárenské věže na Písečném ostrově (tam co mívali Foglarovi skauti klubovnu), kde četl herec Javorský. Bylo povzbudivé vidět tolik lidí, zajímajících se o literaturu.

 Ve čtvrtek 17. května mě nakladatelství Alpress pozvalo na přátelské setkání, na společnou večeři s šéfy, redaktory a spolupracovníky. Sešli jsme se poté, co jim skončila stánková šichta na knižním veletrhu Svět knihy, v hotelu Expo za výstavištěm. Ocenil jsem dobré víno z příchutí dubového sudu a králičí maso v plátku slaniny; všichni projevovali zájem, jak se vyvíjí román Meč pro královnu, a vyjadřovali naději, že čtvrtý díl už nehrozí.

 Na veletrhu bylo letos opět skleníkové dusno; stihl jsem jenom sobotní návštěvu, která nebyla tak atraktivní akcemi a hosty. Rumunský folklórní stánek působil mile, ale co nás s Evou opravdu uchvátilo, to byla prastará turecká výtvarná technika "ebru", což je vlastně malování na vodu. Ano, opravdu na vodu! Zvláštními jehlami se na hladinu spouštějí krůpěje barev, ty se rozlévají, a jinými špachtičkami se ty olejnaté vrstvičky na hladině různě dělí a tvarují. Je to neuvěřitelná alchymie, od níž člověk nedokáže odtrhnout oči. Vše pak vrcholí tím, že plovoucí prchavý obraz se překryje papírem, on se na ten papír přilepí a zůstane tam už natrvalo. Jeden z Turků ve stánku nám vysvětlil, že ty zvláštní barvy si každý umělec vyrábí sám, jejich podstatou je volská žluč a různé přírodní přísady rostlinného, nerostného i živočišného původu. Aby dosáhl alespoň průměrných výsledků, musí té technice věnovat deset let výuky. Další potěšení mi pak připravil stánek nakladatelství Moba, kde na monitoru běžel náš trailer a na pultu už ležel čerstvý výtisk románu SMRT VE STŘÍBRNÉ ZBROJI. Pár jsem jich na místě čtenářům podepsal.

 Večer téhož dne jsme vyrazili s Evou k Vltavě. V hospodě Podolce u jachtařského klubu byla ta správná atmosféra, sedělo se na dřevěném molu nad řekou a křtila se kniha "Malá hejna bílých vran" - básně a fotografie od berounských autorů Velíška a Šroubka. Publikace hezká a inspirující, plná nahých holek a nostalgie, což odpovídá mentalitě nás, starších pánů. A sešlo se nás starších pánů, kromě zmíněných autorů, požehnaně. Třeba prošedivělý lamač ženských srdcí Tomáš Hanák, s jehož manželkou jsem kdysi pracoval v Berounském deníku. Šli jsme si společně objednat k baru: když se řeklo heslo "Machart", bylo pití zdarma! Upozorňuji, že to platilo jen toho večera! Úžasnou scénku předvedl kmotr knihy, též zcela nestárnoucí osmdesátník a živá legenda Jiří Suchý. Svedl úporný souboj se zátkou v láhvi šampaňského, během něhož se snažil krátit čas různými historkami o dramatickém otvírání láhví, končících sestřeleným lustrem či monoklem pod okem krásné slečny. Pointou pak bylo, když mu zátka zcela bezhlučně vypadla do ruky. Sklidil nadšený potlesk. Připomněl jsem panu Suchému, jak je to dávno, co jsme společně tvořili v Semaforu; podivil se, že píšu romány. Na kus řeči jsem se zastavil s další legendou, tentokrát neprávem pozapomenutou, písničkářem Vladimírem Čápem, jenž mi nedávno poslal své nové cédéčko s věnováním. Kdysi jsem mu chtěl udělat právě v Semaforu samostatný recitál, ale bohužel k tomu už nedošlo, události nás předběhly. Mezitím se setmělo a Jan Spálený se dvěma přáteli hráli blues, zajíkavě nostalgická hudba s chraplavým Janovým zpěvem se nesla nad vltavskou hladinou, chvěla se spolu s rozlámanými odlesky lamp; kdesi na Kampě někdo střílel rachejtle, barevné jiskry vykvétaly jako vybuchující kytice, pod ostrovy už ležely stíny, Vyšehrad se vznášel ve tmě jako osvětlený koráb, pod mosty, vypadající jako šňůry jiskřivých korálků houkaly remorkéry a výletní lodě. Odlétat s hejnem bílých vran... Mimoděk jsem si vzpomněl na Václava Hraběte a jeho Blues pro bláznivou holku... Láska je jako Večernice, plující noční oblohou. Vraceli jsme se domů pod zářící Venuší s knížkou plnou ženských aktů...

 A pak jsme ještě chvátali do Kublova, kde nás čekalo natáčení další části "Záhad Toma Wizarda". Ještě jsem nezažil šílenější natáčení. Jako naschvál se na zahradě hned po ránu vyrojily včely, usadily se na stromě nad cestičkou, ale slabá větévka neunesla těžký roj a ten spadl na zem. No, Boží dopuštění, utíkali jsme z chaty podél záhonů, švagr tam spěchal ve včelařském skafandru - a do toho přijel televizní štáb! Napřed mě hnali do truhlářské dílny, kde jako beru telefon, když zrovna řežu nějaký rámeček (díky televizi vznikne patrně v divácích mínění, že jsem domácí kutil, nad čímž se moje žena srdečně zasmála :-) ) Scénku za chatičkou u ohniště, kde přivítám Honzu Vrabce s jeho kamarádkou Magdou a překvapím je odhalením pravěkého zvířete, nejbližšího příbuzného trilobitů, jsme točili neustále napadáni včelími hlídkami. Jedna bzučící útočnice se brněnské herečce Magdě zamotala do vlasů, ta ječela a prchala, ovšem marně, naštěstí se jí včela nedostala na kůži a za pomoci mého kapesníku jsme ji brzy šťastně dostali ven. Všichni pro provinilou včelu žádali smrt, ale režisér se ukázal jako včelomil a odnesl ji dostatečně daleko na trávník. Když se včelka Mája vzpamatovala, vrátila se a pokusila se ho také bodnout. Takhle nevděčný svět splácí! Listonoha se hlavnímu biologovi televizního štábu zatím vypěstovat nepodařilo, ale je to prý na dobré cestě, tak jsme natočili prázdné akvárium, kam se pak šikovně nastřihne detail. Štáb odjel ve stoupajícím vedru točit ke Skryjským jezírkům. Tam se určitě ochladí!

 Zato já s Evou jsme v tom úmorném vedru spěchali do Prahy. Je to všechno takové nějaké bláznivé, zrovna jako to hejno bílých vran nad vltavským veslařským klubem, kde Jan Spálený hraje dlouho do noci své ironicky moudré blues.