Bouřlivý čas léta a vnitrozemské tsunami...

Lijáky, bouřky, občas zima a teď zase vedro. Medard se nám zkrátka letos obzvlášť vydařil! Já jsem teď na pár dní vypadl z intenzivního psaní. Musel jsem si z Kublova odskočit do Prahy a vyřídit různé naléhavé záležitosti. Vrátil jsem se odpoledne do své vršovické garsonky dočista propocený, nezbylo, než vlézt rovnou pod sprchu. A navečer začala broukat bouřka. Napřed nesměle z dálky, pak se najednou setmělo a vzápětí to prásklo někde blízko tak drnčivě, že jsem radši vypnul počítač, aby nepřišel k úhoně. Do dvora začal hučet prudký déšť a vzápětí se po zdi kolem okna spustil vodopád! To byl fascinující pohled. Brzy jsem zjistil i příčinu. Strom před okny vrostl svými horními větvemi do žlabu a patrně ho ucpal. Voda tak místo, aby spořádaně odtékala trubkou, padala po zdi dolů. Doufejme, že se stěna nepromáči skrz naskrz. Budu muset upozornit domácího.

 Teď ještě dopisuji po ránu pár posledních dojmů a zase zmizím na čas z Prahy. Příště sem zase na pár dní zajede manželka. Takhle pendlujeme, věčně na cestách. Možná je to trochu únavné (v našem věku:-), ale příroda je příroda a působivě zpustlý pražský dvůr mezi činžáky ji nemůže nahradit. I když čas v Kublově je takový zvláštně letní. Ještě celý minulý týden jsem tam musel topit. A ještě štěstí, že hora Velíz tam od nás odráží bouře. Je to vždy fascinující pohled, jak se fronta mračen rozdělí, část jde k Berounu "po vodě" (nad údolím řeky Berounky) a část po zbirožských lesích na Žebrák a Hořovice. Zase nás šokovaly zprávy o povodních na Moravě a v jižních Čechách. Nejhorší byla ta stěna vody, která se hnala po svazích do údolí, prostě z polí, odkud ji nikdo nečekal. A potůček, kde bývá běžně 20 cm vody, měl prý najednou hloubku 6 metrů! Říkají tomu "vnitrozemské tsunami". Všichni jsou zděšeni z nebývalého množství obětí, což je dáno tím, že bouřkový příval přišel v noci. Ovšem co je to proti 300 utopených v roce 1872! Tehdy se to také stalo během několika hodin po velké bouřce na Berounsku, Příbramsku, Zbirožsku, Lounsku a v Praze. Středočeská obec Hředle byla tenkrát nepatrným potůčkem smetena z povrchu země. Dodnes je tam pomníček na památku této události. O téhle katastrofické povodní jsem v roce 2002 napsal knihu "Nebeská stavidla se otevřela", ilustrovanou dobovými rytinami. A tu knihu potkal paradoxní osud - většina jejího nákladu se utopila ve skladu knihkupectví Kroppová v Berouně na náměstí, při další katastrofické povodni! A právě v téhle knížce uvádím autentické zážitky svědků, které voda zaskočila nepřipravené v polích. Hučící, kalná, zpěněná stěna se valila krajinou tak rychle, že se před ní nedalo utéct. Svědek se díval z kopce a viděl, jak skupina lidí běží ze všech sil, ale vlna je dohání, až je posléze pohltila a spláchla. Opravdu vnitrozemské "nebeské" tsunami. Ještě štěstí, že k téhle události dochází jen vzácně. Ale letos nás opět potkala. A najednou jdou všechna protipovodňová opatření do háje, protože voda padá shora. Příroda je zkrátka mocná a není snadné ji krotit...

 Tak na závěr něco veselejšího. Fenka Boninka (český křepelák) porodila přes noc devět krásných štěňátek. Všechna černá a dvě zlatá. Smečka pěti psů na kublovském dvoře se přechodně dost rozroste. Jsme zaplaveni třešněmi. Takovou úrodu jsem snad ještě v životě neviděl! Větve se ohýbají až k zemi, obalené hrozny plodů. Kupodivu i špačci se vytratili, asi už jsou přežraní. A nejhorší je, že ty  šťavnaté, úžasně napučené třešně velice rychle hniji. Zkrátka marnotratnost přírody.

A poetický zážitek. Samozřejmě, že jsme vnukům připravovali "svatojánskou postýlku" s dárky. Dokonce i patnáctiletá vnučka Majda se nenechala připravit o tradici a v postýlce našla speciální šampon, aby se jí nekudrnatily vlasy. Kdo by za to co dal, aby měl vlasy tak vlnité! Člověk není zkrátka nikdy spokojen s tím, co právě má :-)

 Ale hlavním svatojánským zážitkem je už tradiční noční rodinný výlet do lesa. Když se vydaří počasí (není moc zima nebo moc silný vítr nebo silný déšť - vlhkost a mrholení nevadí) začnou k jedenácté hodině večerní pořádat své zásnubní lety světlušky. To je pro mne vždy úžasný, takřka mýtický zážitek. Mezi kmeny lesa, v jeho temných hloubkách víří těkavé jiskřičky, jako by mě vábily za sebou, jako světélka tančících rusalek. Stačí si jen v duchu představit tajemnou, esoterickou hudbu. A zmocňuje se mě tušení, že někde poblíž musí zaručeně kvést kouzelné zlaté kapradí...