Brno ve dnech Apokalypsy

Na Fénixcon jsem dorazil až v sobotu, u recepce jsem byl opatřen rouškou proti zhoubným infekcím, ale nebyla mi moc platná, protože po chodbách vířily rozevláté, do potrhaných cárů modravých látek se rozplývající Nákazy - a musím uznat, že docela půvabné, v čemž vězela zrada, neboť mě dostihly a nalepily mi na oděv malou červenou samolepku, která zvěstovala, že jsem byl právě nakažen dýmějovým morem (ach bože, zlatá prasečí chřipka!). Naštěstí byly milosrdné a přidaly i natištěný popis nemoci i s příslušnou léčbou. Na dýmějový mor se doporučovalo dát si u baru fernet. Já zkusil pivo Starobrno - a také zabralo! Potkal jsem i temného mága s černou železnou korunou (snad samotného Saurona?) a několik krásných bojovnic s dlouhýma nohama a krátkými meči po boku...

 Hned úvodem jsem vyslechl velice zajímavou přednášku spisovatele a námořního kapitána Františka Novotného, jenž v názorných ukázkách promítal obrazy proroka apokalypsy, polského malíře Zdislawa Beksinského. Vize tohoto malířského samotáře, jenž se vyhýbal styku s veřejností a skončil tragicky (byl zavražděn), to jsou opravdu krajiny přízračné hrůzy, kde ční katedrála z lidských kostí, bují jedovaté popínavé rostlinstvo, po mořích ozářených nebeskými požáry plují přízračné lodě mrtvých s potrhanými plachtami a krajem se pohybují zombie, kostry, přízraky... Ani Kristus nepřináší vykoupení, na kříži zůstalo jen bezhlavé torzo ukřižované kostry s prázdnými žebry hrudního koše...

 Novotný prozradil, že právě tyto obrazy ho velice inspirovaly při popisu děsivých scenérii v jeho románu Valhala, jenž popisuje vítězství nacistů, kteří probudí prastaré bohy a rozpoutají apokalypsu.

 Humorné odlehčení přineslo naopak vyprávění a předčítání proslulého překladatele Jana Kantůrka o Apokalypse ve světě Zeměplochy, kde má Smrť opravdu co dělat, aby sehnal dohromady čtyří "příšerné jezdce". Je to parafráze proslulých scén se Sedmi statečných. A což teprve, když příšerní apokalyptičtí jezdci vyjedou na motorkách v kožených oblecích s nápisem Pekelní andělé!

 V poledne mě v jídelně oslovila podivná maskovaná postava v bílém, s kápí na hlavě a rouškou přes obličej. Ukázalo se, že je to spisovatel Pavel Renčín na výzvědné výpravě, nehodlá tady ani hovořit, ani besedovat, jen z úkrytu pozorovat.

Dostavil se též zbytek mé rodiny, tedy manželka Eva a vnučky Magda a Anežka. To bylo moje štěstí, protože bez Magdina fotoaparátu by zůstala nezachycena historická událost, kdy mě v jídelně přepadli dva vůdci Conanova klanu: sám velký Big Shaman a jeho pravá ruka Nalim Uzbeg Lidochaz. Jménem ÚV CS (Ústřední výbor Conan Society) mi udělili titul HMCS (čestný člen Conan Society). Tedy ne přímo mně, ale mému "alter egu", jenž se jmenuje Paul O. Courtier. Fotoreportáž ze slavnostního aktu a také z mé přednášky můžete shlédnout ZDE.

Přednášku jsem měl od 16,00 ve velkém kongresovém sále, ale ještě předtím jsem se s celou rodinou zastavl v presidentském salonku (to zní pěkně, že?), kde probíhal permanentní celodenní literární workshop. Zájemci o psaní se tu mohli leccos dozvědět. Já jsem se spolu s Mosteckých, Medkem, Broncem, Ríšou a dalšími zapojil do diskuze, jaká nejhorší apokalypsa může autora během psaní potkat. A ukázalo se, že škála je velmi široká: od tvůrčí krize, špatně zvoleného hrdiny, přes ztrátu dat v počítači a problémy s nakladateli, až po vyrušující děti a domácí mazlíčky. Beseda byla se vzornou obsluhou, byl nám doléván lahodný čaj mužem s rouškou přes ústa. Čajem jsem se dokázal polít a navíc jsem zjistil, že místo aby se vsákl, tvoří na ubruse těkavé kuličky. Inu scifi... A katastrofické, protože vnučka Magda, sedící v koutě, podrazila ochotnému nalévači nohu. Zvládl i tuto situaci! Měl neuvěřitelný smysl pro rovnováhu. Že by to byl android? Byl jsem zvědav, co se z toho vyvine, když s rouškou na tváři usedl za stůl a vybalil svačinu. Čekal jsem, jak ji propasíruje skrze roušku, ale tentokrát mě zklamal.

 Na moji přednášku dorazili i naši přítelé z Brna, režisér, novinář a majitel internetového časopisu o bydlení Josef Morávek s manželkou a dcerou. V první řadě zasedl také předseda českého Fandomu Zdeněk Rampas s manželkou. Vzbudil jsem jeho zvědavost, když jsem mu řekl, že jsem našel fotodokumentaci ke svým scifi a fantasy povídkám se sbírky Bod návratu, jejímž byl odpovědným redaktorem. Účast na mé přednášce byla celkem slušná, i když jsem měl tvrdou konkurenci - v jiném sále ve stejnou dobu besedoval se čtenáři Miroslav Žamboch. Promítal jsem během výkladu na plátno zajímavé fotografické dokumenty (můžete si je prohlédnout kliknutím ZDE!). U Hořící lilie jsem se poněkud rozpovídal, zapomněl jsem na projektor, ten se naštval a vypnul se. Už jsem ho nedokázal uvést do chodu a tak jsem posluchače připravil o několik posledních fotografických lahůdek. Mohou si je tedy při této příležitosti dodatečně prohlédnout. Zato mě překvapil jeden posluchač, jenž v závěrečné besedě připomněl, že experimet s proříznutím zemských radiačních pásů nad určitým místem země, o němž píšu v povídce Vzpoura mrtvých, se údajně skutečně udál někde v Číně, dopadlo to tragicky, celá jednotka vojáků na pokusném území zahynula, a přísně se to tají. Opět něco, co jsem si vymyslel a ono se to stalo skutečností. Názorně jsem to dokumentoval na fotografii jihoamerického jezera Lakaru, která přesně odpovídá popisu krajiny, stvořenému v mé fantasii. A dodal jsem historku o mé knize "Nebeská stavidla se otevřela", kde popisuji zhoubnou povodeň z 19. století, varuji před jejím opakováním - a ta kniha se utopila ve skladu v Berouně při další zhoubné povodni.

Téma apokalypsy jsem tedy vyčerpal, vyčerpal jsem i sebe a tak jsem potom jenom relaxoval s přáteli Morávkovými v restauraci a na pozoruhodně bizarním divadelním představení principála Jiřího Walkera Procházky, v němž akční příběhy o geniálním kosmickém agentovi JFK sehráli zcela neakčně (i když chvílemi se vzepjali k nadlidským gestům!) redaktoři, recenzenti, editoři a spisovatelé.

PS: A také jsem podpořil vzpouru jednoho brněnského gymnázia proti neodůvodněnému odvolání jeho oblíbeného ředitele (více o tom zjistíte kliknutím ZDE)