Český terorista Procházka: stejný případ jako Breivik

V časopisu INSTINKT (číslo 31 ze 4. srpna 2011) vyšel na dvoustranně 23-25 článek o případu "ohnivého hejtmana" Vavřince Procházky, jenž spolu se svými druhy v létě roku 1689 vypálil Prahu a řadu dalších českých měst. Součástí článku je i rozhovor, v němž jsem odpovídal na otázky reportéra Leoše Kyši. Rozhovor je nadepsán provokativně: PO TERORISTICKÉM ÚTOKU SI ČEŠI VYBÍJELI VZTEK NA CIKÁNECH A FRANCOUZÍCH!

 Článek je doplněn dobovým pohledem na Prahu a mým portrétem s malým autorským medailonkem.

Zde jsou mé odpovědi na reportérovy otázky:

Příběh ohnivého hejtmana, který toužil vypálit Prahu, jste studoval velmi důkladně. Kolik toho má největší český terorista Vavřinec společného s norským atentátníkem Breivikem?

Román Hořící lilie jsem psal pod dojmem newyorského 11. září 2001, abych ukázal, že také v Čechách se naši předkové setkali s vysoce organizovanou a promyšlenou formou ničivého útoku, který měl mezi obyvatelstvem vyvolat chaos, strach a vůli k ústupkům vůči cizí politice. Především mě však zajímali lidé, Češi, kteří byli ochotni se k takovému hrůznému činu propůjčit. Pokusil jsem se vystopovat jejich pohnutky, psychologické motivy, způsob, jakým to před ostatními i sami pro sebe zdůvodňovali. A teprve v průběhu práce na románu jsem zjistil, že je tam ještě jedna linie, protože z cynicky profesionálního oddílu žhářů, vedeného zkušeným pyrotechnikem setníkem Sedmihradským, zůstal po jeho rozprášení jediný a poslední osamělý bojovník – Vavřinec Procházka, prostý vojín, jemuž už nešlo ani o slíbené peníze, ani o politické cíle a povznesl se dokonce i nad osobní mstu. Neexistovalo už pro něj nic jiného než úkol, velkolepý cíl, jemuž podřídil všechno a jenž se stal pro něj cennějším než život. Chtěl spálit svět, aby se mohl zrodit nový, lepší. Neměl jsem v době, kdy jsem na knize pracoval, jinou postavu, ke které bych „ohnivého hejtmana Vavřince“ připodobnil. Až teď se objevil Breivik. Zamrazilo mě, když jsem si tu souvislost uvědomil.

 Zdá se, že oba pohrdali obyčejnými lidmi a považovali se za něco víc. Přitom oba nebyli nijak výjimeční. Vavřinec byl v civilu pasák prasat. Uvádí se v kronikách, proč tak lidi nenáviděl?

Dobové záznamy se nezabývají důvody jeho činů; tu motivaci jsem musel přímo detektivním způsobem vydedukovat z popisu toho, co dělal. Naštěstí existují podrobné protokoly ze soudních výslechů Vavřince Procházky. I v tom má něco společného s Breivikem. Když Vavřince po dlouhém pronásledování zcela vyčerpaného dopadli a on viděl, že už neunikne a svůj úkol nedokončí (měl totiž ještě v plánu spálit České Budějovice a Písek), tak se před vyšetřovateli rozpovídal, nemuseli ho nutit, ani zpracovávat v mučírně, jak bylo tehdy zvykem, Vavřinec líčil své činy den po dni a málem hodinu po hodině, do nejmenších podrobností. Z jeho zapsaných slov jednoznačně cítíme, jak se tím, co dokázal, chlubí, jak je na to pyšný.

 Byl Vavřincův tehdejší teroristický čin nějak výjimečný nebo se lidé v historii setkávali s podobnými masakry, které vznikly prostě jen z nenávisti k lidem? Znáte nějaký podobný příběh z historie?

Docházelo k situacím, kdy byla vybita a spálena celá města, zejména během husitských válek a za třicetileté války, ale to bylo vždy v rámci útoku nepřátelského vojska. Časté bývaly pogromy, např. děsivé vybití pražského židovského města na sklonku 14. stol., nebo mstivé činy okupačních mocností, vzpomeňme na Lidice. Ovšem útok na Prahu a další česká města, k němuž došlo 21. června 1689, je v našich dějinách skutečně ojedinělý. Chtěl bych jenom upřesnit, že nešlo o čin Vavřincův; on se stal pouze jakýmsi symbolem té události, do níž na počátku vstoupil jako řadový člen teroristické skupiny.

 Docházelo třeba i k nějaké sebereflexi tehdejší společnosti po sérii strašlivých požárů?  

Je zajímavé, že část šokovaných obyvatel hledala východisko v náboženské mystice, ale obecně zavládla nedůvěra k cizincům, lidé si vybíjeli vztek na Francouzích (útok byl totiž proveden na rozkaz francouzského krále Ludvíka XIV.), ale také na cikánech, židech a bezdomovcích. Propukla „žhářská hysterie“, podezíravost, vzájemné udávání a dokonce lynčování. Reakce byla tedy přímo opačná, než jakou vidíme dnes v Norsku. Možná je to důkaz, že lidstvo od 17. století přece jen trochu duchovně vyspělo. A to je povzbudivé, ne?