Další ukázka z románu SRDCE V KLECI - tentokrát orientální

Byl podvečer. My v poušti na oázy kraji.

Tak ticho kol! I Arabi, jež jindy bujně hrají,

dnes mlčí schouleni. Jak teskný zjev!

„Co je vám, muži?“ - „Pane, zde byl lev.“

„Že lev? A kdy?“ - „To, pane, těžko říci,

snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci;

však jisto jest: sem spěla jeho chůze -

snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze!“

Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země,

ten divný strach, ten promluvil již ke mně…

 „Je nebezpečno?“ ptám se.

 „Snad… snad není…“ odpovídá nejistě dragoman, náš úředně přidělený policejní průvodce, vyzbrojený dvěma pistolemi a zahnutým handžárem. Jeho dlouhý jezdecký plášť probělává před námi v temnotách. „Jen se račte, pánové, držet pohromadě. Tohle ‚vádí‘ má neblahou pověst; všichni beduíni z okolních horských vsí se živí lupičstvím. Kdyby přišli, střílejte bez váhání, zde je dobře střílet, člověk se ještě ubrání, ale za Jeruzalémem narazíte na tak velké bandy, že je jistější nechat se obrat.“

 A zase jedeme mlčky dál. Hrbolatá cesta, plná kamení a písku stoupá do stínem zastřených Judských hor, nad nimiž zasněně dumá bledý měsíční kotouč. Podkovy se smekají, mám co dělat, abych udržel koně na krátké otěži, nejsem, na rozdíl od přítele Kittla, jenž cválá po mém boku, moc dobrý jezdec, ale tady mi nic jiného nezbývá, tady jiný dopravní prostředek neexistuje. A je lépe jet za nočního chladu – během dne prý bude v horách vedro k zalknutí. Trudná cesta. Pět hodin němoty a ruka stále na revolveru. Mám dobrou zbraň, moderní značky Colt s otáčivým bubínkem, Palcem natáhnout, vystřelit, palcem natáhnout, vystřelit… Ráz na ráz. To by kamarádi z dávného pistolového spolku valili oči! Kam se hrabe skvělá ‚lutišská‘ bambitka, která tenkrát skončila v křoví, odhozena ve zmatené hrůze. Kdopak ji asi našel? Je zvláštní, jak my muži milujeme zbraně; ale většinou jen do té chvíle, dokud je nemusíme doopravdy použít.

 Dech se zatají v hrdle, když dragoman náhle prudce zarazí a výstražně zvedne ruku.

„Pozor!“ sykne. „Buďte ve střehu!“

 Ze tmy proti nám se v rychlém letu vynoří temné siluety jezdců, zavlají bílé burnusy.

 „Stůj!“ křikne dragoman.

 „Chválen buď Alláh ve dne v noci!“ ozvou se příchozí.

 „Kdo jste?“

 „Tvoji bratři, efendi. Obchodníci z Abu Goš.“

 „Kam jedete?“

 „Na Joppe.“

 „Přeji vám šťastnou cestu!“

 „Také, efendi, ve jménu Nejmilosrdnějšího!“

V divokém letu kvapí beduíni kolem nás. Jedeme mlčky dál, v levé ruce uzdu, pravou na pažbě revolveru. Zde prý jednou potře Kristus Antikrista, prozatím by tu ale neškodilo trochu policejních patrol.

 Vtom slyším v dálce dlouhé, kňučivé zavytí. A znovu. Blíž. A zase dál, před námi i za námi.

 „Nějaká dědina?“ ptám se průvodce, „Vyjí tam psi?“

 „Hůř, pane. Šakali, snad hyena. Cítí smrt. Musí nepochybně větřit kořist.“

Tmavé nebe se potáhlo šedivým závojem a najednou jako by rozmarný bůh jediným škubnutím strhl oponu noci a ostrý paprsek ranního slunce nám prudce udeří do očí. Je mrazivo, pára stoupá od našich úst i koňských chřípí.

 Jsme v pustině, v poušti vyprahlé jak marná naděje. Romantika nahosti! Skály se podobají vykotlaným zubům, na jednom útesu jsou rozesety zříceniny vesnice Latrun. Odtud prý pocházel jeden z těch dvou lotrů, ukřižovaných spolu s Kristem na Golgotě. Vskutku kraj plný hezkých tradic.

 Vytí šakalů jako by s příchodem slunce sláblo, ale do nastražených uší se nám zařízne zvuk jiný: táhlý a bolestný nářek. Naše jízdní trojice prudce zabočí za ostrou skalní hranu; a vida, uprostřed cesty leží velbloud. Umírá. Chvílemi namáhavě zvedá hlavu z drobného štěrku a zařve tónem táhlým, jako by velká šalmaj zabědovala. Jeho pán ho opustil, nikdo není nablízku, jen v okolních skalách přidušeně poštěkávají šakalové, naříkají, že jim den vyrval oběť a daruje ji supům, kteří již krouží ve výši na zlověstné hlídce.

 „Lev zaútočil?“ ptám se.

 Dragoman vrtí hlavou, ukazuje na krvavé skvrny na boku zvířete.

 „Kulky z pušky. Přepadli je. Ty obchodníky, co jsme v noci potkali. Ubránili se, to je jisté, ale kdo vzal náklad z velblouda?“ Pokrčí rameny. Pak ukáže přes hřeben. „Tam je Bab el Vadi. A za ním…“

 Vyjeli jsme na temeno hory.

Až se mě dech zatajil!

Daleko zříš démantovým vzduchem - předaleko! Nejprv pod námi to vlnovité pohoří, jež jsme již projeli, za ním širá planina sáronská, za tou Středozemní moře, pruh nejdřív bílý, pak modrý, pak všemi barvami opalizující. Na sever a na jih strmé hory a hluboká údolí - tamhle na vrchu Samuelův prorocký hrob, tamhle hora, na níž měl Jákob svůj andělský sen o nebeském žebříku, zde dole údolí Kulonijéské, kde David vybral „pět kamenů nejčistších z potoka“, tam zas poušť poustevníka svatého Jana a místo kde pana Maria navštívila Alžbětu. A tamhle za tím bílým strážním domkem už začíná Jeruzalém…

 Ach, maminko, jak je to všechno jiné, než v našich společných útěšných snech, jak je to drsné, vyprahlé, žíznivé! A přesto; jen tady se mohla zrodit vášeň víry a bolest vykoupení, ta palčivá touha po očištění duše i těla chladnou vodou, jen tady, na děsivé poušti, kde hlas umírajícího velblouda zní jako trouby Posledního soudu!

 Vždycky jsi, maminko, snila o tom, že se jednou podíváš do Svaté země. Chtěl jsem ti splnit tohle tvoje tajné přání, opravdu moc chtěl, jenže… Jenže osud tomu nepřál. A je to patrně dobře. Přineslo by ti to životní zklamání. Nelíbila by se ti tahle drsná krajina plná loupežníků; teprve tady bys pochopila, že skutečná Svatá země je u nás doma, že Svatá země, to jsou loretánské zvonky, báň svatého Mikuláše s hlídkujícím sokolem, katedrála svatého Víta, v níž kohout vítá slunce a svatý Václav slouží mši duchům slavných patronů, Kamenný most nad stříbřitě pěnící Vltavou, po němž kráčí procesí kamenných svatých…