Erbenova Kytice a jiné horory

Občas projde bez velkého halasu nějaké významné jubileum: tak například letos 7. listopadu uplyne rovných 200 let od narození jednoho z nejvýznamnějších českých básníků Karla Jaromíra Erbena. I když – on se vlastně za básníka ani tak nepovažoval, vystupoval spíše jako vědec, znalec starých písemností a sběratel lidové slovesnosti. Leželo na něm jakési osudové prokletí, protože se narodil jako jeden z dvojčat. Bratr Jan však zemřel, nedožil se ani jednoho roku. Karel měl v dospělosti dojem, že má vůči svému druhému já nesplacený dluh, že jeho život a pozdější úspěchy byly vykoupeny bratrovou smrtí. Těsné duchovní vazby mezi jednovaječnými dvojčaty jsou známým fenoménem, který dodnes nebyl pořádně prozkoumán. Mohl být zdrojem Erbenových zlých snů a znepokojivých vidin.

 Každopádně Erbenovy balady na mě v mládí silně zapůsobily; otevřely mi průhled do tajemného světa mýtů, do zelenavým hlubin vodníkova jezera, do jeskyně zakletých pokladů, do dusného poledne v polích, kdy cestičkou mezi lány se belhá příšerná stařena „o berličce, hnáty křivé“. Síla osudového předurčení mrazivě vydechuje z tajemného jiskření štědrovečerní noci, uprostřed níž se pod hvězdným nebem sklánějí nad magickým zrcadlem zamrzlého jezera dvě zamilované dívky – a také bělostné hlavy zasněžených vrb - stařenek. A což teprve hororová Svatební košile! Cítil jsem silné znepokojení ve dnech, kdy husté mlhy uléhaly na kříže vesnických hřbitovů a skrze beztvarou šeď problikávaly jen bludičky obětních svíček. Neobjeví se venku za oknem bledá tvář, nahlížející rudě žhoucíma očima do mého pokoje?

 Ale na druhou stranu Erben přináší útěchu; říká nám, že nad lidskými poklesky a zrůdnými zločiny se vznáší osudová spravedlnost, která se vždy snaží vracet vychýlené misky vah na správná místa. O svém vztahu k Erbenovi jsem vyprávěl ve středu 26. října v městské knihovně v Berouně. Paní Holečková promítala fotografie z Miletína, ukázala básníkův rodný domek a také naučnou stezku po okolí města, jejímž zastávkám vévodí dřevěné figury bájných postav z jednotlivých balad. Já jsem mluvil o vztazích Erbena k mému rodnému městečku Žebráku, odkud pocházela jeho první manželka Barbora, ale hlavně o mytologických kořenech pohádek a pověstí, o fascinujícím Erbenově postřehu, že staroslovanský výraz „had“ znamenal původně „slovo“. (dodnes máme „hádání, hádku a pohádku“!). Had je vyslanec Země a mrtvých předků, jenž lidem nabízí „jablka ze stromu poznání“. Proto v pohádce O Zlatovlásce snědení hada dává králi – a osudově i jeho kuchtíkovi Jiříkovi – možnost rozumět řeči všech zvířat!

„Mocné slovo mračna vodí, / v bouři líté chrání lodi. / Mocné slovo ohni káže, /skálu zdrtí, /draka sváže. / Jasnou hvězdu strhne z nebe: /mocné slovo zhojí tebe.“

 Cítíte to? Těchto několik veršů z Erbenovy balady Vrba má sílu dávného magického zaklínání! A také ukazuje zodpovědnost tvůrce, spisovatele, čaroděje. Ano, každý spisovatel je čarodějem! Nevěříte? Čaroděj je přece ten, kdo pomocí „čar“ spoutává nějaký „děj“. A co vidíte na této stránce? Všelijak zalomené čáry, tvořící řádky divných znaků. Kdo je umí vyluštit, kdo umí číst, ten přinutí dávný příběh, aby se znovu odehrával před jeho očima, čili vysvobodí děj z čarodějova zakletí.

 Do zvláštně nostalgického rozpoložení mě dostalo i setkání s bývalými spolužáky ze základní školy. Sešli jsme se v předvečer 28. října v Žebráku v hospodě U českého lva. Po 45 letech od ukončení školy! Neuvěřitelné číslo! Je to zvláštní, když člověk srovná někdejší dětské tváře s těmi dnešními; tehdy jsme měli své příběhy ještě před sebou, nyní už je hodnotíme a bilancujeme; někdo poměrně spokojen, jiný s pocitem hořkosti. Znovu to ve mně probudilo touhu napsat něco ze vzpomínek na mládí v Žebráku, na dětská léta prožitá ve vile za továrnou a ve zpustlém parku, nebo u rybníka, jenž byl tehdy z poloviny zarostlý divokou rákosovou džunglí. Něco z toho jsem zachytil v dávné povídce HVĚZDNÍ PAVOUCI, která dokonce vyšla dvakrát (Literární měsíčník 1986 a časopis Škrt 1990), ale to byl jen takový letmý dotek. Snad konečně tohle mé velké životní téma uzraje do podoby románu. Sním o něm už hodně dlouho. Také bych chtěl splnit své dluhy: dokončit třetím dílem své dvě nedokončené trilogie: Královnu Žofii (1. Past na královnu; 2. Kacířská královna; 3. Meč pro královnu) a Ságu provaznického rodu (1. Dědicové bláznivého Maxmiliána; 2. Dům u červené cesty; 3. Prokletí vnuků). Jenže s vícedílnými romány mám prostě smůlu, nakladatelé je nechtějí a jsou na mě skoro naštvaní, že jsem jim takové projekty vnutil. Nechápu, jak je možné, že jiný autor klidně vydává šestidílnou ságu a nejsou proti tomu námitky, dokonce se po něm chce pokračování. Patrně dotyční autoři píší lépe než já - a hlavně o atraktivnějších věcech. Trh prostě rozhoduje. To, co se hromadně nekupuje, nemá právo na existenci. Stejně je na tom Sekera strážců, můj nejrozsáhlejší fantasy román, který už zavrhli snad všichni čeští nakladatelé :-).

 A tak zatím svá životní díla odkládám, že se do nich pustím až někdy v důchodu, až budu mít víc času... Znáte to. Možná je nenapíšu nikdy :-(

 Konec října trávíme na chalupě v Kublově; v mlhavých dnech tady zní z ohrady vášnivé skuhrání a chrochtání daňků (na rozdíl od jelenů totiž neřvou). Parohatý Vládce hrdě obchází stádečko danělek, strká do nich čumákem a snaží se ty upejpavky přemluvit k nějakému sexuálnímu dovádění, ale nemůže se na milostné hrátky dostatečně soustředit, protože ho pořád ruší parta dychtivých mladíků, kteří by si také rádi „vrzli“, což jim ovšem nehodlá dovolit.

 Jednoho rána přiběhl k ohradě divoký daněk z lesa, obíhal ji zvenčí, neodolatelně váben kráskami uzavřenými uvnitř. Nakonec vyšplhal na hromadu balíků slámy na sousedním poli a z jeho vrcholu se odvážným skokem, úplně jako bájný Šemík, přenesl přes třímetrovou ohradu a dostal se dovnitř. Ani se nestačil porozhlédnout a už ho vyzval na souboj Vládce našeho stáda. To tedy byla bitva! Sokové se do sebe zaklínili parožím a divoce se přetlačovali, supěli a hrabali kopýtky, až kolem lítaly trsy trávy, jeden upadl na bok a strhl soupeře s sebou, ale hned zase vyskočili na nohy... Přiběhl k nim jeden z muflonů a přihlížel, jako by ten zápas soudcoval. Nakonec švagr, kterého jsme přivolali mobilem z honu, přispěchal s puškou, připraven vetřelce zastřelit, kdyby se zdálo, že jeho chovného daňka vážně poraní. Ale nebylo toho zapotřebí. Vetřelec se polekal, vrhl se na drátěný plot, doslova po něm vyšplhal nahoru a přepadl na opačnou stranu. Pak utekl k lesu.

 Jenže ráno už byl v ohradě zase. Tentokrát však měl před Vládcem respekt, obcházel ho v bezpečné vzdálenosti. Ten se po něm otáčel, škubal hlavou a chrochtavě poštěkával. Také švagr obchází plot s kladivem a opravuje poškozená místa. Říjen je prostě náročný měsíc a říje je pěkná divočina. Šílenství vášně, žlutá a rudá barva rozlitá po lese, umírající krvavé slunce a podsvětní mlha, valící se při zemi jako kouř... Není to snad dostatečně Erbenovské?