Jezinky a svatojánské oči

Letošní slunovrat (jako všechno v tomhle roce) byl velmi podivný. Vzpomněl jsem si na pohádku, která mě v dětství trochu děsila, víte, tu o pasáčkovi Janečkovi, jeho dědečkovi a zlovolných jezinkách. Kdo usne v letním lese, k tomu se připlíží jezinky, malé půvabné ženské bytůstky s dlouhými drápy a vydloubnou mu oči. Ty potom skrývají v nějaké jeskyni, mají jich tam tisíce, oči bez majitelů svítí ze tmy jako bludičky, je to jedinečná sbírka. Odvážný pasáček jednu jezinku polapil a přinutil ji, aby jeho slepému dědečkovi oči vrátila. Ale nešlo to tak jednoduše, jezinka ho chtěla podvést, nabízela napřed oči hadí a potom oči vlčí... Je to symbolický příběh; ten motiv, jak pozorní čtenáři mých stránek dobře vědí, jsem využil i ve svém fantazy románu SEKERA STRÁŽCŮ.

 A proč jsem si na to vzpomněl právě teď? Protože v době slunovratu, místo abych zahajoval tradiční kublovskou výstavu, jsem pobýval na oční klinice Lexum a podrobil se tam operaci šedého zákalu. Je mrazivé, když pomyslím, že ještě před čtyřiceti lety bych byl odsouzen k postupné ztrátě zraku a oslepnutí. Okolní svět se mi zkrátka zhruba od vánoc začal propadat do mlhy, stával se šedivým a beztvarým, čišela z něj deprese marnosti. Napřed jsem myslel, že se mi zamžívají brýle, pořad jsem je čistil, než jsem zjistil, že ten stav trvá, i když brýle odložím. Nemohl jsem pokračovat v psaní románu, seděl jsem se zavřenýma očima a poslouchal rádio. Znovu jsem ocenil jedinečnost rozhlasových her, svět budovaný plasticky z pouhých slov, zvuků a hudby. Nervozita stoupala, představa, jak se mi lékař ostrými nástroji dloubá v oku a já se na to musím dívat, nebyla příliš příjemná, i když mě všichni uklidňovali, že to nic není. Až jsem posléze v jednom horkém červnovém dni ulehl s okem zmrtvěným kapkami na operační lůžko, hleděl do ostrého světla, citíl tupý pohyb nástrojů v oku a viděl jak se vše najednou rozteklo do beztvarého bílého jasu. Prázdnota. Věčnost... Pak mi oko zalepili náplastí a dcera Pavla mě odvezla domů. Ležel jsem, poslouchal rozhlas, večer jsem obvaz opatrně sundal... Chvíle napětí, jak při slavnostním odhalování pomníku. Otevřel jsem oko - a zase ho musel zavřít, oslněn tou přemírou jasu. Všechno bylo neobyčejně jasné, zářivé, ostré a barevné. Za pár dní si oko zvyklo, pak přišlo na řadu druhé. Hrdě prohlašuji, že mám oči značky Zeiss, dostal jsem na ně dokonce záruční list. Čočky z plastické hmoty fungují bezchybně. Jako bych dostal zpátky z jeskyně jezinek své ztracené oči, oči mého dětství, ukazující barvitý a jedinečný svět. Chodím známými místy a užívám si šťavnatých pohledů, jsem jako labužník nad mísou lahůdek!

 Výstavu v Kublově jsem viděl při instalaci, ale zahájit ji musela místo mne manželka Eva. Při vernisáži prý krásně zazpíval dětský sbor z broumské školy. Výstava je pojata jako SETKÁNÍ 2012. Na památku mé předčasně zesnulé sestry Marušky se tady sešli ti, kdo spolu s ní kdysi v Kublově začínali: Laďka Kučerová, Pavel Kratochvíl, mladý Martin Hamouz, jenž přinesl pozoruhodné obrazy v žánru fantasy a surrealismu a komiksové perokresby. Budu ho muset jako ilustrátora doporučit svým známým redaktorům. Překvapil i švagr Jiří Hošek, jenž Marušce v době, kdy už neudržela štětec, pomáhal dokončit podle jejích rad její poslední obrazy. Zaujalo ho to natolik, že po její smrti pokračoval sám a vytvořil cyklus zajímavých olejomaleb krajin, ačkoliv nikdy předtím nemaloval. Nebyl jsem tam; ale počátkem července si, doufám, všechno vynahradím, neboť chci natočit s Jerry Fišarem další díl našeho putování S KAMEROU ZA ZÁHADAMI, který bude tentokrát věnován tajemstvím svatojánských nocí , staroslovanskému bohu stád Velesovi a podivuhodnostem posvátného vrchu Velízu.

 Na všechno se těším, raduji se, že to uvidím na vlastní oči! Že les, ten pohádkový svatojánský les, v němž bloudí jiskry světlušek nad temnými vějíři kapradí, se dotkne mé duše. Snad najdu zlatý květ kapradí, abych porozuměl řeči všech tvorů. A aby oni porozuměli mně!