KACÍŘSKÁ KRÁLOVNA- ukázka z kapitoly "Rytíři a loupežníci"

Velké, krvavě zbarvené slunce se skulilo za kopec a cesta, klesající úzkým lesním průsekem do potoční rokle, se zahalila fialovým stínem. Za námi zůstala osada Kozlí, pár chalup, skrze jejichž doškové střechy se draly proužky dýmu. Vypadalo to zlověstně, jako by ty chatrče hořely, ale byla to pouze známka toho, že hospodyně chystají večeři. Někdy bych se ráda podívala, jak vlastně takový nevolník bydlí; bylo by jistě velmi odvážné sehnout se a překročit vysoký dubový práh do potemnělé světnice plné kouře a hnojného zápachu, kde se prý polonahé děti povalují na slámě spolu s kozami, ovcemi a slepicemi. Je hrozné, jak ti lidé žijí, ale je to jejich úděl; Bůh jim určil pracovat v potu tváře a živit svět, zatímco nám přikázal držet meč spravedlnosti a s nasazením vlastního života tento svět chránit. Ale plníme správně svůj úkol? A plní ho oni? Všimla jsem si znamení ležatých křížů, nakreslených na okenicích, rohaté kozí lebky zavěšené v domovním štítu, věnce z černobýlu a netopýřího tělíčka přibitého na dveřích. Ti ubožáci jsou vystaveni mnohému nebezpečí|: věří sice v Boha Všemohoucího, chodí v neděli pravidelně do kostela a platí církvi nemalé dávky, ale se starými lesními démony chtějí být také zadobře a nepřestávají se chvět strachem před strigami, upíry a vlkodlaky. Zaříkávadla a mocné kouzelné byliny je však neochrání před zlými lidmi. Proto se teď všichni schovali, a neodvažují se vystrčit ani nos; škvírami pozorují náš průvod a nepochybně se modlí, aby nás jejich vesnička příliš nezaujala, abychom jeli dál a nechali je na pokoji.

 Čeněk z Vartenberka pobízel ke spěchu; doufal, že se ještě za světla dostaneme přes brod pod hradem Orlíkem a dorazíme do Milevska, kde bychom mohli najít pohodlný nocleh v tamním klášteře. Jak už jsem zmínila, náš jezdecký oddíl právě sestupoval ohavně vymletou cestou do jakési rokle, když tu se proti nám začala blížit směs zvuků, v níž se mísilo skřípění dřevěných čepů, rachocení obručí na kamenech, povzbuzující výkřiky a vzteklé kletby. Vyčkávavě jsme se zastavili. A nemuseli jsme čekat dlouho; za malý okamžik se nad hranu stoupání vynořil bytelný kupecký vůz s vysokými koly a bočními fasuňky z tlustých prken. Plátěná plachta, natažená původně nad nákladem, byla na několika místech roztržená a pleskala jako prapor ve větru. To působilo velice divně a hned při prvním pohledu jsem pocítila znepokojení a úzkost. Také jsem si všimla, že zboží, mezi nímž jsem rozeznávala sudy, bedny, štůčky látek a svazky voskových kostelních svící, se bez ladu a skladu vrší na jediné hromadě, která se při každém naklonění vozu povážlivě kymácí. Jako by to tam všechno naházeli ve velkém chvatu. Zapřažení koně táhli ze všech sil a kopyta se jim smekala v blátivých výmolech; zezadu vůz pomáhala tlačit tlupa chlapů, jejichž vzhled vzbuzoval pramálo důvěry. Vlasatí a bradatí, někteří s homolovitými plstěnými klobouky a jiní se zprohýbanými vojenskými přilbicemi na hlavách, oblečení úsporně jako sedláci do dlouhých plátěných halen, ale opásaní řemením, na němž měli zavěšeny zbraně, zejména sekery na dlouhých topůrkách a široké prohnuté tesáky.

 Zpoza vozu vyjeli dva jezdci na koních. Když nás spatřili, prudce přitáhli opratě, zadrželi svá zvířata v bezpečném odstupu, podvědomým pohybem sevřeli jílce mečů a pátravě se na nás zadívali. Na hlavách měli železné klobouky s širokou obrubou, jimž se říká šalíře, těla jim kryly drátěné košile; jejich rudé suknice byly vystříhány do módního cípatého tvaru. Zaujalo mě, že jeden z nich byl jednooký, prázdný důlek mu zakrýval klípec z šedavého plátna, připevněný na pásce kolem hlavy. O to pronikavěji hledělo jeho zdravé oko. Přejelo po našich zbrojnoších, o něco déle setrvalo na Čeňkovi a pak se zkoumavě upřelo přímo na mě. Zachvěla jsem se.

 „Můžete nám uvolnit cestu?“ zvolal ten druhý, jenž mi připadal mladší. „Máme problémy, jak vidíte, potkala nás nehoda, vůz se nám na brodu zvrhnul, všechno je polámaný a jsme rádi, že jsme zachránili alespoň nějaký zboží. Když do vrchu zastavíme, už se nerozjedeme.“ Lišácky se pousmál: „Leda byste nám pak pomohli tlačit.“

 Velitel našich zbrojnošů dal povel svým mužům, a ti se rozestoupili na okraje lesního průseku.

 „Děkujeme,“ pokývl mladík, pohlédl na mě a zablýskl zuby v úsměvu. „Patříte k lidem pana podkomořího?“ zeptal se.

 „Podle toho, kterého podkomořího máš na mysli,“ odpověděla jsem – a vzápětí bych se nejraději pleskla přes ústa. Měla jsem přece nechat mluvit Čeňka! Takhle hloupě jsem prozradila, že jsem v této výpravě důležitější osobou, než by se na první pohled zdálo.

 Pochopil to zcela jednoznačně. Teď už se zasmál nahlas. „Pro nás je jediným podkomořím pan Zikmund Huler na Orlíku. Vyzývá do války proti králi Zikmundovi. Jedete taky do války? Vypadáte na to, chlapy máte dobře vyzbrojený a není jich málo. I když, já bych soudil, že ta ochranka je jenom kvůli tobě, krásko, že jsi bohatá nevěsta, vezou tě na svatbu a mají strach, aby tě někdo ženichovi nevyfouknul pod nosem. No, řeknu ti upřímně, bejt těch tvejch zamračenejch rváčů jen o polovinu míň, tak bych se s nima kvůli tobě rád pustil do křížku…“

 „Nech toho, Jaroslave!“ zavrčel jednooký.

 „Tak sbohem, krásná paní!“ pobídl mladík koně za svým druhem, ale ještě se v sedle otočil. „Dej si pozor, v kraji se potlouká Jindřich Zajímač, bratr Suchýho Čerta. Ten má hodně chlapů, ten by se do vás nebál pustit. A svý přízvisko si nevysloužil nadarmo; zajímat bohatý lidi a žádat za ně výkupný je jeho nejmilejší zábava…“

 „Drž hubu, Jaroslave!“ okřikl ho už notně rozčileně jednooký.

 Projeli mezi námi, následováni skřípějícím vozem. Na jeho prkenném boku jsem si všimla velké, tmavě rudé a ještě vlhké skvrny. Jako by tam nedávno prudce vystříkla krev!

 Rychle jsem pohlédla na Čeňka; viděl to také?

 Neřekl nic, ale zamračil se. Zachmuřeně sjel zpátky na stezku. Pokračovali jsme po ní až na dno rokle, k jakémusi potůčku, jenž patrně stékal k nedaleké Vltavě. Tady už byla skoro tma, vzduch páchl vlhkostí, plísní – a ještě něčím, podivně nasládlým. Znepokojeně jsem se ohlédla po našich zbrojnoších a všimla jsem si, jak pevně sevřeli v pěstích ratiště kopí. Čeněk varovně zvedl ruku. A pak jsem to také spatřila a dech se mi zatajil úzkostí. Na pokraji úvozu uvízl další, úplně stejný vůz, který však, patrně v nějakém divokém úprku najel na podemletý sráz, naklonil se a převrátil se na bok. Plachta byla roztržená a korba prázdná, koně také někdo odvedl. Přes zlomený voj naznak přepadl kníratý muž, visel tam jako hadrový panák a nejevil známky života. Další tělo jsem zahlédla zhroucené mezi předními koly. Třetí muž, svlečený téměř do naha a bez bot, ležel naznak s rozhozenýma rukama v rozdupaném bahně uprostřed cesty. Hrdlo měl rozervané ošklivou ranou a krev tvořící tmavou skvrnu kolem jeho hlavy připomínala jakousi podivnou, přízračnou svatozář. Na mě však kupodivu nejhrůzněji zapůsobila jeho bosá chodidla s velkými palci, ušpiněná od bláta a smutně žalující k nebi.

  Ze staletých dubů stínících rokli se ozval skřek krkavce.

  Zasyčela zbraň tažená z pochvy. To Čeněk tasil meč a popojel přede mne.

  V houští nad strží se ozval praskot, jako by se tam někdo chvatně prodíral. Zvíře? Nebo člověk?

  A znovu se ozval krkavec, ale tentokrát odněkud z dálky.

 „To je znamení,“ zašeptal Čeněk a připadal mi najednou nezvykle bledý, „svolávají se. Musíme rychle zmizet. Ale ne k vltavskému brodu; bojím se, že právě tam si na nás počíhají. Vrátíme se na křižovatku a odbočíme k hradu.“

 „Na Orlík?“ podivila jsem se. „K Hulerovi?“

 „Nic jiného nám nezbývá!“