Kapitola čtvrtá: STRÁŽKYNĚ PROKLETÝCH

  Myška zůstala nerozhodně stát nad mísovitým údolím. Cesta, klesající odtud úvozem prudce dolů, se ztrácela v nepohnuté bílé hladině, která beze stopy pohltila statek i starý sad. Jen vrcholky mrtvých lip u brány čněly z té záplavy jak kostnaté prsty tonoucích.

   „Co je?“ vytrhla se Modroočka ze zamyšlení,“ proč stojíme?“

   „Je tam mlha. Moc divná mlha. Mám strach.“

   „Neboj se,“ řekla Modroočka a stiskla dívence povzbudivě ruku,“ jsem s tebou…“

   Myška váhavě vykročila, vedla slepou za sebou a sama si připadala napůl slepá. Nejistě těkala očima po stínech, které se pohybovaly za mlžnou stěnou. Každým krokem jako by se ty dvě potápěly hlouběji a hlouběji do bezedné tůně.

   Modroočka se zachvěla. Mlha čpěla smrtelnou úzkostí. Její srdce se rozbušilo jak poplašený pták.

   „Odejdi, bledá můro,“ šeptala zaklínadlo, které ji naučila babička,

   „uprchni do tmy, protože se mnou jde stříbrný jelen,

     schovej se pod kámen, protože se mnou jde zlatý vlk,

     zalez pod kořeny tisu, protože se mnou jde

     ohnivý medvěd!“

   Najednou se před nimi vynořila obrovská, temná hmota; po několika krocích však na sebe vzala úlevnou a známou podobu kamenné zdi. Zdi vlhké a černé, jako by se potila. Na jejím vrcholu něco zaskřípělo, dolů pleskl kus vydrolené malty. Myška polekaně vzhlédla a spatřila, jak po ní přes zeď sahá pokroucený černý spár. Vyjekla, uskočila a narazila zády do Modroočky.

   „Čeho se lekáš?“

   „Je tam stromové strašidlo!“

   „Pomóóc!“ ozval se nedaleko úzkostný hlas. Zněl dutě jak z prázdného sudu. Modroočce hned připadl povědomý.

   „To je ta protivná hrbatá baba, co nás odtud vyhnala!“ špitala jí Myška.

   „Já vím,“ pokývla Modroočka a pokročila do míst, odkud k ní zvuk doléhal. Klekla do mokrých kopřiv, kde to pronikavě čpělo hnijícím ovocem, a hmatala, až se dotkla rozpálené tváře. „Jsem tady,“ řekla tiše. V prstech cítila tisíce bodavých jehliček. Vzápětí ji křečovitě objaly kostnaté ruce.

   „Pomozte mi,“ zasípala babice, „odtrhněte tu stvůru ode mne… vskočila mi na záda, když jsem chtěla utéct… drží mě za krk… nemůžu dýchat… je těžká… studená… tlapy má jak železná svěrák… dusí mě… já už ne… ne… mů… žu…“

  „Koho má na zádech,“ špitla Myška stísněně, „nikoho tam nevidím.“

  „ Pssst!“ zasykla Modroočka a sjela dlaněmi ke stařeninu naběhlému hrdlu. Usilovně opakovala zaklínadlo, pořád dokola. Cítila, jak se o ni pokouší závrať, jakási vířivá síla se ji snažila zvednout a odmrštit. Jsem silnější, utvrzovala se ve svém přesvědčení, protože se mnou jde měsíční jelen, sluneční vlk a medvěd domácího ohně…

   Mrazivý vítr rozechvěl mlhu. Spadané listí zašustilo, jako by po něm přeběhly drobné krůčky, stromy v zahradě zavzdychaly. Myška se bezděky přikrčila, když nad ní přeletěl bledý stín, podobný kroutícímu se proužku kouře.

   „ Dýchejte pomalu, hodně pomalu a zhluboka,“ řekla Modroočka. Svými prsty cítila, jak křeč ve svalech staré ženy povoluje. „ Bude to dobré, můra odešla. Opřete se o mne. Pomoz mi, Myško, vezmi ji z druhé strany.“

   Podařilo se jim zvednout babku na nohy a spojenými silami ji dovléct do dvora. Několik ozářených oken tu prokmitávalo mlhou a tvořily se kolem nich duhové kruhy. Dveře domu se skřípavě otevřely a paprsky světla se rozstříkly na všechny strany, jak zářivá kopí vrhaná do husté páry. Hospodář tam stál s pozdviženou lucernou a oslepeně mžoural na příchozí.

   „ Ty ses vrátila?“ zeptal se užasle, když poznal Modroočku.

   „ Co nevěsta?“ odpověděla otázkou.

   „ Blouzní z horečky. Naštěstí už nebyla schopna vnímat zprávu o smrti svého ženicha. Teď v jednom kuse volá jméno toho utopeného rybáře… Je to zlé. Moje žena ulehla navečer. Také většina hostů je nemocných. Třesou se zimnicí, dusí se. Je s námi konec!“

   „ Ne, není! To nesmíte říkat!“

   „ Proč ses vrátila?“

   „ Protože tohle je i moje svatba.“

   Hospodář nechápavě zakroutil hlavou. Pokročil, aby jim pomohl s babkou. Uložili ji ve velké světnici, kde podél stěn, na čerstvě nanošené slámě pokryté houněmi, sténali a chroptěli vesničané. Míhavé světlo lucerny dopadalo na jejich opuchlé tváře, lesklé oči a rozpraskané rty. Pomuchlané zbytky svátečních krojů na nich vypadaly zvláštně a poněkud nepatřičně.

   „Pít! Vodu!“ ozývaly se z různých koutů chraptivé výkřiky.

   Myška přiskočila k velkému džberu postavenému na stole, aby z něj nabrala do džbánku.

   Modroočka zaslechla šplouchnutí. „Počkej, Myško,“ vykřikla, „tuhle vodu ne!“

   „Máme dobrou vodu,“ namítl hospodář takřka dotčeně.

   „Můra se určitě usadila ve studni a otrávila ji svým dechem. Jděte do nějaké lesní studánky nebo alespoň potůčku, který bystře běží. Potřebujeme živou vodu. A rozdělejte oheň, živý oheň, který očisťuje. Musíme svařit zemědým s červeným kapradím. Utřít hodně masti ze psího sádla a hadího kořene - hledejte ho na místě, kde se často vyhřívají hadi. A ty, Myško, nasbírej půlnoční rosu! Jsou tu někde poblíž skály? Kdyby se dal naškrabat alespoň náprstek černého skalního potu, to je hodně mocný lék…“ Najednou si uvědomila, jak se nechala strhnout, jak tady bezostyšně poroučí. Zastyděla se a zmlkla.

   „ Podíváme se, co by se dalo sehnat,“ řekl pokorně hospodář a vyšel do šera, následován dvěma pobledlými, také už příliš zdravě nevyhlížejícími mladíky.

   Modroočka po paměti našla dveře nevěstiny komůrky.

   „ Petře!“ ozývaly se odtamtud vzlykavé výkřiky, „Petře! Petře!“

   Modroočka přistoupila k lůžku a položila dlaň na dívčino rozpálené čelo.

  „ Nevolej ho,“ špitla, „nevolej jeho jméno, nebo doopravdy přijde!“

První noc

  Ani za dne neopadla ta hustá, dusivá mlha. Svět venku za okny zůstával utopený v ponurém šeru, v zlověstném polosvětle. Myška viděla přes zamženou skleněnou tabulku jen kousek stříšky protější kůlny, na jejíž hraně visely olovnaté krůpěje. Všimla si opuštěného vlaštovčího hnízda. Ptáci odlétli. Proč neodletíme s nimi? Někam, kde je líp.

   Ti, kdo přicházeli zvenčí, přinášeli na svých šatech pach tlení a zatuchlé vlhkosti. Modroočka udržovala oheň, tiše hovořila s tančícími plameny, rudé odlesky se jí míhaly po zcuchaných vlasech a pohublé tváři, zažíhaly ztracený svit v hlubině jejích očních důlků. Její roztažené prsty se zdály být na pozadí ohně průsvitné.

   Navařila léčivé čaje a masti z toho, co muži sehnali. Nepodařilo se shromáždit všechny potřebné přísady a tak zkusila různé náhražky. Mnohdy si nebyla jista správným postupem, úporně vzpomínala na Stařeniny rady, snažila si je vybavit slovo za slovem. Zůstala sama, příliš sama proti tak mocnému prokletí… Nesmím mít takové myšlenky! - napomenula vzápětí sama sebe. Mám přece Myšku! Ta mi dává velikou sílu. A hospodář se snaží pomoct, jak může… Jenom zasvěcená rada mi chybí. Ale musím se obejít bez ní. Musím vydržet. Alespoň tři dny a tři noci. Když vydržím stát na stráži tři dny a tři noci, kletba se zlomí.

   Hospodář slíbil, že bude bdít spolu s ní. Myška ji ujišťovala, že si budou až do rána povídat o krásných věcech, například o povidlových koláčích a dárcích od trpaslíčků. Ale usnula dřív, než minula první čtvrť noci.

   Modroočka se pousmála, když zaslechla její pravidelné oddychování. Hmatem zjistila, že dívenka usnula s hlavou na stole, zvedla ji a odnesla v náruči blíž k ohni, k hřejivému, přátelskému plameni. Položila ji vedle krbu na zem, na rozprostřenou ovčí kožešinu. Právě takhle jsme spávali v Chalupě…

   Praskot ohně přehlušoval sténání a kašel nemocných, zaháněl úzkostné sny.

   Hospodář přinesl z kůlny novou zásobu dřeva. Nějak těžce dýchal.

   „ Je vám špatně?“

   „ Ne,“ tvrdil, „to nic nebude. Jenom jsem se s tím košem trochu zapotil. Zkrátka už mi není dvacet. Jestli dovolíš, na chvilku si lehnu. Jen na chvilku! Pak tě vystřídám.“

   Modroočka se dotkla jeho čela. Bylo horké. Pocítila úzkost.

  „ Odpočiňte si,“ řekla a snažila se, aby její hlas zněl bezstarostně, „jen si klidně odpočiňte…“

   Všichni spí. Brány skrytých světů se otvírají… Duše spících jsou bezmocné a démoni číhají na svou chvíli. Je třeba pilně krmit oheň, aby nevyhasl. A naslouchat hlasům Noci. Naslouchat…

    „Odejdi, bledá můro,

      schovej se do šípkového trní,

      potop se na dno bažiny,

      zalez do tmavé jeskyně,

      zůstaň ve studni,

      která bude zasypána…“

   Co to? Bouchly dveře? Copak nejsou zavřené na závoru? Zapomněl snad hospodář za sebou zavřít?

   Ledový průvan se prohnal světnicí, zní to jako nářek a zpěv a plačtivý smích. Oheň přestává hřát, zhasíná, proboha,

zhasíná!

   Sehnula se, aby uchránila životodárné uhlíky, ale nějaká vlající ruka ji pleskla přes obličej, ovinula se kolem ní jako had. Trhala se sebe spoutávající hmotu, na omak to byl něčí plášť: vítr se ho patrně zmocnil a hnal ho před sebou, ale v jeho směřování jako by byl zjevný záměr.

   „ Myško!“ vykřikla, „hospodáři! Vstávejte! Jsou tady! Jsou tady!!“

   Myška se rozespale posadila, promnula si oči a zírala do bělavé tmy. Oheň skomíral, proměněn v hromadu řeřavých uhlíků. Dokořán otevřenými dveřmi se dovnitř draly chuchvalce zeleně světélkující mlhy. Na všechny okenní tabulky se zvenčí tiskly ztrnulé bílé tváře: sálalo z nich mrazivé světlo. Jedna z nemocných dívek něco nesrozumitelného zamumlala a potácela se ke dveřím, za ní se zvedl nevěstin družba a také hrbatá baba. Tápali jak slepci a takřka se ztráceli v mlze, která divoce vřela, vířila a vypouštěla ze sebe bizarní podoby příšer, které se vzápětí rozpadaly a měnily na něco jiného.

   Myška pronikavě zaječela.

   „ Stůjte, vy blázni!“ vykřikl hospodář a rozběhl se ke dveřím. Nahmátl už jen hrbatou babu, která šla jako poslední a strhl ji zpět do místnosti. Dveře se s mohutným třesknutím samy zabouchly, tváře z okenních tabulek zmizely a oheň rozdmýchaný Modroočkou opět jasně vzplál.

   Myška rychle přeběhla pod krajní okno a opatrně vyhlédla na dvůr. Spatřila, že mlha je nad branou statku roztržena do dvou stran jako rozvírající se opona. Proschlé lípy před vchodem se prudce chvějí, pahýly jejich větví srší zelenými blesky. Na hřbetě kopce nad úvozem zavlály jakési bílé pláště. Tančí tam masky?

   Tančí! A spolu s nimi ruku v ruce veselý nevěstin družba s bujarým kloboučkem pošoupnutým k uchu a rozesmátá družička s věnečkem na hlavě. Točí se a točí v bílém víru, opona mlhy opět zvolna padá…

   „Poznal jsem tváře za okny,“ ozval se rozechvělým hlasem hospodář, „většinu z nich jsem poznal… Všichni už jsou po smrti. Někteří zemřeli hodně dávno, jiní teprve před pár lety. Možná přišli splatit staré křivdy, možná zemřeli bez odpuštění. Příští noc si zase přijdou vybrat někoho z nás!“

   Druhá noc bude horší než první, pomyslela si Modroočka, ale raději mlčela.

Druhá noc

   Ani druhého dne slunce nevyšlo. Všechno tonulo v bezbarvých stínech pod vrstvou mlžné vaty tlumící každý zvuk. Ticho bylo bezedné, zlověstné.

   Modroočka unaveně bloudila mezi nemocnými, omývala je, natírala je mastmi, přikládala jim k ústům hrnek s teplým nápojem. Občas se někdo zakuckal a nádobu jí vyrazil. Myška zametala střepy.

   „Ty spíš, Lesní panno,“ řekla, „chodíš a přitom spíš!“

   Modroočka si chvatně šplíchla do tváře ledovou vodu.

   Hledala hospodáře a nakonec ho objevila ve chlévě, kam ji dovedl hlas poplašeně bučícího dobytka. Ležel tam na zemi zkroucený do klubíčka a tělo se mu třáslo horečkou. Odvlekla ho do světnice a pak se vrátila, odvázala krávy a koně a pustila je ven, ať si sami vyhledají nějakou potravu. Cítila jejich teplý dech, když jí očichávali ruce, ramena a tváře. Koňské nozdry se o ni otřely jak měkká houba, kravský jazyk v ní vzbudil pocit navlhčeného pilníku.

   „Tak běžte,“ řekla.

   Ale zvířata zůstala stát v houfu poblíž brány a nedůvěřivě nahlížela do beztvarého prázdna před sebou.

  Ta práce ji vyčerpala: musela si alespoň na chvilku sednout na stoličku u krbu. Hlava jí takřka vzápětí bezvládně poklesla…

   Spatřila velké oči proplouvající skrze kotouče par a blížící se k domu, obrovské oči bez víček, nemrkající a zlověstné. Jedno zaplnilo celý oblouk brány a hledělo do dvora, druhé se vysunulo nad starou zeď a dívalo se přes pokroucené větve uschlých stromů. Jeho žlutě žhoucí, krvavými žilkami žíhaná panenka připomínala slunce zapadající za zpustlým sadem…

   Jak to, že já je vidím? - uvědomila si Modroočka, trhla sebou a probudila se do své obvyklé tmy.

  „Myško!“ vykřikla úzkostně.

  „Chceš něco, Lesní panno?“

  „Je všechno v pořádku?“

  „Nevím… snad… Všichni spí… je čím dál větší tma…“

  „Oheň hoří?“

  „Dávám mu jíst suché klacíky. Myslím, že mu chutnají. Olizuje je ze všech stran.“

  „Musíme se připravit na noc, Myško. Jsme už jen samy dvě. Osud všech těch lidí je v našich rukou. Co nevěsta?“

  „Po tvém čaji spala celý den.“

  „To je dobře. Dnešní noci musí být hodně silná. Včera si vzali mrtví svatebčané družbu a družičku. Dnes si přijdou mrtví ženiši pro nevěstu.“

   Ani se nedalo poznat, kdy doopravdy začala noc. Myška seděla na zemi před krbem, nastavovala záda sálajícímu teplu, s velkým soustředěním navlékala šípky, bukvice, hložinky a klokočí na tenkou šňůrku. Tak krásné korálky musí určitě přilákat o p r a v d o v é h o trpaslíčka! Kdyby tak přišel: všechno by bylo rázem jiné a veselejší! Snažila se nemyslet na hrozné věci, a přesto její pohled každou chvíli zalétl k oknům zakrytým dřevěnými okenicemi a k pevně zamčeným dveřím. Venku skučí vítr. Nějaké větve škrábou po okenicích jako prsty s dlouhými nehty.

   Raději přiložila do krbu pár čerstvých polínek a ohlédla se po nevěstě, kterou Modroočka hned zvečera odtáhla sem, na kožešiny před ohniště. Klečela teď nad ní a držela trhaně oddychující dívku za zápěstí.

   Okenice zadrnčela, jako by s ní zvenčí zacloumala nějaká obrovská síla. Škvírami mezi prkny proniklo oslnivě modré světlo a nakreslilo na podlaze dlouhé pruhy.

   Myška couvla a opřela se zády o zeď.

   „Už jsou tady!“ vyjekla.

   Modroočka nereagovala. Všechnu svou sílu teď soustředila na nevěstu, která se začala prudce zmítat a házela hlavou ze strany na stranu.

   Vtom oheň zaprskal, plameny se přitiskly k roštu a pohasly, dusivý kouř se začal valit zpátky, jako by něco ucpalo komín. Ozval se pronikavý praskot, zámky se vylomily a dveře se rozlétly dokořán.

   Dvůr byl zalit modrým světlem. To nad uschlými lipami před branou vycházel srpek měsíce. Ne, nebyl to měsíc. Skrze větve mrtvých stromů připlouval rybářský člun. Jeho dno bylo proražené a ježilo se rozchlípenými třískami jak ošklivá rána, ze které odkapávaly stříbrné krůpěje. Ve člunu strnule stál mladý muž s křídově bílou tváří plnou zoufalství a nekonečného smutku. V pozdvižené ruce třímal sekeru. I z jejího břitu odkapávaly hasnoucí jiskry. Po jeho vlasech, vousech, ramennou a také z boků člunu splývaly závěsy lepkavých vodních řas, lehce se vlnily, jak člun připlouval mlhou blíž a blíž ke dveřím. Byl to jediný pohyb v podivně mrtvolné ztrnulosti toho obrazu.

   „Už jdu,“ zamumlala nevěsta a začala se zvedat. Její tělo vyčerpané nemocí se naplnilo nečekanou silou: Modroočka ji nemohla udržet.

  Vzápětí se v obdélníku otevřených dveří objevila rozlámaná bryčka. Jedno kolo chybělo, proražený bok byl plný drnů a visely z něj rozdrcené stvoly kopřiv. A přesto ten vůz tiše a odevzdaně stál, mladý muž v zakrváceném svátečním kroji galantním pohybem napřáhl k nevěstě ruku. Ruku zkroucenou v bolestné křeči, z jejíž roztažených prstů odkapávala krev…

   „Už jdu!“ vykřikla nevěsta pronikavě, prudce odhodila Modroočku stranou a rozběhla se ke dveřím.

   Modroočka se okamžitě zvedla z kouta, kam byla sražena a po paměti se vrhla za ní. Mezi dveřmi ji dostihla. Nevěsta se zuřivě snažila vyškubnout. Myška ohromeně pozorovala ten přízračný zápas dvou dívek v mrtvolném modrém světle. Vichr jim rozevlával jejich dlouhé vlasy a zaplétal je do sebe, suché listí vířilo kolem nich a šlehalo je do tváří. Nevěsta nepříčetně ječela, trhala na Modroočce její vetchý kabát a svými nehty jí do krvava drásala kůži.                   

   Modroočka vzdorovala s pevně zaťatými zuby. Nesmím ji pustit, opakovala si v duchu, nesmím ji pustit, i kdyby to sebevíc bolelo… protože ona je část mne… i ona je dítě nenávisti, právě tak jako já… nesmím ji nechat odejít do věčné hrůzy… Dej mi sílu, Pane lesa, dej mi sílu divoký vepři, ryjící pod kořeny dubu!

   Mohutným vzepětím sil se jí podařilo odmrštit nevěstu zpátky do místnosti. Dívka se zapotácela a padla bokem na hranu stolu. Zatápala rukou po stolní desce, nahmatala ošatku, nakrojený chléb a nakonec nůž. Pevně sevřela jeho střenku v hrsti a s vítězným jekem vyrazila proti Modroočce. Ta stála s rozpaženýma rukama mezi dveřmi. Neviděla pozdvižený nůž, od jehož čepele se odrážely modré blesky, ale přesto cítila něco smrtícího. Dřevo dveřních zárubní, mezi něž vzepřela své ruce, se úzkostně chvělo, vítr jí kolem uší syčel: „Uhni… uhni… zemřešššš… „

   Zhluboka se nadechla a zadržela dech, jako by spolu s ním chtěla zadržet poplašeného ptáka ve své hrudi, který tam zoufale tloukl křídly.

   Nevěsta na okamžik zaváhala. Do jejích očí oslepených smrtí, jako by pronikl záblesk poznání a nejistoty. Stíny ženichů se neklidně pohnuly.

   Jsou dva… Ano, jsou dva! Jsou připraveni odvést si dvě nevěsty!

   Dívka zaječela, skočila dopředu a prudce se rozmáchla proti Modrooččině hrudi…

   Myška byla rychlejší, nezůstala svému jménu nic dlužna. Jako blesk proklouzla pod stolem, skočila po nevěstě, pověsila se jí na ruku s nožem a svými malými zoubky se jí zahryzla do zápěstí.

   Nevěsta zaúpěla, nůž jí vypadl z prstů, zabodl se do podlahy a neklidně se chvěl. Tenký kovový zvuk dlouze dozníval, jak echo prasklé struny.

   Nevěsta se zhroutila na zem a rozplakala se. Obrazy ženichů bledly a rozpadaly se v mlžném víru, modré světlo haslo…

   Modroočka nahmatala dveře a zabouchla je. Pak přiklekla k nevěstě, podepřela jí hlavu a hladila ji po vlasech.

   „ Jen plač,“ šeptala jí,“ plač, slzy všechno odplaví… Teď už bude dobře…“

   Myška zavěsila nevěstě kolem krku svůj náhrdelník z podzimních plodů. „Měl být pro trpaslíčky,“ řekla, „ale tobě taky sluší.“

   „Rozfoukej oheň, Myško,“ pousmála se Modroočka, „potřebujeme se zahřát.“ Přitiskla obě dlaně k nevěstiným spánkům a tiše opakovala zaklínadlo. Myška se přidala k ní, chytala slova, takže nakonec už opakovaly dvojhlasně:

    „ Zalez, bledá můro.

      pod kořínky trav,

      pod naváté listí,

      pod rezavé jehličí,

      napij se půlnoční rosy,

      napij se ze studánky zapomnění:

      zapomeň na sebe,

      zapomeň na nás… „

Třetí noc

   Poslední den… Nebo noc? Modroočka už nebyla schopna zachytit ve své tmě proměny času. Spát se jí chtělo nepřetržitě… Spát… Může být něco krásnějšího, než lehnout si a bez obav usnout? Hlas Myšky k ní doléhal jak z veliké dálky. To mlha požírá všechny zvuky. Přichází čas Velkého Ticha.

   „Hoří oheň?“ zeptala se a snažila se vzdorovat zívnutí.

   „Přinesla jsem mu krásný bukový špalek,“ přisvědčila Myška, „už když mě s ním zahlédl mezi dveřmi, plazil nedočkavě jazyky a slintal jiskry.“

   „Co nevěsta?“

   „Spí.“

   „A ostatní?“

   „Všichni spí. Víš, co je divné? Ráno jsem nemohla otevřít dveře. Pod prahem vyrašilo nějaké trní…“

   „Šípkové?“ zeptala se Modroočka znepokojeně.

   „Možná. Ani bych se nedivila. Zahrada je ho plná. Šípky jsou tam obrovské a nádherně červené. Udělám ti taky korále, chceš?“

   „Udělej,“ řekla Modroočka roztržitě. Opřela se oběma rukama o stůl a rázem měla pocit, že se propadá podlahou do mrazivého prázdna. Polekaně sebou trhla.

   „Myško!“

   „Žádná odpověď, jen tiché oddychování. Je možné, že během té vteřiny dívenka usnula? Ne, to jenom můj čas je rozbitý… Kdo ví, kolik hodin uplynulo od chvíle, co jsem se opřela o stůl. Možná je už dávno hluboká noc… A já nejsem připravena! Koho se ale zeptat? Bylo by škoda rušit Myščin spánek. Je až s podivem, kolik toho vydrží. Víc, než mnozí dospělí.

   Nahmatala teplo ohně, vsunula do něj špalík z připravené hraničky. Plameny spokojeně zapraskaly.

   Nesmím si sedat, uvědomila si, jakmile si sednu, okamžitě usnu. Ale usnula bych i ve stoje. Musím chodit… nepřetržitě chodit… sem tam… sem tam…

   Někdo tu je! Strnula na místě a zatajila dech. Ne, neslyšela ani cvaknutí dveří, ani žádné kroky. A přesto jako by kolem prošel závan jakési síly… Zvláštní síly: ani dobré ani zlé… Spíš jako obrovská tíha…

   Cosi zachřestilo. Převalující se oblázky… Jako děti jsme si hrávaly s kamínky na oválné ošatce…

   „Vyber si,“ zazněl nečekaně ze tmy naléhavý šepot, „mám tu černé a bílé kameny, kameny smrti a života. Vyber jim jejich osud.“

   „Kdo jsi, že můžeš dát takovou nabídku?“

   „Proč se ptáš, když předem tušíš mé jméno? Neváhej! Když vytáhneš bílý kámen, zachráníš všechny, kdo podlehli prokletí tohoto domu. Když vybereš černý, všichni do rána zemřou.“

   „Jaká je cena?“

   „Už nikdy neuvidíš Jana.“

   Modroočka zhluboka povzdechla. „Podej mi tu ošatku!“

   „A ještě něco. Myšku si vezmu.“

   „Ne!“ vykřikla Modroočka zděšeně, „Myšku ne… tu mi neber, prosím tě… „

   „Jak chceš. Je na světě jen málo smrtelníků, kterým jsem dala takovou příležitost. Ať se tedy kletba naplní, je to tvá vůle.“

   Chřestění ošatky s kamínky se vzdalovalo a sláblo.

   „Počkej!“

   Roztřesenou rukou nahmatala pichlavý okraj ošatky, přejela prsty po hladkých bocích oblázků. Všechny byly stejně velké. Všechny lesklé a studené.

   Copak mohou něco takového po mně žádat? Jenže kdo ty nešťastné lidi zbaví prokletí, když to nebudu já? Uvěřili mi ve své úzkosti. Nesmím je zklamat. I když je to tak těžké… tak strašné…

   Vnořila prsty hlouběji do přelévající se hromádky. Hrdlo se jí svíralo hořkostí a duši měla plnou slz… Ne, to je jenom rosa, rusalčí rosa… až na ni zasvitne slunce, bude každičká její krůpěj plná zářivé duhy…

   Pevně sevřela jeden z oblázků.

   Země se jí zahoupala pod nohama. Vykřikla úzkostí…

   „Vzbuď se! Křičíš ze spaní. Zdálo se ti něco ošklivého, viď?“ To byl Myščin hlásek. Malá ručka s ní třásla.

   Modroočka pocítila nezměrnou úlevu. Byl to jen sen, děsivý a znepokojivý sen. Prudce k sobě Myšku přitáhla, líbala ji na tváře, na čelo, do vlasů.

   Najednou si uvědomila, že něco svírá v zaťaté pěsti. Něco oblého a tvrdého. Malý, ohlazený kámen.

   Pomalu rozevřela prsty a zvedla ho na dlani do míst, kde cítila sálavé teplo ohně.

   „Myško, pověz mi, jakou…“ hlas ji selhal úzkostnou obavou, musela polknout a znovu se nadechnout, „jakou má barvu?“

   „Bílou,“ řekla Myška.