Kapitola druhá: NOSITEL SEKERY

   Do rána pec vychladla a vysoko zavátá okénka se pokryla ledovými obrazy fantastických květin. Jan chvíli nepohnutě ležel ve zkamenělém tichu a snil o dalekých zahradách, plných neskutečné krásy. Najednou se však kožich, kterým byl přikryt, dal sám od sebe do pohybu. Jan po něm bezmyšlenkovitě hmátl, ale kožich byl rychlejší. Nastřádané teplo rázem vyvanulo a Janovi nezbylo nic jiného, než se posadit. Spatřil, jak se kožich všelijak zmítá a koulí po podlaze a přitom dušeným hláskem vykřikuje: „ U všech vousů starýho Kručinky, tohle je můj konec!“ 

   Jan se vrhl za vzbouřeným kožichem, zvedl ho a vytřepal z něj zamotaného trpaslíka.   Sotva Gnóm dopadl na zem, narovnal si pokřivenou čepičku a zatvářil se dotčeně: „Tady není nic k smíchu! Dobré ráno, pane!“

   „Otec se nevrátil?“

   „Ne. Proto vás budím, pane. Bouře přestala, máme nejvyšší čas!“ 

   Bělostný poklid rána byl rázem ten tam a na Jana opět dolehla včerejší tíseň. Naklonil se k oknu a dýchl na chladnou krásu květů ze Zahrad smrti: pod teplem jeho dechu roztál malý kroužek a ukázal mu, jak vypadá svět venku. Samé načechrané, měkké, modravě jiskřící obliny. Vlna za vlnou postupně klesala do údolí, kde se kouřilo z komínů vesnice utopené v hebkém přívalu. Les nahoře na kopci připomínal jeden z těch ovčích kožichů, povalujících se na zemi u pece.

    „ Kde je babička?“ zeptal se.

    „ V Zakázané komoře, pane.!“ 

    „ Proč mi pořád říkáš pane?“ 

   Trpaslík se ušklíbl: „ Povinná úcta k budoucímu Velkému Strážci.“ 

   „ Zatím mám k Velkému Strážci hodně daleko, tak na tu úctu radši zapomeň.“ 

   „ To se mi ulevilo. Tak sebou koukej hodit!“ 

   Jan si oblékl vlněné kamaše, které zasunul do vysokých bot, silnou hnědou košili přepásal širokým řemenem, vyzbrojil se loveckým tesákem a z bidla u dveří stáhl kožich s kapucou.

   „Znáš cestu?“ zeptal se trpaslíka, který jeho přípravy sledoval z okraje pece, kde spokojeně seděl a klátil nohama.

   „Samozřejmě: znám všechny cesty. Vím, kudy mravenci chodívají na jahody a veverky na oříšky…“

   „ Jdeme,“ otevřel Jan dveře.

   „Ty jdeš,“ řekl trpaslík. „A pokud tolik stojíš o to, abych tě doprovodil, tak mě poneseš. Myslím, že levá kapsa tvého kožichu se mi docela zamlouvá: vypadá teple a útulně.“

   Jan se usmál, vzal trpaslíka a spustil ho do kapsy. Gnóm se ručkama přidržel chlupatého lemování a přes něj vyhlížel ven. Sledoval, jak mladík sestupuje závějemi, pod kterými pěšina dočista zmizela, jak se chrupavě boří do nedotčené pláně a zanechává v ní první řádku stop. Havran se vznesl od zapadlého plůtku a s krákáním letěl k lesu, jako by tam chtěl oznámit jejich příchod.

    „ Už dávno jsem nebyl na procházce,“ poznamenal trpaslík, „a řeknu ti, že hlídat dvě stě let Zakázanou komoru není vůbec žádná legrace.“ 

   „ Takže ty jsi u nás byl už za dědečka?“ 

   „ Pradědečka. On byl prvním Strážcem, tenkrát ještě jedním z desíti. Ale pouze on měl ten dobrý nápad, že uzavřel smlouvu s lesem. Proto vydržel, i když ostatní padli.“ 

    „ Pověz mi něco o tom!“ 

    „ Až na to bude vhodná chvíle. Teď dávej pozor, abys nesešel se správné cesty. Vchodů do lesa je spousta, kdybych mohl po vlastních nohách, nedělal bych si s tím starosti. Jenže pro tebe jsou vhodné jen pěšiny jelenů a kanců. No, co se dá dělat. Jak říká naše staré přísloví:Kdo tě nese, tomu cestu vybírej…“ 

    „ Tak kudy?“ přerušil Jan užvaněného trpaslíka a zastavil se. Okraj lesa byl obrostlý neproniknutelnou šípkovou a trnkovou houštinou. 

    Gnóm nadzvedl čepičku a poškrábal se na své holé, hladké hlavě. „U všech vousů starýho Kručinky, nějak to tu za posledních sto let zarostlo. Zkus to tamhle pod tou zlomenou borovicí.“ 

    Jan se vrhl do trní, zápolil s pružnými větvemi, které se mu desítkami trnů zakously do kožichu, uslyšel praskot párané látky, vztekle zaťal zuby, loktem si zakryl obličej a poslepu se celou vahou vrhl vpřed. Za krk se mu přitom řítily celé laviny sněhu sráženého z horních větví. Propadl mezi keři na druhou stranu a zůstal ležet na mechu plném ledových krystalků, mezi vlhce temnými kmeny starých stromů. Setřel si krůpěj krve s poškrabané ruky.

    Trpaslík opatrně vysunul hlavu přes okraj kapsy a rozhlédl se. „No, vida!“ vykřikl nadšeně, „ona ta jelení pěšinka vede támhle zprava. Skoro jsem se trefil!“ 

   „A já jsem skoro přišel o kabát,“ řekl Jan kysele, „doufám, že i ostatní tvé rady budou takhle dobré.“

   „Nikdo není neomylný,“ prohlásil trpaslík filosoficky, „a jestli se ti mé rady nelíbí, nepromluvím už ani slovo!“

    Svou pohrůžku dodržel celé tři minuty.

    Pěšinu tvořila jen řádka otisků jeleních spárků klikatící se po svazích mezi stromy a podrostem. Občas byla hluboce zařízlá v závěji a místy se naopak ztrácela na umrzlém jehličí holého svahu, odkud Fujavice odvály všechen sníh. Jan šel po stezce s tlukoucím srdcem: čím hlouběji se dostával do lesa, tím větší pociťoval napětí. Toužil otce najít a současně se bál chvíle, až někde za keřem spatří jeho tělo, jeho mrtvolně bílou tvář a vousy plné jíní. Několikrát už se mu zdálo, že v závěji někdo leží, ale pokaždé to byl buď balvan, nebo kmen padlého stromu. Teprve teď, když Gnóm mlčel, uvědomil si Jan zvláštní ticho panující v lese. Byla v něm úzkost a strnulost, ani větévka se nepohnula. Křupání sněhu pod mladíkovými botami se hlasitě rozléhalo a působilo rušivě, ba přímo zlověstně v tom mrtvém klidu lesa.

    Před nimi se objevil kamenitý hřeben, porostlý pokroucenými borovicemi a břízkami.  

    „Tam nahoře je hraniční kámen,“ řekl Gnóm, „u něj bychom mohli narazit alespoň na zbytek Strážcovy stopy.“

    Jan se pokusil rozeznat v černobílém mřížoví zimního lesa alespoň něco, co by připomínalo kamenný sloup. Jak tak jezdil očima po zubatém vrcholu, najednou mu připadalo, jako by jedna březová rozsocha ožila a pomalu se sunula podél hřebene. 

   „ Něco tam je,“ zašeptal, „ něco živého.“

    „A co?“ ptal se bezstarostně Gnóm, „veverka? Zajíc?“

    „Musíš tak hulákat? Podívej, blíží se to! Vypadá to jako kráčející strom.“  

    „Strom?“ znejistěl trpaslík a také ztišil hlas. „Že by? Zvedni mě nahoru, ať líp vidím.“  

    Jan vyzvedl trpaslíka do výše své hlavy.

    „Je to jasné,“ řekl Gnóm vzápětí, „jde proti nám. Cesta je úzká, někdo bude muset uhnout!“    Podíval se na Jana a výsměšně přimhouřil jedno oko. 

    Janovi nebylo zrovna dvakrát do smíchu. Spustil trpaslíka zpátky do kapsy a sevřel rukojeť dýky. Couvl ze stezky do hlubokého sněhu a zabořil se po kolena. Udělal pozadu další krok a propadl se až po pás do nějakého zavátého výmolu. Uvědomil si, že tímhle lesem se nedá prchat a snaha po ukrytí je také marná. Po svahu se blížil rychlý dusot, občas něco třesklo, jako když se srazí dvě hole. 

    Šedohnědé lodyhy se vynořily z mlází a vzápětí za nimi mohutné tělo. Byl to jelen, obrovský šestnácterák, z nozder se mu valila oblaka páry a po šíji mu splývala dlouhá hříva. Klusal po své cestičce, ale ve chvíli, kdy je už takřka míjel, se najednou zastavil a otočil hlavu k nim. Na Jana se upřelo jeho velké, temné oko, stíněné dlouhými řasami a vyzařující zvláštní melancholický smutek.  Tak se navzájem mlčky pozorovali, pak jelen prudce trhl hlavou, zafuněl a prudkými skoky se vzdaloval, až splynul s bělavým šerem lesa.

   „Vrací se po své vlastní stopě,“ ozval se Gnóm po chvíli, „ říkal, že nemáme chodit dál.“

   „Proč?“

   „Měl ses ho zeptat sám,“ ušklíbl se trpaslík. „Jelen je jen o málo hovornější než dubový pařez.“

   Jan znejistěl, pátravě a úzkostně pozoroval linii hřebene, ale nic podezřelého tam neviděl.

 Zhluboka vdechl ostrý vzduch a vykročil kluzkým svahem vzhůru.

    Zanedlouho stanul na vrcholu, který byl úzký jak hřbet kapra. Na protější stranu spadal hřeben neschůdným, skalnatým srázem. V hloubce pod Janovýma nohama se lehce kývaly bíle pocukrované koruny borovic. Les se táhl do dálky a mizel za mlžným obzorem. Z téhle výšky opravdu připomínal beránčí rouno. A přesto nebyla jeho plocha zcela jednolitá: šikmo ji protínala jakási jizva, obrovský klín, cesta vichřice posetá vyvrácenými, zpřelámanými a jinak zmrzačenými těly stromů. Přicházela od vzdálených severních pahorků a blížila se někde na jihu k hřebeni. Všechny stromy popadaly stejným směrem a svými korunami ukazovaly k hranici. Jan si vzpomněl na zpěv Fujavic: -Boj se toho, kdo jde za námi! -  

    „Vidíš to?“ vydechl.

    „Vidím,“ ozval se trpaslík a kupodivu nic víc nedodal. Zřejmě i jeho ten pohled zdrtil.

    Jan se vydal po hřebeni směrem k jihu a neustále očima sledoval přibližující se plochu vývratů. Zanedlouho bude muset dojít k místu, kde strašná vichřice udeřila na hřeben. Proč ho nepřeletěla a nepokračovala dál, k Chalupě a do vsi?

     Mladík začínal tušit odpověď na tuto znepokojivou otázku. Klopýtal v zavátých výmolech rozervaného hřebene, smekal se, padal, už skoro běžel a jenom si namlouval, že mu oči tak slzí z mrazu. Ani na vteřinu nespouštěl pohled z děsivé linie. Každým krokem byla blíž a blíž… 

    „Dávej pozor!“ vykřikl trpaslík, který málem vypadl z kapsy, když Jan sklouzl a musel se přidržet rukama země, ale vzápětí užasle dodal: „ U všech vousů starýho Kručinky!“   Teď i Jan uviděl čtyři šlépěje velkých bot, které zůstaly uchráněny před zavátím v závětří hustého keře. Nebylo pochyb, komu ty otisky patří.

    „Šel rychle,“ řekl Jan stísněně.

    „Nejspíš přímo utíkal,“ zamručel trpaslík, „ a to stejným směrem, jakým teď jdeme.“

    Ano, bylo to víc než jasné: od severu se řítilo něco strašného, co kosilo stromy stojící v cestě jak stébla trávy a podle všeho směřovalo ke zcela určitému místu. A otec běžel tady po hřebeni souběžně s tou strašlivou silou a spěchal, aby jí nadběhl a zkřížil cestu, aby se dostal na ono důležité místo dřív než ona.    

    Brzy místo střetu spatřili. Hřeben se najednou prudce snižoval a byl přerušen žlebem úzkého údolí, kde si skálou prohlodával cestu vesele bublající potůček.  

   „Hraniční kámen!“ prohlásil trpaslík a ukázal na začernalou homoli, nakloněnou nad proudem potoka. Připomínala pradávného starce, jehož shrbená záda obrůstal šedý lišejník a sněhová čepička na vrcholku vytvářela iluzi stříbrem prokvétajících vlasů.

     Netvrdil snad nedávno trpaslík, že kámen je nahoře na hřebeni? Inu, není divu, nebyl tady dvě stě let…

    „Já nejsem hlupák,“ ozval se vzápětí Gnóm, jako by četl Janovy myšlenky,“ jenže kameny se občas stěhují. Říká se sice pevný jako kámen, ale už starý Kručinka soudil, že na ně není spolehnutí…“ přestal v půli věty, ačkoliv měl právě v úmyslu vylíčit pět způsobů, s jejichž pomocí cestují kameny, protože Jan ho přerušil výkřikem: „ To je ten smrk!“

    „Jaký smrk?“

   „Smrk z mého snu.“

    Stál tam a doširoka rozkládal svou mohutnou korunu, poprášenou stříbrnými perličkami. Když se však Jan spustil do strže, přeskočil potok a minul roh skály, zjistil, že prastarý strom je napůl vyvrácený. Hadovitá spleť kořenů nadzvedla celou horu země, na kmeni svítily dlouhé jizvy obnaženého dřeva zalité pryskyřnými slzami. Spodní větve byly černé, zuhelnatělé. Před smrkem se vytvořila mýtina: zpřerážené a vyvrácené stromy ležely v divoké změti do kruhu, jako by se mezi nimi točil obrovský vír.

     Mladík pomalu, krok za krokem šel blíž. Zdráhal se uvěřit, že právě tohle je osudné bojiště. Ale pak spatřil otcovu mušketu. Ležela ve zdupaném sněhu a cosi neuvěřitelného se s ní stalo: jakási škodolibá síla ohnula její hlaveň, propletla ji a udělala na ní uzel.

    Trpaslík štípl Jana skrz kapsu do stehna. „Pojď pryč!“ zapištěl, „pojď rychle pryč! Cítím zlo! Ještě odtud nevyprchalo. Je to tu skrz naskrz nasáklé!“

    Ale Jan nedbal. Připadal si jako v transu, chvílemi ho roztřásal mráz a pak ho zase poléval žár až k zalknutí. Něco ho vábilo ke stromu, pod kterým stál v osudné chvíli otec.

    Tichem lesa se rozlehl pronikavý praskot, po bílé zemi se mihl stín podobný letícímu ptáku. Jan instinktivně uskočil z dosahu stínu. Vzápětí se těsně před něj zřítila obrovská větev a pomalu se koulela v oblacích zvířeného sněhu.

    „Zpátky!“ zaječel Gnóm, vyskočil z kapsy, ale zabořil se příliš hluboko a nemohl z místa, jen se tam zoufale zmítal jak ryba na suchu.

    Jan si toho ani nevšiml, přelezl ulomenou větev a vzápětí se mu kolem nohy jako zrádná smyčka zaklesl hadovitý kořen, Chlapec upadl a ostré zmrazky mu poranily tvář. Rychle se překulil na bok, vytrhl z pochvy lovecký tesák a kořen přeťal. Zvedl se na kolena a pocítil podivnou závrať. Země se s ním houpala jak loď na rozbouřené vodě, ve spáncích mu bolestivě cukalo. Se zaťatými zuby překonal nevolnost a přinutil se zvednout hlavu. Přímo nad sebou spatřil sekeru zvláštního tvaru. Byla hluboko zaťatá do kmene smrku. Její prohnuté topůrko ožehl stejný oheň, který popálil i strom, takže ještě dýmalo.   Janovi připadalo, že z dávné zbraně vyzařuje zvláštní světlo, zatímco všude kolem houstnou zlověstné páry, vlhká a slizká mlha naplněná rozčileným šepotem. Ale on nevnímal nic jiného než sekeru. Nikdy v životě tu zbraň neviděl, a přesto si byl jist, komu patřila.

     „Otče,“ vydechl, pevně objal drsný kmen smrku a píď po pídi se po něm soukal vzhůru. Sekera jako by ho k sobě přitahovala, ale současně se ho nějaká neviditelná síla pokoušela odtrhnout a mrštit jím daleko mezi mrtvoly stromů. Konečně dosáhl, oběma rukama pevně sevřel topůrko, zavěsil se na něj celou vahou těla a vší silou zapáčil. Žár mu popálil dlaně a slzy mu vhrkly do očí. Zatínal zuby a nepouštěl. Páčil chvíli nahoru a chvíli dolů, viklal sekerou ve stále větším výkyvu. Za svými zády uslyšel zlověstný sykot, chřestění, skučení, táhlý nářek a mrazivý smích: připadalo mu, že mýtina je teď plná strašlivých bytostí, které ho co nevidět rozsápají na kusy.

    Jan znejistěl, ale sekeru nepouštěl: toužil po ní celým srdcem a současně začínal propadat zoufalství, strachu, že ji nikdy nedokáže vysvobodit z dřevěného zajetí. Náhle se zachvěl, když zaslechl nablízku naprosto zřetelně otcův hlas: „ Pomoz mi, synku… pomoz mi…“  

   Zaváhal: je to pouhé mámení? Nebo opravdu leží v závěji zraněný otec, kterého při svém zaujetí sekerou přehlédl?

     „Neotáčej se!“ křičel zoufale trpaslík a snažil se vyskočit co nejvýš, ale vtom spadl odněkud z větví velký kus sněhu a pohřbil ho pod sebou.

     Chlapec ho samozřejmě neslyšel, pustil se sekery jednou rukou a zpola se otočil. Koutkem oka zahlédl drobné sněhové víry honící se mezi vývraty. A v téže chvíli mu levou rukou proběhl mráz a přestal ji cítit. Zmrzla mu na kost, zkameněla…  Kdo se otočí, zkamení! Nevyprávěla snad kdysi něco takového babička?

    Trpaslík se prohrabával závějí jak krtek, prskal, plival, vyklepával sníh z čepičky, snažil se Jana varovat, ale nemohl popadnout dech…

    Jan cítil, že i pravá ruka na topůrku už umdlévá, prsty se mu sami proti jeho vůli rozvírají. Najednou se ho zmocnila nesmírná únava. Jak krásné by bylo padnout do měkké závěje a spát… spát… Z dálky zní něžná ukolébavka:  Strom života když usíná… hřeje ho sněžná peřina…

     V té chvíli se vrcholu smrku dotkl sluneční paprsek, který jako zlatý šíp prorazil šedavou clonou nízko letících mračen. Starým stromem projel křečovitý záchvěv a ozval se hluboký vzdech. Rána v kmeni se rozevřela a vypustila sekeru ven. Jan zaskočen tím nečekaným uvolněním upadl na záda, ale sekeru nepustil a třímal ji vítězně nad sebou. Ostří se oslnivě zablyštělo ve slunečním světle a skanuly z něj tři rubínové krůpěje. Krev? Kde se vzala ve stromu krev? 

    Omámeně povstal, slunce mu laskalo kůži a cítil lechtivé mravenčení, jak se mu rozbíhá pod kůží po celém těle. Roztávám, pomyslel si, roztávám, nezkamením…

    Rozkročil se a v obou rukou potěžkal sekeru. Slunce se od ní odrazilo a v podobě zlatých prasátek se rozběhlo po zpustošené mýtině. Šedé víry před ním ustupovaly, zmenšovaly se, ztrácely se ve stínech mezi vývraty.

    Teprve teď zaslechl Jan jakési tenké pištění, ohlédl se a uviděl trpaslíka, jak se válí ve sněhu, kope nohama a vyhazuje do výšky červenou čepičku. 

    „Gnóme!“ zavolal na něj. 

    Trpaslík se okamžitě postavil na nohy, důstojně se sebe oklepal sníh a uklonil se: „K službám, pane!“

     „Dej pokoj s tím pánem.“

     „Nedá se nic dělat, teď jsi Nositel sekery a každý trpaslík má před Nositelem sekery hlubokou úctu.“

    „Sekera… Hm, je opravdu zvláštní. Jsou do ní vyryty nějaké znaky. Otec s ní bojoval, viděl jsem ho ve snu pod tímhle smrkem, jak se na něj valí něco hrozného, něco jak temná hora…“  

   „Gidžich,“ řekl trpaslík, „poslali strašného Gidžicha. Už pět set let o té nestvůře nikdo neslyšel, mnozí si myslí, že snad ani neexistuje. Je jediný způsob jak útočícího Gidžicha zastavit: rozetnout si hruď a svojí krví napojit strom. Takový strom nejen žádná Vichřice, ale ani Gidžich nevyvrátí. A to je právě ten způsob. Jestliže totiž na Gidžichově cestě zůstane jediný strom, který nedokáže vyvrátit, prohrál a musí se vrátit tou samou cestou zpátky.“

    „ Chudák otec,“ zašeptal Jan s pohledem upřeným na nachýlený smrk a rty se mu začínaly chvět, „ obětoval se, aby zachránil Údolí…“

     „ Přesně tak,“ pokývl trpaslík, „ to je úděl Velkých Strážců. Jeho krev teď koluje v těle toho starého smrku, zatímco jeho tělo roztrhali Gidžichovi služebníci a roznesli ho do čtyř dílů světa, aby se mu alespoň takhle pomstili… No, tak… Co je to? Hrdinové nepláčou. Nech toho, zmrznou ti slzy!“

     Jan se chtěj nechtěj musel i přes slzy usmát nad komickým rozhořčením mrňavého mužíčka. Otřel si oči do rukávu a sekeru zastrčil za opasek. „Docela příjemně hřeje slunce,“ řekl.

    „To jo,“ přisvědčil trpaslík, „ komu by se nelíbilo, když slunce znovu začíná hřát… To je jak mámino pohlazení…“

    „Mámino pohlazení,“ opakoval Jan zamyšleně a měl dojem, že slyší z hloubi lesa nějakou tichou zvonivou melodii.

    „Nechal tu pár služebníků,“ vracel se skřítek ke svým výkladům.

    „Kdo?“

    „Gidžich, přece! Dávej pozor, když vysvětluji, nejsem zvyklý opakovat něco dvakrát! Nechal je tu ze msty, aby se nikdo nemohl vrátit pro sekeru. Ale tys to dokázal! Tomu by nikdo nevěřil, ale tys to opravdu dokázal! Ovšem jenom díky mé pomoci, to musíš uznat, já se dokonce kvůli tobě vrhnul do sněhu a úplně nezištně jsem si promáčel čepičku. Určitě nastydnu a dostanu rýmu! Moc se nesměj, rýma je pro trpaslíka vážná nemoc!“

     Jan zabalil Gnóma do kapesníku a pečlivě ho uložil do vyhřáté kapsy. Pak přeskočil potok a zastavil se před hraničním kamenem. Za ním ještě pořád začíná bezpečná země. Ale na jak dlouho?

     „Moment!“ zakřičel trpaslík a opět se hrabal z kapsy ven, „ moment, nemůžeš odtud jen tak odejít! Podívej se zblízka na kámen! Vidíš znamení?“

    „Ne.“

    „Podívej se pořádně. U všech vousů starýho Kručinky, přece nejsi slepej! To by byla tragédie: Slepý Strážce!“

    „ Tak se podívej sám,“ řekl Jan už trochu podrážděně.

    „ Taky že jo. Do kamene je přímo před tvým nosem vytesaná…“ přitom vystrčil hlavu z kapsy a zůstal strnule zírat na hrbolatou plochu kamene. „ U všech vousů starýho Kručinky,“ zamumlal zděšeně, „ že bych se spletl? Já, který se nikdy nepletu?“

   Jan se usmál: „A co třeba podívat se z druhé strany?“

    „Vyloučeno! Znamení směřuje k jihu, aby… aha… nojo, jak říkám, na kameny není spolehnutí. Jsou to strašní neposedové. Schválně ho obejdi z opačné strany.“

    Jan obešel kolem obelisku a skutečně spatřil na jeho protilehlém boku jakousi zvláštní prohlubeninu. Když ji očistil od nánosu lišejníků, zjistil, že je tam vytesána podoba lidské ruky s pěti roztaženými prsty.

   „No, vida,“ radoval se trpaslík,“ já jsem si to hned myslel! Přitiskni na to znamení svou pravou ruku a opakuj po mně.“ Gnóm se vyškrábal na výstupek kamene nad Janovu hlavu.

 „Soustřeď se, opakuj po mně a mysli na to, co říkáš. Jsi připraven?“

    „Ano,“ pokývl Jan a cítil, jak zprvu studený kámen začíná zvláštním způsobem hřát.   

   Gnóm začal tajemně a slavnostně pronášet slova a Jan každé z nich rozechvěle opakoval: 

    „Při Matce Zemi, při Živé Vodě a při Strážném Ohni slibuji nést dál úděl Velkých Strážců a Nositelů Sekery a stát navěky tam, kde mě Pán říše postavil. A jestliže kdy zaváhám, ať propadnu zkáze a jestli kdy prozradím, co nemělo být prozrazeno, ať jsem navždy umlčen!“ 

   Sotva že vyslovil poslední slovo, rozvibroval se vzduch temným zvukem: vypadalo to, jako by někde ve velké dálce zahřmělo…