Kapitola dvanáctá: KRÁLOVSKÁ CESTA

     Když už se kdoví pokolikáté blížili k osudné křižovatce u zlomeného dubu, déšť se změnil v jemné mrholení, zubatý okraj odplouvajících mračen pozlatilo slunce a nádherná sedmibarevná duha se rozklenula nad krajem jak obrovská brána, jejíž oblouk sahal od obzoru k obzoru.
     Na křižovatce se kdosi pohyboval: chvíli ho nedůvěřivě pozorovali z vrcholu kopce. Byl to jakýsi šlachovitý stařík s kůží svraštělou a zhnědlou sluncem i nepohodou a s velkým, bambulovitým, velice červeným nosem. Opodál ospale postával jeho strakatý volek zapřažený do selského žebřiňáku. Chlapík se činil, oháněl se sekerou na dlouhém topůrku a rozsekával odlomenou, zřícenou část dubového kmene na menší kusy, které nakládal na vůz.
    „ Nějaký vesničan,“ usoudil Jan, „možná bude vědět, kam vedou jednotlivé cesty.
    „ Mno,“ zamručel Gnóm, „ nos má jak starý trpaslík postižený rýmou, ovšem pořádně přerostlý trpaslík!“
    „ Mně připadá neškodný.“
    „ Nejsem si tak docela jist,“ trpaslík začmuchal v povětří, „necítím žádné nebezpečí, ale přesto mám pocit, že se brzy něco stane.“
    „ A já trvám na tom, že je to jedinečná příležitost něco se dozvědět. Je sám a královští jezdci jsou daleko.“ A Jan rázně vykročil z kopce dolů.
     „ Přeju vám hezký den, strejdo!“ pozdravil tak, jak bylo zvykem u nich v Údolí.
    Vesničan se napřímil, rukávem si setřel s čela pot a nedůvěřivě se zadíval na příchozího. Pak se mu v očích zableskl strach, když spatřil Janovu mušketu a sekeru.
    „ Neberte mi mého volka, vzácný pane!“ vykřikl, „je starý, maso má jistě tužší než podešev a sílu také velkou nemá a je pomalý - dobrý tak akorát pro mě, chudáka…“
    „ Zbytečné obavy, strejdo,“ usmál se Jan, „jen jdu náhodou kolem a když vidím, jak se tu lopotíte, napadlo mi, že mám na takovou práci lepší nářadí.“
    Vytáhl svou sekeru a pustil se do ztrouchnivělých větví, až třísky lítaly.
    Vesničan přímo pookřál a tvář se mu rozzářila: „Tak pán je z lesů, dřevorubec, a já v první chvíli myslel, že jste bandita. Prosím tisíckrát za prominutí, ale to víte, časy jsou zlé,“ bezděky se rozhlédl, jestli někdo cizí neposlouchá a pak přimhouřil spiklenecky oko, „však víme!“
   Zalovil v kapse ošumělého kabátu a pomohl na světlo bachraté láhvi z březové kůry: pomocí zubů z ní vytáhl špunt. „ Kdyby se pán neurazil… domácí, vlastnoručně pálená!“ A dříve než nabídl Janovi, sám si pořádně loknul.
    Jan trochu usrkl, aby se neřeklo - a v téže chvíli měl pocit, že mu hrdlem až do žaludku projel kus žhavého ohně. Zakuckal se a slzy mu vhrkly do očí.
    „Chutná vám?“ zeptal se vesničan a znovu si přihnul.  
   „Výborná,“ zasípěl Jan a vhodil poslední náruč větví na vůz.
    „Tak chudák dub dosloužil,“ komentoval to vesničan. „A teď ještě naposledy poslouží v peci. I když… on zase vyžene, já ho už nějaký ten pátek znám! Dokud má kořeny v zemi, je nesmrtelný. To je dobře vědět, mladej pane.“
    „Kam vedou tyhle tři cesty?“ zeptal se Jan.
    „Jedna k nám do vsi, druhá k našim polím a třetí k našemu hřbitovu. Tak už to zkrátka chodí, pane. Ale za tmy bych sem nešel ani za pytel zlaťáků! Říká se, že čarodějnice tu provádějí svoje rejdy. Kdoví, co se tu dělo dneska v noci, že se stařeček dub zlomil.“
 Z rozčilení na jeden zátah dopil zbytek ze své lahve.
   Jan se rychle sehnul, aby skryl svůj úsměv. Hmátl po zapomenuté větvi, ležící dosud v rozdrceném šípkovém houští. Neprostupná zeď křovin byla pádem těžkého kmene rozčísnuta vedví, byla v ní vylámána úplná cesta…
 Cesta? Jan stál v předklonu a nevěřícně zíral na kamenné dláždění, které se na odkrytém místě odhalilo. Pravidelné desky ze šedé žuly, jedna vedle druhé! Místy už byla jednolitá plocha zborcená, jak se ze spár mezi deskami draly keře a nadzvedávaly je svými kořeny, ale přesto bylo zřejmé, že je to práce lidských rukou.
    Jan horečně odsekal křoviny po obou stranách a rozšířil tak průsek. Vpravo i vlevo narazil na vyvýšenou krajnici z žulových bloků, za níž byl ještě zřetelný zbytek zpola zaneseného odvodňovacího příkopu. Poblíž dubu se v houštině skrýval nachýlený, lišejníkem pokrytý patník, na němž bylo vytesáno znamení hvězdy v poháru.
    „ No né!“ ozval se vesničan, zvědavě nakukující přes Janovo rameno, „vy jste, mladej pane, našel starou Královskou cestu! Můj děda vyprávěl, že prý tudy před dávnými časy vedla a že to byl div světa: celá dlážděná tvrdým kamenem, takže ani za největších dešťů na ní nebylo bláto a ani ten nejtěžší vůz se nezabořil. Jó, tehdá ještě bývalo na světě dobře a za jednu ovci se platívalo pět stříbrňáků! Kdežto dneska? Hanba mluvit!“ Chtěl se na rozhořčení znovu napít, ale zjistil, že butylka je prázdná a tak znechuceně houkl na volka: „ Hyjé, starej, pohni kostrou, ať jsme doma, než se setmí. V máji není navečer v polích zdrávo. Člověka by mohly rusalky utancovat k smrti! A kam vy, mladej? Za službou do města?“
     „ Možná.“
     „ S vaší figurou vás určitě vezmou k vojákům. Prý je to fajnová služba, jídlo čtyřikrát denně. No, přeju vám šťastnou cestu. Musíte tou vpravo, víte?“
    „ Já vím kterou,“ řekl Jan a zamyšleně hleděl na odkrytý počátek prastaré královské silnice.

                                           o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o  

    „ Myslíš, že tohle je skutečně čtvrtá cesta, o které mluvila Hekáta?“ zeptal se Gnóm nedůvěřivě. Jeho hlava vykukovala z kapsy na ruksaku, odkud s mírně pobaveným zájmem přihlížel, jak se Jan rozhání sekerou. Právě se mu podařilo prosekat úzký pruh šípkovým trním: usilovně si klestil cestu podél příkopu zapomenuté silnice. Místy musel odstraňovat silnou vrstvu humusu, aby odkryl kamenný krajník a zjistil, kam vlastně dlažba směřuje.   Zastavil se na chvíli, aby si vydechl.
    „ A co jiného mohla mít Hekáta na mysli?“
   „ Kdoví,“ pokrčil Gnóm rameny, „výroky Královny noci bývají záhadné. Nejspíš seš po tisíci letech první smrtelník, se kterým mluvila, a přesto s ní neodešel. Dej si pozor na skryté léčky v jejích slovech. Jak se u nás trpaslíků říká: Nelehej si, pokud nevíš, jestli se pod postel nezakutálela klíčící semínka!“
    Teď už byl Jan dost hluboko v křoví, aby mohl odhadnout další pokračování silnice v krajině. V návazné linii se přímo nabízelo nízké sedlo mezi dvěma oblými vrcholky: jediné místo, kde se dal celkem pohodlně překročit zvlněný hřeben pahorkatiny.   
   V tom směru naštěstí houštiny brzy řídly a po mírně stoupajících svazích podhůří se táhly pastviny s krátkou, tuhou trávou a osamělými skupinami lísek kolem kamenných hromad, nanošených lidskýma rukama z polí v dobách, kdy tato krajina byla ještě zemědělsky obdělávána. Jan se občas sehnul a odrýpnul kus drnu, aby se přesvědčil, že se ve svých předpokladech nemýlí. A vskutku: pokaždé narazil pod kořínky trav na staré žulové dláždění.    
   V podvečer dosáhl nejvyššího bodu nahoře v sedle. V úvozu vylámaném do skalního hřebene se nad kusem zcela zachovalé silnice tyčil kamenný sloup. U jeho paty ležely ohlodané kosti, zvadlé květy a misky s obilím a moukou, rozfoukávanou větrem, který tudy vytrvale táhl.
    „ Symbolem pro lidskou paměť by mohla být jepice,“ ušklíbl se Gnóm, „zapomněli, že je to obyčejný silniční milník, myslí si, že tu sloup zanechalo nějaké zlé božstvo a tak mu nosí jídlo a dary na usmířenou.“
     Jan si zaclonil oči proti zapadajícímu slunci a zadíval se od milníku na opačnou stranu hřebene, do podivných plání, které se táhly zdánlivě do nekonečna. Červánky se tam odrážely v desítkách a možná i stovkách malých i větších zrcadélek, oddělovaných od sebe šedožlutými, hnědočernými a zelenorezavými vlnami. Daleký plochý obzor se ztrácel v nafialovělé mlze. Silnice byla na západních svazích hřebene mnohem zřetelnější. Jan mohl sledovat, jak sestupuje táhlým obloukem v umělé terase, částečně vyzděné a částečně zahloubené do svahu. Dole se cesta ztrácela v šumícím rákosí.  
    „ Vypadá to tam nějak příliš mokře,“ poznamenal Gnóm znechuceně.
    „ Močál, jak se zdá,“ přisvědčil Jan a snažil se pohledem odhadnout výšku slunce nad obzorem, „možná bychom ho mohli přejít dřív, než padne tma. Soudím, že na to máme dvě, tři hodiny.“
    „ Nevím, nevím,“ brumlal trpaslík, „tuhle oblast jsem sice nikdy moc neznal, ale přesto mám dojem, že se nějak podivně změnila. Býval tu úrodný kraj, plný rybníků a ovocných sadů.“   
   „ Když budeme moc dlouho váhat, nezbude nám, než zůstat na noc tady v těch studených kopcích – a co hůř, všem na očích! Mám obavu, aby se nevrátili královští jezdci. V rákosí se mnohem snáz schováme.“
    „ Tvé argumenty zní rozumně, ale jestli je to opravdu rozumné, to se teprve ukáže. Jak říká přísloví: Nechval buchty, pokud nevíš, čím jsou plněné!“
    Jan se pousmál, ale neřekl nic: rozhodným krokem se pustil dolů po královské silnici. Její zbytky byly zpočátku ještě výrazné: dokonce i tehdy, když ji ze všech stran sevřela džungle mnohametrových stvolů, zlověstně šustících suchými listy.  
     Pak se však dláždění začalo utápět ve stále hlubších kalužích: stará cesta klesala na dno nepřístupné vody, která zachmuřeně střežila svá tajemství. Jan ještě chvíli balancoval po kluzkých hranách kamenných obrubníků, nořících se jak osamělé ostrůvky do temně narezlé tůně, pokryté na povrchu ošklivě zeleným šlemem. Nehnutá hladina se občas s mlaskavým zvukem rozčeřila. Zřejmě to byly bubliny unikající z tlejícího bahna na dně, ale znělo to jak mlaskot nějakého obludného tvora, který tam v hlubinách požírá svou kořist.
     Po nějakém čase se však poslední výstupky kamene ztratily v močálu: silnice byla definitivně pohlcena. Jan přeskočil na trs sítin: přírodní ostrůvek se s ním podezřele zahoupal. „ Pozor!“ vykřikl trpaslík a zděšeně se chytil okraje kapsy, „neumím plavat! A kdybych uměl, stejně by mi to tady nebylo nic platné!“
     „ Neboj se,“ chlácholil ho Jan,  „jenom se podívám, jestli silnice za touhle tůní zase nevystupuje na povrch.“
     „ Dej si pozor, kam šlapeš! Ty nevíš, co je to močál! Některá místa prý bývají bezedná!“
    „ Budu opatrný,“ přisvědčil Jan a přešel po zrádně se chvějícím ostrůvku, tvořeném spletenými kořeny vodních trav a tlejícími zbytky nějakých starých, padlých stromů. Boty se mu bořily do měkké, čvachtající hmoty a jeho stopy se okamžitě zalévaly rezavou vodou.
   Rozhrnul hustá stébla rákosu - a u nohou se mu otevřela další, ještě rozlehlejší tůň. Hbité vodoměrky se rozběhly po hladině, jako by spěchaly předat zprávu na protější břeh, nějaká kachna zděšeně zakáchala a mohutným pleskáním křídel čeřila vodu, vypoulené oči žab se vynořily mezi plovoucími lístky droboučkého okřehku: všechny se upíraly na Jana stojícího nad tůní a jejich „ brekeke… brekeke…“ znělo rozčileně a zlostně. Pištící komáři zaútočili v celých hejnech a jejich ostré sosáky prahly po krvi.
     „ U všech vousů starýho Kručinky!“ vykřikl trpaslík, strhl čepičku a divoce se s ní oháněl proti dotěrným útočníkům. Cesta je navždy ztracená! Tudy nikdo neprojde! Vrať se po svých vlastních stopách!“
     Jan se s hořkostí díval přes vodní plochu: na protějším břehu trčel z rákosí zeleně oslizlý vrcholek kamene, jehož pravidelný kvádrový tvar svědčil o opracování lidskou rukou. Určitě pokračování cesty!  
    „ Co kdybych tůň zkusil přeplavat?“
     Gnóm se zatvářil tak nesmiřitelně, že Jan se o této možnosti neodvažoval dál uvažovat.
   „ Ale možná by se tůň dala někudy obejít?“
    „ Nechal bych tyhle nebezpečné pokusy na zítřek. Za chvíli padne tma a neznám nic horšího než noc na močále. Tančící světýlka tě zmatou a zavedou, vodní muž tě stáhne do hlubiny a navždy spoutá šlahouny řas… Jako malého dvacetiletého kloučka mě otec strašíval: Když budeš zlobit, pošlu tě v noci na močál!“
    „ Dobře,“ povzdechl Jan, „přesvědčils mě. Počkáme v kopcích a ráno to zkusíme znovu.“ Přesto jen neochotně odtrhával pohled od toho slibného kamene tam na druhém břehu, který jako by ho lákal: Pojď, tudy vede tvá cesta a cíl už je blízko!
    Silou vůle se přinutil k otočení a k návratu se ve směru dloužících se stínů. Pojednou se však nejistě zastavil. Bujná vegetace zahladila jeho stopy, pružná rákosová stébla se narovnala, jejich stěna vypadala na všech stranách stejně a jejich lehké šustění zaznívalo takřka výsměšně. Vlající chocholy květů se tam nahoře ještě koupaly v červánkovém nachu, ale dole mezi tlustými stvoly už byla skoro tma. Bahnitá půda se začínala pařit a Jan se brodil lehkou, šedou mlhou. Jeho nervozita s každým krokem stoupala - a když se před ním nenadále otevřela další rozlehlá tůň, změnila se v jistotu, že dostat se ke kopcům bude stejně obtížné jako jít kupředu. Močál nepouští polapenou kořist!
     „ Já to tušil,“ povzdechl Gnóm, a za chvíli to bude ještě horší. Přestaneš vidět na to, kam šlapeš. Musíme hledat pevnější body, na které by se dalo přivázat naše lano. Kdyby ses probořil, přitáhneš se po něm zpátky. Pokud se neproboříš, uvážeš ho na protější straně podezřelého úseku, já ho mezitím vzadu odvážu a dojdu za tebou. Mrazí mě za krkem a to je neklamné znamení, že moje dnešní koupání ještě zdaleka neskončilo!“ Otřásl se při odporné představě bahnité vody a pak se ostře zadíval někam vlevo.
    Proti tmavnoucí obloze se tam rýsovaly jakési temné kupy.
    „ Vypadá to na stromy nebo keře,“ řekl trpaslík, „a kde něco takového roste, tam je zaručeně pevnější půda. Zkus se k tomu dostat. Ale opatrně!“
   Najednou zavál prudký poryv větru. Rákosí zasténalo, neustálý skřehot žab naráz utichl, také komáři přestali pištět. Celý močál úzkostně zatajil dech. V hlubinách sítin přeběhl mrazivý stín, jako by něco neviditelného, obrovského a nesmírně zlověstného přešlo rychle nad krajem a zmizelo daleko na severu.
    Jan se nejistě podíval na Gnóma, ale ten jenom pokrčil rameny. Chvíli stísněně mlčeli. Slunce zapadlo a planoucí nebe zvolna pohasínalo: první hvězdy se začínaly zrcadlit v tůních a kalužích.