Kapitola prvá: STUDNA ZAPOMNĚNÍ

   Něco se pohnulo. Jan otevřel oči a zíral do tmy. Je noc nebo den? Tady, v hlubinách hory, kde slunce nevychází a nezapadá, ztratily pro něj podobné pojmy už dávno svůj význam. A přesto měl tušení, že nekonečně plynoucí čas je dobou čekání, lhůtou, v níž Pán Nicoty sbírá síly k rozhodujícímu útoku. Je to čekání na Zimu... Čekání! Není nic horšího, než být odsouzen k nečinnému čekání...
   Něco se pohnulo!
   Možná je to jen další z mámivých přeludů, z podivných snů, které ho tu ve vlhkých temnotách často navštěvují...
   Teď mu tvář ovanul něčí teplý dech. Ucítil dotek na svých okovech. Skalní kobkou se rozlehlo kovové cvaknutí. Janova ruka byla najednou nezvykle lehká. Zvedl ji... Ano, tížící řetězy spadly!
   „ Kdo jste?“ zeptal se překvapeně.
   „ Pssst!“ zasyklo ze tmy. „ Hlavně tiše. I zdi mají uši! Jednám na vyšší rozkaz, nechtějte vědět víc. Kdyby vás náhodou znovu chytli, ať nemáte co prozradit. Dveře jsou otevřené. Počítejte do sta a pak opatrně vyjděte. Na každé křižovatce chodeb se držte vpravo. Nesmíte si svítit, neopovažujte se rozžehnout sebemenší jiskřičku - to by byl váš konec! Nedívejte se na pohyblivé stíny, abyste je nepřivolal k sobě. Jestli se vám podaří do rána opustit město, pak ve vinicích na západní straně najdete černý kočár. Čeká tam na vás. Mnoho štěstí, pane!“
  Jan zůstal sedět v tichu, které se zdálo být ještě hlubší než předtím. Neznámý se vzdálil velice neslyšně. Zřejmě měl pro tento účel obuv s nějakou měkkou, plstěnou podrážkou. Nebo to byl jen přízrak… Ovšem dost hmotný, když mohl odemknout okovy!
   Jan vstal a protáhl se, intenzivně si třel trnoucí svaly, aby v nich rozproudil krev.
   „Gnóme!“ zavolal tiše, i když si byl skoro jistý, že trpaslík není nablízku. Ten by určitě předem upozornil na příchod neznámého. Gnóm v noci nikdy nespí! Ovšem jestli je venku opravdu noc, pak je Gnóm 'na procházce'. Škvírami, puklinami a myšími dírami se dostane všude, v tanterských spížích loupí potraviny a nosí je zapomenutému vězni v nitru Železné hory. Jsou to sousta jako pro myšku, protože těsnými průchody nic objemnějšího neprotáhne. Přitom neustále hudruje na mizernou službu a čeká. I on na něco čeká. Nechce o tom mluvit: jen jednou naznačil, že babička už má jistě zprávy o tom, co je potkalo, a možná sáhla k poslednímu zoufalému řešení. Pokud se najde dívka, jejíž láska by byla dost silná, taková, že by dokázala pro Jana obětovat i samu sebe…                           
   Myslel tím Gnóm Modroočku? Jak by mě mohla zachránit, jak by mohla projít tolika nebezpečími, když nemá mocné zbraně ani moudrého rádce, jako jsem měl já! A přesto v Janově duši znovu zahořela jiskřička naděje. Nebyl snad neznámý osvoboditel poslán Modroočkou? Třeba se jí podařilo získat vliv na nějakého šlechtice, který nemá rád krále, protože mu ukřivdil. Vzápětí si uvědomil, co se může skrývat za takovým vlivem a zatrnulo mu u srdce, když si představil Modroočku v přepychovém lůžku bohatého pána, v jeho vášnivém a chlípném objetí… Hrdlo se mu sevřelo hořkostí: Ne, to raději… Co? Co raději? Jsi hlupák, řekl sám k sobě, otec napojil strom vlastní krví a ty by ses zdráhal obětovat svou lásku?
   Neutěšuj se, šeptalo mu svědomí, byla by to jen cena za tvé chyby. Nemuselo to dojít tak daleko, kdybys včas opustil Královskou cestu!
  Uvědomil si najednou, že zapomněl počítat do sta. Uplynula už vyměřená lhůta? Nejspíš ano. Vykročil do míst, kde mu vanul vstříc studený průvan, svědčící o tom, že se zde otevřel nějaký otvor. Nízká zakulacená dvířka byla dokořán. Protáhl se průlezem na chodbu a hmatal dál podél vlhké, hrbolaté skalní stěny. Pořád doprava? Krok za krokem se Jan  sunul kupředu, tajil i dech a snažil se o nic nezakopnout, nezpůsobit žádný zrádný hluk… Nesmí prohrát svou šanci, nesmí si sám zmařit možnost, která se už nikdy nebude opakovat! Škoda, že tu není Gnóm! Ten bude zírat, až se k ránu vrátí do cely a najde ji prázdnou! Určitě použije některou ze svých učených metod, aby Jana opět vypátral.
  Rozjařen představou šokovaného trpaslíka udělal ráznější krok - a noha se mu smekla po kluzkém stupni nějakého schodiště. Chvíli se kutálel, než se mu podařilo nenadálý pád zbrzdit. Zaťal zuby, aby za nimi zadržel úlevnou kletbu. Zaposlouchal se. Ozvalo se vyplašené zapištění a vzdalující se cupitání krysích nožek. A pak se opět rozhostilo mrazivé ticho. Jen kdesi v dálce odkapávala voda a zvuk dopadajících kapek se zvonivě rozléhal temným podzemím.
   Jan se obezřele pustil schodištěm vzhůru.
   Stoupání nebralo konce, řada nepravidelných stupňů se mu pod nohama stáčela do spirály, jako by putoval nitrem obrovské šnečí ulity. Ještě pět schodů… ještě dva a pak si odpočinu…
  Konečně kdesi nahoře se zablesklo šedavé světlo a s každým zdolaným stupněm se stávalo jasnějším. V černém oblouku loubí se otevřel průhled k nočnímu nebi. Skutečnému nebi! Chyběly na něm jiskřivé drahokamy hvězd a jeho sinavě bledá zář vycházela z mrtvolného světélkování nízko letících mračen - a přesto byl tento příslib volného prostoru pro Jana přímo opojný.
   Zhluboka se nadechl a vykročil po obvodě hradního nádvoří, lemovaného kolem dokola podloubími. Obrysy budov a hradebních zdí se slévaly do jediné černé masy, z níž se vyčleňovaly zuby štítů, komínů a cimbuří. Pusto a liduprázdno, žádná hlídka nepřecházela po ochozech, všude hluboké ticho. Jen vítr pohvizdoval v torzech rozbitých nárožních luceren, které tu zřejmě zbyly jako připomínka z dob, kdy se ještě nedodržovaly Hodiny tmy.
   Tma zřejmě střeží hrad i město Tanter lépe, než stovky ozbrojenců. Ale čím? Jan se zastavil pod jedním ze sloupů podloubí a pátravým pohledem přejížděl plochu nádvoří. Zdálo se naprosto prázdné. Nikde nic podezřelého… A přesto tu docela určitě někdo nebo něco hlídá.
   Koutkem oka zachytil zvláštní pohyb. Nebyl to vlastně pohyb v pravém slova smyslu: jenom silueta protějšího palácového štítu se najednou rozostřila, rozvlnila a podivně zmlhavěla. Možná to způsobil kouř z komínů, srážený větrem k zemi.
 Vzápětí však na nedaleké sloupořadí, probělávající světlým mramorem z okolní černě, padl stín. Stín něčeho velkého. Ale čeho? Jan neviděl žádný předmět, který by stín mohl vrhat a žádné světlo, které by ho mohlo způsobit. Stín sám o sobě! Stín bez pána!
  Od sloupů se ozvalo skřípění, jako by si na nich někdo brousil nůž. Nebo obrovské drápy…
   Jan ucítil, jak mu studený pot stéká po zádech. Fascinovaně pozoroval beztvarý stín ohmatávající zeď, která ho zřejmě dráždila svou příliš světlou barvou.
   Pak se však stín najednou prudce pohnul, odrazil se od budovy a plul přes nádvoří přímo k Janovi.
   Dříve než si Jan stačil uvědomit, že je ztracen, stalo se něco nečekaného a velice zvláštního. Jedna z nárožních lamp zaprskala, zablikala a pak mezi jejími puklými skly vyskočil malý, chvějivý plamínek.
   Stín zlobně zasyčel a vrhl se zpátky. Ozval se praskot drceného kovu, lampa se promáčkla dovnitř, pukla a pak byla rozlámána na stovky střepů, které se rozprskly nad nádvořím, cinkly o zeď a zachrastily na dláždění. Tma byla obnovena.
   „Rychle,“ ozval se vedle Janova ucha povědomý hlas, „nastav dlaně! Natři si tím obličej! Dělej!“
   Uposlechl a ucítil dotek hebkého, mastně klouzavého prášku. Vnořil do něj tváře, jako by se umýval.
   „ Jsou to nejlepší saze, co jsem mohl sehnat,“ šeptal se tmy Gnóm, „prolezl jsem kvůli nim pět komínů. A zavři oči! Co tě to napadlo, dívat se na Stíny! Právě lesk očí je přitahuje! I v očích je světlo, které je dráždí!“
   „Gnóme, já…“
   „Děkovat můžeš později. Teď se musíš rychle přesunout jinam. Průchod na dolní nádvoří je dvě stě čtyřicet šest trpasličích, čili dvacet lidských kroků doleva. Zavři oči a jdi pořád rovně, já budu počítat. Jedna, dvě, tři… Nemysli si, že už mě nezmáhá přicházet všude včas a zachraňovat hrdiny v poslední chvíli! Dostal jsem strach, že se mi tu lucernu nepodaří zapálit… tři sta let nehořela a dočista zapomněla, jak vypadá oheň…“
   „ Počítáš?“
   „ To víš, že jo! Devět, deset, jedenáct… Taky bych měl mít nárok na trochu odpočinku. Ve spíži na mě nalíčili myší pastičku! Ucvikla mi vrcholek čepičky, jenom můj příslovečný postřeh zabránil nejhoršímu! Naběhám se kvůli tobě tolik, že mám nohy dočista ošoupané a zaručeně o pár pídí kratší! Nerad bych, aby se o mně říkalo, že jsem podprůměrný trpaslík!“
   „ Dvacet,“ přerušil ho Jan, „měl bych být v brance, podívám se…“
   „ Radši ne, podívám se sám. No, zdá se, že jsme Stínu unikli. A teď mi pověz, kdo tě tam zdola pustil.“
   „ Já doufal, že se to dozvím od tebe.“
   „ Nejsem vševědoucí. To je snad jenom Moira. Ale u všech vousů, mně se tvůj útěk nechce líbit!“
   „ Překvapuješ mě, Gnóme? Zřejmě bys mě radši viděl v okovech!“
   „ Alespoň bych měl jistotu, na čem jsem. Tohle může být zatraceně záludná past. Jak říká staré trpasličí přísloví: Liška tě neolizuje z lásky, ale z hladu!“
   „ Jednou je tu příležitost, a já ji chci chytit za vlasy a nepouštět, děj se co děj. Musím napravit své chyby! A podle tvých moudrých a důvtipných rad snad dokážeme zmást záměry nepřítele a využít jeho plánů ve svůj prospěch!“
   „ Mno,“ zabručel Gnóm, zaskočený Janovou poznámkou o svém důvtipu, „během těch dlouhých týdnů, co jsi byl přikovaný v Železné hoře, jsem hodně studoval. Seznámil jsem se z několika zapomenutými kobolty, takovými vychrtlými chudáčky, co se živí archivním prachem a žijí ve věčném strachu před krysami. Ovšem já jsem svedl souboj s Velkou vládkyní krys a bodl jsem ji šídlem tak, že na to nadosmrti nezapomene, a když před ní někdo vysloví jméno Gnóm, bude pištět hrůzou. Po té lekci se s celou svou početnou rodinou odstěhovala jinam. Vděční koboldi mě zavedli do archivu, do zazděných místností, kde v klidu tlejí staré svitky. Tam jsem četl a poznával, co se tu dělo dvě stě let, po které jsme byli od říše odříznuti. A také jsem leccos pochopil a konzultoval jsem to se starým Kručinkou u Třetí borovice. Jsem zase o mnoho chytřejší a vědět totéž, co vím teď, když jsme putovali s ozbrojenými sedláky do Tanteru, nikdy bych nedovolil, abyste tu šílenost podnikali. Však mě také Pán lesa  varoval, abych…“ Zarazil se.                                        
   Nastalo rozpačité ticho.
   Jan, který ho příliš soustředěně neposlouchal a zaobíral se vlastními myšlenkami, teď překvapeně zvedl hlavu.
    „ Co jsi říkal o varování?“
    „ Vlastně nic… Chtěl jsem jenom upozornit… Zeptat se, jestli ten, co tě pouštěl z okovů, si nekladl nějakou podmínku, nežádal tě o něco…“
   „ Ne… Byl to jen služebník. Mluvil za někoho mocnějšího. Ve vinici prý čeká černý kočár. Tam se dozvíme víc. Jenže v tu chvíli bych chtěl mít v ruce svou sekeru. Bez ní odtud nemohu, to snad chápeš?“
      „ Chápu. Velký Strážce bez sekery je jako trpaslík bez čepičky. A bylo by mi jí opravdu líto, kdyby měla navěky zůstat tam, kde je. Studna Zapomnění je moc strašné místo. Vede do takových hloubek, kam se ještě nikdy žádný permoník neodvážil. Starý Kručinka soudí, že sahá až ke kořenům Světa, až tam, kde prý je dosud ukryta ohnivá kolébka Matky země. Kručinka vždycky ví, co říká a jeho vousů si nesmírně vážím, ale přesto to je pouhopouhá teorie, kterou nelze nijak ověřit! Pravdou ovšem je, že právě z oněch temných hlubin přivolal kdysi Pán Nicoty stínové přízraky. To on před dvě stě padesáti lety otevřel studnu Zakázaným zámkem. Ani já, ani starý Kručinka nevíme, jak se k tomu nejmocnějšímu z kouzel dostal. Ale zaplatil za něj svým lidským tělem, které se ve chvíli otevření spálilo na prach.“                
    „ Pán Nicoty je člověk?“
    „ Býval kdysi člověkem, dokonce největším mudrcem na světě, hned po starém Kručinkovi a po mně. Jenže na žádost krále Arnulfa Prvního se odvážil použít Zakázaný klíč, aby přivolal na svět mocné síly, s jejichž pomocí chtěl král odrazit příval nepřátel, valící se na říši ze všech stran.
   Chápu, že ve chvíli, kdy Velcí Strážci zradili a zklamali, sáhl král Arnulf v úzkosti po zakázaném prostředku - ale přesto je to neodpustitelné! Kouzlo se, bohužel, podařilo. Démoni vystoupili z hlubin, zničili všechny nepřátele - ale pak se, jak jsme se starým Kručinkou správně předpokládali, nehodlali vrátit zpátky. Zalíbilo se jim na světě.“
   „ Neříkal jsi, že provedení kouzla stálo velkého mága život? Kdo je tedy Pánem Nicoty, když on zemřel?“
   „ Zemřel tělesně. Ale v šedé kápi sídlí jeho nesmrtelná duchovní síla. A ta je natolik mocná, že drží v hrsti už třetí generaci králů a poutá Gidžicha…“
   „ Tak pojďme, než Pán Nicoty zjistí, že se volně pohybujeme hradem!“
   „ Nevzrušuj se,“ pousmál se trpaslík povzneseně, „mágova duše je právě ve stádiu regeneračního klidu. Ověřil jsem si to. Možná právě proto zvolili záhadní zachránci dnešní noc k tvému útěku. Pán Nicoty teď nepohnutě visí v nepřístupné komůrce věže, kam nevedou žádné schody. Spoléhá na hlídající Stíny, ví, že ty jsi zakován hluboko v hoře, a tak se momentálně ničeho neobává. Studna zapomnění je uprostřed bývalé kaple. Projdeš tam snadno pod arkádami kolem levého traktu paláce. Opatrně! Budu sledovat Stíny. Jakmile ti dám znamení, přestaneš se hýbat a zavřeš oči. Jasné?“
   „ Jasné.“
   Jan zvolna vykročil, držel se při zdi a snažil se v míhané změti obyčejných stínů rozeznat ten jediný, živý a nebezpečný Stín. Trpaslík mu klečel na rameni a přidržoval se jeho límce.
   Najednou Gnóm sykl a ještě Jana štípl do ucha, aby svůj povel zdůraznil.
   Jan nedokončil krok a strnul v nepřirozené poloze s pevně semknutými víčky. Ucítil závan mrazivého chladu. Něco ho velice těsně míjelo, po tvářích jako by mu přejela vlhká pavučina. Trvalo to jen pár vteřin, ale Janovi připadalo, že uplynula celá věčnost, než trpaslík zašeptal: „ Už je pryč. Můžeš pokračovat.“
  Jan se rozhlédl a zjistil, že už je jen kousek od černého ústí kaple. Vrata pod lomeným obloukem byla trvale otevřena. Na kamenných zárubních nahmatal plno zvláštních rýh. Zřejmě stopy démonů, kteří si o drsný pískovec brousili drápy, když navečer opouštěli svůj denní úkryt.
   Jan jen naprázdno polkl. Podíval se nahoru: v šeru se tam nejasně rýsovala rozšklebená kamenná hlavička.
   „ Jsi si jistý, že žádný ze Stínů nehlídá studnu?“
   „ Jistý si nemůžu být ničím,“ prohlásil Gnóm, „ale teoreticky předpokládám, že Stíny to nepovažují za nutné. Teprve východ slunce je zažene všechny zpátky do studny.“
   „ Kolik času máme do svítání?“
   „ Nejde ani tak o svítání jako o to, jestli se nezblázní nějaký kohout a nezakokrhá předčasně. To by byla opravdu pohroma!“
   „ Ty dovedeš člověka potěšit!“
   Uvnitř kaple panovala neproniknutelná tma a tak Jan postupoval velice zvolna a opatrně, řídě se trpaslíkovými pokyny. Každou chvíli se rukama dotkl nějakého sloupu. Zjistil, že těch sloupů jsou tu celé řady a měl pocit, jako by šel zkamenělým lesem. Možná je to opravdu dávný, zakletý les. Dokonce stoupá do kopce! Jan klopýtal o viklající se, vyvrácené a rozlámané desky, které zřejmě tvořily původní dláždění podlahy, než se půda ve středu kaple prudce zvedla do výše, do podoby obří bubliny, která pak na vrcholu pukla a otevřela se ošklivou ranou…
  „ Opatrně,“ sykl trpaslík, „už jsi blízko!“
  Jan se spustil na kolena, lezl po čtyřech a hmatal rukou před sebou, až se dotkl ostrého, ježatého válce, který ohraničoval přechod mezi podlahou a bezedným prázdnem.
 „ Kolem studny je vytesána podoba zakrouceného hada,“ vysvětloval trpaslík. „ K jeho ocasu teď uvazuji svůj vílí provázek. Sáhni víc vpravo, nahmátneš ho… Tak, výborně, udělej si smyčku… Ve šplhání se vyznáš, to ti snad nemusím vysvětlovat… protáhni si jí kolem těla a pevně zaklesni v podpaží. Provázek se zdá být tenký, ale neboj se, udrží tě. Hlavně v žádném případě nepodléhej panice! Budu tady nahoře hlídat, a kdyby se některý ze Stínů vracel, pokusím se ho odlákat.“
  Jan pevně sevřel provaz nohama i rukama a přehoupl se přes roubení. Vznášel se v děsivé prázdnotě, otáčel se kolem osy a zvolna klesal stále níž. V šachtě to dusivě čpělo zatuchlinou, kouřem a ještě něčím zvláštním, po čem mu zůstávala na patře a na jazyku podivná kovová pachuť.
   Kam mohli ukrýt sekeru? Měla by se sama prozradit, vždyť ve tmě světélkuje. A pak ho napadlo, že právě její světélkování muselo Stínové démony dráždit. Určitě s ní něco provedli. Ale zničit ji nemohli, mocná sekera z permonického kovu se nedá rozbít a roztavit ji může jen živý Ohniváč...
   Klesal, občas se bezděky dotkl odporně slizké stěny a rychle ucukl, jako by se spálil. Lpěl na ní nějaký hlen, něco, čím si Stíny uhlazovaly cestu… Černá, lepkavá hmota! No, ovšem, něčím takovým určitě pokryly i čepel sekery!
  V hlubině pod ním něco táhle zachroptělo a vzápětí ho ovanul žhavý, smrdutý výdech. Rozkašlal se, začal se dusit a slzy mu vhrkly do očí. Zoufale zalapal po vzduchu. Všechno se s ním zatočilo, měl pocit, že se vznáší v prázdnu, že už není žádné dole a žádné nahoře… Padaly hvězdy, sníh a saze… Někdo ho volal jménem… V průzračném jezeře tonula spousta očí… „Kde máš oči, Modroočko!“ vykřikl, „já nevidím! Jsem slepý jako kotě! Jsem dočista ztracený v Matce zemi! Teď spadnu, už se déle neudržím, spadnu do její ohnivé kolébky, budu tam padat třicet dní a třicet nocí…“
   Z hlubin studny se k němu řítil oslnivý blesk, prozářil šachtu a v jeho svitu Jan spatřil při jedné stěně podivný výstupek, černou bouli, jako by tam něco pučelo. Zhoupl se k ní, vnořil ruku do hustého černého medu, kterým byla důkladně obalena, ucítil pod vrstvami slizového nánosu povědomý tvar a srdce se mu rozbušilo nadějí. Škubl sekerou, odtrhl ji od stěny, ke které byla přilepena, prudce s ní máchl a černé krůpěje odstříkly na všechny strany. Obnažený břit oslnivě zazářil…
  V tu chvíli za Janovými zády něco chraplavě zařvalo a pak se ozval praskot, jako když puká skála. Stěny šachty se křečovitě otřásly.
  Jan se odrazil nohama, roztočil se na laně, sekeru pozdviženou, připraven udeřit…
  Ale marně hledal nepřítele. Záře, která se k němu tak rychle blížila, najednou zhasla, jako když se sfoukne svíčka. V modravém světélkování sekery však ještě stačil zahlédnout výklenek, ve kterém stála nevelká soška podivného zvířete. Znázorňovala čtyřnohého kohouta s královskou korunkou na hlavě a se zlověstně zakrouceným hadím ocasem.
   Pak všechno opět pohltila tma.
   Dýchalo se mu najednou lépe, cítil, jak se mu síla vrací. Zasunul sekeru za opasek a zakryl ji kabátem. Pak začal chvatně šplhat vzhůru. Naděje jako by mu dávala křídla.
   „ Máš?“ byla první slova, která zaslechl, když se překulil přes roubení studny. Nebyl schopen odpovědět. Zůstal ležet na zádech a zhluboka oddychoval.
   „Máš, vidím to na tobě,“ odpověděl si trpaslík sám.      
„Slyšel jsem zdola divné zvuky. Něco tam hlídalo, viď?“
   Jam mávl rukou. „Nestálo to za řeč. I když ze začátku to vyhlíželo dost děsivě… Světélka a omamné plyny. Ve výklenku nad přilepenou sekerou stála socha čtyřnohého kohouta s hadím ocasem…“
  „ U všech vousů starýho Kručinky!“ vykřikl trpaslík a v rozčilení si strhl čepičku a zase si ji nasadil a to dost výstředně a nakřivo, „Socha čtyřnohého kohouta! A on nad tím mávne rukou! Ty máš víc štěstí než rozumu, já to pořád říkám! Víš, kdo hlídal sekeru? Bazilišek! Tradiční obyvatel hlubokých studní! Omámil tě svým jedovatým dechem, už ti stál těsně za zády - a kdyby ses mu podíval do očí, proměnil by tě v kámen! Jenže jak jsi v tu chvíli zvedl sekeru, bazilišek v její lesklé čepeli spatřil sám sebe - a sám zkameněl! Starý Kručinka píše v jednom ze svých spisů, že zrcadlo je jedinou účinnou zbraní proti baziliškům a ošklivým babám!“
  „ Tak radši vypadneme, ne? Už mám města Tanteru plné zuby!“ přerušil Jan chystanou Gnómovu přednášku, posadil si ho za límec a tápal k východu z kaple.