Kapitola sedmá: POSLEDNÍ KŘIŽOVATKA

   Před východem slunce opustili tiše vesnici. Nikdo jim nebránil v odchodu, jen pár psů za ploty je provázelo zuřivým štěkotem. Jan však nemohl zapomenout na rytířovo varování, připadalo mu, že za temnými okénky spících chatrčí se chystá nějaká zákeřná léčka. Sekera v jeho pravici zahořela růžovým odleskem: vzhlédl a spatřil planoucí puklinu, která se právě rozvírala mezi nočním nebem a dalekým zubatým obzorem. Pevně sevřel Modrooččinu ruku a vykročil k jihu.
  Mlčeli, ale jejich mlčení bylo výmluvnější než tisíce slov. Cítili sílu, která proudila skrze jejich dotýkající se prsty a dávala jim pocit, jako by se ani nohama nedotýkali země, jako by jen lehce plynuli měkkou, vlhkou mlhou, pokrývající oraniště na svazích pahorků.
  Zato krajina mluvila o překot, ze všech stran zněl šepot, mumlání, zurčení, zvonivý smích: ve všech brázdách, strouhách, příkopech a kolejích cest se leskly měňavé rusalčí vlasy...
  „ Můžu zase chvilku nést trpaslíčka?“ porušila Myška tajemné ticho. Zula si rozšmajdané střevíce a s chutí za nimi bosky ťapala hlubokým bahnem a kalužemi cesty.
  „ Jsem snad nějaká hračka?“ zavrčel Gnóm, když ho vytáhla z kapsy Janova kabátu, „ o by si pomyslel starý Kručinka o mé vědecké serióznosti, kdyby viděl, jak jsem omotaný šípkovými korálky, a že mám na čepičce přišpendlené fialky!“
 „ Nezlob se, trpaslíčku... Udělám ti krásné, pohodlné botičky z chorošů, když mi pomůžeš oživit maminčiny oči!“
   Trpaslík se zachmuřil. „ Nepleť si Gnóma s čarodějem! Takovou věc by nesvedl ani starý Kručinka! Samozřejmě, že vím, co by Modroočce mohlo vrátit zrak... „
  „ Pověz mi to... prosím!“
  Gnóm rozčileně strhl čepičku a zase si ji nasadil. „ Ne... nechtěj to po mně! Nenaléhej, nebo se můj nepokojný jazyk neudrží a řekne něco, co by nás všechny mrzelo a za co bych byl potrestán tím nejstrašnějším zdřevnatěním. To mi radši zapleť vousy do copánků a uvaž na ně mašličky!“
  „ Jů,“ vyjekla Myška radostně,“ to je nápad!“ A hned mu hmátla do vousů.
  „ Já to myslel jen obrazně!“ zaúpěl Gnóm, ale už bylo pozdě.

  Vyhnuli se další vesnici, znějící mnohohlasým kohoutím kokrháním, a právě stoupali do kopců nad Velkými močály, když se náhle na hraně táhlého hřebene objevily siluety pádících jezdců.
  Modroočka vnímala sílící dusot kopyt a bylo jí jasné, že krásný sen právě skončil. Pevně se přitiskla k Janovi, jako by naposled chtěla užít jeho blízkosti.
  „ Tentokrát mě do Železné hory nedostanou,“ řekl Jan se zaťatými zuby a postavil se tak, že kryl Modroočku zády. Oběma rukama pozdvihl sekeru, držel ji napříč před sebou a pomalu se otáčel, aby byl stále čelem k oddílu, který kolem něj kroužil v zužujících se kruzích.
  „ Drž se za námi, Myško,“ houkl.
  „ Neboj,“ řekla Myška a shýbla se pro kámen, „umím dobře házet. O co, že se každému z těch vojáků strefím do nosu?“
  Jezdci prudce zarazili své divoké koně a jejich velitel v nachovém plášti popojel dopředu. Pozdvihl ruku.
   „ Zdravím tě, Jene z rodu Strážců, jménem královny Lucie i jménem svým. Královna se hněvá, že jsi odešel tak pokradmu a bez rozloučení, jako bys byl nějaký zloděj. Jsem rád, že jsem tě ještě dostihl, abych tvé nevěstě mohl předat královniny svatební dary!“
  Jan nebyl překvapením schopen slova, také Modroočka zaraženě mlčela, jen Myška se zcela věcně zeptala: „ Mám ho praštit hned nebo až za chvíli?“
  Její poznámka vyvolala smích a ten zbavil situaci patetické vážnosti. Velitel oddílu, v němž teprve teď Jan poznával Leona z Červeného Hrádku, se k nim naklonil ze sedla a přešel do důvěrnějšího, skoro přátelského tónu: „ Víš, Jene, ona pochopila, že byste si spolu nerozuměli... Jste každý, abych tak řekl, z jiného těsta... Pravda, rozzlobilo jí to, je trochu ješitná... Ale v podstatě má dobré srdce a když jsem jí promluvil do duše, upustila od touhy po pomstě... „
  Luskl prsty a jeden z vojáků přivedl dva osedlané koně, ověšené vaky s bohatými dary.
  „ Ti koně jsou malá pozornost ode mne,“ dodal Leon, „jako vyjádření vděčnosti... Lucie se rozhodla neodvolávat svatební obřady a myslím, že už brzy zasednu po jejím boku na královský trůn obnovené říše... „
  „ Blahopřeji, pane Leone,“ usmál se Jan.
  „ I já blahopřeji,“ zvolal Leon a zatočil se s koněm na místě, protože už chtěl dál povel k odjezdu a najednou si ještě na něco vzpomněl.
   „ Málem jsme zamluvili to nejdůležitější,“ zasmál se, sáhl do kabely u pasu a obřadným gestem předal Janovi svinutý pergamen s mohutnou pečetí.
  „ První privilegium vydané naší novou královnou,“ povznesl slavnostně hlas, „jímž se na věčné časy prohlašuje Údolí za Hlubokým lesem svobodným územím, které nepodléhá Říši, ale patří do dědičné ochrany Velkých Strážců! Přejeme vám šťastný návrat!“
  Bodl vraníka zlacenými ostruhami a následován svým oddílem zmizel vbrzku za hřebenem kopce.


    Jan posadil na jednoho koně Modroočku a Myšku a jeho otěže přivázal k sedlu dalšího, na kterého naložil vaky se štůčky nejbělejšího plátna, se smotky vlny horských ovcí a s hedvábnými šátky, na nichž byly vyšity přepestré květy. Škoda, že Modroočka neuvidí své svatební dary, že může jen hmatem vychutnávat jejich jemnost a lesk!
   Poté Jan uchopil předního koně za uzdu a vykročil.
   Sestupovali do vápencové kotliny plné bělavých skalek, jeskyň a vodou vymletých strží. Odpoledne se přehouplo a slunce se zvolna klonilo k západu, rozcuchaní nebeští beránci vyběhli ze zlatorudě planoucí stáje, nad níž zablikala Večernice.
  Modroočka si náhle uvědomila podivné napětí. Jan už dlouho zadumaně mlčel, přestal si zpívat i pohvizdovat a svůj neklid přenášel na koně, jehož uzdou prudce poškubával: cítila, jak obě zvířata chvatně vleče skrz nějaké trní, aby se poté na hodnou chvíli zastavil na místě, jako by něco vyhlížel nebo zkoumal...
   „ Co se děje?“ zeptala se,“ zabloudili jsme?“
   „ Ne...“ řekl Jan roztržitě, „vlastně ano... tak trochu...“
   „ Co je s tebou, Jene? Máš z něčeho strach? Hrozí nám nebezpečí?“
   „ Ne, buď bez obav... Už jsme blízko domova...“ Stiskl jí povzbudivě ruku, dlaň měl zpocenou a chladnou.  
   To Myška byla natolik zabrána do závažné diskuse s trpaslíkem, že ani nevnímala kudy jedou.
   „...ti, co mají žlutou a hnědou spirálu na ulitě jsou také moc hezcí,“ prohlásila.
   „ Něco takového bys nemohla tvrdit, kdybys znala perleťovce!“ oponoval trpaslík, usazený na jejím rameni, „Moc   vzácný exemplář perleťovce má ve svých sbírkách starý Kručinka, několik let jsem ho odborně studoval, jeho ulita je jen o málo větší než zrnko máku, ale přitom hraje všemi barvami duhy. A ve tmě svítí jak svatojánský brouček!“
  „ Jé,“ vydechla Myška okouzleně, „toho bych chtěla! To by byl dárek! Trpaslíčci prý nosí hodným dětem dárky na okno, jenže já nemám žádné okno...“
  „ Nevadí,“ řekl Gnóm, „zrovna přichází kouzelná předmájová noc, kdy perleťovci nejvíc svítí. A tyhle houštiny kolem jsou pro ně jako stvořené! Pojď se po nějakém podívat! Ale tiše, ať si nás Jan s Modroočkou nevšimnou. Pospíchají a zlobili by se, že je zdržujeme. Velcí lidé nemají smysl pro malé věci.“
 Myška s trpaslíkem v náručí neslyšně sklouzla po koňském boku a zmizela v temném stínu houštin.
  Modroočce neušlo podezřelé zachrastění, zdvihla hlavu a zaposlouchala se. Nejspíš nějaký vyplašený zajíc, uklidňovala sama sebe, jak je možné, že jsem byla tak klidná ve chvílích beznaděje a teď se všeho děsím? Nechala jsem se ošálit dotekem štěstí...Štěstí je křehké a vrtkavé a kdo ho má, trpí strachem, že o ně přijde... ano, tohle je nejtěžší zkouška...
  „ Co je před námi, Jene?“ zeptala se.
  „ Křižovatka tří cest pod zlomeným dubem,“ řekl tiše, „moc ošklivé místo, rád bych ho měl za sebou dřív než vyjde měsíc. Gnóme, poraď... Hej, Gnóme! Co je s tebou? Spíš?“
  „ Myško!“ vykřikla Modroočka, zachvácena neblahým tušením, „ kde je Myška?“
  Jan rychle přešel podél koní zpátky a bezradně se rozhlédl.
 „ Zatraceně, tohle nám ještě chybělo! Nedivím se, že to dítě má ztřeštěné nápady, ale třistaletý trpaslík už by mohl mít rozum! Jako by se proti nám všechno spiklo!“
  Zdrceně se zadíval, jak za holými hřbety kopců vyšlehuje bílá záře. Měsíc stoupá...
  „ Vrátím se kousek po cestě,“ řekl,“ počkej tu na mě...“
  V tu chvíli koně začali řičet a divoce se vzpínat, Jan přiskočil a v poslední chvíli zachytil do náruče padající Modroočku.
  „ Dobří duchové, chraňte nás!“ vykřikla a pevně Jana objala.
  Z dálky k nim dolehlo táhlé, lkavé vytí, krvelačný řev přízračné smečky, která ucítila teplou stopu živých.   

   Myška se po čtyřech prodírala tajemnými tunýlky v hlubinách neprostupných houštin, všechno tam bylo protivně pichlavé, zem byla pokryta sypkou drtí tlejících větví, která ostře čpěla vlhkostí a houbami... Vůně něčeho dávného, mlha plná pučení, bělavá vlákna se proplétají a šíří v kruzích dál a dál, šíří se hvězdným prostorem, kde se zvolna otáčejí závitnice velkých ulit... Překulila se na záda a usilovně si pěstičkami protírala oči.
   „ Najednou na mě přišlo spaní,“ řekla a zívla.
   „ Musíme dál,“ špitl jí do ucha trpaslík a znepokojeně se ohlédl, „ještě jsi nenašla žádného perleťovce!“
   „ Já vím, trpaslíčku, já vím, jenom si na chviličku... „
   „ Ještě ne, u všech vousů, ještě se nevracej k houbám. Podívej!“
   Překulila se na bok, dívala se těsně podél země a viděla opuštěné vraky hlemýždích ulit, mohutné hnědé i pestře zbarvené mrňousky... Některé už ztrácely barvu, trouchnivěly, rozpadaly se... v kypré hmotě se něco zabělalo... myší kostřička...
  „ Zvedni se, Myško! Cítím vodu! Tam níž, v rokli, je určitě studánka... a perleťovci se drží u vody!“
  Zvedla se a lezla dál, prodírala se hlemýždím hřbitovem z posledních sil a pak přepadla do jakéhosi dolíku, kde se zelenal svěží mech a bublal skrytý pramen. Zaryla se nosem do mechového polštáře a svět pro ni přestal existovat...
   Trpaslík se vyšplhal na zakroucenou suchou větev nad její hlavou, usadil se tam, pohupoval nohama a tiše si začal pobrukovat: „... přes myší díry, kde vítr nefouká, já dojdu k cíli, nemám strach z pavouka...“
  Pár skvrn měsíčního světla proniklo až sem dolů a rozehrálo  mokřinu změtí neklidných pablesků. Na protější straně se cosi pohnulo, šedá postava shrbené ženy se tam vztyčila a listí zaševelilo: „ Porušil jsi zákon osudu, Gnóme!“
  „ Vím,“ řekl trpaslík.
  „ Myška měla dnešní noci odejít se mnou.“
  „ Vím. Před září Hekatiny pochodně by byla bezmocná. Sežehla by ji. Je na to příliš malá.“
  „ Překročil jsi míru, Gnóme. Vmísil ses do věcí, které ti nepřísluší. Víš, co to znamená?“
   „ Vím, Moiro,“ řekl Gnóm.
   Obrys šedé postavy se rozplynul, ale v mokrém mechu zůstal ležet malý bílý oblázek.
  Gnóm se ušklíbl a pokračoval v přerušené písničce.
  Nad krajem se rozlehlo divoké zavytí.

   Zlomený dub připomínal černý pařát sahající po bledém měsíci, jeho stín se položil na trojcestí, z mrazivé páry se vynořili pekelní psi a zběsilé přízraky, s vítězným jekem zakroužili povětřím a obklopili Jana ze všech stran.
   Pokusil se překonat v sobě pocit hořkosti a beznadějného smutku, prudce objal Modroočku a pak ji od sebe odstrčil -- možná prudčeji, než zamýšlel.
  „ Jdi ke koním,“ sykl, „ snaž se je uklidnit... Až bude po všem, vrať se do Údolí... Pozdravuj babičku a ... a otcův smrk a matčino jezero...“
   „ Jene,“ vzlykla Modroočka, „ Jene, jak mám jít bez tebe... „
  „ Nedělej mi to těžší, než to je. Údolí je zachráněno a Velký Strážce nemá nárok na soukromé štěstí. Sbohem!“
  A rychle se odvrátil do míst, kde se v pronikavě modré záři zhmotnila příšerná vládkyně nočních cest.
  „ Řekla jsem, Jene z rodu Strážců, že se setkáme, a já své slovo držím!“ zazněl její hlas, podobný hukotu větru v jarních kopcích.
  „ Půjdu s tebou,“ řekl Jan a snažil se, aby jeho hlas zněl pevně,  „půjdu, sice s lítostí, ale s klidným svědomím, protože Údolí je zachráněno a Gidžich poražen. Jen o jedno tě prosím: nedopusť, aby tvoji psi ublížili Modroočce. To ona zvítězila nad Pánem Nicoty a nad Gidžichem, ona obětovala všechno, co mohla, své mládí, svou krásu, své oči i svou dcerušku... Zaslouží si trochu štěstí!“
   To vlídné z Hekátiných očí se na Jana upřeně zadívalo, její četné paže se zavlnily a modrá pochodeň vysoko vzplála.
  „ Pojď!“ řekla a vstoupila na měsíční paprsek.
  Démoni spustili ohlušující jekot.
  Jan rozechvěle vykročil.
  Modroočka sklesla na kolena a bezmocně za ním vztáhla ruce. Měla pocit, že její temný svět zmodral, že plamen vyšlehující světlo i tmu se jí propaluje do duše, viděla docela zřetelně jak se vlní...
  Hekáta pozdvihla jeden ze svých klíčů a otočila jím. S dunivým zahřměním se otevřely v temnotě noci neviditelné dveře, zářivý obdélník, za nímž bylo možno tušit nekonečný prostor zlatavě průzračného jasu.
   „ Vhoď dovnitř sekeru!“ přikázala Janovi. „ Vrať ji tam, odkud vzešla!“
   Jan se pohyboval jak ve snu, omámeně se rozmáchl a sekera vzlétla plavným obloukem, tři magické znaky letěly kousek za ní, velice zvolna, jakoby zpomaleně, se propadala do světelného jícnu.
  Dveře tmy se za ní s třeskem zabouchly, démoni s kvílením klouzali po měsíčním paprsku vzhůru a Hekáta stoupala za nimi, z každým krokem byla menší a menší, zanechala Jana dole zmateného a překvapeného, a také její hlas tu zůstal, kroužil kolem zlomeného dubu a volal:
   „ Našel jsi čtvrtou cestu, Jene z rodu Strážců! Je to ta nejskrytější!“
   „ Sekera zůstala na nebi,“ řekla Modroočka.
   Jan zaklonil hlavu a přímo nad sebou spatřil velké, jiskřivé souhvězdí, jaké tam nikdy předtím nebývalo. Ano, seskupení hvězd vytvářelo tvar sekery -- a uprostřed obrysu čepele zářily tři obzvlášť jasné hvězdy: trojice tajných znamení Velké Pečeti.
  „ To je krása,“ vydechl Jan -- a najednou si něco překvapivého uvědomil.
  „ Jak víš, že je sekera na nebi?“ zeptal se Modroočky.
  „ Vidím ji,“ řekla.

                 
 
  Myška se tvářila zkroušeně a provinile, když se v mlhavém ránu opatrně blížila ke zlomenému dubu.
  „ Určitě mě budou hubovat. Jenže já za to nemůžu, že jsem usnula... v tom křoví bylo nějaké uspávací kouzlo!“
  „ Klidně sveď všechno na mě,“ pousmál se trpaslík a spiklenecky přimhouřil oko.
  Pod dubem však bylo ticho, dva koně stáli se skloněnými hlavami, po kolena ponořeni v mléčné páře, a jen občas pohnuli ušima nebo pošvihli ocasem. Mezi vystouplými kořeny stromu leželi Jan s Modroočkou v těsném objetí a byli velice málo oblečeni. Myška se podivila, že jim není zima, ale uspokojilo ji, že i oni spali. V tu chvíli se Modroočka pohnula, pomalu zvedla hlavu, odhodila si zcuchané vlasy z tváře a zadívala se přes Janovo rameno na Myšku...
  Opravdu zadívala! Její oči byly veliké a zářivé jako modré jarní nebe!
  Myška zavýskala a skočila mezi ně.
  „ Au!“ vykřikl Jan, „co blázníš, naděláš mi modřiny! Za to tě krutě ztrestám! Utopím tě v rose!“
   Chvíli se smíchem zápasili a váleli se všichni v jednom klubku jako dovádějící štěňata.
  O uplynulé noci se nikdo z nich ani slovem nezmínil. Bavili se jen o bezvýznamnostech, o zajímavých tvarech listů na okolních keřích, o roztodivnosti brouků, o tom, kolik medu asi letos nasbírají včely, které už pilně bzučely na rozkvétajících trnkových keřích.
  Pojedli něco ze svatební výslužky a pak vsedli na koně. Cesta jim rychle ubíhala, slunce brzy rozehnalo mlhu a začalo teple hřát, louky kolem zazářily, jako by byly posypané perlami. Když konečně vstoupili pod klenbu lesních stromů, přivítal je mohutný koncert ptačích hlasů.
  „ Domů, domů!“ volal potůček a laškovně skákal z kamene na kámen. Lesní stezka stoupala kolem něj přes hraniční hřeben -- a pak se před nimi rozevřel důvěrně známý pohled na poklidné Údolí, stulené v náruči lesů, s vesničkou ukrytou v ovocném stromoví, s jezerní hladinou lemovanou vrbami...
  Jan nedokázal promluvit, hrdlo měl stažené a ústa vyprahlá, myšlenky ho předbíhaly, už byl v duchu daleko vpředu, už se viděl, jak buší na dveře Chalupy, ty se otevřou a mezi nimi...
  Prudce zarazil koně a zdrceně zíral na obraz, který se před ním vynořil. Mezi zaschlými stvoly kopřiv a bodláčí se zdvíhaly omšelé roubené stěny. Krov se propadl a komín stál nakřivo, dveře byly vyvrácené a vchod uzavírala velká pavučina, svědčící o tom, že už dlouho tudy nikdo neprošel.
  Jan se svezl ze sedla a rozechvěle šel blíž.
  Modroočka mu stiskla ruku.
  „ Tolik sedmikrásek jsem tu nikdy neviděla,“ řekla.
  A vskutku: loučka před Chalupou se bělala záplavou drobných kvítků.
  „ Babičku povolal Pán Lesa,“ řekl Gnóm, „a já budu muset jít za ní.“
  „ Potřebuju si s tebou hrát,“ zakňourala Myška, „když s námi zůstaneš, udělám ti na zimu šálu z vrabčích pírek!“
  „ Rád bych zůstal,“ usmál se trpaslík a jeho úsměv byl nějaký smutný, „ale nemůžu. Mám v lese nedořešený spor se starým Kručinkou o podstatě houbové vůně...“
  „ Přijdeš zas někdy?“
  „ Kdo ví? Staré trpasličí přísloví říká: Když hodně myslíš na med, je ti sladko!“
  Seskočil do trávy -- a zmizel.
  Marně Myška rozhrnovala suchou stařinu, marně volala a prohmatávala každou píď louky. Kromě několika ospalých brouků nenašla nic: snad jenom velký červený list uvízlý mezi sedmikráskami jí připadal podezřelý, ale ten tu jistě ležel už od loňska, protože byl zpola zpuchřelý a v pavučinkovitě průsvitné pletenině obnažoval svou žilnatou kostru.
   Od vesnice sem dolehla veselá hudba.
   „ Než se pustím do opravy Chalupy,“ řekl Jan, „zajdeme si do hospody zatancovat!“
  A vzal jednou rukou kolem pasu Modroočku a druhou rukou Myšku.
  Po modrém nebi majestátně letěli čápi. Zakroužili nad jezerem, zřejmě si ve vrbinách vyhlíželi místa pro nová hnízda.

                 -- k o n e c --