Kapitola třetí: GIDŽICHOVA ZEMĚ

   Jan natolik přivykl skřípění a natřásání kočáru, že náhlé ticho ho probudilo z dřímoty. Překvapeně zvedl hlavu. Co se děje? Proč stojíme? Olejová lampička uvnitř kočáru už dávno dohořela, ale mezerami v zatemnění dopadaly dovnitř pruhy šedavého světla a ozářily Luciinu tvář. Dívka se choulila v Janově náručí a nějaký sen jí vloudil na rty úsměv. Jemně ji uložil vedle sebe na lavici a odhrnul závěs z okénka.
   Výhled, který se mu naskytl, nebyl nijak povzbudivý. Pochmurně šedé nebe nad bezútěšně pustou krajinou. Vyprahlá kamenitá pláň se táhla až k obzoru a zpestřovalo ji jen pár holých trnitých keřů, divoce zmítaných větrem. Přímo naproti však uzavírala výhled temná hradba horských srázů, jejichž vrcholy se ztrácely v mracích.
   Ve vzduchu poletovalo jakési bělavé chmýří: teprve po chvíli si Jan uvědomil, že jsou to sněhové vločky. První sníh! Jak dávno je ona chvíle, kdy vyběhl před Chalupu rozjařen hebkou chumelenicí! Tehdy naposledy spatřil otce, jak v kožichu a liščí čepici míří k lesu, jak se ztrácí v bělostném víření, jako by se navždy rozplýval do vzpomínky…
   „Dobré jitro!“ řekla Lucie.
   Otočil se k ní. „Dál nejedeme?“ zeptal se.
   Pokrčila rameny. „Možná už skončila sjízdná cesta.“
   Otevřela dvířka a seskočila do chřestícího štěrku. Vítr jí divoce rozevlál vlasy. Jan se vysoukal hned za ní. Tělo měl ztuhlé a zdřevěnělé, jak se celou noc krčil v těsné kabince, ale popoháněla ho neblahá předtucha, že se přihodilo něco zlého.
  „ Musíte dělat hned po ránu tak příšerný průvan?“ reptal rozespalý trpaslík a v poslední chvíli hmátl po čepičce, která se zatočila v kvílivém víru plném sněhových vloček.
  Koně neklidně hrabali kopyty, ržáli a ohlíželi se ke kočímu, který tlustou rukavicí pevně svíral opratě. Zpod hromady dek pocukrovaných třpytivými krystalky trčela k nebi vyhaslá dýmka.
   Jan vyskočil na stupátko a zatřásl ztuhlým mužem.
   „ Co je s vámi, člověče? Usnul jste?“
   Kočí se s těžkým žuchnutím převalil na bok, cíp deky se smekl stranou a odhalil jeho promodralou bezkrevnou tvář pokrytou jíním. Skelné oči hleděly ztrnule do prázdna, ale dýmku pořád svíral mezi pevně zaťatými zuby a jeho křečovitě sevřené prsty nepouštěly opratě. Vezl nás mrtvý vozka, zatímco jsme spali… Jan se otřásl, jako by i jemu sáhl mráz až k srdci.
  „ Fujavice ho dostaly,“ ozval se trpaslík, „zdá se, že se letos probudily dřív, než bývá obvyklé. U všech Kručinkových vousů, nějak se mi to nechce líbit!“
   Sníh vířil stále hustěji. Na nedalekém keři se usadil havran a zamyšleně nakláněl hlavu, pokukoval po nich, jako by čekal, co budou dělat. Najednou se mraky nad ponurou horskou hradbou na okamžik roztrhly a vysoko v průsmyku zazářilo oslnivé zrcadlo, obrovský jiskřící kužel, z nějž na všechny strany vytryskly duhové šípy odražených paprsků. Bylo to jak snový přelud, za kterým se za krátký okamžik opět zatáhla špinavě šedá opona.
  „ To byla nádhera,“ vydechl Jan.
   „ Gidžich nám ukázal svůj ledový palác,“ řekla Lucie stísněně, „říká se, že mezi smrtelníky není nikdo, kdo by ho spatřil na vlastní oči a mohl o tom vyprávět. Kdo došel až sem, nevrátil se už nikdy mezi lidi.“ Pátravě vzhlédla k Janovi a v očích měla otázku, kterou se neodvažovala vyslovit nahlas.
   Jan se na ni povzbudivě usmál, ale nebyl si jistý, jestli to vyznělo dost přesvědčivě.
   „ Směr známe a tak nám nic nebrání, abychom vyrazili,“ prohlásil trpaslík. „Hlavně na sebe navlečte všechno, co v kočáře najdete. Fujavice nebudou daleko a není dobré pouštět si je k tělu. Jak jsem kdysi napsal ve svém díle Devatero ohrožení, týká se tato poučka každé bytosti ženského rodu!“
   
   Na tělo nebohého kočího navršili nízkou kamennou mohylu. Doufali, že zabrání jeho rozsápání hladovými vlky, jejichž vytí doléhalo z různých míst pláně, jako by si roztroušená smečka předávala zprávy a pomalu stahovala obkličující kruh.       
   Vlci jsou teď pro nás nebezpečnější než Fujavice, pomyslel si Jan. Šel první a sekeru vzal do ruky, aby ji měl pohotově, kdyby došlo k nenadálému útoku. Ostražitě sledoval podezřelé škvíry mezi kamením i větší shluky křovisek. Hlavně se nenechat zaskočit! Trochu ho rozčilovalo chování Gnóma, který se tvářil, jako by jeho jedinou starostí bylo dobře si vycpat čepičku suchým mechem.
   „ Nemůžeš to nechat na jindy“ zeptal se posléze Jan podrážděně.
   „ Nemůžu,“ zabručel Gnóm z nitra Janovy teplé kapsy, „protože kdyby mi namrzla hlava, byla by to pro vás nenahraditelná ztráta! Cožpak sám starý Kručinka kdysi neřekl: Tahle Gnómova hlava je učiněný poklad?“
   Jan jenom povzdechl a ohlédl se po Lucii, která klopýtala o dva kroky za ním. Tentokrát byla vybavena lépe, než tehdy, když prchali od příšerného hradu. Měla bytelné teplé boty a huňatý kožich, tváře se jí zardívaly mrazem a námahou a oči blýskaly vzrušením. Uvažovali sice s Gnómem o možnosti, že by na ně počkala v kočáře, ale pak usoudili, že čekání na této pláni by pro ni bylo mnohem nebezpečnější než cesta k horám. Kočár trčí uprostřed kamenité pouště jako zdaleka viditelný bod, přitahující k sobě nepatřičnou pozornost. Také Fujavice mají na rovině dostatečný rozběh k útoku a časem by se ledovými prstíky vlámaly i do nitra vozu. Při čekání člověk snáz podlehne chladu, než když se zahřeje namáhavou chůzí. Koně vypřáhli a nechali jim volnost, ať si sami vyhledají úkryt podle své zvířecí moudrosti.
  Zatím tedy šla Lucie s nimi a tvářila se velice sebevědomě. A co bude potom? Tahle znepokojivá myšlenka se občas Janovi vetřela do hlavy. Vzpomněl si, jestli ještě někdy uvidí Chalupu, babičku a Modroočku. Byly to obrazy, které před ním vyvstávaly jako něco dávného a velice neskutečného… jako ztracený pohádkový sen…
   Silou vůle od sebe zahnal dojetí a úzkost. Tohle není vhodná doba a místo k přemýšlení o zítřku. Nastává boj -
a v boji se musí myslet jen na vítězství! Kdo pustí svou mysl za tuto hranici, může v rozhodující chvíli zaváhat a to se mu stane osudným.
   Zvedl oči k horám. Ano, ležely před ním jak osud, drtivý, neúprosný osud. Jaký kámen hodila Moira naposledy? Proč jsem tehdy nebyl pozornější? Mohl jsem teď vědět, na čem jsem.
  Strmé horské srázy byly blíž a blíž, zdálo se nemožné, že by se daly zdolat. Ale než slunce kleslo k západu, otevřelo se mezi skalnatými stěnami úzké údolí, jímž se dolů řítila v mnoha kaskádách a peřejích průzračná říčka. Po jejím břehu se mezi balvany klikatila úzká pěšinka, vyšlapaná možná nějakými zvířaty.
   Trpaslík začmuchal a znechuceně odfrkl: „ Nikdy mě nenapadlo, že se na stará kolena vydám do Ledových hor. Jenže co mi jiného zbývá? Pravdu má staré přísloví, které říká: Kdo chce bydlet na kopci, musí kamarádit s větrem!“
   Vysoko nad jejich hlavami klouzaly po temenech horských velikánů poslední záblesky dne, ale tady, na dně rokle, už ležel temný mrazivý stín. Okraje bystřiny lemovalo sklovité krajkoví a pod ním neklidně těkaly uvězněné bubliny. Voda byla studená, bez života: její dotek byl palčivý a umrtvující.
   Jan občas počkal na Lucii a podal jí ruku, aby jí pomohl přes kluzké místo nad hučící hlubinou. Trpaslík s přibývajícím večerem ožil. Vystrčil hlavu z kapsy kožichu a jeho očka svítila jako dva lesklé drahokamy.
   „ Slyšíš?“ zeptal se po chvíli.
   Jan nastražil uši. A vskutku: odněkud z míst, kam směřovali, k němu dolehl táhlý nářek a kvílení. Vlci? Ne, tohle je dočista jiný hlas, který se tak dobře poslouchal u praskajícího krbu v teple Chalupy… Z nitra hor přilétají Fujavice!
   „ Gidžich se probouzí a posílá do světa své předsunuté hlídky,“ ozval se trpaslík, „musíme rychle najít nějaké šikovné závětří, kam by na nás nemohly. Teď uvidíš, jak nám přijde vhod trocha toho suchého trní, které jsem tě přinutil navzdory tvé lenosti nasbírat. Oheň je v mrazivé noci nejlepším přítelem. Jenže ho nemůžeš nechávat o hladu, to se rozzlobí a odejde jinam. Každý nemá takovou trpělivost jako já!“
   Než se jim podařilo najít chráněné, suché místo ve skalní puklině, do níž se shora zaklínil zřícený balvan a vytvořil tak jakýsi přístřešek, měli oči oslepené sněhovým přívalem. Hvízdající vítr hnal před sebou tisíce velkých vířících vloček jako bílou stěnu, která rázem pohltila všechny tvary a proměnila svět ve studený chaos prvotní nicoty.
   Jan se usilovně snažil rozhýbat ztuhlé prsty a vymámit z křesadla potřebnou jiskřičku. Konečně se to podařilo! Jemně, velice jemně ji rozfoukával v hnízdě ze suchého mechu, proužek šedého kouře se prodral vzhůru a pak s tichým lupnutím vyskočil plamének, rozhlédl se, olízl nejbližší suchou větev a zřejmě mu zachutnala, protože se na její kůře pustil do tance. Jan si vzpomněl, jak mu babička říkávala za dlouhých zimních večerů, kdy se spolu dívali do planoucího krbu: Vidíš, jak se v ohni honí lišky s rezavými ocasy?
   Ano, radostný rej lišek. Přátelských, když jsou malé a nebezpečných, když dostanou příliš mnoho potravy najednou a vyrostou nad člověka…
   I Lucie je taková liška: její jméno prý znamená Světlo. Zadíval se na ni přes plameny. Když unaveně sklonila hlavu, přepadl jí pramen rusých vlasů přes tvář a zajiskřil měňavými perličkami, které jí tam zůstaly po roztálém sněhu. Je třeba s ní zacházet obezřetně, pomyslel si Jan, tváří se přítulně, ale určitě dovede citelně kousnout.
   Luciiny oči se zavíraly vyčerpáním. Jistě slyšela blížící se nářek Fujavic, ale její únava byla silnější než strach. Dokonce ji zmáhalo i mluvení. Jenom se omluvně usmála a položila si hlavu na složené ruce.
   Jan chvílemi podřimoval a pak se opět s trhnutím probouzel a neklidně hleděl do tmy v místech, kam už nedosahovala chvějivá zář ohně. Všiml si, že trpaslík bdí a to ho trochu uklidnilo. Naříkavý chechtot Fujavic rozezníval všechny kouty skalního úkrytu. Jan zahlédl jejich bledé tváře a dlouhé, bělavě průsvitné ruce, které se protáhly kdejakou škvírou a skulinou, ohmatávaly skalní stěnu a místo, kterého se dotkly, se rázem pokrylo jemným jíním. Pokaždé však s bolestným zaúpěním ucukly z dosahu sálajícího ohně.
   „ Daleko nedojdete… nedojdete… nedojdete…!“ zavýskly, když už skoro svítalo a odfičely znechuceně údolím vzhůru.
   Zdálo by se, že s jejich odletem nastane v horách konečně klid. Jenže sotva si Jan trochu zvykl na náhlé ticho, začal v něm rozeznávat spoustu podivných zvuků. Čerstvě napadlý sníh skřípal pod plíživými kroky, něco obcházelo kolem zavátého úkrytu, od říčky to křupalo, praskalo, žblunkalo a skuhralo. Jan také slyšel, jak něco skáče a chřestivě se kutálí po okolních svazích.
   Konečně zpola zavaleným vchodem pronikl pruh bledého denního světla.
  „ Vstávat!“ zvolal Gnóm, „Vstávat! Dojezme, co nám vznešená princezna připravila do kapes. Musíme se řádně posílit. Také se může stát, že než dnešní slunce zapadne, nebudeme už mezi živými a těch dobrot by byla škoda.“
   Jan s úsměvem poslechl, ale ani nevnímal co jí. Jako by měl na jazyku popel a bláto. Lucie jenom uštípla pár drobečků z bílé housky. Oběma se stahovalo hrdlo napětím a nervozitou.
   Jsem u cíle, pomyslel si Jan. Co se má stát, stane se dnes. Už není možnost žádného odkladu. Držel sekeru v klíně a zamyšleně přejížděl palcem po jejím blyštícím se břitu, zadíval se na tři magické znaky… Měl pocit, že se ho zmocňuje horečka a celým tělem mu projíždělo úzkostné trnutí. Prudce vstal a jediným máchnutím vyrazil sněhovou zátku z ústí otvoru. Zářivá bělost jim oslnila oči.
   „Pojďme,“ řekl Jan.  
   Sněhu bylo po kolena: jeho záplava přes noc zavalila rokli, zaoblila všechny hrany a skryla hřbety balvanů. Místy překryla nadýchanými peřinami i říčku, která pod závějemi probublávala černým zledovatělým tunelem. Bylo to na pohled krásné, ale každý krok v sobě skrýval smrtelné nebezpečí.
  Z obou stran se k pěšině stahovaly husté porosty horské kleče. Zazníval z nich zvláštní praskot, občas se některá větev pohnula a střásala s dlouhých jehlic oblaka sněžného prachu. Gnóm ony nenadálé pohyby sledoval se stále rostoucí podezíravostí. Mračil se a něco si potichu mumlal.
    Najednou vykřikl: „U všech Kručinkových vousů, tohle nám ještě chybělo. Zlomyslní Kostrouni! A číhá jich tu nejmíň dva tucty! Pokus se projít co nejrychleji a nepouštěj se do zbytečných šarvátek, nebo tě obklíčí a omotají!“
   Ať se Jan rozhlížel, jak chtěl, pořád ještě nic nebezpečného neviděl. Rychle se prodíral zakrslou kosodřevinou, bokem rozrážel tuhou, uzlovitou spleť větví a klouzal po skrytých kořenech. Pevně sevřel topůrko sekery, cítil, jak ho i přes tlustou rukavici hřeje svým skrytým vnitřním ohněm. Polekaně sebou trhl, když se mu těsně za zády ozval skřípavý zvuk, následovaný Luciiným zděšeným výkřikem. Otočil se na patě a ještě zahlédl dřevnatý spár, který srazil dívce čapku, zamotal se do jejích vlasů, škubnutím ji povalil a teď se ji snaží vtáhnout do nitra zasněžených porostů. Přiskočil a máchl sekerou, ostří hvízdavě rozťalo vzduch a záludná větev se rozlétla na kusy. Vysvobozená Lucie se skutálela zpátky na prošlapanou pěšinu. Zvedl ji v podpaží a rychle vlekl z dosahu něčeho, co se v houští skřípavě vztyčovalo. Nad vlnící se hladinou kosodřeviny se objevil bizarní panák, jehož tělo tvořily odumřelé kmínky a zkroucené kořeny. Mlátil a chňapal kolem sebe bezpočtem sukovitých končetin.
   Zleva i zprava se za vzteklého vrzání a praskání zvedaly další a další Kostrouni. Jan jednou rukou tiskl Lucii ke svému boku a druhou máchal sekerou, opisoval s ní velké půlkruhy, obklopen tříští drcených větví. Cítil, jak se mu vysušené spáry provrtávají skrz kožich k tělu, jak s praskotem trhají látku, jak mu hadi kořenů ovíjejí nohy a snaží se ho strhnout k zemi. Byl oslepen zvířeným sněhem, potácel se a hrozil, že je všechny rozseká na padrť, jestli ho hned nepustí…
   Přece jen se mu podařilo prosekat si uličku a zmrzačení Kostrouni poněkud ochabli ve svých útocích. Podíval se na Lucii, aby zjistil, jestli je v pořádku. Měla krvavý škrábanec na tváři a rty se jí chvěly: přesto se pokusila o úsměv.
  „Pozor!“ vykřikl Gnóm.
  Jan spatřil sotva půl lokte před sebou vykotlaný pařez, rozšklebený jak tlama s mnoha zuby. Vrzavě se rozvíral a zase svíral, v jeho hlubinách cosi zelenavého jiskřilo: snad jeho zlostná duše. Jan nechal sekeru dopadnout mohutným rozmachem shora a jedinou ranou ho rozštípl na dvě půlky.
   V tu chvíli se všichni Kostrouni začali rozpadat, stávali se z nich opět pouhé hromady vybělených kostí mrtvé kosodřeviny.
   „ Rychle,“ pobízel trpaslík, „neohlížej se, nezdržuj se! Kdo ví, co se tu ještě může skrývat! Jak se zdá, Gidžich si moc dobře hlídá přístupy ke svému hradu. Podívej, tamhle nahoře visí Drápovník. Taky moc ošklivá šeredka, ale nebezpečná jen pro toho, kdo by kolem něj šplhal po skále.“
   Jan letmo vzhlédl do míst, kam trpaslík ukazoval a spatřil cosi, jako velikánskou černou ruku s drápy zaťatými do skalních puklin při samém vrcholu útesů. Na konci ruky viselo malé uzlovité tělíčko, jistě ne větší než Gnóm.
   „ Tou rukou čerpá ze skály vláhu a živiny. Vypadá pevně zakořeněný, ale běda lezci, který by se ho chtěl podržet. Se škodolibým chechtotem ho shodí dolů!“
   „ Dívej se raději po nějakém místě, kde bychom si mohli v klidu odpočinout,“ řekl Jan, „myslím, že Lucie toho má dost.“
  „ Ještě chvíli vydržím,“ namítla, ale neznělo to moc přesvědčivě.
   Čím výš, tím bylo údolí užší, svíráno mezi nebetyčné horské srázy. Šedé chuchvalce mraků se líně válely po příkrých svazích, osamělá temná skála s bílou sněhovou čepičkou na temeni se tyčila ve stráni jak sedící strážce a bublající říčka jí omývala nohy pěnícím vodopádem.
   „ V takhle mlhavém dni by mohl být ten obr dost rychlý,“ uvažoval trpaslík, „jenže nám nezbývá nic jiného, než kolem něj projít. Držme se co nejdál, u protější svislé stěny. Sice by se tam mohl vyskytovat nějaký ošklivý Skákavec, ale ten už mě nemůže vyvést z míry.“
   Jan chvátal zúženým místem a pevně svíral Luciinu ruku. Ocitli se v mracích, vlhká lepkavá mlha je obklopila ze všech stran. Cítil, jak dívka zakopává o každý kámen a drží se na nohou jen díky jeho podpoře. Tam nahoru ji nemohu vést, uvědomil si, musím ji někde ukrýt. Poledne už jistě minulo a čeká mě velký kus cesty. V tuhle roční dobu se začne stmívat brzy…
   Letmo se ohlédl po obrovi. V četných rýhách zvrásněné kamenné hlavy se pohybovaly stíny: vypadalo to, jako by se k nim zvolna otáčela. V páře nad říčkou se něco masivního pohnulo… Zvedá ruku, aby si pro nás sáhnul přes údolí?
   Jan přidal do kroku, už skoro běžel a vlekl Lucii za sebou.
  „ Nemůžu,“ vzlykla, „nemůžu… Nech mě tu! Nezdržuj se!“
  Za nimi se ozvalo zaskřípění, jako když o sebe drhnou kameny.
  „ Už jenom kousek! Tamhle za tou zátočinou to bude dobré! Už jenom docela malý kousek…“
  Lucie klopýtla a upadla. Odněkud z výšin se na ně snesl velký stín. Země se otřásla a zaduněla.
  Jan dívku zvedl do náručí a dral se dál podél kolmé stěny. Raději se ani neohlížel.
  Nečekaně se kolem uvolnilo, zvlněné moře mraků zůstalo pod nimi. Nad hlavami se jim klenulo modré nebe a k němu se zdvíhala oslnivě jiskřící hora. Po jejích bocích spadávaly celé girlandy ledových krápníků a zmrzlých vodopádů, z nichž trčely ostré hroty skleněných věží. Slunce v bezpočtu hran a plošek rozehrávalo úchvatné barevné divadlo, vybuchovaly tam duhové gejsíry a vzduch kolem se chvěl ve smršti perlivých odlesků.
  Jan a Lucie dlouho mlčky a ohromeně stáli: neměli ani dost slov, aby mohli vyjádřit a popsat to, co vidí. Ano, bylo to úchvatné, ale nedalo se to srovnat s poklidnou krásou růžového večera nad zasněženou střechou Chalupy, z jejíhož komína se teple kouří. Taková krása dojímá, kdežto z krásy Gidžichovy hory mrazivě trnulo v žilách.
   Jan se vzpamatoval a zhluboka vdechl ostrý vzduch.
   „ Najdi, Gnóme, nějaký vhodný úkryt pro Lucii. Myslím, že tady by ji mohly ohrozit už jenom Fujavice, ale proti nim ji zabezpečíme. Nechám jí všechny zásoby paliva i křesadlo. Sám si vezmu jenom ty posilující sušené listy od babičky. Nic víc nebudu potřebovat. Do tmy buď přemohu Gidžicha – nebo je s námi stejně konec.“
   „ Vhodný úkryt,“ šklebil se trpaslík, „a zrovna tady! To je hrozné, jak se dá lidská ostražitost snadno ukolébat tichem a zářícím sluncem. Jsme na nejnebezpečnějším místě cesty, pokud nepočítám samotného Gidžicha. Myslíš, že si těsně před bránu nepostavil mocné strážce? Jen se hezky podívej nahoru! Co by sis beze mne počal, hrdino? Důležité je znát systém, říkával můj dědeček, když chodíval mlsat sýr do myších pastiček!“
   Jan zvedl hlavu a zadíval se na strmé srázy, svírající z obou stran údolí. Přes jejich ostré skalní hrany trčely do prostoru mohutné sněhové převisy, obrovské spící hlavy se zavřenýma očima a ústy, z jejichž koutků visely rampouchy jak vousy.
  „ Velcí bílí draci,“ řekl Gnóm a bezděky ztišil hlas.
„Dlouho, dlouho setrvávají ve spánku, ale pak stačí výkřik, prudký pohyb, nečekaný pád jediné sněhové vločky, aby se probudili. Jejich život trvá velice krátce. Vrhnou se dolů ze svých srázů, zřítí se do údolí a sežerou všechno, co jim stojí v cestě. Jakmile se opět zastaví, síla z nich vyprchá, zemřou a zůstane po nich jen ohromná hromada sněhu.“
   Pomalu a se zatajeným dechem postoupili hlouběji do mlčícího údolí. Ticho, které tu vládlo, bylo děsivé, každé křupnutí sněhu se hlasitě rozlehlo, vlastní dech burácel Janovi v hlavě. Měl pocit, že údery jeho srdce duní nad světem jak obrovský zvon. Pevně svíral sekeru a díval se vzhůru, nemohl odtrhnout oči od draků, nachýlených z obou stran nad úzkou soutěsku. Nepohnuli se? Ne, to se mu jen míhají mžitky před očima, příliš dlouho upřenýma do oslnivé běloby.
  „ Dívej se radši pod nohy,“ špital sotva slyšitelně trpaslík, „dívej se na cestu, ať nezakopneš.“
   Lucie se Jana držela jak klíště, tiskla se k němu, i přes silný kožich cítil, jak se chvěje.
   Už měli polovinu Dračí rokle za sebou, už se blížili k úpatí ledovce…
  Vysoko nahoře něco zachrastilo. Jan zděšeně vzhlédl a povšiml si bělavého oblaku, stoupajícího od dračích nozder. Nad vrcholy zřejmě zavál vítr a smetá sníh z hřebenů. Proboha, snad se nevracejí Fujavice? Pád jediné vločky může netvory uvést do pohybu!
   A vtom se stalo něco strašného! Gnóm hlasitě kýchl! Zvuk se rozlehl jako prásknutí biče a vracel se desateronásobnou ozvěnou. Jeden z rampouchů u dračích úst se uvolnil a
s hukotem padal, podoben těžkému kopí.
   Jan na víc nečekal a rozběhl se. Lucii vlekl za sebou. Úzké údolí se rozeznělo dračím řevem, země se třásla a dlouhý bílý had se střemhlav vrhl dolů, řítil se srázem a tlačil před sebou rotující sněhový val, několik osamocených koulí se rozběhlo napřed, nabalovalo na sebe vlhký sníh a rostlo na objemu. Jan si vzpomněl, jak v dětských letech stavíval před Chalupou sněhuláka…  Podivné věci si člověk uvědomuje, když jde o život…
   Strhl Lucii před sebe a vrhl se celým tělem vpřed. Sníh došplíchl až k nim, jako zdivočelá voda za velkých povodní. Ale byl to naštěstí jen okraj proudu, který už neměl takovou sílu. Všechno se najednou zastavilo a opět strnulo v nehybnosti.
   Jan setřásl sypkou návěj ze svých zad, zvedl se na kolena a spatřil, jak se Lucie nedaleko odtud hrabe hlubokým sněhem, rozhrnuje ho jako by plavala, má ho plné vlasy i ústa, tečou jí slzy a bláznivě se směje. Nedivil se. Byla v tom úžasná úleva cítit se živý po hrůze, kterou právě prošli.
  Ohlédl se zpátky a viděl, že údolí se dosud ztrácí v bílé mlze. Bude chvíli trvat, než se zvířený sníh usadí, ale už teď mu bylo jasné, že zpáteční cesta je odříznuta.
  „ U všech vousů starýho Kručinky!“ ozval se trpaslík a rozhořčeně vyklepával z čepičky sníh, „chytil jsem rýmu v tu nejnevhodnější chvíli! Doufám, že neumřu dřív, než se postavím tváří v tvář Gidžichovi! To je tím, že mě pořád honíte, pořád plno spěchu a já si nestačil nasbírat dost mechu do čepičky. Teď vás tahle neprozřetelnost mohla stát život… He… he… hepčí! Co se tady válíte ve sněhu? Myslíte, že je vhodný čas na odpočinek? Den se krátí a máme ještě pěkný kus cesty před sebou!“   
   Jan měl tisíc chutí něco ostrého říct, ale pak jen zavrtěl hlavou a začal se shánět po sekeře, kterou odhodil ve chvíli, kdy potřeboval obě ruce volné, aby mohl zachránit Lucii.
  Nervosně těkal pohledem po bělostném přívalu a začínala se ho zmocňovat panika. Sekera zmizela pohlcena lavinou!